ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.658.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 658/2017-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. června 2017 o dovolání, které podal obviněný O. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2017, č. j. 11 To 28/2017-267, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 63/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 11. 2016, č. j. 10 T 63/2016-234 , byl obviněný O. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že
jako fyzická osoba podnikající pod názvem O. L., Č., uzavřel dne 4. 11. 2015 se společností TRAFICON INVEST s. r. o. smlouvu o spolupráci spočívající v prodeji zboží a následném odvodu tržeb na bankovní účet společnosti, na základě které užíval obchodní koncept a prodejnu společnosti na adrese S., ul. S., okres B., dne 4. 12. 2015 si ponechal tržbu 47.473,- Kč z prodeje zboží a dne 5. 12. 2015 si ponechal tržbu 17.861,- Kč z prodeje zboží, tržby společnosti neodevzdal a použil je pro vlastní potřebu, čímž společnosti TRAFICON INVEST s. r. o., IČO 25489917, sídlem Kubelíkova 150/4, Liberec, způsobil škodu v celkové výši 65.334,- Kč
2. Obviněný byl odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož trest mu byl dle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost podle svých sil uhradit škodu způsobenou trestným činem.
3. O odvolání obviněného a poškozené proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 2. 2017, č. j. 11 To 28/2017-267, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení Krajského soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Čichovského dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný předně shledává nesprávné právní posouzení jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího, v tom, že se soudy nezabývaly zdravotním stavem obviněného v době uzavírání smlouvy se společností TRAFICON INVEST s. r. o. Soudy vzaly v potaz pouze znalecký posudek vypracovaný ke zjištění zdravotního stavu v době spáchání trestného činu, přičemž v řízení před soudem nebyl výslech znalce ani proveden. Zpracování znaleckého posudku ohledně zdravotního stavu obviněného v době před uzavřením smlouvy a v den uzavření smlouvy by bylo způsobilé prokázat, zda – přestože duševní poruchou v pravém slova smyslu netrpí – u něj vlivem stresu a osobnostních rysů nedošlo k neodpovědnému jednání a změnám vzorců běžného chování. Obviněný v této souvislosti upozorňuje na výpověď svědkyně R. P., která popsala jeho jednání jako chaotické. Ze strany obviněného nedocházelo k páchání trestní činnosti, jednalo se pouze o jeho dočasnou neschopnost zvládnout činnost, ke které se zavázal.
6. Obviněný dále soudům vytýká, že se dostatečně nezabývaly posouzením subjektivní stránky trestného činu. S ohledem na to, že u něj nebyl prokázán úmysl peníze zpronevěřit, neboť měl vlastních peněz dostatek, a nedbalostní jednání je vyloučeno v důsledku zdravotního stavu a osobnosti obviněného, v posuzovaném případu nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu. Skutkový stav tak, jak byl soudy zjištěn, konstruuje trestní odpovědnost obviněného jako odpovědnost za následek, místo toho, aby se zabýval odpovědností za jeho jednání a příčinnou souvislostí mezi ním a vzniklým následkem.
7. Přestože odvolací soud sám zjistil extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedeným dokazováním, tato zjištění nezohlednil a vadná skutková zjištění do svého rozhodnutí převzal. Soud prvního i druhého stupně tak podle dovolatele porušily zásady trestního práva (zmiňuje porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř.), neboť se vůbec nezabývaly okolnostmi svědčící v jeho prospěch a vycházely pouze z jeho doznání v přípravném řízení.
8. Na jednání obviněného mělo být v rámci zachování zásady ultima ratio předně reagováno jinými prostředky, než využitím trestního práva. Jeho neschopností plnit sjednanou smlouvu a z jejího porušení vzniklou škodu se měl zabývat občanskoprávní soud. Společnosti TRAFICON s. r. o. muselo být zjevné, že obviněný není schopen požadované spolupráce a přestože již při první inventuře poškozená zjistila nesrovnalosti v evidenci, nepřipustila její ukončení, přestože ji o to opakovaně žádal. V důsledku toho sama poškozená iniciovala další případy inventurního rozdílu.
9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a věc vrátil soudu prvního stupně k projednání s tím, aby byl zdravotní stav obviněného posouzen alespoň dvěma odborníky – znaleckým ústavem.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně), jež v návaznosti na obsahové vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zdůraznila, že se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit pouze v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Dle názoru státní zástupkyně však tato situace nenastala.
11. Obsah dovolání obviněného je podle jejího názoru v podstatě opakováním odůvodnění jeho odvolání. Přestože obviněný napadá hmotně právní posouzení věci, konkrétně jeho zavinění, činí tak na podkladě odlišných skutkových úvah, než k jakým dospěly soudy obou stupňů. Přestože pro naplnění skutkové podstaty podle §206 odst. 3 tr. zákoníku postačí zavinění z nedbalosti, o úmyslném zavinění obviněného svědčí jeho doznání, kdy vypověděl, že částku 47.473 Kč si ponechal, neboť chtěl docílit okamžitého ukončení smlouvy. Ve své výpovědi nepopřel ani další chybějící částku ve výši 17.861 Kč.
12. Pokud jde o argument obviněného, že smlouva o spolupráci byla neplatná, měl postupovat v souladu se zákonem, a to buď prostřednictvím jednání s druhou smluvní stranou, nebo prostřednictvím žaloby u občanskoprávního soudu. Nelze připustit řešení sporu s druhou smluvní stranou jednáním, které naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry. Případná existence nebo započtení vzájemných pohledávek mezi obviněným a poškozenou nemá vliv na právní kvalifikaci jeho jednání, neboť výše škody byla dokazováním objektivně zjištěna.
13. Námitku obviněného ohledně jeho špatného zdravotního stavu státní zástupkyně nepovažuje za relevantní, neboť podle §26 tr. zákoníku se nepříčetností rozumí stav, ve kterém osoba pro duševní poruchu danou v době spáchání trestného činu nemůže buď rozpoznat protiprávnost svého činu anebo své jednání ovládat. Existence samotné duševní poruchy nemůže být důvodem nepříčetnosti, kdy tato je způsobena právě vymizením alespoň jedné ze složek rozpoznávací nebo ovládací. Z obsahu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a neurologie vyplývá, že ovládací i rozpoznávací schopnosti obviněného v době spáchání trestného činu byly zachovány. Z trestněprávního hlediska je pak bezvýznamné případné omezení nebo zbavení způsobilosti obviněného k právním úkonům ve sféře občanskoprávních vztahů.
14. Dále se státní zástupkyně vyjádřila k námitce obviněného, že soudy odmítly použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupkyně míní, že použití této zásady nebylo v této věci na místě, neboť každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba z jeho spáchání vyvodit trestní odpovědnost. Pouze v případě méně závažných trestných činů může být využito zásady subsidiarity trestní represe v tom smyslu, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat pouze v případech společensky škodlivých, kde nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jednání obviněného nijak nevybočuje z běžných případů zpronevěry, přičemž navíc naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty, aniž by byly dány okolnosti odůvodňující snížení hranice trestnosti. Přestože součástí skutkového děje je i občanskoprávní rovina, neznamená to, že by trestněprávní rovina skutku a z ní vyplývající trestněprávní následky mohly být eliminovány.
15. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva (např. též v otázce, jaký trest zda samostatný či souhrnný měl být obviněnému uložen), nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení
23. Obviněný podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a rozporuje závěr soudu prvního stupně, že nebyla naplněna skutková podstata přečinu zpronevěry, neboť chyběla subjektivní stránka trestného činu, tedy že nebyl prokázán jeho úmysl směřující ke spáchání trestného činu a vzniklý následek byl způsoben jeho neschopností plnit závazek, ke kterému se smluvně zavázal. Přestože však obviněný deklaruje, že vytýká nesprávné právní posouzení soudy zjištěného skutku, ve skutečnosti ve své dovolací argumentaci předkládá vlastní verzi událostí, která však v provedeném dokazování nemá oporu. Námitky obviněného se tak vymykají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nenapadají nesprávnost hmotněprávního posouzení skutkového stavu, nýbrž samotná skutková zjištění nalézacího soudu. Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej soud prvního stupně popsal ve výroku odsuzujícího rozsudku. Nadto již odvolací soud se ve svém rozhodnutí k těmto námitkám obviněného, které v obsahové nezměněné podobě pojal i do obsahu svého dovolání, vyjádřil a hodnotící úvahy soudu prvního stupně, jež ho vedly k zaujetí stanoviska o vině dovolatele, shledal oprávněným a potvrdil, že skutková zjištění jsou plně podpořena provedenými důkazy. V této rovině se ryze formálně vznesená jeví námitka obviněného, že odvolací soud již sám zjistil, že v rozhodnutí soudu prvního stupně je extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu a přesto tyto závěry pojal do svého rozhodnutí, neboť obviněný svá tvrzení blíže nerozvádí a neuvádí bližší skutečnosti, v jakých tento rozpor shledává (s výjimkou zpochybnění posouzení výpovědí svědků A. P. a p. B., přičemž svědci těchto jmen ve věci vyslýcháni nebyli). V této souvislosti se připomíná, že není úkolem Nejvyššího soudu, aby za obviněného domýšlel dovolací argumentaci.
24. K námitce nesprávného posouzení subjektivní stránky jednání obviněného, spočívající v tom, že absentuje znak zavinění jak ve formě úmyslu, což dovozuje z ekonomické soběstačnosti ( „obžalovaný měl pro sebe dostatek peněz z dřívějších úspor… a tak neměl problém spotřebou peněz, aby si je bral pro svou potřebu z kasy…“ ), tak nedbalosti, jež dovozuje z intelektuálních nedostatků ( „celému systému spolupráce obžalovaný ani řádně nerozuměl a nebyl je schopen ze zdravotních a duševní zátěže zvládat…“ ), je třeba uvést následující. Obviněný na základě jím uzavřené smlouvy o spolupráci s poškozenou společností TRAFICON INVEST, s. r. o. byl povinen – jak plyne z čl. V. Smlouvy, rubrika „Odměna a platební vztahy mezi Poskytovatelem a Příjemcem“ (č. l. 111) „užívat věci a finanční prostředky patřící Poskytovateli pouze k jejich určenému účelu. Příjemce není oprávněn zcizit ani jakkoli zatížit právy třetích osob věci ani utržené finanční prostředky.“ Obviněný – jak vyplývá z provedených finančních kontrol ze dne 4. 12. 2015, kdy byl zjištěn schodek pokladny ve výši 47.473 Kč (viz protokol o provedené inventuře/kontrole založený na č. l. 121) a ze dne 5. 12. 2015, kdy byl zjištěn schodek pokladny 17.861 Kč (viz protokol o provedené inventuře/kontrole založený na č. l. 122) – jednal v rozporu s těmito smluvními ujednáními, ačkoli věděl, že je povinen svěřené hodnoty a finanční hotovost vyúčtovat způsobem předvídaným v jím dobrovolně sjednané smlouvě o spolupráci a jednal vědomě v rozporu s tím, co mu bylo smlouvou o spolupráci kladeno za povinnost. Sám obviněný přitom konstatoval, že ponecháním si části hotovosti ve výši 47.473 Kč chtěl docílit okamžitého ukončení smlouvy (viz jeho výpověď učiněná při hlavním líčení ze dne 11. 8. 2016, č. l. 182). Ze všech shora uvedených skutečností lze proto dát za pravdu soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacímu (viz str. 2 usnesení), že obviněný jednal úmyslně, čímž naplnil subjektivní stránku trestného činu zpronevěry. Mimo pozornost úvah Nejvyššího soudu stojí námitky obviněného vztahující se k pohnutce ponechání si předmětných hodnot, neboť sama skutečnost, že svým postupem chtěl docílit okamžité výpovědi smlouvy o spolupráci, čehož následně i dosáhl, není právem aprobovaným prostředkem řešení změny subjektivního postoje v dobrovolně založeném závazkovém vztahu. Primární povinností dovolatele bylo nastalou situaci řešit prostředky k tomu určenými a nikoli si úmyslně ponechávat část svěřených hodnot, jejichž vlastníkem byla poškozená společnost. Uvedená konstatování ústí do závěru o přiléhavém hodnocení jednání dovolatele jako úmyslného, protože si byl vědom toho, že prostředky se kterými nakládá (tržba prodejny), nejsou jeho vlastnictvím a má je pouze svěřeny, a přesto si tyto ponechal k vlastnímu užití. Přestože byl nalézacím soudem dostatečně prokázán úmysl obviněného, dodat lze, že s ohledem na své jednání, kterým naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu zpronevěry, by ke vzniku trestní odpovědnosti za toto jednání postačovalo zavinění z nedbalosti.
25. Odmítnout je třeba i námitku, že soudy nedostatečně zohlednily jeho zdravotní stav, kdy znalecký posudek byl vypracován pouze na zdravotní stav v době spáchání trestného činu, nikoliv však na dobu, kdy uzavřel smlouvu o spolupráci. Soud prvního stupně postupoval v řízení správně, pokud nařídil vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a neurologie právě na období spáchání trestného činu. Podle §26 tr. zákoníku není za své jednání odpovědný ten, kdo v době spáchání činu pro duševní poruchu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. Pro posouzení příčetnosti obviněného a tedy jeho trestní odpovědnosti za dané jednání je proto rozhodující jeho stav v době spáchání činu a nikoli v době uzavření smlouvy. Dle závěrů znaleckého posudku byl sice obviněný vážně nemocen, netrpěl však právně relevantní duševní poruchou a jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly plně zachovány. Zdravotní stav obviněného v době uzavírání smlouvy stejně tak jako případné splnění podmínek pro omezení svéprávnosti nemá vliv na trestní odpovědnost za jednání, kterého se dle zjištění nalézacího soudu dopustil po uzavření této smlouvy. Případný nepříznivý zdravotní stav v době, kdy byla uzavřena smlouva, na základě které byly prostředky obviněnému svěřeny, nevylučuje jeho trestní odpovědnost při dalším nakládání s nimi. Námitku obviněného ohledně nesprávného zjištění jeho zdravotního stavu proto soud nepovažuje za důvodnou a závěr soudů obou stupňů o nadbytečnosti vypracování dalšího znaleckého posudku považuje za správný.
26. Formálně naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitka, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou ultima ratio . Tato námitka však není důvodná. V prvé řadě je nutno uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného v této trestní věci je zcela standardním případem defraudačního jednání, které navíc naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty, aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Povahu specifické okolnosti nemůže nabýt v této věci ani tvrzená pohnutka obviněného, že jednal vědomě z důvodu, aby poškozená společnost vypověděla smlouvu o spolupráci. Takový motiv je totiž vždy nezbytné prosazovat prostředky smluvního práva, tj. cestou, kterou dal za vznik původního závazku pro něho plynoucímu ze smlouvy o spolupráci a nikoli se dopouštět trestné činnosti, aby dosáhl svého soukromoprávního cíle.
27. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že obviněný ve svém dovolání v rozhodující míře uplatnil námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Jediná námitka hmotně právního charakteru, která byla způsobilá obsahově uplatněný dovolací důvod naplnit, nebyla shledána opodstatněnou. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
28. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. června 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu