ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1044.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1044/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 9. 2017 o dovolání obviněného M. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 6 To 125/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 193/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 2. 2017, sp. zn. 1 T 193/206, byl obviněný M. Č. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři léta nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Stručně vyjádřeno, spočíval skutek posouzený jako trestný čin podle zjištění Okresního soudu v Karviné v podstatě v tom, že obviněný v době nejméně od počátku roku 2013 do 20. 5. 2016 v K. – R., U L., v bytě č. 8, který obýval společně se svou družkou poškozenou K. W., tuto nejméně jedenkrát v měsíci, zejména v podnapilém stavu, v němž se udržoval i několik po sobě následujících dnů, sužoval vulgárními slovními útoky a ponižováním, často ji budil ze spaní, ač věděl, že je pacientkou psychiatrie, užívá léky na spaní a má zvýšenou potřebu odpočinku, v noci pouštěl hlasitě rockovou hudbu, na poškozenou plival, chytal ji pod krkem, škrtil ji, napadal ji žducháním, taháním za vlasy, bitím otevřenou dlaní i pěstí po celém těle včetně hlavy a obličeje, kopal do ní, tím jí působil různá zranění, vyhrožoval jí při současné manipulaci s noži a v jednom případě s mačetou, což vše v poškozené dlouhodobě vzbuzovalo obavu o zdraví a život, přičemž pociťovala jednání obviněného jako zlé, bezcitné a jako těžké příkoří, neboť intenzita jeho útoků se stupňovala, a poškozená tak žila v neustálé obavě z obviněného a v očekávání dalších konfliktů, které pravidelně nastávaly vždy v jeho opilosti, do které se uváděl v den výplatního termínu, a těžce nesla jeho jednání i s ohledem na své onemocnění diagnostikované jako simplexní schizofrenie s postprocesuálním defektem osobnosti. Ve výroku o vině jsou specifikovány konkrétní vulgární a urážlivé výroky obviněného na adresu poškozené a také konkrétní případy incidentů v konkrétních dnech s podrobným popisem způsobu, jímž obviněný napadal poškozenou.
Odvolání, která podali obviněný proti výroku o vině a trestu a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 6 To 125/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že Krajský soud v Ostravě nevyvodil žádné závěry z toho, že se s Okresním soudem v Karviné rozcházel v otázce, zda jde o pokračující nebo trvající trestný čin. Uvedl, že obžaloba nebyla podána pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, resp. že do obžaloby bylo pojato i jednání, pro které nebylo trestní stíhání zahájeno. Poukázal na to, že výrok o vině obsahuje i skutkové okolnosti, které byly předmětem trestních oznámení pro podezření z trestných činů ublížení na zdraví, přičemž vždy došlo k odložení věci z důvodu, že poškozená vzala zpět souhlas s trestním stíháním. Z toho vyvodil závěr, že bylo porušeno jeho právo být stíhán jen ze zákonných důvodů a způsobem stanoveným zákonem. V dalších námitkách projevil nesouhlas s tím, že podkladem skutkových zjištění se stala svědecká výpověď poškozené. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že námitky obviněného nejsou dovolacím důvodem, a navrhl, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci k případné replice, ale obhájce na něj nereagoval.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který lze podat jen z důvodů, které jsou v zákoně taxativně uvedeny. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že podstatou tohoto dovolacího důvodu je porušení hmotného práva, tj. typicky trestního zákona. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, odpovídají tomu jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutek, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Mimo dovolací důvod pak jsou námitky, jimiž je vytýkáno porušení procesního práva, tj. typicky různých ustanovení trestního řádu, zejména pak ustanovení týkajících se zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů, postupu soudů při provádění důkazů, rozsahu dokazování apod.
Konfrontuje-li se s těmito zásadami obsah dovolání obviněného, je zřejmé, že deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově odpovídají nanejvýš jen námitky týkající se hmotně právní povahy trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku z toho hlediska, zda jde o trestný čin pokračující nebo trvající. Okresní soud v Karviné na str. 12 odůvodnění rozsudku nesprávně označil tento trestný čin za pokračující, což v odůvodnění napadeného usnesení korigoval Krajský soud v Ostravě s odkazem na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, tím, že správně jde o trvající trestný čin. Otázka, zda jde o trestný čin pokračující nebo trvající, má svůj význam a její řešení má své důsledky, avšak na samotnou právní kvalifikaci skutku nemá vliv, neboť povaha trestného činu se ze zmíněného hlediska ve výroku o vině žádným výslovným nebo zvláštním způsobem nevyjadřuje. Jde o otázku, jejíž řešení spadá do sféry odůvodnění soudního rozhodnutí a jejíž případně nesprávné řešení nemá samo o sobě vliv na správnost výroku o vině. To ve vztahu k posuzované věci znamená, že byl-li skutek ve výroku o vině obviněného posouzen jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, není správnost této právní kvalifikace dotčena tím, že Okresní soud v Karviné v odůvodnění rozsudku označil uvedený trestný čin za pokračující, zatímco Krajský soud v Ostravě ho v odůvodnění napadeného usnesení označil za trvající.
Námitky obviněného ohledně povahy trestného činu z hlediska, zda je trestným činem pokračujícím nebo trvajícím, nejsou s to zvrátit správnost právního posouzení skutku jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a jsou v tomto smyslu zjevně neopodstatněné.
Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, jimiž obviněný projevil nesouhlas s tím, že soudy založily skutková zjištění uvedená ve výroku o vině na svědecké výpovědi poškozené.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karviné, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Soudy si byly vědomy závažného duševního onemocnění poškozené, která trpí simplexní schizofrenií s postprocesuálním defektem osobnosti, a hodnotily její výpověď pod zorným úhlem této skutečnosti. Pro to, aby mohly pokládat tuto výpověď za spolehlivý podklad skutkových zjištění, si vytvořily podmínky především v tom, že důsledně objasnily schopnost poškozené vnímat, uchovat v paměti a reprodukovat prožité události. Soudy měly v tomto ohledu k dispozici znalecké posudky, mezi nimiž vyvstaly odlišnosti, které soudy přijatelně překlenuly se závěrem, že poškozená i přes své postižení je schopna zapamatovat si základní dějovou linii prožitých událostí a že u ní nelze hovořit o konfabulaci či bájné lhavosti. Významné bylo také to, že svědecká výpověď, v níž poškozená popsala zlé nakládání, jemuž byla vystavena ze strany obviněného, byla byť nepřímo podpořena svědeckými výpověďmi dalších osob, zejména jejích rodičů, kteří měli poznatky o tom, jak se poškozená vyjadřovala k soužití s obviněným, že si stěžovala na jeho násilné jednání, že žádala o pomoc, že na sobě měla evidentní známky násilí apod. Z ostatních osob lze zmínit svědka K. L., který potvrdil, že poškozená ho několikrát jako souseda v domě žádala v noci o pomoc, bouchala na dveře jeho bytu a stěžovala si na to, že ji obviněný bije, nadává a vyhrožuje zabitím. Tento svědek jinak uvedl, že hlučné výstupy a hádky ozývající se z bytu, který obývali obviněný a poškozená, byly pravidelné a že k nim docházelo prakticky každý víkend, ale také v průběhu týdne.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy dopodrobna znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily a že se v tomto kontextu vypořádaly i s rozpory, které se objevily.
Výrok o vině založený na těch skutkových zjištěních, která učinily soudy, není porušením ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Dovolacím důvodem nejsou ani námitky, které obviněný uplatnil ohledně postupu řízení. Obviněný těmito námitkami vytkl porušení různých procesních ustanovení, což se neslučuje s tím, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleží v porušení hmotného práva. Nicméně vzhledem k tomu, že tyto námitky zasahují do sféry, v níž práva obviněného požívají i ústavní ochrany, Nejvyšší soud ověřil, že jde o námitky bez jakéhokoli věcného opodstatnění.
Trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku nespadá mezi trestné činy, jejichž stíhání je podmíněno souhlasem poškozeného (§163 odst. 1 tr. ř.). K tomu, aby obviněný byl v dané věci stíhán a nakonec odsouzen pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. ř., nebylo třeba souhlasu poškozené.
Bez významu je okolnost, že ohledně některých dílčích aktů, které byly posouzeny jako součást zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, byla dříve podána trestní oznámení pro jiné trestné činy (ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku), avšak podle §159a odst. 2 tr. ř. došlo k odložení věci, protože poškozená vzala zpět souhlas s trestním stíháním. Odložení věci totiž nevytváří tzv. překážku věci rozhodnuté a nebrání z hlediska ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. pozdějšímu trestnímu stíhání ani odsouzení.
Namítaný nesoulad mezi obžalobou a usnesením o zahájení trestního stíhání obviněného pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku není důvodem k závěru, že obžaloba byla v rozporu s ustanovením §176 odst. 2 tr. ř. podána pro jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Podstata skutku byla stejná z hlediska doby a místa spáchání činu, způsobu jeho provedení a toho, že čin obviněného směřoval proti poškozené K. W. To, že do obžaloby a následně i do výroku o vině byl nad rámec usnesení o zahájení trestního stíhání pojat popis některých dílčích incidentů spadajících do celkového rozsahu spáchaného trestného činu, neznamená, že by obviněný byl obžalován a posléze odsouzen pro skutek, pro který nebylo zahájeno trestní stíhání. V tomto kontextu se projevuje povaha trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku jako trvajícího trestného činu, tj. jako trestného činu, jehož podstatou je vyvolání a plynulé udržování protiprávního stavu. Trestný čin je tudíž páchán nepřetržitě po celou dobu udržování protiprávního stavu. Dílčí odlišnosti v popisu tohoto stavu v obžalobě, resp. rozsudku, oproti usnesení o zahájení trestního stíhání nemají žádný význam z hlediska totožnosti skutku, pro který byl obviněný odsouzen, a skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, resp. pro který byla podána obžaloba. Z hlediska procesního práva nemají jednotlivé akty trvajícího trestného činu povahu samostatného skutku. Tím se trvající trestný čin liší od pokračujícího trestného činu, jehož každý dílčí útok musí naplňovat skutkovou podstatu stejného trestného činu (§116 tr. zákoníku). Přitom každý dílčí útok pokračujícího trestného činu se z hlediska procesního práva zásadně považuje za samostatný skutek, takže aby pro něj mohla být podána obžaloba a aby obviněný pro něj mohl být odsouzen, musí pro něj vždy být zahájeno trestní stíhání (§12 odst. 12 tr. ř., §160 odst. 5 tr. ř.).
Napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě vzešlo z řízení, které netrpí žádným deficitem z hlediska ústavně zaručeného práva obviněného být stíhán jen ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu