ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.593.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 593/2017-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2017 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného P. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 9 To 495/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 90/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 9 To 495/2016, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 10 T 90/2016, zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Benešově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 10 T 90/2016, bylo podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití §172 odst. 1 písm. d) a §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného P. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vedené pro skutek kvalifikovaný jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
2. O stížnosti, kterou podal proti citovanému usnesení státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Benešově, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 9 To 495/2016. Podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že „ jako fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona pod obchodní firmou P. P. HUDEBNÍ NÁSTROJE, s místem podnikání P. p., B., registrovaná pod DIČ, jako poplatník daně z příjmů fyzických osob (DPFO) podle §2 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů v platném znění (ZDP), a osoba povinná k dani z přidané hodnoty (DPH) ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (ZDPPI) se čtvrtletním zdaňovacím obdobím, za zdaňovací období 2010-2012, se záměrem dosáhnout vyměření nižší DPFO a neodvést DPH a obohatit se tak na úkor státu, nezahrnul do své daňové evidence příjmy ze své obchodní činnosti, čímž zkrátil DPH ve výši 662.744,- Kč a DPFO ve výši 84.105,- Kč, tedy způsobil České republice, zastoupené Finančním úřadem pro středočeský kraj, Územní pracoviště v Benešově, celkovou škodu ve výši 746.849,- Kč“ , a to v případech podrobně popsaných ve výroku citovaného rozhodnutí.
II.
3. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
4. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soud druhého stupně se ztotožnil s důvody zastavení trestního stíhání uvedenými v odůvodnění usnesení nalézacího soudu. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že finanční úřad provedl u obviněného jakožto daňového subjektu daňovou kontrolu, kterou bylo zjištěno, že obviněný nepřiznal zdanitelné příjmy a neodvedl daň v rozsahu uvedeném v popisu skutku, za což mu bylo dodatečnými platebními výměry vyměřeno daňové penále podle §251 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“). V souvislosti s tím stejně jako nalézací soud poukázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 Afs 210/2014, podle kterých penále podle §37b zákona č. 337/1992 sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010 a podle §251 daňového řádu má povahu trestu a je třeba na ně aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a články 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lucky Dev proti Švédsku, stížnost č. 7356/10 ze dne 27. 11. 2014 stížnostní soud uzavřel, že uložení daňového penále obnáší trestní obvinění a došlo jím k vytvoření překážky ne bis in idem ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, neboť za takové jednání byl obviněný již postižen. V důsledku toho dovodil nepřípustnost trestního stíhání obviněného. S tímto závěrem však podle nejvyššího státního zástupce nelze souhlasit.
5. Nejvyšší státní zástupce shodně se soudy nižších stupňů konstatoval, že obviněnému byla dodatečnými platebními výměry doměřena daň z příjmu a daň z přidané hodnoty za období popsané v napadeném usnesení za současného vyměření daňového penále podle §251 odst. 1 a), c) daňového řádu. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014, vskutku vyslovil, že penále podle §37b zákona o správě daní a poplatků a podle §251 daňového řádu má povahu trestu a je na něj třeba aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a články č. 6 a 7 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a základních svobod. Toto stanovisko zřejmě vyslovil pod vlivem rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 11. 2014 ve věci Lucky Dev proti Švédsku. Nejvyšší správní soud ovšem v tomto rozhodnutí neřešil otázku, zda vyměření penále podle §37b zákona o správě daní a poplatků představuje překážku rei iudicatae z hlediska možnosti vést proti daňovému subjektu trestní stíhání a uplatnit trestní odpovědnost za trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §240 tr. zákoníku. Uvedl sice, že si je vědom souvislosti závěru, který činí v této věci, s otázkou dvojího postihu téže osoby pro týž skutek, resp. ústavního zákazu takového postupu, současně však konstatoval, že tato otázka přesahuje skutkový i právní rozměr řešeného případu a odpověď na ni by mohla znamenat překročení pravomoci rozšířeného senátu ve smyslu §17 odst. 1 správního řádu soudního a v konečném důsledku i porušení ústavního principu formulovaného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
6. Na danou trestní věc tedy nelze podle nejvyššího státního zástupce závěry citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu mechanicky uplatňovat. Povaha uložené sankce není jediným kriteriem pro posouzení, zda předchozí uložení sankce za správní delikt brání postihu pachatele v trestním řízení. K zodpovězení otázky, zda se v případě uváděného penále uplatní zásada ne bis in idem ve vztahu k trestní odpovědnosti za uvedený trestný čin, je zapotřebí podrobnější analýzy z hlediska rozboru tří základních kriterií dovozovaných judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, tj. 1) trestní povaha obou sankcí, 2) totožnost skutku (podmínka idem), 3) dvojí řízení (podmínka bis). Nejvyšší státní zástupce přitom odkázal na názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozhodnutí ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014, vycházející z analýzy výkladu pojmu „trestní obvinění“ v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, zejména tzv. Engel kriterií. V daném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že pokud finanční úřad uložil daňovému subjektu povinnost uhradit penále na základě §37b zákona o správě daní a poplatků (resp. §251 daňového řádu), nejednalo se o sankci za přestupek nebo daňový delikt ve smyslu uvedených Engel kriterií, ale o obligatorní sankci vznikající přímo ze zákona. Jde tedy o následek nesplnění povinnosti tvrzení, který stíhá daňový subjekt a který má povahu deliktu platebního. Podle nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud dosud neučinil žádné meritorní rozhodnutí, kterým by názory vyslovené v rozhodnutí ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014, revidoval, nebo je označil za překonané.
7. Dále nejvyšší státní zástupce podrobně popsal rozdíly právní úpravy penále vymezené v §37b odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, resp. §251 daňového řádu, a právní úpravy trestní odpovědnosti za trestný čin podle §240 tr. zákoníku. Uvedl zejména, že z obligatorního charakteru penále vyplývá, že pro jeho vyměření není rozhodné, z jakých důvodů daňový subjekt učinil nesprávné daňové tvrzení, zda tak učinil úmyslně či z nedbalosti. Neuplatňuje se individualizace trestu. Naproti tomu skutková podstata trestného činu podle §240 tr. zákoníku nepostihuje samotné uplatnění nepravdivého tvrzení o výši daňové povinnosti v daňovém přiznání. Tato skutková podstata předpokládá úmyslné jednání pachatele. V případě trestní odpovědnosti je naprosto vyloučen přechod trestní sankce na jinou osobu, což v případě daňového penále možné je. Při ukládání trestu se uplatňuje individualizace trestu. Nejvyšší státní zástupce pak vyjádřil názor, že s ohledem na zásadní rozdíly mezi právní úpravou daňového penále a právní úpravou trestní odpovědnosti za daňový trestný čin nelze závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 Afs 210/2014 aplikovat při posouzení překážky rei iudicatae ve vztahu k postihu pachatele za trestný čin podle §240 tr. zákoníku.
8. Nejvyšší státní zástupce rovněž presentoval, že i kdyby Nejvyšší soud dospěl k závěru, že daňové penále má trestní povahu, není podle jeho mínění naplněno další kriterium pro uplatnění zásady ne bis in idem a to kriterium totožnosti skutku. Poznamenal, že české právo neobsahuje legální definici totožnosti skutku, a popsal, z čeho vychází česká praxe. Pokud se týká judikatury Evropského soudu pro lidská práva, pak v rozhodnutí Zolothukin proti Rusku byl přijat závěr, že za kriterium pro stanovení prvku „idem“ je třeba považovat „totožnost skutku“. Totožnost skutku je dána tehdy, když: 1) konkrétní skutkové okolnosti se týkají stejného obžalovaného, 2) jsou neoddělitelně spojeny v místě a 3) jsou neoddělitelně spojeny v čase. České pojetí totožnosti skutku není v rozporu s pojetím obsaženým v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Pokud se týká skutku, pro který byl obviněný P. P. stíhán v trestním řízení, pak podstata jeho jednání spočívala v tom, že do daňové evidence a následně do daňových přiznání úmyslně nezahrnul část svých příjmů, resp. na výstupu uskutečněných zdanitelných plnění. Následek pak spočíval ve zkrácení daně z přidané hodnoty o 662.744,- Kč a daně z příjmu fyzických osob o 84.105,- Kč. Na druhé straně penále bylo vyměřeno toliko za nesprávné tvrzení výše daňové povinnosti, aniž by bylo jakkoli vymezeno konkrétní jednání, tj. zatajení části příjmů před správcem daně, kterým obviněný dosáhl snížení své daňové povinnosti. Snížení daňové povinnosti v platebních výměrech není nijak postižen následek spočívající ve zkrácení daně (doměření daně je zde formulováno jako výsledek působení kontrolních mechanismů daňového orgánu, nikoli jako následek nastalý v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněného. Jestliže tedy penále bylo uloženo za nepravdivé daňové tvrzení, pak sankce v trestním řízení byla uložena za skutek spočívající v úmyslném relativně sofistikovaném jednání vedoucím ke zkrácení daně. Okolnosti takto vymezených skutků nejsou ani částečně shodné a tyto skutky nelze považovat za skutky totožné, ačkoli trestní i daňové řízení se týkalo stejných druhů daní a zdaňovacích období. Pro aplikaci zásady ne bis in idem tedy nebyly splněny podmínky spočívající v trestní povaze sankcí uložených obviněnému v daňovém a správním řízení, ani v totožnosti skutku.
9. Konečně nejvyšší státní zástupce uvedl, že co se týče poslední podmínky pro uplatnění zásady ne bis in idem, tj. dvojí řízení (podmínka bis), z formálního hlediska tato podmínka splněna je, avšak z materiálního hlediska lze poukázat na výrazná specifika řízení před správcem daně. Nelze podle něj konstatovat, že by pachatel byl nadměrně zatěžován povinností strpět tytéž procedury typické pro trestní řízení dvakrát, nejprve v daňovém řízení a poté v trestním řízení. Z materiálního hlediska měl tedy pochybnosti i o splnění této podmínky.
10. Pro případ, že by se Nejvyšší soud s jeho argumentací neztotožnil, poukázal nejvyšší státní zástupce na závěry rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 11. 2016 ve věci A a B proti Norsku, č. 24130/11 a č. 29758/11. Z uvedeného rozhodnutí plyne, že ani při splnění podmínky totožnosti skutku nemusí vedení dvou řízení – daňového a trestního – pro týž skutek bez dalšího představovat porušení zákazu dvojího řízení o tomtéž činu podle čl. IV. Protokolu č. 7 k Úmluvě. Smysl zákazu dvojího řízení o tomtéž činu podle citovaného ustanovení je totiž třeba podle výkladu Evropského soudu pro lidská práva v podmínkách daňové problematiky spatřovat v zamezení právního stavu celkové nepřiměřenosti újmy či křivdy v souvislosti se sankcemi plynoucími z obou typů řízení, nikoliv jen v pouhém formálním zákazu vedení daňového a souvisejícího trestního řízení jako dvou typů řízení o stejných skutkových okolnostech. Vedení dvojího řízení není vyloučeno, je-li daňová sankce respektována a zohledněna v trestním řízení. Ve světle těchto závěrů nemohou rozhodnutí soudů obou stupňů obstát. Podle nejvyššího státního zástupce tak nebyly splněny podmínky k tomu, aby trestní stíhání obviněného P. P. mohlo být zastaveno jako nepřípustné s odkazem na důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ani s odkazem na žádný jiný důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v §11 odst. 1 tr. ř.
11. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 9 To 495/2016, a následně též usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 10 T 90/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Benešově, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
13. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 9 To 495/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, o schválení narovnání, aniž byly dány podmínky pro takové rozhodnutí. Uvedený dovolací důvod lze užít na případy, kdy soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), aniž by byly pro takový postup splněny zákonné podmínky.
16. Dovolatel předložil argumenty, které uvedenému dovolacímu důvodu zcela odpovídaly. Protože navíc jejich obsah neumožňoval, aby o podaném dovolání bylo rozhodnuto způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou jeho odmítnutí, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadená rozhodnutí a následně dospěl k závěru o důvodnosti daného mimořádného opravného prostředku.
IV.
17. V projednávané věci soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 10 T 90/2016, jímž podle §188 odst. 1 písm. c), za použití §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro popsaný skutek zastavil, neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Vycházel z názoru, že jím posuzovaný skutek je totožný s tím, pro nějž byl obviněný postižen již v daňovém řízení, v němž mu bylo vyměřeno daňové penále, jež má povahu trestu, což brání se zřetelem k článku 40 odst. 5 Listiny a článku 4 Dodatkového protokolu k Úmluvě trestnímu postihu za totéž jednání z důvodu překážky věci rozsouzené (ne bis in idem). Soud druhého stupně se s názorem vysloveným v předmětném rozhodnutí soudu prvního stupně ztotožnil (dovodil, že uložení daňového penále obnáší „trestní obvinění“, přičemž řízení týkající se daňového penále mělo a má trestní povahu) s tím, že následné odsouzení pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby by bylo v rozporu se zásadou ne bis in idem. Pokud usnesením ze dne ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 9 To 495/2016, zrušil napadené usnesení soudu prvního stupně a sám ve věci znovu rozhodl (trestní stíhání obviněného pro shora popsaný skutek zastavil), stalo se tak pouze z důvodu nesprávného popisu skutku ve výroku napadeného usnesení.
18. Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, spáchá-li takový čin ve značném rozsahu. Škodou značného rozsahu se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Zkrácením daně se rozumí jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 1972, sp. zn. 4 To 54/71, publikované pod č. 5/1973 Sb. rozh. tr.). Daň z příjmů, jakož i daň z přidané hodnoty lze zkrátit i tím, že pachatel sice splní svoji oznamovací, resp. registrační povinnost, podá i daňové přiznání, ale uvede v něm záměrně zkreslené údaje tak, aby v rozporu se zákonem snížil daňový základ a tím zaplatil nižší daň.
19. Podle §37b odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, účinném do 31. 12. 2010 daňovému subjektu vznikla povinnost uhradit penále z částky dodatečně vyměřené daně nebo z částky dodatečně snížené daňové ztráty tak, jak byla stanovena oproti poslední známé daňové povinnosti, ve výši a) 20 %, je-li daň zvyšována, b) 20 %, je-li snižován odpočet daně nebo nárok na vrácení daně, nebo c) 5 %, je-li snižována daňová ztráta.
20. Podle §251 odst. 1 daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, daňovému subjektu vzniká povinnost uhradit penále z částky doměřené daně tak, jak byla stanovena oproti poslední známé dani, ve výši a) 20 %, je-li daň zvyšována, b) 20 %, je-li snižován daňový odpočet, nebo c) 1 %, je-li snižována daňová ztráta.
21. Otázka, zda penále uložené finančním úřadem osobě, která přiznala daň v nižší částce, než jaká pak byla správně vyměřena rozhodnutím finančního úřadu, má povahu trestu a zda brání trestnímu stíhání této osoby pro zkrácení daně přiznané v nesprávné výši, byla řešena velkým senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu (§19 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) usnesením ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016.
22. Z odůvodnění citovaného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu je patrno, že penále má za zmíněných okolností povahu trestu za totožný skutek (viz závěry uvedené v bodech 56 - 61 odůvodnění), avšak z této skutečnosti samotné ještě nevyplývá, že trestní stíhání a odsouzení osoby, které bylo uloženo penále, je v rozporu s ustanovením čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V bodě 62 odůvodnění citovaného usnesení velký senát vyložil, že Úmluva nezakazuje, aby řízení, v jejichž rámci jsou ukládány tresty, byla rozdělena do různých fází a aby v jejich rámci byly postupně nebo paralelně ukládány různé sankce za protiprávní jednání trestně právní povahy. Tato část odůvodnění citovaného usnesení zdůrazňuje význam otázky, zda specifická národní opatření ve své podstatě nebo svými účinky nepředstavují dvojí riziko na úkor dotčeného jednotlivce, nebo zda naopak jde o výsledek celistvého systému jako vzájemně propojeného souvisejícího celku, který umožňuje reagovat na různé aspekty protiprávního jednání předvídatelným a přiměřeným způsobem, aby dotčený jednotlivec nebyl vystaven nespravedlnosti. Důraz je kladen na to, že smyslem ustanovení čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě je zabránit nespravedlivému dvojímu stíhání nebo potrestání jednotlivce za stejné protiprávní jednání, což ale neznamená, že jsou v rozporu s Úmluvou takové právní systémy, které jsou založeny na možnosti vedení paralelních řízení ve vztahu k jednomu protiprávnímu jednání různými orgány a pro různé účely. V bodě 63 odůvodnění citovaného usnesení velký senát vysvětlil, že pro posuzování případů, v nichž vyvstává otázka dvojího řízení trestněprávní povahy ve smyslu zásady ne bis in idem, má stěžejní význam tzv. test dostatečně úzké souvislosti v podstatě a čase. Nemá-li totiž dojít ke dvojímu řízení nebo trestu ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, musí být zjištěno, že obě řízení jsou spojena takovým celistvým způsobem, že tvoří jeden koherentní celek, což znamená, že sledovaný účel a použité prostředky se musejí vzájemně doplňovat a být spojeny v čase a že možné důsledky právní reakce na protiprávní jednání, která je organizována formou paralelních řízení, musejí být ve vztahu k dotčené osobě přiměřené a předvídatelné. V bodě 64 odůvodnění citovaného usnesení velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu s odkazem na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva vytyčil okruh konkrétních dílčích hledisek podstatných pro posouzení, zda mezi oběma řízeními existuje natolik úzká spojitost, že je možné pokládat je za jeden celek neporušující zásadu ne bis in idem.
23. Jak vyplývá z nosných závěrů citovaného usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu, je pro posouzení toho, zda ve věci šlo o nepřípustné porušení zásady dvojího trestání, skutečnost, zda účinky obou řízení (správního, ve kterém bylo vyměřeno daňové penále a trestního, ve kterém bylo rozhodnuto o vině a trestu) jsou výsledkem celistvého systému vzájemně propojeného souvisejícího celku umožňujícího reagovat na různé aspekty protiprávního jednání předvídatelným a přiměřeným způsobem tak, aby dotčený jednotlivec nebyl vystaven nespravedlnosti. Jak bylo konstatováno, pro učinění takových zjištění má stěžejní význam tzv. test dostatečně úzké souvislosti v podstatě a čase.
24. Napadené usnesení Krajského soudu v Praze a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Benešově nemohou obstát, protože se v nich soudy otázkou porušení zásady ne bis in idem zabývaly pouze omezeně, a to jen z hlediska otázky, zda penále má povahu trestu. Konstatování soudů, byť jinak správné, totiž, že penále má povahu trestu, však samo o sobě bez zhodnocení věci podle hledisek vymezených nad tento rámec v citovaném usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu nemůže přesvědčivě odůvodnit závěr o porušení zásady ne bis in idem, tím pádem ani závěr o nepřípustnosti trestního stíhání obviněného a na tom založený výrok o zastavení trestního stíhání. Soudy neučinily žádná zjištění, na jejichž podkladě by bylo možné posoudit otázku případného porušení zásady ne bis in idem podle kritérií vytýčených v citovaném usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Nedostatek těchto zjištění a hodnotících závěrů v duchu kriterií vymezených v citovaném usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu staví rozhodnutí obou soudů do pozice, ve které je nelze akceptovat.
25. Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, a proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 9 To 495/2016, jakož i usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 10 T 90/2016. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Benešově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
26. Na soudu prvního stupně bude, aby svou pozornost zaměřil na skutečnosti zmíněné shora, které vyplývají z rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, které mají vliv na závěr o (ne)možnosti trestního stíhání obviněného v případě trestného činu zkrácení daně, pojistného či podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku v souvislosti s možnou překážkou ne bis in idem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu