ECLI:CZ:NS:2017:6.TZ.68.2017.1
sp. zn. 6 Tz 68/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 4. října 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Josefa Mazáka a JUDr. Vladimíra Veselého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. K . , proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 103/91, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 tr. ř. a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 103/91, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n
z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného V. K.
Napadené usnesení se zrušuje.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušuje rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn.
2 Rtv 103/91.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T-102/53, byl obviněný V. K. uznán vinným vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. z. (zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona) a odsouzen podle §270 odst. 1 tr. z. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, dále podle §43 tr. z. ke ztrátě čestných práv občanských a ztrátě práv uvedených v §44 odst. 2 tr. z. na dobu tří roků a dále mu byla podle §68 tr. ř. uložena povinnost nahradit náklady trestního řízení zálohované státem. Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně spočíval v tom, že „obviněný dne 1. 11. 1953 u svého útvaru v K. po nástupu vojenské základní služby odmítl tuto konati s odůvodněním,
že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení“. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení – 15. 12. 1953.
2) Z podnětu návrhu na soudní rehabilitaci, který podala manželka obviněného, rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 103/91, tak, že podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. zrušil ve výroku o trestu rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T 102/53 a podle §14 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., zároveň zrušil všechna další rozhodnutí, na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 12. 1991.
3) Usnesením ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 2 Rtv 103/91, rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V z důvodů části II čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že „dne 1. 11. 1953 u svého útvaru v K., po nástupu vojenské základní služby, odmítl vykonávat tuto s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení“, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. V předmětné trestní věci bylo ve smyslu §15 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb. pokračováno v řízení a bývalý Vojenský obvodový soud v Brně dne 6. 2. 1992 pod sp. zn. 2 Rtv 103/91, vyhlásil rozsudek, kterým při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T 102/53, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., z důvodů uvedených v §227 tr. ř. trest neuložil. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 6. 2. 1992.
4) Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 103/91, podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že výše uvedeným usnesením byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále jen zák. o soudní rehabilitaci) ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb.
5) V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že bývalý Vojenský obvodový soud Brno se v rámci rehabilitačního řízení neřídil ustanoveními zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zejména ustanoveními §1 a §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. Rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti byl ponechán výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci je a bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Účel rehabilitačního řízení tak nebyl v důsledku vadného postupu senátu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno naplněn. Rehabilitační senát náležitě nezvážil, že obviněný V. K. svým jednáním uplatnil právo na svobodu svědomí, zaručené v čl. 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.). V tomto směru ministr spravedlnosti konstatoval, že svobodu svědomí nelze zaměňovat za svobodu víry ani za svobodu náboženskou, když zejména motiv jednání pod imperativem svědomí v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující a v tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. 42/02.
6) Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 103/91, byl v neprospěch obviněného V. K. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., tr. zákona a podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a podle §14 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T 102/53, a podle §14 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci zrušil zároveň všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného pro výše specifikovaný skutek obžaloby zprostil, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
7) Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
8) Podle §1 odst. 1 rehabilitačního zákona, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které zákon označoval za trestné, v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva, jakož i svobody, zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách. Podle §1 odst. 2 citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, jemuž odporovalo také trestní stíhání a trestání obviněných. Těmito zákonnými premisami se bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při svém rozhodování ve věci před ním vedené pod sp. zn. 2 Rtv 103/91 důsledně neřídil.
9) Nejvyšší soud z trestního spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno zjistil, že tento soud usnesením ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 103/91, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T 102/53, pouze ve výroku o trestu. Jak vyplývá nejen z výroku zmíněného usnesení, ale také jeho odůvodnění, ponechal v platnosti výrok o vině z tohoto rozsudku [bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T 102/53], podotkl, že výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně nelze nic vytknout ani z hlediska Mezinárodních smluv ve smyslu §1 rehabilitačního zákona. Dále zmíněný soud konstatoval, že v rámci přezkumného řízení o soudní rehabilitaci dospěl k závěru, že při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně, a proto dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro zrušení výroku o trestu podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci. Následně v předmětné věci bylo vydáno bývalým Vojenským obvodovým soudem v Brně usnesení ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 2 Rtv 103/91, o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V z důvodů části II čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii zmíněný soud zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že „dne 1. 11. 1953 u svého útvaru v K., po nástupu vojenské základní služby, odmítl vykonávat tuto s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení“, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., aby následně bylo ve smyslu §15 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., pokračováno v řízení a bývalý Vojenský obvodový soud v Brně dne 6. 2. 1992 pod sp. zn. 2 Rtv 103/91, vyhlásil rozsudek, kterým při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T 102/53, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., z důvodů uvedených v §227 tr. ř. trest neuložil. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 6. 2. 1992.
10) Nejvyšší soud v souvislosti s předmětnou trestní věcí poukazuje na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
11) V souvislosti s výše uvedeným je nutno konstatovat, že mělo-li být v posuzované věci dosaženo účelu zákona o soudní rehabilitaci, pak za popsaného stavu bylo namístě, aby v přezkumném řízení byl odsuzující rozsudek zrušen nikoli jen ve výroku o trestu, ale v celém rozsahu, tj. především ve výroku o vině a v důsledku toho i ve výroku o trestu.
12) Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud vyslovil, že podle §268 odst. 2 tr. ř. byl usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 103/91, a v řízení předcházejícím porušen v neprospěch obviněného V. K. zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., neboť v důsledku nesprávného postupu bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně nebyl naplněn účel rehabilitačního řízení uvedený v §1 odst. 1, odst. 2 a současně v §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., neboť odsuzující rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu, a nikoli v celém rozsahu, tedy v rozporu s výše uvedenými ustanoveními §1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci.
13) Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 103/91, zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výslovně pak rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 103/91.
14) Nejvyšší soud nemohl přisvědčit návrhu ministra spravedlnosti, aby ve věci jednak sám rozhodl v rámci rehabilitačního řízení, jednak aby vynesl zprošťující rozsudek v řízení, které bylo vedeno na podkladě obžaloby. Je třeba mít na paměti, že rehabilitační řízení je řízením sui generis, vedené původně speciálními senáty vojenských soudů. K uvedenému Nejvyšší soud dále uvádí, že navržený postup by byl v rozporu s ustanovením §7 rehabilitačního zákona, neboť podle něj je k přezkumnému řízení podle oddílu třetího příslušný soud, který rozhodoval v prvním stupni a neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl sídlo soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Takovým soudem však rozhodně není Nejvyšší soud.
15) V návaznosti na shora uvedené proto Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, jako soudu příslušném, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že podle §270 odst. 4 tr. ř. bude při svém rozhodování vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. října 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu