ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.778.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 778/2017-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2017 o dovolání, které podala obviněná N. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2016, č. j. 3 To 59/2016-615, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 45/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. 12. 2015, č. j. 5 T 45/2015-515 , byla obviněná N. P. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
dne 10. 6. 2013 v N. J., okr. N. J., se záměrem získat pro svou potřebu část peněžních prostředků vyplacených na základě smlouvy reg. č. 63352/2013/01 o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ve výši 800.000 Kč uzavřené mezi společností Raiffeisen stavební spořitelnou, a. s., a J. K., bytem v J. n. O., jako osoba vystupující v postavení faktického zprostředkovatele úvěrové smlouvy a zařizující pro J. K. čerpání úvěru, využila toho, že jí J. K. v důsledku předchozího jednání s ní důvěřoval a důvěřoval i v zákonnost jí navrhovaného postupu, a sdělila mu, že úvěr bude čerpán prostřednictvím společnosti Reality Dražby Obchod, s. r. o., ve které ona působí, a která poté, co úvěrové prostředky obdrží, mu je bude vyplácet, a to tak, že mu k 30. 6. 2013 vyplatí 125.000 Kč, k 30. 7. 2013 dalších 125.000 Kč, k 30. 8. 2015 250.000 Kč a zbytek dle rozhodnutí J. K., zda bude úvěr dále čerpat či zda je bude prostřednictvím společnosti Reality Dražby Obchod, s. r. o. investovat, a při tom, když s J. K. jednala o podmínkách čerpání úvěrových prostředků, vyvolala situaci časové tísně a využila jeho nepozornosti a nezkušenosti, toho, že si předkládané listiny řádně nečetl, a předložila mu k podpisu listinu označenou jako „Pokyn k čerpání úvěru“, na základě které měla jmenovaná stavební spořitelna na základě uvedené úvěrové smlouvy poukázat částku ve výši 751.500 Kč na účet č. ....., a zálohovou fakturu datovanou dnem 3. 6. 2013, na které jako příjemce byl uveden J. K. a jako výstavce byl uveden podnikatel P. B., a která obsahovala soupis prací a materiálu v celkové ceně 751.500 Kč, přičemž dne 11. 6. 2013 předložila jménem J. K. jmenované stavební spořitelně prostřednictvím další osoby uvedený „Pokyn k čerpání úvěru“ a k němu i uvedenou zálohovou fakturu, která měla ve vztahu ke stavební spořitelně dokladovat budoucí účelové použití úvěrových prostředků, přičemž od počátku věděla, že práce deklarované uvedenou zálohou fakturou P. B. provedeny nebudou a že peněžní částka ve výši 751.500 Kč nebude použita za účelem, pro který byl úvěr poskytnut, ale tuto částku získá ona, přičemž poté, co byla dne 13. 6. 2013 peněžní částka ve výši 751.500 Kč jmenovanou stavební spořitelnou poukázána na účet č. ........ vedený Českou spořitelnou pro jejího známého J. B. a další osoby získala ke svým rukám a takto získané prostředky následně využila pro vlastní potřebu, čímž společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., se sídlem Praha 3, ul. Koněvova 2747, způsobila škodu ve výši 751.500 Kč, přičemž aby svou trestnou činnost zakryla, vyplatila J. K., který uvedený úvěr řádně splácel, od července 2013 do ledna 2014 celkem 294.935 Kč.
2. Obviněná byla za toto jednání odsouzena podle §211 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo uloženo omezení spočívající v povinnosti dle svých sil uhradit během zkušební doby škodu trestným činem způsobenou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování úvěrových smluv na dobu čtyř let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl J. K. a Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněné a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 11. 2016, č. j. 3 To 59/2016-615, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody učiněném podle §229 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozené Raiffesisen stavební spořitelny, a. s. a za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Raiffeisen stavební spořitelně, a. s. částku 751.500 Kč. Týmž rozsudkem podle §256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadla obviněná prostřednictvím obhájkyně JUDr. Hany Hučkové dovoláním, jež opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka v tom (část III.), že součástí skutkového stavu zjištěného soudem není zjištění odpovídající skutkové okolnosti, která by naplňovala zákonný znak zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 5 tr. zákoníku. Současně má za to, že mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor, protože skutková zjištění jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů.
5. Obviněná poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu k otázce tzv. speciálního subjektu a konstatuje, že podle soudů měla sehrát úlohu „faktického zprostředkovatele úvěrové smlouvy“, který předkládal nepravdivé podklady. Nejednala ani jako zástupce účastníka smlouvy, ani poskytovatele úvěru, nýbrž měla vystupovat „jako samozvaný prostředník“ mezi klientem stavební spořitelny a zprostředkovatelem a osoba zprostředkovávající úvěr s klientem s ní měla jednat a podklady od obviněné přebírat. Obviněná uvádí, že za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání smlouvy včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání smlouvy doprovázejí. Tvrdí, že v posuzované věci došlo k uzavření smlouvy, aniž by byly předkládány nepravdivé doklady. Podle skutkové věty mělo dojít k předání nepravdivých dokladů až při čerpání úvěru, tj. až v průběhu plnění, které bylo poskytnuto v rozporu se smlouvou jinému subjektu. Podle jejího názoru musí být evidentní vztah, který má pachatel k některému účastníku smlouvy. V této věci žádný takový vztah není. Pokud s obviněnou jednala zprostředkovatelka úvěru a přijímala od ní doklady, činila tak s vědomím, že není osobou oprávněnou cokoli předkládat a že nemá jakoukoli souvislost s úvěrovým vztahem. Podle jejího názoru není možné, aby subjekt stojící mimo úvěrový vztah mohl být pachatelem trestného činu úvěrového podvodu. Nauka o tzv. speciálním subjektu (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 6 Tdo 120/2003) by ztratila smysl, pokud by tímto subjektem mohl být kdokoli. Z toho důvodu má za to, že skutek nebyl správně právně kvalifikován.
6. V další části dovolatelka poukazuje na svoji obhajobu v odvolacím řízení a připomíná, že se poškozená nechovala obezřetně, pokud vyplatila úvěr v rozporu se smluvními podmínkami na základě pokynu klienta, který neměl ověřený podpis. Podle jejího názoru nelze uvádět v omyl někoho, kdo má vědomost o skutku, a v rozporu s principy právního státu dovozovat trestní postih jednoho účastníka soukromoprávních vztahů a nahrazovat takto nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů.
7. Závěrem dovolání obviněná navrhla (část IV.), aby Nejvyšší soud z důvodu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a současně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jež k námitkám obviněné předně uvedla, že nesdílí hodnocení dovolatelky, že by napadená rozhodnutí byla zatížena vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými, potažmo právními závěry. Obviněná podle názoru státní zástupkyně v podstatě opakuje svoji obhajobu, kterou uplatnila již v rámci odůvodnění svého řádného opravného prostředku. Pokud v dovolání zjištěný skutkový stav zpochybnila, její argumentaci nelze shledat relevantní, a to i pokud v konečném důsledku napadla hmotně právní posouzení, konkrétně v otázce subjektu trestného činu, neboť přitom vycházela z odlišných skutkových úvah, než jaké vyslovily soudy obou stupňů.
9. Pokud jde o právní kvalifikaci, státní zástupkyně nejprve konstatovala, že přečinu úvěrového podvodu se dopustí i ten, kdo až při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Čerpání úvěru dlužníkem je jak jednorázové vybrání poskytnutých peněžních prostředků v hotovosti nebo převodem na účet dlužníka, tak i postupné vybírání těchto peněžních prostředků zpravidla z úvěrového účtu za tím účelem vytvořeného bankou nebo jiným věřitelem. S tím je v některých případech spojeno uvádění konkrétních informací bance nebo jinému věřiteli, a právě pravdivost těchto údajů je ustanovením §211 tr. zákoníku vyžadována a chráněna. Nepravdivé jsou pak údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro sjednání úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru. U nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů přitom zákon nevyžaduje, aby šlo o údaje podstatné, neboť v tomto směru jakýkoli nepravdivý nebo hrubě zkreslený údaj, který je sdělován, a to v souvislosti s čerpáním úvěru, může podstatně ovlivnit rozhodování druhé strany. Poukázala na komentářovou literaturu (Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2111), z níž se podává, že pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy i při čerpání úvěru může být především kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy, může to však být i jiná osoba, která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně podílí na sjednávání úvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
10. K námitce obviněné týkající se tzv. speciálního subjektu státní zástupkyně konstatovala, že v usnesení ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 214/2015 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k vyvození trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin úvěrového podvodu, není třeba postavení speciálního subjektu ve smyslu zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu. Dále v usnesení ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 489/2016 také dovodil, že naplněním znaku uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů u trestného činu úvěrového podvodu může být i situace, kdy do úvěrové smlouvy obviněný jako obchodní zástupce poškozené společnosti sice vepsal pravdivé údaje žadatele o úvěr, avšak tento nebyl přítomen u sjednávání smlouvy, smlouvu nepodepsal a neměl v úmyslu úvěr splácet. Tyto skutečnosti by totiž měly vliv na rozhodnutí poškozené společnosti, zda úvěr žadateli poskytne či nikoli. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 787/2013 dále plyne, že poškozenou osobou může být u trestného činu úvěrového podvodu nejen poskytovatel úvěru, ale i dlužník, a to v případě, že pachatel sjedná úvěrovou smlouvu bez vědomí a souhlasu úvěrových dlužníků jejich jménem. Na tomto základě dospívá k závěru, že pachatelem trestného činu úvěrového podvodu nemusí být nutně pouze přímý účastník úvěrové smlouvy, kdy okruh pachatelů tohoto trestného činu není žádným způsobem omezen. Názoru obviněné, že je nemožné, aby subjekt stojící zcela mimo úvěrový vztah, který nemá žádné zákonné či smluvní vazby na některého z účastníků úvěrového vztahu, mohl být pachatelem tohoto trestného činu, proto nepřisvědčila.
11. V předmětné trestní věci se podle státní zástupkyně ze zjištěného skutkového stavu podává, že to byla právě obviněná, kdo participoval na čerpání úvěru. Fakticky z její strany došlo k předložení pokynu k čerpání úvěru a zálohové faktury bance. Obviněná po celou dobu fakticky vystupovala jako zástupkyně J. K., za něhož činila veškeré kroky, včetně předkládání potřebných listin, na jejichž podkladě došlo k čerpání úvěru, a to vše bez vědomí J. K. Bezpochyby přitom věděla, že tyto doklady obsahují nepravdivé údaje. Obviněná komunikovala přímo s pracovnicí předmětné banky i samotným panem K. Celé jednání probíhalo z jejího podnětu, za její aktivní účasti a na základě jejího jednání také došlo k plnění ze strany poškozené společnosti, kdy vyplacenou částku v konečném důsledku získala obviněná ke svým rukám. Shrnula proto, že o správnosti a úplnosti skutkových zjištění nevznikly pochybnosti. Pokud tedy obviněná v dovolání takto zjištěný skutkový stav a z něho vyvozené právní závěry zpochybnila, její argumentaci neshledává relevantní.
12. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
b) vlastní posouzení
20. Obviněná v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesla jedinou právně relevantní námitku, kterou lze podřadit pod jí zvolený dovolací důvod, a to že se – s poukazem na nauku o tzv. speciálním subjektu – nemohla dopustit zločinu úvěrového podvodu, jelikož stála mimo úvěrový vztah, a proto ani nemohla být pachatelkou zločinu úvěrového podvodu. V ostatních částech se její dovolací argumentace ocitla mimo obsahový rámec jí uplatněného dovolacího důvodu, neboť spočívá v polemice s vykonanými skutkovými zjištěními, jejichž uplatnění v rámci dovolacího řízení je zásadně bezúspěšné. Výjimku představuje případ tzv. extrémního nesouladu, který odůvodňuje mimořádný zásah do skutkových zjištění za účelem prosazení práva obviněného na spravedlivý proces. V posuzované věci, jakkoli se jeho existence obviněná dovolává, takový rozpor nenastal.
21. V obecné rovině by se o tzv. extrémní nesoulad mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými závěry skutkovými, potažmo právními ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
22. O takový případ se v posuzované věci evidentně nejedná, protože skutková zjištění, k nimž dospěl odvolací soud, potažmo soudu prvostupňový, mají plné ukotvení v provedeném dokazování. Současně je třeba zdůraznit, že z podaného dovolání není výslovně zřejmé, z čeho obviněná existenci tzv. extrémního nesouladu vyvozuje a v čem jeho existenci spatřuje. V této souvislosti se pro úplnost dodává, že není úkolem Nejvyššího soudu, aby za dovolatelku uvedené souvislosti domýšlel a dotvářel tak její dovolací argumentaci.
23. V posuzované věci je evidentní, že obviněná jednala jako obchodní zástupkyně a jako faktický zprostředkovatel úvěru mezi Raiffeisen stavební spořitelnou, a. s. a J. K. Poškozené organizaci předkládala prostřednictvím M. J. listiny, mj. „Pokyny k čerpání“ a zálohovou fakturu, dokladující budoucí využití finančních prostředků, které byly určeny výhradně „k modernizaci domu č. p. .... na pozemku st. p. č. .... , k. ú. J. n. O., LV č. ..“ (účel poskytnutého úvěru ze smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření na č. l. 114), ačkoli si byla vědoma toho, že práce touto fakturou (vystavenou P. B.) deklarované provedeny nebudou a rozhodující část úvěru (částka 751.500 Kč) nebude použita k účelu, který byl ve smlouvě sjednán. Tyto skutečnosti soudy opřely o adekvátní listinné důkazy dokumentující sjednávání smlouvy o úvěru a jejího čerpání, dokladů, na jejichž základě byl úvěr čerpán a z výpovědí svědků K., B., S., J.
24. Za tohoto stavu nevzniká žádná potřeba do stabilizovaných skutkových zjištění soudů jakkoli zasahovat, neboť plně odpovídají provedenému dokazování. Soudy se při zjišťování skutkového stavu věci nedopustily deformace usvědčujících důkazů do podoby, která by byla neslučitelná s právem obviněné na spravedlivý proces. Závěr o nesprávnosti skutkových zjištění nemůže být založen na pouhém faktu, že výsledky provedeného dokazování nesvědčí ve prospěch obviněné, která odmítá přijmout závěry, jež soudy na podkladě provedeného důkazního řízení učinily, a to při respektování požadavků §2 odst. 5 a 6 tr. ř.
25. Soudy nižších stupňů založily svá skutková zjištění na souboru důkazů, z něhož jsou jimi učiněné skutkové závěry dovoditelné. Pokud dospívá dovolatelka na podkladě hodnocení důkazů jiných k odlišným závěrům, není taková situace výrazem extrémního nesouladu, neboť z oprávnění soudu plyne oprávnění hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, jež ovšem musí být založeno na uvážení všech relevantních skutečností. Pokud tento požadavek soudy splní, což se podle názoru soudu dovolacího v posuzované věci stalo, není možné se ani cestou mimořádného opravného prostředku domáhat hodnocení jiného, spojeného s jinými skutkovými závěry.
26. Právně relevantním způsobem obviněná vznesla výhradu nesprávného právního posouzení skutku na základě tvrzení, že se nemohla dopustit zločinu úvěrového podvodu, protože stála mimo úvěrový vztah. Opodstatněnost této námitky shledává v úvaze o tzv. speciálním subjektu. Této její námitce však nelze přisvědčit. Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, [k]do při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Obviněná svoji námitku dovozuje z představy, že trestný čin úvěrového podvodu je tzv. trestným činem s omezeným okruhem pachatelů, neboť tvrdí, že může být spáchán pouze tzv. speciálním subjektem, potažmo pouze některým z účastníků úvěrové smlouvy.
27. Této námitce nelze přisvědčit. Obecně platí, že pachatelem trestného činu je fyzická nebo právnická osoba, která svým jednáním naplnila všechny znaky trestného činu a v době jeho spáchání byla trestně odpovědná. Obligatorní znaky tzv. obecného subjektu, tj. zákonem stanovený věk patnácti let (§25 tr. zákoníku) a příčetnost (§26 tr. zákoníku a u mladistvého i §5 odst. 1 z.s.m.) v případě fyzické osoby, zákon v případě některých trestných činů doplňuje o fakultativní znaky, jež pak vymezují subjekt konkrétní či speciální. „Trestní zákoník pro spáchání některých trestných činů vyžaduje mimo tyto obligatorní znaky subjektu trestného činu i zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele (tzv. trestné činy s omezeným okruhem pachatelů…). U těchto trestných činů … může být podle §114 odst. 1 pachatelem trestného činu pouze osoba, která má požadovanou vlastnost, způsobilost nebo postavení…“ (srov. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014. S. 155). Zákon v příslušném ustanovení stanoví, který speciální subjekt se trestného činu může dopustit - činí tak např. v §222 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého se trestného činu poškození věřitele může dopustit pouze osoba, která, byť částečně, zmaří uspokojení svého věřitele jednáním tam uvedeným a na cizím majetku způsobí škodu nikoli malou, nebo v §223 tr. zákoníku, podle kterého se trestného činu zvýhodnění věřitele může dopustit pouze dlužník, který je v úpadku a, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou.
28. Takovou či podobnou podmínku ustanovení §211 odst. 1 tr. zákoníku nestanoví (srov. Kdo – termín vymezující obecný subjekt). Jinými slovy vyjádřeno pro naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu dostačuje, splňuje-li jeho pachatel znaky vymezující obecný subjekt. Není nezbytné, aby dotyčná osob byla v určitém právně relevantním (např. smlouvou upraveném) vztahu s poškozeným. Ke stejnému závěru se kloní rovněž komentářová literatura, podle které pachatelem trestného činu úvěrového podvodu „může být především kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy. […] Může to být však i jiná osoba (fyzická i právnická), která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně podílí na sjednávání úvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.“ (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. str. 2110).
29. Přestože se obviněná trestné činnosti nedopustila v postavení účastníka smlouvy, např. jako dlužník, nemění to nic na faktu, že se z důvodů vyložených v dovoláním napadených rozhodnutích dopustila jako pachatel zločinu úvěrového podvodu. Vzhledem k tomu, že se rozhodující měrou podílela na vyvolání stavu, ve kterém J. K. podepisoval relevantní dokumentaci („Pokyn k čerpání úvěru“, fakturu deklarující účelové využití finančních prostředků), kterou následně prostřednictvím další osoby (M. J.) předložila poškozené organizaci a současně věděla, že k realizaci stavebních prací nikdy ze strany P. B. nedojde, jednala způsobem naplňujícím znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu, a to v jeho kvalifikované podobě vymezené ustanovením §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, jelikož svým jednáním způsobila značnou škodu.
30. Ani úvahy obviněné týkající se nedostatečné obezřetnosti poškozené organizace nemají své opodstatnění. Obviněná tento závěr vyvozuje ze skutečnosti, že poškozená společnost vyplatila částku úvěru v rozporu s podmínkami smlouvy, jelikož pokyn k čerpání úvěru nebyl opatřen ověřeným podpisem klienta (J. K.). Tato výtka nemůže obstát, k čemuž již dospěl odvolací soud, neboť orgány společnosti, které rozhodly o uvolnění finančních prostředků, vycházely z podkladů zpracovaných stran této otázky M. J., jejíž povinností jako zprostředkovatele úvěru bylo ověřovat totožnost klientů. V tomto konkrétním případě tak neučinila, což mělo i za následek její následný pracovněprávní postih, nicméně pouze z toho důvodu jeho kladného vztahu k obviněné, které – jak plyne z protokolu o hlavním líčení ze dne 1. 10. 2015 na č. l. 413 – důvěřovala a zneužila její důvěry a postavení M. J.
31. Uvedená konstatování ústí do závěru, že obviněná ve svém dovolání v rozhodující míře uplatnila námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Pokud její výhrady byly posouzeny jako námitky hmotně právního charakteru, byly tyto posouzeny jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k jejich posouzení bylo Nejvyšším soudem o celém dovolání obviněné rozhodnuto způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
32. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu