ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.768.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 768/2017-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2017 o dovolání, které podal obviněný L. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 To 61/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 181/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 2 T 181/2016, byl obviněný L. Z. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
„dne 14. 10. 2016 kolem 17,05 hod. vstoupil do prodejny trafiky v B. na ulici K., na hlavě měl kapuci a přes obličej ovázanou černou šálu tak, že mu byly vidět pouze oči, přišel k prodejnímu pultu a prodavače, poškozeného P. B., nar. ......., požádal postupně o dvě krabičky cigaret různých značek, černý tabák P+S, papírky s filtry a igelitovou tašku, když mu poškozený zboží předal a požadoval vyplacení částky 309,-Kč, řekl mu ´Dejte mi ještě, prosím, celou pokladu´, přičemž držel v pravé ruce ostrý kovový předmět – nůžky a mířil jimi na poškozeného a když se jej poškozený zeptal, zda si dělá legraci, řekl ´To fakt nedělám, dejte mně pokladnu´a když mu chtěl poškozený tašku se zbožím vytrhnout z ruky, což se mu nepodařilo, neboť na ni nedosáhl, z prodejny utekl směrem dolů po ulici Z..“
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí ve výroku rozsudku specifikovaných věcí.
3. Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 To 61/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení objektivní a subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu loupeže, jakož i stupně společenské škodlivosti.
5. Prvně namítl, že právní posouzení jeho jednání jako užití pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému P. B. (dále jen „poškozený“) není s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu s vyjádřením způsobu jednání ve skutkové podstatě zločinu loupeže. Poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 1509/2004, sp. zn. 7 Tdo 1632/2015, sp. zn. 7 Tdo 798/2014) konstatoval, že u trestného činu loupeže musí z jednání obviněného jasně vyplývat úmysl ihned násilně zakročit vůči poškozenému, když se poškozený odmítne podrobit jeho vůli ohledně získání a zmocnění se cizí věci. Odvolacímu soudu vytknul, že se s námitkou ohledně neexistence pohrůžky bezprostředního násilí v jeho jednání náležitě nevypořádal, nýbrž se jen povrchně spokojil s právními závěry soudu prvého stupně, na které pro stručnost odkázal. V návaznosti na to vyjádřil své přesvědčení, že jeho jednáním nedošlo k pohrůžce bezprostředního násilí vůči poškozenému nade vší pochybnost, jelikož jediná skutečnost, která jasně plyne ze zjištěného skutkového stavu, je, že se zmocnil zboží v hodnotě 309 Kč a měl při sobě nůžky. K tomu uvedl, že při právním posouzení jeho jednání se nebraly v úvahu významné okolnosti jako časový úsek zmocnění se zboží z trafiky, reakce poškozeného na jeho jednání a jeho následný útěk z trafiky, což znamená, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly se zcela klíčovou otázkou, a to, jakým jednáním měl dát poškozenému najevo, že pokud mu poškozený nevydá hotovost z pokladny, tak vůči němu užije bezprostředně násilí, resp. že použije kadeřnické nůžky, které držel v pravé ruce. Z dikce §173 odst. 1 tr. zákoníku a příslušné judikatury totiž podle jeho názoru plyne, že objektivní stránka daného trestného činu by mohla být naplněna, kdyby měl v úmyslu násilně zakročit vůči tělesné integritě poškozeného, který by se odmítl podrobit vůli obviněného, avšak takový násilný způsob jeho jednání nevyplývá ze zjištěného skutkového stavu, neboť poškozenému nedával najevo, že k užití násilí dojde nebo má dojít, jeho úmysl k použití žádného násilí nesměřoval. V dané souvislosti namítl, že užití pohrůžky bezprostředního násilí je v jeho případě dovozováno pouze z toho, že držel v ruce kadeřnické nůžky, které u sebe nosí vzhledem ke svému povolání kadeřníka zcela běžně, což jasně dokládá výpověď poškozeného, podle níž z místa činu utekl poté, co poškozený nereflektoval jeho výzvu na vydání peněžních prostředků z pokladny. Poukázal rovněž na to, že poškozený nekladl odpor, jelikož nepovažoval svou situaci za bezvýchodnou, jednání obviněného považoval nejdříve za legraci, nepodezříval jej a obsloužil jej jako zákazníka.
6. K právnímu posouzení subjektivní stránky trestného činu loupeže uvedl, že svůj úmysl zmocnit se cizí věci od přípravného řízení nijak nezastíral, avšak úmysl u trestného činu loupeže se musí vztahovat i k bezprostřednímu násilnému jednání v případě, že se poškozený nepodrobí jeho vůli. Soudu druhého stupně vytknul, že opětovně nereflektoval jeho námitky ohledně absence prokázání jeho úmyslu užít pohrůžku bezprostředního násilí. V této souvislosti vyslovil svůj názor, že bezprostřední násilné jednání obviněného v případě, že se poškozený nepodrobí jeho vůli a peněžní prostředky mu z pokladny nevydá, nebylo kryto jeho úmyslem, takže absentuje naplnění úmyslné formy zavinění trestného činu loupeže.
7. Stran materiální stránky trestného činu loupeže poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1607/2010, z něhož podle jeho názoru plyne, že i při zvlášť závažném zločinu loupeže se může posoudit naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům předmětné skutkové podstaty a k dalším okolnostem případu, ačkoliv se jedná o zvlášť závažný zločin již v základní skutkové podstatě. Namítl proto, že odvolací soud měl důsledně zvážit společenskou škodlivost jeho jednání s ohledem na kritéria obsažená v §39 odst. 2 tr. zákoníku, zatímco tento soud na str. 2 a 6 napadeného usnesení zcela mylně při ukládání trestu posoudil i konkrétní stupeň společenské škodlivosti navzdory tomu, že společenská škodlivost se hodnotí v otázce viny a ne trestu. Odvolací soud tak podle něho opomněl, že ohledně druhu a výměry trestu se posuzuje povaha a závažnost trestného činu, ačkoliv jsou kritéria stejné (jako v případě společenské škodlivosti), ovšem pojmy a jejich význam je zásadně odlišný, načež označil přístup odvolacího soudu za zcela zarážející. V návaznosti na to konstatoval, že z hlediska zhodnocení stupně společenské škodlivosti jeho jednání je potřebné posoudit způsob provedení činu, jelikož v jeho případě nebylo zcela jistě prokázáno, že by opravdu užil pohrůžku bezprostředního násilí, a na předmětný skutek se nepřipravoval, o čemž svědčí způsob jeho maskování, kdy použil oblečení adekvátní ročnímu období. Dále poukázal na míru škodlivého následku s tím, že způsobená škoda dosahuje částky pouhých 309 Kč, že odcizené zboží dobrovolně vydal, že se poškozenému osobně i písemně omluvil, že nedošlo k odcizení peněz z pokladny trafiky, jakož i na okolnosti, za kterých byl čin spáchán, a to že sám neměl dostatek finančních prostředků, ač se je ustavičně snažil obstarat řádnou prací, a že se značil prohloubit své pracovní návyky i za pomoci rodiny Š. T. Taktéž mělo být přihlédnuto k jeho osobě, zejména k jeho nízkému věku, ale i ke skutečnosti, že poškozený nebyl osamocený v prodejně, a s ohledem na nůžky, které měl obviněný při sobě, by bylo vhodné posoudit i druh zbraně a míru vážnosti ohrožení poškozeného. Poté shrnul, že by mělo dojít ke zvážení uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož se jedná o mimořádný případ.
8. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 To 61/2017, podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil zpět odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, k dalšími řízení. Na výzvu nalézacího soudu pak vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
10. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 To 61/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Z uvedených skutečností tedy (mimo jiné) vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
15. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že dovolací námitky směřují zejména do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný prosazuje vlastní hodnocení důkazů a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr, kterým bagatelizuje své protiprávní jednání tak, že se pouze zmocnil zboží v hodnotě 309 Kč a že v ruce držel kadeřnické nůžky, které u sebe nosí zcela běžně vzhledem ke svému povolání kadeřníka. Především na základě této „zjednodušené“ verze skutkového stavu věci pak dovozuje své tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení jeho skutku jako trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku z důvodu nenaplnění jeho objektivní stránky (užití pohrůžky bezprostředního násilí) a subjektivní stránky (úmyslu k užití takové pohrůžky).
16. Obviněný tedy v uvedeném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vyjádřenými ve výroku rozsudku nalézacího soudu a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje do značné míry v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové výhrady pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod nicméně podřadit nelze.
17. K jeho dalším (neprocesním) námitkám ohledně právního posouzení objektivní a subjektivní stránky trestného činu loupeže Nejvyšší soud prvně připomíná některá související teoretická východiska. Objektivní stránka trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Použije-li pachatel trestného činu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost nemůže nic změnit na tom, že jde o trestný čin loupeže. Z hlediska naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu je třeba posuzovat úmysl pachatele ve vztahu jak k násilnému jednání (kterým chce působit na vůli napadeného a překonat nebo znemožnit jeho odpor), tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. též Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1728-1731).
18. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný dopustil trestného činu loupeže tím, že užil pohrůžky bezprostředního násilí s úmyslem zmocnit se cizí věci, a to konkrétně držením ostrého kovového předmětu (nůžek) v pravé ruce za současného vyslovení požadavku „Dejte mi ještě, prosím, celou pokladnu“. Držení ostrého kovového předmětu v ruce obviněného, jenž byl maskován (měl napůl zahalený obličej) za současného opakovaného vyjádření požadavku, aby mu poškozený vydal finanční prostředky z pokladny, lze zcela určitě podřadit pod znak objektivní stránky trestného činu loupeže „užití pohrůžky bezprostředního násilí s úmyslem zmocnit se cizí věci“, jelikož tím obviněný konkludentně vyjádřil poškozenému pohrůžku, jejímž prostřednictvím se chtěl zmocnit cizí věci. Z takové pohrůžky bezprostředního násilí je zároveň (objektivně) zřejmé, že obviněný může násilí uskutečnit ihned, nepodrobí-li se poškozený jeho vůli, a to již s ohledem na tu skutečnost, že obviněný vědomě a viditelně držel v ruce ostrý kovový předmět v bezprostřední blízkosti poškozeného. Skutečnost, že se poškozený této pohrůžky (subjektivně) neulekl a že obviněnému požadované finanční prostředky nevydal, nemá na právní posouzení jednání obviněného jako trestného činu loupeže žádný význam, jelikož tento trestný čin je dokonán již samotným užitím pohrůžky bezprostředního násilí s úmyslem zmocnit se cizí věci, přičemž z hlediska viny obviněného je zcela irelevantní i jeho následný útěk z trafiky. Naproti tomu nutno zdůraznit, že úmysl obviněného zmocnit se cizí věci za současného užití pohrůžky bezprostředního násilí potvrzuje i ta skutečnost, že na dotaz poškozeného, zda si nedělá legraci, odpověděl „To fakt nedělám, dejte mně pokladnu“, přičemž současně úmyslně držel v pravé ruce nůžky, takže jeho úmysl evidentně směřoval i k užití pohrůžky bezprostředního násilí.
19. Ke „stěžejní“ výhradě obviněného, podle níž musí být pro naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže dán úmysl k užití násilí v případě, že se poškozený nepodrobí pohrůžce a vůli obviněného, nutno uvést, že takovou podmínku ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku (ani související doktrína a judikatura) nestanoví. Pro naplnění objektivní stránky trestného činu loupeže postačí, že je dána jedna z alternativních forem protiprávního jednání, a to buď „užití násilí (v úmyslu zmocnit se cizí věci)“ nebo „užití pohrůžky bezprostředního násilí (v úmyslu zmocnit se cizí věci)“. Rovněž pro naplnění subjektivní stránky daného trestného činu postačí, když je dán (vedle úmyslu ke zmocnění se cizí věci) buď „úmysl k užití násilí“ nebo „úmysl k užití pohrůžky bezprostředního násilí“. Zcela určitě není zapotřebí, aby pachatel trestného činu loupeže, jenž užije pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci „neúspěšně“ (tj. že se mu nepodaří zmocnit se cizí věci, jako tomu bylo i v nyní posuzované věci), musel mít zároveň úmysl užít násilí ke zmocnění se cizí věci, potažmo aby musel takové násilí i skutečně užít. Postačí tedy, že pachatel úmyslně užije pohrůžky bezprostředního násilí s úmyslem zmocnit se cizí věci, jako tomu bylo v případě obviněného, který úmyslně užil pohrůžky bezprostředního násilí (úmyslně držel v ruce ostrý kovový předmět) v úmyslu zmocnit se cizí věci (což dokládají jeho vyjádření doprovázející pohrůžku bezprostředního násilí „Dejte mi ještě, prosím, celou pokladnu“ a „To fakt nedělám, dejte mně pokladnu“).
20. Stran námitek obviněného vůči právnímu posouzení objektivní a subjektivní stránky trestného činu loupeže tedy Nejvyšší soud shrnuje, že tyto (částečně navíc nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, neboť je obviněný odvozoval od vlastní – bagatelizované – verze skutkového děje) jsou zcela neopodstatněné.
21. Obviněný pak v podaném dovolání učinil rovněž výhradu, že odvolací soud se v jeho případě nezabýval vhodností aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, ač by podle jeho názoru byla namístě. Nejvyšší soud k tomu v první řadě konstatuje, že takovou námitku lze zásadně (s výjimkou argumentace založené na odlišných skutkových okolnostech, než byly zjištěny soudy nižších stupňů) podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a uvádí k ní následující.
22. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu , neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu , u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu §14 tr. zákoníku je aplikace zásady subsidiarity trestní represe vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
23. Se zřetelem k uvedeným teoretickým východiskům Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož se obviněný v nyní posuzované věci dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku je v jeho případě vyloučena. Nadto lze poznamenat, že vzhledem ke skutečnosti, že společenská škodlivost není zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu, se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) poté, co dospěl k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (u něhož aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku nepřichází v úvahu), již nemusel zvláště zabývat konkrétní společenskou škodlivostí protiprávního jednání obviněného (a eventuální vhodností uplatnění zásady subsidiarity trestní represe) při posuzování jeho viny . Soud druhého stupně naproti tomu správně zohlednil konkrétní společenskou škodlivost jeho jednání (s ohledem na kritéria povahy a závažnosti trestného činu stanovené v §39 odst. 2 tr. zákoníku), jakož i další okolnosti případu při ukládání trestu (k tomu srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 207-210). I námitka stran aplikace zásady subsidiarity trestní represe tak byla obviněným uplatněna zcela neopodstatněně.
24. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 6. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu