ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.944.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 944/2017-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. Ž., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, č. j. 11 To 20/2017-470, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 74/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. 12. 2016, č. j. 8 T 74/2015-449 , byl obviněný M. Ž. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným v bodech 1) a 3) pokračujícím zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2) přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a v bodech 4) a 5) pokračujícím zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle jeho zjištění dopustil způsobem popsaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy, a dále za přečiny krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jimiž byl již dříve uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 11. 2015, č. j. 8 T 166/2015-186, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 9 To 8/2016-201, odsouzen podle §43 odst. 2 tr. zákoníku s přihlédnutím k ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody o výměře pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl tímto rozhodnutím zároveň zrušen výrok o trestu z uvedeného předchozího rozsudku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. zákoníku byl poškozený D. V. se svým nárokem a náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2017, č. j. 11 To 20/2017-470 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným na základě stejných skutkových zjištění stejnými trestnými činy, pouze s tím rozdílem, že skutky postupně očísloval tak, aby odpovídaly právnímu posouzení. O trestu obviněného rozhodl krajský soud stejně jako nalézací soud (pouze s určitou stylistickou úpravou výroku).
4. Obviněný byl tedy uznán vinným v bodech 1) a 3) pokračujícím zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2) přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a v bodech 4) a 5) pokračujícím zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění soudů dopustil tím, že
1) dne 13. 9. 2014, přišel za poškozeným D. V., nar. ...., a cestou do místa jeho pracoviště u společnosti Pernes, spol. s. r. o., nacházející se v ul. Havlíčkova 142, v obci Týnec nad Labem, okr. Kolín, mu vyprávěl, že slyšel, že ho poškozený pomlouvá, a že to spraví „litřík“, jinak by ho musel dobít a rozšlapat mu hlavu, poškozený mu v bezprostřední obavě o svůj život a zdraví požadovaný finanční obnos vydal, čímž poškozenému D. V. způsobil škodu ve výši 1.000 Kč,
2) tentýž den, tedy 13. 9. 2014 večer, vstoupil do odemčeného bytu společnosti Pernes, spol. s. r. o., se sídlem Havlíčkova 142, Týnec nad Labem, IČO 47545798, nacházejícího se v domě čp. 142, ul. Havlíčkova, v obci Týnec nad Labem, okr. Kolín, bytem prošel až do místnosti obývané poškozeným D. V., nar. ...., který v tu chvíli seděl u počítače za stolem, začal poškozenému prohledávat osobní věci uložené ve skříni, na výzvy poškozeného, aby byt opustil nijak nereagoval, a poté, co si poškozený D. V. šel urovnat rozházené věci do skříně, přistoupil obviněný ke stolu, kde ze zásuvky vyndal peněženku poškozeného, ze které následně ku škodě poškozeného D. V. odcizil finanční hotovost ve výši 1.000 Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 3 T 126/2010, který nabyl právní moci dne 13. 11. 2010, byl odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců, který vykonal dne 15. 2. 2013, a trestním příkazem Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 3 T 102/2014, který nabyl právní moci dne 17. 6. 2014, byl odsouzen pro přečin krádeže podle 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin,
3) dne 14. 10. 2014 kolem 10:45 hod. v ul. M. nám., v obci T. n. L., okr. K., přistoupil k poškozenému M. Z., nar. ....., s tím, že ho poškozený pomlouvá, a že si to s ním vyřídí, přičemž mu hrozil, že ho zbije jako psa, a poškozený ze strachu, aby ho nezbil, mu nabídl 1.000 Kč, které obviněný přijal, čímž poškozenému M. Z. způsobil škodu ve výši 1.000 Kč,
4) dne 9. 2. 2015 vstoupil do bytu společnosti Pernes, spol. s. r. o., se sídlem Havlíčkova 142, Týnec nad Labem, IČO 47545798, nacházejícího se v domě čp. 142, ul. Havlíčkova, v obci Týnec nad Labem, okr. Kolín, kde vstoupil do místnosti obývané poškozeným D. V., nar. ......, předložil rozsudek, kterým byl v minulosti odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců, přičemž následně začal vyhrožovat, že „všechny rozšlape, utopí a zabije“, což v poškozeném vyvolalo obavu, následně vyzval poškozeného D. V., aby s ním šel ven, tento ho ze strachu uposlechl, načež se ho venku před domem ptal, kolik má peněz, že potřebuje na advokáta, že by mu stačilo 8.000, kdy mu poškozený D. V. v obavě z jeho dalšího jednání předal částku 10.000 Kč,
5) téhož dne, tedy 9. 2. 2015, kolem 20:30 hod. před domem čp. 142, ul. Havlíčkova, v obci Týnec nad Labem, poškozenému D. V., nar. ....., oznámil, že potřebuje více peněz, načež ho poškozený D. V. odvedl do prostor šaten společnosti Pernes, spol. s. r. o., kde mu ze šatní skříňky ze strachu dal 2.000 Kč, čímž způsobil poškozenému D. V. škodu ve výši 2.000 Kč.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Bedriho Tomáška dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněný shledává naplnění dovolacího důvodu v nesprávném právním posouzení skutku, neboť skutky pod body 1, 3, 4 a 5 byly chybně posouzeny jako pokračující zvlášť závažný zločin loupeže, přestože měly být kvalifikovány jako pokračující přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. O pochybnostech orgánů činných v trestním řízení o tom, že byla jeho jednáním naplněna skutková podstata zvlášť závažného zločinu loupeže, svědčí, že o obžalobě bylo rozhodováno celkem třikrát na prvním stupni a třikrát na druhém stupni. Pochybnosti vedly soud prvního stupně nejprve ke zproštění dovolatele obžaloby, posléze ke kvalifikaci skutku podle mírnějších ustanovení trestního zákoníku, a až na základě opakovaných odvolání a zrušení rozhodnutí krajským soudem dospěl soud k nynější právní kvalifikaci. V napadeném rozhodnutí je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Skutkový stav byl zjišťován obsáhlým dokazováním, jehož výsledek však neposkytl jednoznačný závěr o tom, že se dovolatel dopustil jednání, jež je předmětem obžaloby. Obrana dovolatele byla konzistentní v průběhu celého trestního řízení a byla podporována také výpovědí jeho družky. Naproti tomu výpovědi svědků podporující obžalobu byly v průběhu trestního řízení značně nevyrovnané, nevěrohodné a několikrát měněné.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, č. j. 11 To 20/2017-470, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. 12. 2016, č. j. 8 T 75/2015-449, zrušil, a věc přikázal Okresnímu soudu v Kolíně k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že pod uplatněný, a ani žádný jiný dovolací důvod nelze podřadit tu část námitek obviněného, jejichž prostřednictvím popírá spáchání skutků pod body 1, 3, 4 a 5 rozhodnutí. Dovolatel v tomto směru uplatnil pouze výhrady procesní a skutkové povahy, založené na polemice s provedenými důkazy a s jejich hodnocením soudem prvního stupně. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit toliko výtku, že skutky měly být posouzeny jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Za opodstatněnou ji však nepovažuje. Trestný čin loupeže je k trestnému činu vydírání ve vztahu speciality. Pokud by pachatel použil násilí či pohrůžku bezprostředního násilí pro vydání cizí věci v budoucnu, jednalo by se o trestný čin vydírání. Pokud se však domáhá jejího vydání okamžitě, jde o trestný čin loupeže. Obviněný vyžadoval vydání peněz po poškozených okamžitě, bylo mu totiž známo, že poškození pracují a jistou finanční hotovostí disponují. Částky nebyly nepřiměřeně vysoké, takže nepředpokládal, že by si je poškození museli nejprve opatřit. Obviněný tak jednal v úmyslu získat peníze v krátké časové návaznosti na užitou pohrůžku násilím.
9. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
17. V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by skutky vymezené ve výrokové části rozsudku odvolacího, jenž se ztotožnil se závěry soudu nalézacího (když kasací jeho rozhodnutí reagoval toliko na zřejmé nesprávnosti v číselném označení skutků, jemuž nekorespondovala nalézacím soudem užitá právní kvalifikace), nenaplňovaly znaky uvedených trestných činů. Pouze takto koncipované námitky by přitom obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitka obviněného vztahující se k jím navrhované jiné právní kvalifikaci skutků (jako pokračující trestný čin vydírání) je pouze formální, nepodpořená konkrétními argumenty. Omezuje-li se totiž dovolatel na konstatování, že „[p]řiléhavější by bylo použít právní kvalifikace dané ust. §175 odst. 1 trest. zákoníku, tj. vydírání” , resp. na tvrzení, že „dalo by se uvažovat o kvalifikaci jednání jako pokračující přečin vydírání podle §175 odst. 1 trest. zákoníku“ , aniž by alespoň v základu a stručnou formou vymezil, pro jaké skutečnosti pokládá právní posouzení jednotlivých skutků posouzených jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu loupeže za nesprávné (nenaplňující zákonné znaky skutkové podstaty) a pro jaké okolnosti skutkového charakteru by měla být použita právní kvalifikace jím navržená, pak nutno konstatovat, že uplatněná výhrada, spojená s odmítáním skutkových zjištění ( “… což od počátku popíral a s čímž nesouhlasí, …” ) , fakticky za námitku odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu považovat nelze.
18. Obviněný založil dovolání na námitkách proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, proti hodnocení důkazů soudy prvního i druhého stupně a proti jejich skutkovým zjištěním. Jde o námitky, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř. Navíc jde vesměs o opakování námitek, s nimiž se soudy přesvědčivým způsobem vypořádaly. Obviněný totiž své námitky staví na vlastním hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového děje. Soudy se však hodnocením důkazů opakovaně zabývaly a dospěly ke skutkovým zjištěním, která se stala podkladem jejich rozhodnutí tak, jak nabyla právní moci. Nic na tom nemění fakt, že se tak stalo na základě zákonem předpokládané součinnosti soudů obou stupňů a po zrušení předchozích rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem. Šlo o zákonem předpokládaný postup, v jehož rámci se odvolací soud řádně zhostil své přezkumné povinnosti a vytkl nalézacímu soudu nedostatky v intencích ustanovení §258 odst. 1 tr. ř., přičemž tento jeho postup neodporoval zásadám spravedlivého procesu.
19. Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
20. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Žádné z těchto vad vztahujících se k důkaznímu řízení Nejvyšší soud nezjistil.
21. Obviněný se - stejně jako v průběhu trestního stíhání - dovolává výpovědi své a výpovědi své družky, zatímco zpochybňuje ostatní provedené důkazy, zejména věrohodnost výpovědí poškozených a dalších osob. Ani na podporu tohoto svého hodnocení neuvádí dostatečně konkrétní argumenty, pouze namítá, že důkazní sílu mohla mít pouze svědectví přímých účastníků události. K tomu je třeba uvést, že soudy podrobně odůvodnily své závěry týkající se věrohodnosti jednotlivých svědků a jejich výpovědí. Zejména je nutno v této souvislosti poukázat na příslušnou část odůvodnění na str. 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu a v návaznosti na to i na ještě podrobnější zhodnocení důkazní situace v předchozích rozhodnutích v této věci. Bylo dostatečně vysvětleno, proč soudy neuvěřily výpovědi obviněného a jeho družky a proč vycházely z výpovědí poškozených D. V. a M. Z. a osob, které měly informace o posuzovaných skutcích k dispozici zprostředkované od poškozených.
22. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kolíně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také odvolací soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný extrémní rozpor. Ten nemůže být dán v případech, kdy by přicházelo v úvahu i jiné hodnocení provedených důkazů. Extrémní rozpor znamená skutečně tak zásadní a evidentní neshodu mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů, že jejich dovození podle zásad zdravého rozumu a logického myšlení vůbec nepřichází v úvahu. Takový stav v posuzované věci není dán. S obsahem provedených důkazů se soudy přesvědčivě vypořádaly a v podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem dovolacího řízení znovu provedené důkazy hodnotit či přehodnocovat a znovu vyvracet obhajobou obviněného, kterou se soudy zabývaly.
23. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy tedy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
24. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. srpna 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák