ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1139.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1139/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. září 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. G. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 44 To 124/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 132/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 1. 2017, č. j. 2 T 132/2016-175, byl obviněný uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečiny násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto přečiny a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jimž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 2 T 104/2016, který nabyl právní moci téhož dne, byl obviněný podle §325 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dvě léta. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku bylo současně rozhodnuto o zrušení výroku o trestu z rozsudku ve sp. zn. 2 T 104/2016.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedených přečinů dopustil tím, že dne 27. 8. 2016 v 18:30 hod. v P., ulici M., po předchozím požití alkoholických nápojů vyšel z křoví a přistoupil čelem k poškozenému M. B. a k jeho manželce G. B. s dotazem, kolik je hodin, a poté přikročil ke G. B. a oběma rukama se natáhl směrem k její kabelce, kterou měla při sobě. V dalším jednání mu zabránil poškozený tak, že se ho pokusil odtlačit s tím, aby svého jednání zanechal, přičemž se slovně prokázal jako příslušník Policie České republiky, a obviněný na to reagoval tak, že poškozeného chytil za ruku a horní část trupu a strhl ho na zem, současně jej slovně vulgárně urážel a vyhrožoval mu usmrcením, jakož i usmrcením dětí a manželky, a když poškozený prováděl proti obviněnému služební zákrok, aby zamezil jeho jednání, tak mu silou tlačil palce do očí, opakovaně se ho pokoušel udeřit koleny do zad, čímž poškozenému způsobil drobné povrchové odřeniny na nohách, pohmoždění levého oka, povrchové škrábance po těle a škodu ve výši cca 200 Kč poškozením oblečení. Tohoto jednání se dopustil, ačkoli byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 1 T 14/2016, který nabyl právní moci dne 27. 7. 2016, odsouzen za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, na základě kterého Městský soud v Praze rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že obviněného shledal vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil jej podle §358 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři měsíce, pro jehož výkon obviněného zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále obviněnému uložil podle §75 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na jeden rok. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně rozhodl o zrušení výroku o trestu ve věci sp. zn. 2 T 104/2016.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítl, že rozsudek soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť byl uznán vinným přečinem výtržnictví v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývajícího principu ultima ratio. Podle obviněného jeho jednání nedosáhlo trestněprávní míry společenské škodlivosti a mělo být posouzeno jak přestupek. V tomto směru poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012. Obviněný zopakoval svoji obhajobu, že se pouze zeptal, kolik je hodin, natáhl se ke kabelce manželky poškozeného a jakékoli další napadání poškozeného bylo pouze snahou vyprostit se z jeho sevření. Nezpůsobil žádnou škodu na majetku, když škoda 200 Kč na oblečení poškozeného je zanedbatelná, ani újmu na zdraví, když drobné škrábance a povrchové odřeniny si poškozený způsobil sám, když seděl na obviněném. Ačkoli se celý incident odehrál na veřejně přístupném místě, nevzbudil žádný rozruch, v okolí byly pouze tři osoby a na zemi jej držely dvě osoby. Následky tedy jsou podle obviněného bagatelní. V tomto směru odkázal i na judikaturu zabývající se charakterem trestného činu výtržnictví (usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012).
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a soudu druhého stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil a k uplatněnému dovolacímu důvodu uvedl, že Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a zasáhnout do nich může pouze v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, avšak v tomto případě žádný takový rozpor nenastal a je tedy na místě vycházet ze skutkových závěrů tak, jak je učinily soudy obou stupňů. Z provedeného dokazování vyplývá, že jednání obviněného bez pochybností naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví, a to i při vědomí obviněným citované judikatury, takže postih v rámci přestupkového jednání tedy nebyl na místě. Obviněný podle nejvyššího státního zástupce nepřiměřeně bagatelizuje své jednání i způsobené následky. Svého jednání se dopustil za bílého dne na veřejně přístupném místě, nečekaně přistoupil k poškozenému a jeho manželce, vulgárně je urážel, poškozenému vyhrožoval, přinejmenším se pokusil sáhnout na kabelku manželky poškozeného a poté poškozeného strhl k zemi. Výtržnické jednání obviněného se dotklo více osob a bylo kombinovaným jednáním verbálního a fyzického charakteru, které již svojí intenzitou dosáhlo stupně společenské škodlivosti trestněprávního jednání. Obviněnému nemůže přisvědčit ani skutečnost, že narazil na policistu, který dokázal kvalifikovaně ubránit sebe i svoji manželku, a díky tomu byly následky méně závažné. Poškozený utrpěl několik poranění, která ačkoli nedosáhla intenzity ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, přesto ukazují na nikoliv nepatrnou intenzitu fyzického útoku obviněného. Vytýkané jednání obviněného přitom zasáhlo do veřejného pořádku jako hodnoty přesahující individuální zájmy jednotlivců a netýkalo se pouze obviněného a poškozeného. Nejvyšší státní zástupce rovněž připomněl, že obviněný byl již třikrát trestán pro trestnou činnost mimo jiné i výtržnické povahy a svého jednání se dopustil ve dvou zkušebních dobách podmíněného odsouzení. Soud tedy nepochybil, pokud obviněného uznal vinným přečinem výtržnictví.
Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ze shora uvedeného vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. V posuzované věci je výrok o vině obviněného založen na skutkových zjištěních, která nevykazují žádný extrémní rozpor s důkazy a do kterých tedy neměl Nejvyšší soud důvod jakkoli zasahovat.
Obviněný ve svém dovolání namítl, že jeho jednání nedosáhlo intenzity trestného činu a mělo být v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe posuzováno pouze v rámci přestupkového řízení. Tuto námitku lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přečinu výtržnictví podle §358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí a své jednání spáchal opětovně. Ve skutkové podstatě je výslovně uvedeno napadení jiného, čímž je dáno, že právě tuto formu jednání zákon za splnění dalších podmínek výslovně považuje za jeden z případů závažného způsobu narušení veřejného klidu a pořádku. Napadení jiného je nejen jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému apod. U tohoto napadení není nutné, aby došlo k újmě na zdraví, a je třeba v této souvislosti zdůraznit, že uvedený znak napadení jiného v rámci přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku je širším pojmem než jen způsobení újmy na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku apod., která je vázána na poruchu zdraví vymezenou v §122 odst. 1 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1449/2015). Obviněný vystoupil nečekaně z křoví na ulici a pod záminkou zjištění času se natáhl po kabelce manželky poškozeného. Když se mu poškozený v dalším jednání snažil zabránit, fyzicky jej napadl, současně mu vulgárně nadával, vyhrožoval mu, to vše za přítomnosti více osob, když podle svědeckých výpovědí se v uvedenou dobu poblíž místa činu nacházely kromě poškozeného a jeho manželky ještě čtyři další osoby. Jednalo se tedy o místo veřejnosti přístupné a současně se skutek odehrál i veřejně, tedy za přítomnosti nejméně tří osob současně přítomných ve smyslu §117 písm. b) tr. zákoníku, které rovněž negativně a bezprostředně vnímaly jednání obviněného. Soudy obou stupňů správně dovodily, že obviněný tímto jednáním naplnil všechny znaky přečinu výtržnictví, včetně jeho opětovného spáchání ve smyslu §358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Snaha obviněného v jeho dovolací argumentaci bagatelizovat následky, které způsobil, a to zranění poškozeného a nepatrnou škodu na jeho oblečení, není v tomto případě relevantní.
Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněného nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není ničím snižována, ale naopak je zvyšována s ohledem na speciální recidivu a spáchání nyní projednávaného skutku ve zkušební době podmíněného odsouzení. Nejvyšší soud shledal námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.