ECLI:CZ:NS:2017:6.TZ.39.2017.1
sp. zn. 6 Tz 39/2017-24
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Ivo Kouřila stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného G. C. , proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 11. 9. 1954, sp. zn. T-39/54, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 11. 9. 1954, sp. zn. T-39/54, byl v neprospěch obviněného G. C. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon.
Napadený rozsudek se zrušuje . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný G. C. , se z p r o š ť u j e podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „ dne 1. 6. 1954 nenastoupil, jak byl podle povolávacího rozkazu povinen, ani do 24 hodin vojenské cvičení a odvolával se na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův“, ve kterém byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 11. 9. 1954, sp. zn. T-39/54, shledán trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, neboť označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 11. 9. 1954, sp. zn. T-39/54, byl obviněný G. C. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon (dále jen „trestní zákon“), kterého se měl dopustit tím, že „dne 1. 6. 1954 nenastoupil, jak byl podle povolávacího rozkazu povinen, ani do 24 hodin vojenské cvičení a odvolával se na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův“ . Za tento trestný byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a dále byla u jeho osoby vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v §44 odst. 2 trestního zákona na dobu tří let.
2. Obviněný ani jeho pozůstalí nepožádali o provedení přezkumného řízení podle zákona č. 119/1991 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na přezkum ve věci nepodal ani příslušný prokurátor.
II.
3. Proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 11. 9. 1954, sp. zn. T-39/54, podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného.
4. V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku předně připomněl dikci §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, §1 odst. 1, §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, a §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“). Poté uvedl, že v dané věci bylo při přezkumném řízení vycházeno z účelu zákona o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se v 50. letech 20. století staly v justičním rozhodování tak, jako tomu bylo v této věci, kdy obviněný byl odsouzen pro své náboženské přesvědčení. Dále podotkl, že v době rozhodování bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně nebylo zohledněno, že jmenovaný uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou 9. května 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.). Právo na svobodu svědomí totiž podle ministra spravedlnosti nelze zaměňovat se svobodou náboženskou, zejména pokud motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Uzavřel proto, že napadeným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 byl porušen zákon v neprospěch obviněného a je namístě napravit nezákonný stav a poskytnout tímto způsobem určité zadostiučinění obviněnému, který setrval na svém náboženském přesvědčení i v době totalitního režimu, resp. jeho pozůstalým.
5. S ohledem na výše uvedené ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 11. 9. 1954, sp. zn. T-39/54, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., případně podle §271 odst. 1 tr. ř.
6. Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil obhájce zemřelého obviněného, JUDr. Lubomír Müller. Podanou stížnost pro porušení zákona shledal důvodnou s tím, že napadený rozsudek je v přímém protikladu s právním názorem, který vyslovil Ústavní soud v obdobných kauzách, přičemž příkladmo poukázal na jeho nálezy sp. zn. II. ÚS 285/97, sp. zn. I. ÚS 671/01, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a sp. zn. II. ÚS 674/01. K tomu uvedl, že ve všech poukázaných případech šlo o jediné odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení před rokem 1990 a že na všechny uvedené nálezy navazují rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž jsou tyto nálezy prakticky aplikovány (např. v jeho rozsudku sp. zn. 15 Tz 67/2003). Konstatoval tedy, že citované nálezy Ústavního soudu a navazující rozsudky Nejvyššího soudu jsou plně aplikovatelné i na případ obviněného. Dále vyjádřil svůj souhlas s návrhy ministra spravedlnosti, k čemuž dodal, že v dané věci neproběhlo přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., a proto ho není třeba znovu opakovat u prvoinstančního soudu, přičemž Nejvyšší soud má dostatek podkladů k tomu, aby mohl podle §271 odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodnout a zprostit obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
7. Intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve veřejném zasedání s podanou stížností pro porušení zákona ztotožnil a dodal, že podle jeho názoru došlo k porušení zákona zejména v ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. a navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a sám rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby.
III.
8. Nejvyšší soud na základě §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, načež shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím soudu skutečně porušen v neprospěch obviněného.
9. Nejvyšší soud přitom vycházel z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování soudu o podané obžalobě. Ta garantovala svobodu svědomí na úrovni ústavního zákona č. 150/1948 Sb., neboť §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 stanovil, že svoboda svědomí se zaručuje. Zdůrazňuje ovšem, že při výkladu těchto norem postupoval způsobem níže rozvedeným (viz zejména bod 16. a 17.).
10. Základní požadavky na postup trestních soudů v době rozhodování o podané obžalobě v posuzované věci stanovil §1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění zákona č. 67/1952 Sb., podle něhož bylo účelem zákona upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni . Podle §2 odst. 3 předmětného zákona pak bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
11. Ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, na jehož základě bylo jednání obviněného kvalifikováno jako trestné, stanovilo, že trestného činu nenastoupení služby v branné moci se dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
12. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
13. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se garantuje svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
14. Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jsou v souladu se zjištěným stavem věci. Z obsahu rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 11. 9. 1954, sp. zn. T-39/54, se podává, že koncem května 1954 byl obviněnému doručen povolávací rozkaz, aby dne 1. 6. 1954 nastoupil 21-denní vojenské cvičení u Okresní vojenské správy v Šale. Obviněný však tohoto povolávacího rozkazu neuposlechl, vojenské cvičení nenastoupil a při vyšetřování uvedl, že tak neučinil proto, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, jelikož byl Svědkem Jehovovým. K souzenému jednání se plně doznal a byl si vědom jeho trestních následků, přičemž se hájil tím, že jako Svědek Jehovův nemůže konat vojenskou službu, protože to odporuje Bibli, kterou jedinou se řídí. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně PSP-47 k obhajobě obviněného uvedl, že jej nemůže zbavit viny a je pouze vysvětlením pohnutek jeho jednání s tím, že Ústavou je každému občanu zaručena svoboda náboženského přesvědčení, což však nemůže být nikomu důvodem k tomu, aby odpíral plnit uložené občanské povinnosti.
15. Předmětné rozhodnutí je třeba pokládat za nesprávné, neboť nerespektuje principy demokratické společnosti garantující právo na svobodu svědomí. Z uvedených skutkových zjištění, z nichž vycházel i bývalý Nižší vojenský soud v Brně PSP-47, vyplývá, že obviněný setrvával na stanovisku odmítajícím konat vojenskou službu, protože mu v tom bránilo jeho náboženské přesvědčení. Ze strany obviněného se tedy jednalo o čin směřující k uplatnění jeho základního práva na svobodu svědomí zaručeného v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky.
16. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, jenž se k otázce svobody svědomí vyjádřil mimo jiné v tom smyslu, že tato „má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v čl. 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje… Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy ‚tady a teď‘, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Svobodu svědomí proto nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, když navíc svoboda svědomí patří k tzv. absolutním základním právům, která nelze omezit obyčejným zákonem. „ Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku České republiky jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod.)“
17. Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, vyjádřil také k otázce výkladu a aplikace „starého práva“ při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, když konstatoval, že „pro demokratický právní stát, jímž Česká republika má být podle normativního příkazu plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy, je nepřijatelné, aby Nejvyšší soud vykládal §267 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak, že přezkumem zákonnosti napadeného rozhodnutí se rozumí výklad aplikovaného "starého práva" v souladu s někdejší dobovou judikaturou. Ze stejného důvodu také není možné, aby při úvahách o tom, zda stížností pro porušení zákona napadené původní rozhodnutí je zákonné, nebral v úvahu a nevážil základní práva a principy českého ústavního pořádku, do nichž bylo napadeným rozhodnutím zasaženo. Ignorování těchto referenčních norem a principů činí napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nejen vadným pro porušení subjektivního práva stěžovatele, nýbrž, a to Ústavní soud považuje za nutné nad rámec posuzované věci podotknout, i nesrozumitelným pro společnost, neboť podrývá její právní, resp. ústavní vědomí a přispívá k existující nedůvěře v soudnictví v tom smyslu, že české soudy nedokáží ochránit práva občanů ve vztahu ke státní moci, když se projevila excesivně. Tak se zmenšuje důvěra v materiálně chápanou demokratickou právní státnost České republiky. Nemá-li princip právní kontinuity působit destruktivně ve vztahu k české ústavní státnosti, je třeba důsledně trvat při aplikaci "starého práva" na hodnotové diskontinuitě s ním a reflektovat tento přístup v soudních rozhodnutích.“
18. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a takové jednání bylo reálním projevem jeho osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, lze konstatovat, že obviněný svým jednáním pouze uplatnil i tehdejší Ústavou Československé republiky (ústavním zákonem č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Právo na svobodu svědomí deklarováno v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb. bylo následně nepřípustně negováno v odstavci 2 předmětného ustanovení, podle něhož víra nebo náboženské přesvědčení sice nemohla být nikomu na újmu, avšak nemohla být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnění občanské povinnosti uložené mu zákonem, jímž byla i povinnost každého občana konat vojenskou službu v souladu s §34 odst. 2 tehdejší Ústavy. V době, kdy se měl obviněný dopustit protiprávního jednání, navíc tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případ, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. „Staré právo“ je však nutné vykládat ve smyslu judikatury Ústavního soudu a principů demokratického právního státu hodnotově diskontinuálně, tzn. s ohledem na základní práva chráněná českým ústavním pořádkem, jímž je i absolutní právo na svobodu svědomí garantované čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež nelze omezit na úrovni obyčejného zákona.
19. Citované závěry Ústavního soudu je nutné plně aplikovat i na posuzovaný případ obviněného. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně PSP-47 jej totiž odsoudil pro jeho náboženské přesvědčení, aniž by zohlednil, že obviněný uplatnil své právo na svobodu svědomí, zaručené mu Ústavou, jakož i Všeobecnou deklarací lidských práv. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně PSP-47 tudíž pochybil, jestliže nezvážil, zda byl posuzovaný skutek vzhledem k motivaci obviněného vůbec trestným činem, neboť obviněný tímto svým jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Ze skutkových zjištění bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 jasně vyplývá, že obviněný setrval na svém stanovisku odmítajícím konání vojenské služby, a to z důvodu svého náboženského přesvědčení. Z pohledu obviněného se tedy jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva na svobodu svědomí zaručeného mu v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky.
20. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 11. 9. 1954, sp. zn. T-39/54, byl porušen zákon v neprospěch obviněného, protože jednání obviněného, spočívající v odmítnutí konat vojenskou službu, nelze považovat za trestný čin.
21. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 11. 9. 1954, sp. zn. T-39/54, byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, a to v neprospěch obviněného zemřelého G. C.
22. Nejvyšší soud z tohoto důvodu postupoval podle §269 odst. 2 tr. ř. a zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 11. 9. 1954, sp. zn. T-39/54, jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dané věci Nejvyšší soud také shledal, že na podkladě skutkového stavu věci, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn, může sám hned rozhodnout. Postupem podle §271 odst. 1 tr. ř. tak obviněného zprostil obžaloby na základě §226 písm. b) tr. ř. pro skutek vymezený v odsuzujícím rozsudku, neboť tento není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 7. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu