ECLI:CZ:NS:2017:6.TZ.98.2017.1
sp. zn. 6 Tz 98/2017-11
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2017 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněných M. M. a L. M., proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 1 KZV 92/2017, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
1. Usnesením policejního orgánu Policie České republiky – Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, SKPV OHK - 4. oddělení Praha 4 ze dne 24. 5. 2017, č. j. KRPA-255765-58/TČ-2016-000094-IL bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněných M. M. a L. M. pro zvlášť závažný zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Skutek měl podle usnesení o zahájení trestního stíhání spočívat (zkráceně vyjádřeno) v podstatě v tom, že dne 26. 1. 2015 v K. n. V. po vzájemné předchozí dohodě v úmyslu opatřit prospěch společnosti STAV. SERVIS LAKAM, s. r. o. jakožto jednatelé této společnosti a zároveň jako jednatelé společnosti Okna Lakam s. r. o. uzavřeli mezi oběma společnostmi dohodu o prominutí dluhu ve výši 5 638 183, 92 Kč včetně příslušenství, čímž jednali na úkor společnosti Okna Lakam s. r. o., které tak byla způsobena škoda v uvedené výši, a společnost STAV. SERVIS LAKAM, s. r. o. získala prospěch v uvedené výši, přičemž v době uzavření smlouvy se oba účastnili na podnikání obou těchto společností.
2. Stížnost, kterou proti usnesení o zahájení trestního stíhání, jež bylo oběma obviněným doručeno dne 24. 5. 2017, podali obvinění dne 29. 5. 2017, tedy včas, byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 1 KZV 92/2017.
3. Ministr spravedlnosti podal dne 3. 11. 2017 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněných stížnost pro porušení zákona proti uvedenému usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Vytkl, že tímto usnesením byl porušen zákon v ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. v souvislosti s ustanovením §12 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „jednací řád státního zastupitelství“), v neprospěch obviněných. Namítl, že k projednání případné obžaloby by byl jako soud prvního stupně věcně i místně příslušný Krajský soud v Praze, tudíž podle uvedeného ustanovení jednacího řádu státního zastupitelství byl k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a tedy i k rozhodnutí o stížnosti obviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání příslušný státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, nikoli Městského státního zastupitelství v Praze. Státní zástupkyně posledně uvedeného státního zastupitelství tudíž pochybila, jestliže svoji místní nepříslušnost nereflektovala, místně příslušnému státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze věc nepředala, a místo toho sama o stížnostech obviněných sama věcně rozhodla. Toto pochybení bylo učiněno výlučně v neprospěch obviněných M. M. a L. M., neboť výsledek řízení o stížnosti byl pro oba obviněné nepříznivý. Procesně horší výsledek stížnostního řízení nemohl pro obviněné nastat, naopak by případně mohlo být rozhodnuto v jejich prospěch, pokud by místně příslušný státní zástupce měl jiný názor a jejich stížnosti vyhověl.
4. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil namítané porušení zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení včetně rozhodnutí navazujících a aby podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
5. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že stížnost pro porušení zákona důvodná není.
6. Podle §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. jestliže lhůta k podání stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno podle §146 odst. 1 tr. ř., předloží věc k rozhodnutí policejní orgán státnímu zástupci, který vykonává nad přípravným řízením dozor, a jde-li o stížnost proti usnesení, k němuž tento státní zástupce dal souhlas nebo pokyn, jeho prostřednictvím nadřízenému státnímu zástupci.
7. Podle §12 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb. (jednací řád státního zastupitelství) je k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním příslušný státní zástupce přidělený ke státnímu zastupitelství, které působí při soudu, jenž by byl příslušný konat ve věci po podání obžaloby řízení v prvním stupni, pokud tento jednací řád nestanoví jinak. Nemůže-li úkon vztahující se k postupu před zahájením trestního stíhání pro jeho neodkladnost provést příslušný státní zástupce, provede jej státní zástupce nepříslušný, který v takovém případě příslušného státního zástupce o provedení úkonu bez zbytečného odkladu vyrozumí a věc mu předá.
8. Vzhledem k tomu, že je sporná otázka příslušnosti státního zastupitelství k výkonu dozoru nad přípravným řízením, konkrétně příslušnosti místní, zabýval se Nejvyšší soud nejprve způsobem určení této příslušnosti z hlediska její zákonné a podzákonné úpravy. Trestní řád ji plně neupravuje, a to ani v citovaném ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, stanoví ve svém §7, že sídla a obvody státních zastupitelství jsou shodné se sídly a obvody soudů, a dále že státní zastupitelství je příslušné zastupovat u soudu, u něhož působí. Ustanovení §12a, 12b zák. o státním zastupitelství pak upravují zejména spory o příslušnost, rozhodování o odnětí a přikázání věci, o opravných prostředcích, a dále provádění úkonů cestou dožádání. Konečně §40 tohoto zákona obsahuje zmocnění k úpravě příslušnosti státních zastupitelství vyhláškou Ministerstva spravedlnosti, včetně výslovného zmocnění ke zřízení státních zastupitelství s výlučnou působností nebo určení státních zastupitelství příslušných k vyřizování věcí určitého druhu z několika obvodů. Toto zmocnění bylo realizováno vyhláškou č. 23/1994 Sb. (jednací řád státního zastupitelství), které obsahuje oddíl (§12-16), nadepsaný sice „Věcná příslušnost státních zastupitelství v přípravném řízení trestním“, z jehož obsahu však jednoznačně vyplývá, že řeší otázky nejen věcné, ale i místní příslušnosti (v některých ustanoveních §12 je to zmiňováno výslovně, z jiných to vyplývá implicitně). Podstatné je zde výše citované ustanovení §12 odst. 1.
9. Při úvahách o naznačené úpravě příslušnosti měl Nejvyšší soud na paměti, že požadavek na úpravu příslušnosti státních zastupitelství na jedné straně a soudů na straně druhé jsou zásadně odlišné, což logicky vyplývá z postavení těchto orgánů v trestním řízení. V ústavně právní rovině je rozdíl v tom, že není ústavního ustanovení, které by ukládalo upravit i příslušnost (nejen působnost) státních zastupitelství zákonem, zatímco čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod praví, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
10. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, (v odst. 77.) dospěl k závěru, že je přípustné, aby příslušnost státních zastupitelství upravoval podzákonný právní předpis. Připomněl zde, že pojmy „působnost“ a „postavení“ ve smyslu čl. 79 odst. 1 a čl. 80 odst. 2 Ústavy jsou odlišné od procesního institutu příslušnosti. Ústava zřizuje „státní zastupitelství“ jako (jeden) ústavní orgán (instituci) a o jednotlivých státních zastupitelstvích se vůbec nezmiňuje. Proto se také výhrada zákona stanovená v §80 odst. 2 Ústavy výslovně vztahuje na „postavení a působnost státních zastupitelství“, tedy na tento ústavní orgán (instituci) v jeho celku, a nikoli též na úpravu příslušnosti jednotlivých státních zastupitelství. Ústavní soud dále dovodil, že v podústavní rovině je třeba vycházet z ustanovení §40 zák. o státním zastupitelství, z něhož zmocnění zákonodárce k úpravě příslušnosti státních zastupitelství vyplývá (byť tak není stanoveno v tomto zmocnění explicitně).
11. Při projednávání citovaného nálezu Ústavního soudu byly vzneseny zásadní výhrady proti podzákonné úpravě příslušnosti státních zastupitelství. I když argumenty, o něž se opíraly, nakonec nepřevážily, je třeba mít na paměti důležitost určení příslušnosti státních zastupitelství i z toho hlediska, že spoluurčuje příslušnost soudu v přípravném řízení podle §26 tr. ř. Proto v případě libovůle při určení příslušnosti státních zastupitelství se mohou příslušná ustanovení jednacího řádu pro státní zastupitelství dostat do kolize s čl. 38 odst. 1 Listiny. Libovolné stanovení místní příslušnosti státních zastupitelství není přípustné. O změně (místní) příslušnosti je třeba rozhodnout zvláštním usnesením (§12a zák. o státním zastupitelství).
12. Na druhé straně – jak vyplývá z výše uvedeného – je třeba obecně připustit při stanovení příslušnosti státních zastupitelství větší flexibilitu. To je odůvodněno i tím, že v přípravném řízení v daleko větším počtu případů než v řízení soudním ještě nebude ujasněno místo spáchání činu. Určitý rozpor je zde obsažen už v tom, že by v situaci, kdy je dáno pouze důvodné podezření, že se skutek stal, mělo být vždy najisto postaveno, kde se stal. Na to pamatuje ustanovení §12 odst. 2 jednacího řádu státního zastupitelství, které počítá s případy, kdy pro neúplnost skutkových zjištění na počátku trestního řízení (v době sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení) nelze příslušnost státního zastupitelství určit. Dále je to odůvodněno i odlišnou povahou přípravného řízení (oproti řízení před soudem) z hlediska časté nutnosti neodkladných úkonů. Proto počítá ustanovení §12 odst. 1 věta druhá jednacího řádu státního zastupitelství s případy, kdy úkon provede z důvodu neodkladnosti nepříslušný státní zástupce. Kromě toho ustanovení §12b zák. o státním zastupitelství předpokládá, že jednotlivé úkony může provést dožádané státní zastupitelství. V neposlední řadě je pak třeba zmínit možnost změn příslušnosti podle §15 jednacího řádu státního zastupitelství. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že pokud jde o příslušnost policejních orgánů, tu upravuje pokyn policejního prezidenta ze dne 21. 4. 2009 ZP PP č. 30/2009, o plnění úkolů v trestním řízení (v mezidobí několikrát novelizovaný).
13. Lze tedy shrnout, že :
1) Podzákonné určení příslušnosti státního zastupitelství je přípustné.
2) Konkrétní otázky věcné, ale i místní příslušnosti státních zastupitelství relevantně upravují zejména ust. §12-15 jednacího řádu státního zastupitelství.
3) Správné stanovení místní příslušnosti státních zastupitelství k výkonu dozoru v přípravném řízení je důležité, a zejména v některých případech nabývá důležitosti z důvodu zajištění ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
4) Na druhé straně obecně je intenzita nezbytnosti zabránit libovůli v otázce příslušnosti státních zastupitelství (i v přípravném řízení) bezpochyby menší než v případě soudů a soudců. U státních zastupitelství je v tomto směru zjevně přípustná větší flexibilita (viz odst. 103 citovaného nálezu Ústavního soudu).
5) Trvat je třeba především na tom, aby právní úprava činnosti státních zastupitelství nebránila naplnění čl. 38 odst. 1 Listiny. V této souvislosti je významné, že Ústavní soud v odst. 113. citovaného nálezu odlišil tu část výkonu činnosti státních zastupitelství, kdy je státní zástupce kontrolním orgánem ve vztahu k policejnímu orgánu v rámci výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení ve smyslu §174 tr. ř., od případů, kdy státní zástupce vystupuje v přípravném řízení jako strana v řízení před soudem ve smyslu §12 odst. 6 tr. ř. a je nadán příslušnými návrhovými oprávněními vůči soudu.
14. Nejvyšší soud byl tedy postaven před otázku, zda napadeným usnesením Městského státního zastupitelství v Praze, které navazovalo na předchozí jím prováděný výkon dozoru v přípravném řízení v této věci, byl porušen zákon v ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř., jak namítl ministr spravedlnosti, případně v jiném ustanovení, a zda je na místě to vyslovit – s obligatorním následkem zrušení napadeného usnesení. Formálně vzato přitom uvedené zákonné ustanovení porušeno nebylo, neboť podle něj policejní orgán předloží věc se stížností státnímu zástupci, který vykonává nad přípravným řízením dozor, což se v daném případě také stalo a tento státní zástupce o stížnosti rozhodl [jde tedy o jinou situaci, než když např. státní zástupce rozhodne sám o stížnosti proti rozhodnutí, k němuž dal souhlas nebo pokyn, což představuje přímé porušení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. – nic takového ze spisu nevyplývá a není ani tvrzeno].
15. Porušením zákona ve smyslu §266 odst. 1 tr. ř. se rozumí vážnější nesoulad rozhodnutí s ustanovením trestních zákonů, trestního řádu i jiných zákonů trestněprávní povahy a v návaznosti na ně i jiných právních předpisů (byť i ve formě vládního nařízení nebo vyhlášky). Při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona v každém konkrétním případě je třeba posuzovat, zda zájem na plné zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, převažuje nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tento zájem může převážit jen při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát. Jde o situace, kdy na vlastnostech takového rozhodnutí vyplývajících z právní moci, tj. na jeho závaznosti a nezměnitelnosti, nelze trvat, protože by tak došlo k ohrožení samotné podstaty spravedlivého a správného rozhodování v trestním řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 6 Tz 19/2016). Uplatnění mimořádných opravných prostředků totiž znamená prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, proto je adekvátní toliko v případě výjimečných důvodů (viz odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ÚS 164/2001-n., publikovaného pod č. 424/2001 Sb. - viz Šámal, P. a kol. : Trestní řád. Komentář. 7.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3295).
16. V posuzovaném případě z obsahu předloženého spisového materiálu vyplývá, že dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení až do napadeného rozhodnutí o stížnosti obviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání provádělo Městské státní zastupitelství v Praze, u něhož bylo dne 16. 6. 2016 podáno trestní oznámení. Úkony trestního řízení byly dne 14. 7. 2016 zahájeny a další řízení vedeno útvarem Policie České republiky – Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, SKPV OHK.
17. Z obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání plyne, že v době jeho vydání bylo specifikováno místo, respektive místa spáchání trestného činu, která se nenacházela v obvodu Městského státního zastupitelství v Praze, nýbrž v obvodech Krajských státních zastupitelství v Praze a v Ústí nad Labem. To vycházelo z pojetí, že skutek byl spáchán uzavřením dohody o prominutí dluhu dne 26. 1. 2015 v K. n. V. a opatřením prospěchu jedné ze společností, mající sídlo v Ú. n. L. Současně ze spisu neplyne, že by bylo rozhodnuto o odnětí a přikázání věci ani že by předmětné rozhodnutí o stížnosti bylo neodkladným úkonem ani že by Městské státní zastupitelství v Praze tento úkon provedlo jako orgán dožádaný (což by zde ostatně bylo z povahy věci v podstatě vyloučeno). Z toho by vyplývalo, že dozor na zachováváním zákonnosti v přípravném řízení měl být už v době před napadeným rozhodnutím předán (věc měla být postoupena) jinému, místně příslušnému krajskému státnímu zastupitelství, jež mělo o stížnosti obviněných rozhodnout. V případě, že nepřicházelo v úvahu jiné vymezení skutku, případně jiná právní kvalifikace, nebylo tedy postupováno v souladu s ustanovením §12 odst. 1 jednacího řádu státního zastupitelství.
18. Nejvyšší soud dále dotazy na Městské státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Praze zjistil, že dne 27. 8. 2017 byla tato trestní věc (její dozorování) postoupena Krajskému státnímu zastupitelství v Praze, kde je vedena pod spisovou značkou KZV 85/2017. Obžaloba dosud podána nebyla.
19. Jestliže by Městské státní zastupitelství v Praze jakožto nepříslušné státní zastupitelství podalo (po zahájení trestního stíhání) návrh ve smyslu §26 tr. ř., muselo by jej podat k okresnímu soudu místně příslušnému podle §18 odst. 1 tr. ř., tj. k okresnímu soudu mimo obvod své působnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 7 Td 70/2016). Taková situace však ze spisu nevyplývá, právo na zákonného soudce ohroženo nebylo.
20. Nejvyšší soud tak musel v dané věci zvažovat na jedné straně zájem na tom, aby rozhodovalo o předmětné stížnosti místně příslušné státní zastupitelství, na druhé straně zájem na stabilitě pravomocných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Dospěl k závěru, že i pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno místně nepříslušným státním zastupitelstvím - tj. v rozporu s ustanovením §12 odst. 1 jednacího řádu státního zastupitelství, nejde o situaci, kdy na vlastnostech takového rozhodnutí vyplývajících z právní moci, tj. na jeho závaznosti a nezměnitelnosti, nelze trvat, protože by tak došlo k ohrožení samotné podstaty spravedlivého a správného rozhodování v trestním řízení. Naopak, napadené rozhodnutí je formálně odpovídající zákonu, je řádně odůvodněno a prima facie není vadné. I když bude namístě, aby - v případě, že nedojde ke změně pojetí skutku - další dozor nad přípravným řízením vykonávalo (a již ostatně vykonává) místně i věcně příslušné Krajské státní zastupitelství v Praze, je v zájmu řádného a rychlého průběhu trestního stíhání, aby pravomocné rozhodnutí státního zastupitelství o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zpochybňováno.
21. Pro úplnost lze uvést, že trestní řád, který jinak striktně upravuje místní příslušnost soudů (a jde o úpravu zákonnou, navazující na čl. 38 odst. 1 Listiny), počítá s případy, kdy ve věci dokonce i meritorně rozhodne místně nepříslušný soud, jak to plyne z ustanovení §222 odst. 1 tr. ř. Z tohoto úhlu pohledu je třeba pohlížet na situaci, kdy sice rozhodl místně nepříslušný státní zástupce, ovšem pouze o otázce procesní, takříkajíc mezitímní, tj. o otázce důvodnosti zahájení trestního stíhání, čímž není nijak předurčen výsledek tohoto trestního stíhání.
22. Věc bylo třeba posuzovat také z hlediska případné libovůle, neboť právě zabránění libovůli v určení, který orgán bude rozhodovat, je podstatou a důvodem stanovení pravidel příslušnosti. V daném případě v postupu orgánů přípravného řízení libovůli vidět nelze. Trestní oznámení bylo podáno u Městského státního zastupitelství v Praze. V trestním oznámení se uvádí, že „veškeré níže specifikované smlouvy, které zakládají trestněprávní jednání“, byly uzavřeny na území P., a je tudíž dána místní příslušnost Městského státního zastupitelství v Praze k dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení. V bodě IV. tohoto trestního oznámení se jako podstatná zmiňuje právě výše zmíněná smlouva ze dne 26. 1. 2015 o prominutí dluhu (která měla být uzavřena v K. n. V.), avšak na jiném místě jsou zmiňovány i další smlouvy, které předcházely, a které by bylo možné z určitého hlediska považovat za součást, respektive přípravu posuzovaného jednání. Jde zejména o smlouvu o budoucí smlouvě o převodu obchodního podílu na oznamovatele Y. N. (poškozeného) ze dne 21. 2. 2014, dále o dohodu o narovnání ze dne 11. 12. 2014, případně samotnou pozdější smlouvu o převodu podílu ze dne 23. 6. 2015, jež všechny byly uzavřeny v P. V záznamu o zahájení úkonů trestního řízení je jednání rozděleno na dvě části, věc je kvalifikována mimo jiné jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spočívajícím v uvedení poškozeného v omyl právě při prodeji obchodního podílu dne 23. 6. 2015 ohledně ekonomické situace společnosti STAV. SERVIS LAKAM, s. r. o., čímž mu byla způsobena škoda. Na základě toho by tedy bylo dáno místo spáchání činu v P. a tedy i místní příslušnost Městského státního zastupitelství v Praze. Poté byl skutek předmětem dalšího posuzování, přičemž není předmětem řízení o stížnosti pro porušení zákona detailně zkoumat, zda byl v době vydání rozhodnutí o zahájení trestního stíhání skutek správně vymezen a kvalifikován. Nicméně rozhodně nenasvědčuje jakýmkoli tendencím k libovůli či účelovému postupu fakt, že v průběhu přípravného řízení bylo považováno za reálné místo spáchání trestného činu v P., byť ze samotného výroku usnesení o zahájení trestního stíhání už takové skutečnosti nevyplývají. Avšak právě k přezkoumání tohoto usnesení byl povolán dozorový státní zástupce.
23. Ze všech těchto důvodů byla stížnost pro porušení zákona jako nedůvodná podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §274 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 12. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák