ECLI:CZ:NS:2017:6.TZ.3.2017.4
6 Tz 3/2017-II.-797
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2017 o stížnosti, kterou podal obviněný MUDr. D. R. , proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, takto:
Stížnost obviněného MUDr. D. R. se podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. z a m í t á .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 4 T 5/2015, byl obviněný MUDr. D. R. uznán vinným pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Za tento trestný čin mu byl podle §331 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, jakož i trest propadnutí majetku a věcí specifikovaných ve výroku jmenovaného rozsudku. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné L. N.
2. I z podnětu odvolání obviněného MUDr. D. R. bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, rozhodnuto tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 4 T 5/2015, zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Krajskému soudu v Praze k novému rozhodnutí. Týmž usnesením byl zrušen i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 4 T 21/2013, jímž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných MUDr. P. K., MUDr. K. K., Ing. I. S., Ing. P. D., Ing. T. M., Ing. V. K., Ing. M. J., MUDr. J. Ř. a MUDr. J. H.
3. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných MUDr. P. K., MUDr. K. K., Ing. I. S., Ing. P. D., Ing. T. M., Ing. V. K., Ing. M. J., MUDr. J. Ř., MUDr. J. H., MUDr. D. R. a L. N. O tomto mimořádném opravném prostředku rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, tak, že podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, byl ve prospěch obviněných porušen zákon v ustanoveních §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. a §259 odst. 1 tr. ř.
4. Usnesením ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, rozhodl Nejvyšší soud o námitce podjatosti, kterou obviněný MUDr. D. R. (dále jen „obviněný“) vznesl v průběhu veřejného zasedání o stížnosti pro porušení zákona konaného dne 30. 5. 2017 proti všem členům senátu č. 6 trestního kolegia Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud rozhodl tímto usnesením tak, že soudci Nejvyššího soudu JUDr. Vladimír Veselý, JUDr. Jan Engelmann a JUDr. Ivo Kouřil nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tz 3/2017.
II.
5. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, podal obviněný dne 2. 6. 2017 prostřednictvím svého obhájce stížnost. V podané stížnosti Nejvyššímu soudu vytknul, že neprovedl ani nezohlednil důkazy navržené v rámci námitky podjatosti, přičemž je zjevné, že z nich vyplývající skutečnosti potvrzují, že minimálně ze strany prezidenta republiky došlo k porušení principu nezávislosti soudu a k jednání, které je jinak způsobilé naplnit znaky trestného činu podle §335 tr. zákoníku, resp. §175 tr. zákoníku. Závažnost jednání prezidenta republiky má ostatně potvrzovat i vyjádření JUDr. Pavla Zelenky a JUDr. Elišky Wagnerové, jež následně odcitoval. Nejvyšší soud podle obviněného nezohlednil ani závažnost další skutečnosti, a to že prezident republiky výslovně a veřejně podpořil ministra spravedlnosti JUDr. Roberta Pelikána v řízení o této stížnosti pro porušení zákona, načež citoval jeho vyjádření. Za alarmující dále označil skutečnost, že stížnost pro porušení zákona v řízení před Nejvyšším soudem zastupuje a prezentuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, takže je zjevné, že jak ministr, tak i prezident republiky jednají v součinnosti s obžalobou, což má za následek nerovnost stran v rámci tohoto řízení, jakož i v rámci samotného trestního řízení. V návaznosti na to namítl, že Nejvyšší soud s těmito závažnými skutečnostmi nikterak nevypořádal, byť z hlediska zákonné úpravy je zřejmé, že prezident republiky má vůči jednotlivým soudcům, kteří napadené usnesení vydali, velmi významné pravomoci, jež příkladmo vyjmenoval. Podle obviněného byl nátlak prezidenta republiky a jeho zásah do nezávislosti soudu mimořádně účinný, když Nejvyšší soud v rámci rozhodování o námitce podjatosti uvedené skutečnosti nijak nezohlednil, což zejména vzhledem k tomu, že ministr spravedlnosti vystupuje v řízení o stížnosti pro porušení zákona jakožto strana sui generis , představuje závažnou vadu usnesení. Dále uvedl, že poučení Nejvyššího soudu, že proti jeho usnesení není přípustná stížnost s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 86/98, vychází z nesprávného a účelového výkladu tohoto nálezu, neboť text „… s tou výjimkou ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k vydání takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem …“ nelze vykládat tak, že o námitce mohou rozhodnout s konečnou platností soudci, jichž se tato námitka týká. Naproti tomu připomněl závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/09, načež konstatoval, že usnesení o námitce podjatosti je s těmito závěry, jakož i se základním procesním principem, že nikdo nemůže být soudcem ve své vlastní věci, v rozporu. Za další vadu označil skutečnost, že Nejvyšší soud nepředložil věc Ústavnímu soudu pro posouzení souladu §31 tr. ř. s ústavním pořádkem. Závěrem podané stížnosti poznamenal, že její odůvodnění bude doplněno po obdržení písemného vyhotovení usnesení.
6. V doplnění stížnosti, jež bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 20. 6. 2017, obviněný předně poukázal na článek Roberta Pelikána ze dne 1. 6. 2012 s tím, že v něm ministr spravedlnosti ještě před podáním obžaloby v této věci vyjádřil svůj osobní názor na danou kauzu, porušil presumpci neviny a projevil osobní zájem na potrestání obviněného, a to již v době, kdy mu nebyl znám obsah trestního spisu a před zahájením dokazování ve věci. Dále uvedl, že ministr spravedlnosti projevil svůj osobní zájem na výsledku tohoto řízení i při rozhodování ohledně podání stížnosti pro porušení zákona dne 19. 12. 2016, tedy v řádu hodin poté, kdy bylo usnesení odvolacího soudu doručeno účastníkům řízení, a obdobně se měl ministr spravedlnosti vyjádřit i v článku ze dne 20. 12. 2016. V tomto směru obviněný zdůraznil, že ministr spravedlnosti obdržel podnět k podání stížnosti pro porušení zákona až v průběhu druhé poloviny ledna 2017, přičemž všechna jeho výše uvedená vyjádření jsou dřívějšího data. V neposlední řadě poukázal na komentář ministra spravedlnosti ze dne 7. 6. 2017 ke shora citovanému rozsudku Nejvyššího soudu v této věci a připomněl také související vyjádření prezidenta Ing. Miloše Zemana ze dne 7. 6. 2017 a 12. 6. 2017. Z uvedených skutečností podle obviněného plyne, že byla podstatně narušena nezávislost Nejvyššího soudu na ministerstvu spravedlnosti a ministru spravedlnosti Robertu Pelikánovi. Nad rámec již uvedeného poznamenal, že samotnou stížnost pro porušení zákona prezentoval a zastupoval před Nejvyšším soudem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a sám ministr spravedlnosti přítomen na jednání nikdy nebyl. Konstatoval, že jak ve vztahu k prezidentu republiky, tak ve vztahu k ministru spravedlnosti byla narušena nejen nezávislost soudců senátu 6 Tz, ale i jejich nestrannost, z důvodů specifikovaných v námitce vyloučení těchto soudců, kdy jak ze strany prezidenta republiky, tak i ze strany ministra spravedlnosti došlo k prosazení jejich soukromých zájmů prostřednictvím enormního tlaku na Nejvyšší soud a soudce senátu 6 Tz. Dodal, že tyto skutečnosti jsou umocněny systémovou závislostí Nejvyššího soudu na ministerstvu spravedlnosti a samotném ministru spravedlnosti, k čemuž poukázal na některé výroky předsedy Nejvyššího soudu prof. Pavla Šámala z února 2016.
7. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, kterým bylo rozhodnuto, že soudci JUDr. Vladimír Veselý, JUDr. Jan Engelmann a JUDr. Ivo Kouřil nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 6 Tz 3/2017.
III.
8. Stížnost obviněného podaná proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, není přípustná, k čemuž Nejvyšší soud uvádí následující.
9. Proti usnesení o vyloučení soudců z rozhodování učiněnému podle §31 odst. 1 tr. ř., které nyní obviněný napadl stížností, je sice obecně přípustná stížnost ve smyslu §31 odst. 2 tr. ř., to však neplatí v případě, když jde o usnesení Nejvyššího soudu. V daném kontextu lze připomenout, že v trestním řízení rozhodují obecné soudy usnesením , jakožto nižší formou rozhodnutí, toliko tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně o takových, které lze bez obtíží oddělit od „věci samé“ (od jejího merita). Takové usnesení je rozhodnutím o samostatném meritorním (od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového, což platí bez ohledu na skutečnost, v kterém stupni obecného soudu bylo toto usnesení přijato. Vyslovená zásada se ovšem neuplatní v případě, kdyby k vydání takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. III. ÚS 86/98, publikovaný pod č. 79 ve sv. 11 Sb. nál. a usn.; srov. též Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1756).
10. Rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (zejména ve věcech dovolání a stížnosti pro porušení zákona) je třeba posuzovat se zřetelem k ustanovení čl. 92 Ústavy, podle kterého je tento soud vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud. Přezkum meritorních i nemeritorních rozhodnutí Nejvyššího soudu jiným soudem obecného soudnictví je tedy vyloučen. Nepřichází zde ovšem v úvahu ani takový postup, v němž by o opravném prostředku proti rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodl jiný senát téhož soudu. To by totiž jednak neodpovídalo závěrům vysloveným ve zmíněné judikatuře Ústavního soudu k otázce přezkumu rozhodnutí, jednak by to znamenalo i porušení základních ústavních principů výkonu obecného soudnictví, protože by tím byla založena možnost přezkumu již pravomocných rozhodnutí týmž soudním orgánem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo 68/2016-III).
11. Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že stížnost obviněného podaná proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, není přípustná, pročež ji podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustnou zamítl, aniž se mohl zabývat důvody a námitkami, které v ní obviněný uplatnil.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 26. 6. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu