ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1148.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1148/2017-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 8. listopadu 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. R. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 13 To 110/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 86/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. 1. 2017, č. j. 2 T 86/2016-480, byl obviněný J. R. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle §205 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem byli odsouzeni také spoluobvinění P. F. a L. D.
Obviněný se přečinu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 16:00 hodin do 17:30 hodin ve Věznici O., v ubytovně B, druhém nadzemním podlaží, v době výkonu trestu odnětí svobody, provedl po vzájemné domluvě spolu s P. F. a L. D. vloupání do osobní skříňky odsouzeného poškozeného J. K., jištěné visacím zámkem FAB, a to tím způsobem, že P. F. obstaral typově shodný klíč FAB od jiného visacího zámku, který předal obviněnému J. R., ten společně s D. odešel k osobní skříňce poškozeného, zde obviněný zasunul klíč do visacího zámku a opakovaným zasouváním, vysouváním a kroucením klíčku v těle zámku se mu podařilo visací zámek otevřít, následně D. s obviněným odcizili ze skříňky 3 poštovní známky v hodnotě 39 Kč a půl balení tabáku zn. Chesterfield v hodnotě 25 Kč, přesypali jej do plastové krabičky a prázdný obal vrátili do skříňky, kterou opět uzamkli a klíč dali P. F., který byl po celou dobu na místě, potom z místnosti odešli, po cca 10 minutách se do místnosti vrátil zpět F. a D., kdy opět skříňku poškozeného otevřeli a odcizili mu 8 balení papírků na cigarety zn. Vážka v celkové hodnotě 32 Kč a 2 balení tabáku zn. Chesterfield v hodnotě 100 Kč. Celkem tak byla poškozenému způsobena škoda ve výši 196 Kč.
Proti rozsudku okresního soudu podali obvinění J. R. a L. D. odvolání do výroku o vině a trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 13 To 110/2017, jejich odvolání podle §256 tr. ř., jako nedůvodná zamítl.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný J. R. dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že daný skutek neměl být posuzován v rámci trestního řízení, ale podle předpisů upravujících kázeňské potrestání osob ve výkonu trestu odnětí svobody. Pokud by se tohoto jednání dopustil v běžném občanském životě, nebyl by postaven před soud, neboť se jedná o natolik bagatelní věc, která by byla řešena v rámci přestupkového řízení. Nelze říci, že by daný skutek měl natolik celospolečensky negativní dopad, že by vyžadoval ochranu celé společnosti před takovým nežádoucím jednáním. Odehrálo se ve specifické komunitě, kde panují odlišná pravidla, kde vybírání skříněk je na denním pořádku, a v minulosti se toho dopouštěl i sám poškozený. Nelze pominout ani to, že došlo k úplné náhradě škody. Specifické prostředí vyžaduje i specifický přístup k odsouzeným, a to nikoli přísnější, nýbrž mírnější. Kýženého potrestání lze docílit prostředky, které mají k dispozici orgány ve výkonu trestu odnětí svobody v rámci kázeňského trestání, např. přeřazení do jiného typu věznice. Napadené rozhodnutí považuje za nesprávné i s ohledem na porušení zásady subsidiarity trestní represe, kdy na místo použití trestněprávních předpisů, měly být použity předpisy upravující výkon trestu odnětí svobody.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 13 To 110/2017 a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že vloupání do skříňky by i mimo věznici bylo považováno za trestný čin, jelikož neexistuje překážka, která by bránila takovému právnímu posouzení daného skutku. Hranice nedostatečné škodlivosti leží podstatně níže, než kde ji spatřuje obviněný. Princip subsidiarity trestné represe musí dopadat na případy zcela výjimečné, kdy okolnosti konkrétního případu musí být zcela mimořádné. Nesouhlasí s obviněným, že touto mimořádnou okolností by mohlo být to, že ke skutku došlo ve výkonu trestu odnětí svobody, kde je obdobná trestná činnost obvyklá. Osoby jsou ve vězeňském prostředí omezeny na svobodě, jsou nuceny žít společně s dalšími osobami, často ne dosti socializovanými a odsouzení mají rovná práva. Argumentace obviněného směřuje k vytváření zvláštní kategorie poškozených, jejichž právo na majetek by bylo chráněno méně, než majetek jiných osob, neboť uvedení poškození byli odsouzeni za nějaký trestný čin a pobývají ve věznici, kde se obecně nedodržují právní předpisy. To považuje státní zástupce za nepřípustné a neústavní. Škodlivost jednání spáchaného ve věznici je spíše zvyšována, než snižována. Nelze útoky na práva osob ve výkonu trestu považovat za méně škodlivé, než kdyby pachatel útočil na práva osob nacházejících se na svobodě. Nespatřuje důvod pro uplatnění materiálního korektivu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a právní posouzení skutku považuje za správné.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání, není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem. Nejvyšší soud je vázán vymezením dovolacího důvodu a jeho odůvodněním.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný ve svém dovolání namítá, že s ohledem na okolnosti případu měla být zohledněna zásada subsidiarity trestní represe. K této relevantní námitce je třeba uvést, že je pro svou hmotně právní povahu podřaditelná pod deklarovaný dovolací důvod.
Zásada subsidiarity trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Princip „ultima ratio“ je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného, že se jedná o bagatelní jednání s minimální škodou a v civilním životě by se jednalo o pouhý přestupek. Obviněný byl odsouzen za spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a podle tohoto ustanovení není podstatná výše způsobené škody, ale právě překonání překážky a spáchání skutku vloupáním. I kdyby byla škoda ještě nižší a pachatel překonal překážku, která má bránit jiným osobám ve vniknutí, naplnil by všechny znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Pouze za určitých výjimečných okolností by bylo možné přihlédnout k zásadě subsidiarity trestní represe a uplatnit princip ultima ratio, nicméně konkrétně v tomhle případě takový postup není možný. Obviněný spáchal čin ve výkonu trestu odnětí svobody, kde jsou na něj kladeny zvýšené nároky na to, aby svým chováním prokázal polepšení a komplexním plněním stanoveného programu zacházení mohl usilovat o podmíněné propuštění. Prostředí věznice je nepochybně velmi specifickým prostředím, nicméně rozhodně nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že právě s ohledem na tato specifika by mělo být na pachatele trestných činů ve výkonu trestu odnětí svobody pohlíženo mírněji s poukazem na to, že skutek je spáchán v uzavřeném prostoru, tedy bez celospolečenského negativního dopadu, a skříňky se tam vykrádají zcela běžně. Naopak je třeba na pachatele takových činů v případě naplnění všech znaků trestného činu působit i trestním řízením, aby bylo docíleno jejich nápravy. Trestné činy spáchané ve výkonu trestu odnětí svobody v žádném případě nelze bagatelizovat s tvrzením, že jde o běžný jev. Protože účelem trestu je ochrana společnosti a nutnost zamezit pachateli v páchání dalších trestných činů a vést ho k tomu, aby se pro budoucnost páchání trestné činnosti vyvaroval, jsou trestné činy páchané v průběhu výkonu trestu odnětí svobody naopak závažnější, protože svědčí o nedostatečném působení na pachatele tak, aby se protispolečenského jednání již vyvaroval a respektoval nejen své vlastní zájmy ale také práva a zájmy i jiných osob, bez ohledu na to, zda jsou zrovna rovněž ve výkonu trestu.
Nejvyšší soud z těchto důvodů z hlediska dovolacích námitek shledal správným závěr soudů obou stupňů o tom, že se obviněný dopustil jednání uvedeného ve výroku rozsudku nalézacího soudu, a toto bylo správně kvalifikováno jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a čin spáchal vloupáním. Dovolání obviněného J. R. proto jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu