ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.71.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 71/2017-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2017 o dovolání, které podala obviněná M. M. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 44 To 364/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 22/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2016, č. j. 46 T 22/2016-180 , byla obviněná M. M. V. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
v době od 15. 11. 2011 do 13. 2. 2015, na blíže nezjištěném místě v P., poté, co dne 3. 11. 2011 zemřel P. B., neoprávněně přijímala na svůj účet č. …, vedený u Komerční banky, a. s., finanční prostředky, které v omylu zasílalo poškozené Generální ředitelství cel jako výsluhový příspěvek za služby určený výhradně P. B., neboť až do února 2015 nebylo srozuměno s jeho smrtí, přičemž obžalovaná tyto finanční prostředky využívala pro svoji osobní potřebu, a to přestože věděla a byla srozuměna s tím, že finanční prostředky nejsou určeny jí, výzvy k vrácení částky nepřevzala, způsobenou škodu poškozenému ani posléze neuhradila, čímž způsobila Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, celkovou škodu ve výši 236.509 Kč.
2. Obviněná byla odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla zavázána zaplatit poškozenému Generálnímu ředitelství cel se sídlem Praha 4, Budějovická 7 škodu ve výši 236.509 Kč.
3. O odvolání obviněné rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2016, č. j. 44 To 364/2016–223, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení městského soudu napadla obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. Ing. Jana Matyse dovoláním, jež opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Dovolatelka připomíná, že předpokladem odsuzujícího rozhodnutí je jednoznačné usvědčení obžalovaného tak, aby o jeho vině nebylo jakýchkoli pochybností. Namítá, že její odvolací argumentace, resp. její přesvědčení, že nespáchala žádný trestný čin, nebyla plně vyvrácena. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vytýká nepřezkoumatelnost danou jeho stručností a to, že vychází ze skutečností, které „odporují dokazování a také logice věci a verbálnímu výkladu tvrzených důkazů“ . Závěr o doznání dovolatelky (podle ní samotné) neodpovídá skutečnosti. I kdyby se doznala, nezbavuje tato okolnost orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu.
6. Obviněná poukazuje na to, že odvolací soud vyloučil, že by omyl Generálního ředitelství cel (dále „GŘC“) měla vyvolat. Aktivita spočívající v tom, že by si „něco nechala aktivně na svůj účet zasílat“ , nikdy nebyla prokázána. Soudy se měly zabývat tím, zda nedošlo k jejímu poškození v trestním řízení v důsledku její jazykové nedostatečnosti (v dané souvislosti poukazuje na údaje obsažené v protokole o výslechu v trestní věci P. B., konkrétně že nemohla chápat význam pojmu advokátní úschova). Skutečnost, že P. B. zemřel ve státním detenčním zařízení, měla mít za následek znalost této skutečnosti GŘC. Způsob zhodnocení přístupu GŘC ( „GŘC nemělo zanedbávat své povinnosti při správě cizího majetku“ ), jak je obsažen v rozhodnutí odvolacího soudu, nepovažuje dovolatelka za dostatečný. Stav dlouhodobého zasílání peněžních prostředků na její účet vedl k tomu, že vnitřně byla přesvědčena o tom, že „tato opakující se plnění přijímala po právu“. Příměr k závěru obsaženému v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 5 To 538/2007, užitý odvolacím soudem pokládá za nesprávný. Podle obviněné se jedná o nepřiměřenou analogii užitou v souvislosti s tvrzením o naplnění subjektivní stránky přečinu. Posuzovaná věc je podle dovolatelky „složitý právní, ale i jazykově právní a lingvistický problém“ .
7. Obviněná tvrdí, že nevyužila žádného omylu, neboť „by nejprve musela vědět a muselo by být prokázáno, že věděla, že se GŘC mýlí, že něco dělá špatně“ . Toto by muselo být prokázáno pro její usvědčení z úmyslného trestného činu. Pochybení soudních rozhodnutí shledává i v tom, že „ani nebylo sděleno, jestli se má jednat o úmysl přímý či nepřímý“ .
8. Pochybení shledává dovolatelka i u výroku o náhradě škody. Zastává názor, že GŘC se sice může považovat za osobu poškozenou v trestním řízení, „maximálně ale… jako osoba oprávněná v rámci petičního práva se domáhat svých tvrzených práv cestou civilního procesu“ . Ve vztahu k adheznímu výroku se proto domáhá odložení výkonu rozhodnutí.
9. Závěrem dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí, tj. jak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2016, č. j. 46 T 22/2016-180, tak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2016, č. j. 44 To 364/2016–223 a věc přikázal „ k doprojednání a došetření před orgány Policie ČR“ . Současně navrhla, aby bylo rozhodnuto o odkladu výkonu rozhodnutí.
10. Nejvyšší státní zástupce , jemuž byl opis dovolání obviněné doručen dne 19. 12. 2016, se k němu ke dni rozhodování dovolacího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost však Nejvyššímu soudu nebránila v rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
b) vlastní posouzení
18. Dovolací námitky obviněné jsou do značné části opakováním výhrad, které vůči rozsudku soudu prvního stupně uplatnila v rámci řádného opravného prostředku (viz odvolání na č. l. 187-189). Podle zjištění dovolacího soudu se s nimi (str. 6-10 usnesení) v dostatečném rozsahu a plně akceptovatelným způsobem vypořádal již soud odvolací. Obviněné nelze přisvědčit v tom, že by reakce soudu druhého stupně na její odvolací námitky byla nedostatečná. Odvolací soud se totiž s věcnou podstatou námitek obviněné, jimiž brojila proti rozsudku soudu prvního stupně, vypořádal způsobem, kterému nelze ničeho vytknout. Lze ostatně poukázat na to, že dovolatelka v konkrétnosti nezmiňuje žádnou odvolací námitku, jež by podle jejího hodnocení byla odvolacím soudem pominuta. Obviněné nelze přisvědčit ani v tvrzení, že soudy nespecifikovaly, v jaké podobě úmyslného zavinění podle jejich zjištění přečin spáchala. O opaku svědčí str. 3 rozsudku soudu prvního stupně, v níž nalézací soud uvedl, že „[n]aplnění subjektivní stránky bylo shledáno minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“ , přičemž i vyložil, proč takový závěr činí ( „neboť obžalovaná byla srozuměna s tím, že se jedná o výsluhový příspěvek za službu určený právě a jen pro P. B., a přesto peníze, které jí byly omylem zasílány, využívala pro svoji potřebu“ ).
19. Obviněná sice zdánlivě svou argumentací formálně relevantním způsobem uplatněný dovolací důvod naplňuje [zpochybněním existence subjektivní (úmysl) či objektivní (využití omylu) stránky], podle zjištění soudu dovolacího však závěr o jeho (byť jen) formálním naplnění učinit nelze, neboť své výhrady, jež by jako námitky hmotněprávní povahy být hodnoceny mohly, primárně buduje na skutkovém základě. K takovému hodnocení je třeba dospět proto, že zpochybňuje to, co je obsahem skutkových zjištění soudů. Ty totiž věc uzavřely tak, že GŘC své majetkové dispozice (pravidelné odesílání plateb určených jako výsluhový příspěvek P. B. na účet obviněné) činilo při nevědomosti rozhodné skutečnosti (úmrtí oprávněného), tudíž pod vlivem omylu, který má podobu neshody vědění pracovníků, kteří jednotlivé platby poukazovali, o skutečném stavu věci. Platby byly odesílány v představě, že oprávněný žije, a v domnění, že je tak odesíláním příspěvku (žijícímu oprávněnému) plněno důvodně a po právu. Soudy rovněž vyšly z toho, že obviněná znala povahu zasílané platby, tj. její vázanost toliko na osobu P. B., jakož i to, že jmenovaný zemřel. Učinily proto závěr, že ponecháním si zaslaných finančních prostředků využila něčího omylu (tj. omylu GŘC, resp. osob za ně jednajících).
20. Poukazuje-li obviněná na to, že již soud odvolací učinil závěr, že omyl poškozeného nevyvolala, nemá tento odkaz na jeho skutkový závěr, jenž se nevymyká hodnocení věci soudem prvního stupně, žádný vliv na správnost hmotněprávního posouzení skutku. Soudy nižších stupňů naplnění znaků objektivní stránky přečinu podvodu u obviněné shledaly v alternativě využití něčího omylu, jež je podložena skutkovým zjištěním a soudy dostatečně odůvodněna. Namítala-li dovolatelka, že její jazykové znalosti českého jazyka vylučovaly, aby pochopila význam slov advokátní úschova, resp. obsah závazku, který by měl, s ohledem na její vyjádření obsažené ve zmiňovaném protokole, pro ni vyplynout, pak taková námitka (aniž by bylo třeba zkoumat její věcnou opodstatněnost) je zcela irelevantní. Její trestní odpovědnost není budována na faktu nesplnění takové povinnosti, nýbrž na skutečnostech, jež vyjadřuje popis skutku. Těmi jsou (a) neoprávněné přijímání plateb, které byly určeny pro (a vázány na) osobu P. B., (b) při vědomí omylu na straně GŘP a (c) jejich následné užití obviněnou pro její potřebu. Brojí-li obviněná proti závěru, že si nechala zasílat uvedené platby (ač žádné aktivní kroky v tomto směru nepodnikla), pak je třeba konstatovat, že pojem ( „si nechala peníze … posílat“ ) užitý v odůvodnění rozhodnutí (k nemožnosti napadat dovoláním odůvodnění rozhodnutí viz §265a odst. 4 tr. ř.) významově odpovídá tomu, co vyjadřuje výroková část rozsudku soudu prvního stupně, tj. že „neoprávněně přijímala“ označené platby.
21. Co se týče obviněnou tvrzeného nedůvodného poukazu odvolacího soudu na právní závěry obsažené ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba konstatovat, že s ohledem na skutková zjištění, která soudy nižších stupňů učinily, nelze právní argumentaci soudu druhého stupně opřenou i o odkazované rozhodnutí považovat za neodůvodněnou.
22. Tím, že obviněná primárně své námitky koncipovala na vyslovení nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, resp. na prosazování vlastních odlišných skutkových závěrů, učinila svou dovolací argumentaci nepodřaditelnou pod jí deklarovaný dovolací důvod. Dodat lze, že její námitky vůči správnosti hmotněprávního skutku nelze podřadit ani pod jiný ustanovením §265b tr. ř. upravený důvod dovolání.
23. Za (byť formálně) dovolací důvod naplňující (v alternativě jiného nesprávného hmotněprávního posouzení) nelze pokládat ani námitku obviněné, jíž brojí proti výroku o náhradě škody. Tomuto výroku totiž nevytýká nic, co by vyjadřovalo nesprávnost hmotněprávní opodstatněnosti přiznaného nároku. Obviněná zpochybňuje, a to s oporou o právní závěr obsažený v rozhodnutí policejního orgánu (č. l. 132-133), které bylo zrušeno usnesením státní zástupkyně (č. l. 136-138), procesní oprávnění poškozeného domáhat se přiznání nároku na náhradu škody způsobené trestným činem již v řízení trestním, vedeném vůči jeho původci (obviněné), ač toto právo poškozenému přiznává samotný zákon (§43 odst. 3 tr. ř.). I tato její (procesní) námitka se proto s uplatněným dovolacím důvodem (jakož i jinými zákonem upravenými dovolacími důvody) zjevně míjí.
24. Uvedené konstatování ústí do závěru, že obviněná se vznesenou argumentací se zaměřením jí zvoleného dovolacího důvodu obsahově rozešla. Nejvyšší soud proto o jejím dovolání rozhodl způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b.
25. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
26. O podnětu obviněné na odklad výkonu rozhodnutí v části týkající se adhezního výroku předseda senátu dovolacího soudu nerozhodoval samostatným usnesením, neboť jeho vydání (na rozdíl od případu návrhu podaného předsedou senátu soudu prvního stupně – §265h odst. 3 tr. ř.) zákon nevyžaduje. Z věcného hlediska byl podnět obviněné vyhodnocen jako neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu