ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.153.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 153/2017-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. července 2017 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. T. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 9 To 412/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 240/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 2 T 240/2014, byl obviněný J. T. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona a byl odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byla dle §59 odst. 2 tr. zákona uložena povinnost dle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradit způsobenou škodu.
Obviněný se trestného činu dopustil tím (zkráceně), že dne 28. 1. 2008 v P. jako jednatel společnosti FIN – obchod a služby, s.r.o. (dále jen FIN), IČO: 619 76 962, v úmyslu vylákat od poškozené společnosti Česká spořitelna, a.s., IČO: 452 44 782, uzavřel s poškozenou společností smlouvu o kontokorentním úvěru č. … ve výši 3 000 000 Kč, přičemž poškozená smlouvu uzavřela na základě žádosti o poskytnutí úvěru, jejíž součástí byly ve výroku o vině uvedené listiny s nepravdivými údaji stran hospodářské situace společnosti FIN. Obviněný se jednání dopustil, ač věděl, že společnost fakticky nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost. Následně, na základě úvěrové smlouvy, uskutečnil opakované výběry hotovosti konkrétně ve výroku o vině uvedené, přičemž poskytnutý úvěr řádně nesplácel, a od počátku to ani neměl v úmyslu, a tímto jednáním způsobil poškozené společnosti Česká spořitelna, a.s., škodu v celkové výši 2 563 021,01 Kč odpovídající neuhrazené jistině poskytnutého kontokorentního úvěru.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání do výroku o vině i trestu, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 9 To 412/2016, podle §256 tr. ř., jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, v čemž spatřuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dále byla věc nesprávně právně posouzena, čímž je naplněn dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný uvedl, že mu bylo rozhodnutím nalézacího soudu uloženo podle ustanovení §59 odst. 2 tr. zákona ve zkušební době dle svých sil uhradit způsobenou škodu. S tímto výrokem obviněný nesouhlasí, jelikož je pro něj tato povinnost daleko přísnějším postihem než samotný trest, kdy takto vysokou částku může jen těžko a za dlouhou dobu splatit. Přitom není jasné, zda má poškozená společnost na tuto částku vůbec nárok. Pachatelů bylo ve věci více (H., L., V.) a obviněný je pouhou loutkou v celé věci, která plnila pokyny jiných osob. Výběr ve výši 2 500 000 Kč přitom vůbec neprovedl a nevěděl o něm. V civilním řízení by tak mohl požadovat, aby mu nebyla uložena povinnost hradit celou škodu. Jelikož byl pouze bílým koněm, je pravděpodobné, že by tato námitka byla úspěšná. Dále je podle obviněného nutné zvážit spoluzavinění poškozené společnosti, ve které selhaly kontrolní mechanismy a Ing. H., jako jejímu zaměstnanci, byly umožněny rozsáhlé podvody. Není ani zřejmé, zda úvěr nebyl pojištěn a škoda tak poškozené již nebyla uhrazena. Obviněný má za to, že mu neměla být uložena povinnost uhradit škodu, když poškozená by v civilním řízení se svým nárokem pravděpodobně neuspěla. Není účelem trestního řízení, aby suplovalo civilní právo a ukládalo povinnost uhradit škodu, když neexistuje civilněprávní povinnost k náhradě škody. Poškozená společnost se s nárokem na náhradu škody do trestního řízení nepřihlásila. On ale bude nucen řešit, zda hradit škodu, na kterou, podle jeho názoru, nemá poškozená nárok nebo se vystavit nebezpečí přeměny podmíněného trestu v nepodmíněný. Není účelem trestního práva zakládat poškozeným majetkoprávní nároky, které v civilním právu nemají. Dále má obviněný za to, že nebylo prokázáno, že by bance poskytl nepravdivé dokumenty. Bylo pouze prokázáno, že vybral částky tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí nalézacího soudu, nikoli ale částku 2 500 000 Kč. Právní hodnocení jeho jednání považuje za nesprávné, jelikož nepředal bance nepravdivé údaje, na listinách buď nebyl jeho podpis, nebo byl zfalšovaný. Podepsal pouze úvěrovou smlouvu, smlouvu o zastavení pohledávek a smlouvu o podmínkách zajištění závazku směnkou, ale tyto listiny neobsahují nepravdivé údaje. Obviněný proto namítá, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zákona, jelikož k tomu je nutné uvedení nepravdivých údajů a nepravdivé údaje byly pouze na dokumentech s jeho zfalšovaným podpisem. Výběry peněz, že pak prováděl v omylu. Podle obviněného nebyla zohledněna ani zásada subsidiarity trestní represe s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 ze dne 14. 3. 2013, jelikož trestná činnost byla umožněna v důsledku selhání zaměstnance poškozené společnosti Ing. H. a kontrolních mechanismů společnosti.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Popřípadě, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí nalézacího soudu toliko v části, kde byla obviněnému uložena povinnost uhradit podle svých sil způsobenou škodu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že má za to, že v daném případě jsou splněny všechny zákonné podmínky pro uložení povinnosti podle §59 odst. 2 tr. zákona, aby obviněný podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle tohoto ustanovení soud může obviněnému uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v §26 odst. 4 tr. zákona směřující k tomu, aby vedl řádný život, zpravidla je mu uloženo, aby nahradil škodu, kterou trestnou činností způsobil. Tato povinnost má jinou funkci než uložení povinnosti k náhradě škody v občanskoprávním řízení. Má zesílit výchovný účinek uloženého trestu. Tento výrok není exekučním titulem a je spojen s předpokladem, že trestným činem byla způsobena škoda, a že tato škoda nebyla v době rozhodnutí o trestu zcela uhrazena. Tvrzení obviněného, že nenaplnil znaky skutkové podstaty podle §250b tr. zákona vychází z představ obviněného stran skutkového děje, na podkladě vlastního hodnocení důkazů. Tyto argumenty však v dovolacím řízení nemají místo, jelikož dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů soudu nalézacího a odvolacího. V daném případě nedostatky znaků skutkové podstaty neexistují. Námitka nedostatečného zohlednění zásady subsidiarity trestní represe, z důvodu pochybení zaměstnance poškozené společnosti, nemůže vyloučit trestní odpovědnost obviněného. V odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nelze spatřovat ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, kdy soudy postupovaly zcela v souladu s požadavky zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění splňují požadavky v §125 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) odmítnuto jako neopodstatněné.
Na základě vyjádření státního zástupce podal obviněný následně svou repliku k vyjádření státního zástupce, ve které opětovně uvádí, že nebyly splněny podmínky pro použití ustanovení §59 odst. 2 tr. zákona. Podle obviněného by v případě úhrady části škody došlo k uznání celého dluhu v souladu s ustanovením §407 odst. 3 obch. zákoníku. Obviněný je tak pod hrozbou přeměny trestu nucen k jednání, které pro něj v civilním řízení může mít fatální následky. Takový výklad práva se tak zcela míjí s cílem trestního práva. Není možné ani jednoznačně říci, zda škoda byla nebo nebyla poškozené společnosti uhrazena, jelikož touto otázkou se nikdy soud nezabýval.
III.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Z tohoto ustanovení plyne, že dovolací důvod je dán, jestliže obviněnému je uložen trest, který je mimo stanovenou trestní sazbu a to jak ve vyšší výměře, tak v nižší. Rovněž nelze kumulovat tresty v rozporu se zákonem (například trest odnětí svobody vedle trestu domácího vězení nebo trestu obecně prospěšných prací). Žádnou z námitek obviněného týkajících se výroku o trestu, nelze podřadit pod jím uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný existenci tohoto důvodu dovolání zakládá na svém názoru, že mu byla uložena povinnost uhradit během zkušební doby podle svých sil způsobenou škodu a toto považuje za větší zásah než samotný podmíněný trest odnětí svobody. Tomuto však nelze přisvědčit, jelikož uložení povinnosti podle §59 odst. 2 tr. zákona není trestem, byť to tak obviněný subjektivně vnímá, ale přiměřenou povinností stanovenou vedle uloženého trestu. Nelze proto aplikovat dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterým lze napadat výrok o trestu pouze z výše uvedených důvodů. Druhy trestů uvádí tr. zákon v ustanovení §27, jde o jejich taxativní výčet a tudíž je evidentní, že přiměřenou povinnost uhradit podle svých sil ve zkušební době způsobenou škodu, nelze pod toto ustanovení podřadit. Námitka obviněného, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu, je tak zjevně neopodstatněná.
Pokud obviněný ve svém dovolání uvádí, že je nucen řešit dilema, zda hradit škodu, jejíž existence je podle jeho názoru sporná, nebo se vystavit hrozbě přeměny podmíněného trestu v nepodmíněný v případě, že ji hradit nebude, tak Nejvyšší soud uvádí, že není pochyb o tom, že poškozené škoda vznikla a za společnost FIN vystupoval v pozici jednatele právě obviněný. Ač je zřejmé, že byl v roli tzv. bílého koně, nemůže jej to zbavit trestní odpovědnosti za způsobené následky. Tato přiměřená povinnost však není exekučním titulem a nalézací soud bude v řízení o osvědčení obviněného ve zkušební době zkoumat pouze to, zda žil ve zkušební době řádným životem a učinil vše proto, aby škodu podle svých sil splácel, nikoli zda ji splatil.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný pod tímto dovolacím důvodem vytkl několik údajných pochybení. Nejvyšší soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání na obdobných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání, jelikož dovolání je takřka totožné s odvoláním proti rozhodnutí nalézacího soudu. Shodnými námitkami obviněného se proto zabýval a řádně se s nimi vypořádal soud odvolací. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi dostatečně podrobně již nalézací soud.
Námitky obviněného na kterých zakládá své tvrzení, že v jeho případě nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu – objektivní a subjektivní stránky – nelze z podstatné části pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Obviněný pomíjí skutková zjištění soudů na základě provedeného dokazování, jakož i přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí provedené zejména nalézacím soudem. Pokud namítá, že nebylo prokázáno, že by bance poskytl nepravdivé dokumenty, ale pouze vybral částky tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí nalézacího soudu, nikoli ale částku 2 500 000 Kč, a proto právní hodnocení jeho jednání považuje za nesprávné, jelikož nepředal bance nepravdivé údaje, na listinách buď nebyl jeho podpis, nebo byl zfalšovaný, tak obviněný zjevně pomíjí, že jeho jednání je ve své podstatě spolupachatelstvím na trestném činu, kdy každý ze spolupachatelů odpovídá za čin, jakoby jej spáchal sám (viz §9 odst. 2 tr. zákona), jak to také uvedl již soud odvolací. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek, tak zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními obvodního soudu, s nimiž se ztotožnil také městský soud, a provedenými důkazy, neshledal rozpor (existenci extrémního rozporu obviněný ani výslovně nenamítal). Je zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. To ostatně potvrdil k námitkám obviněného uplatněným v odvolání také odvolací soud, který se se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem ztotožnil. Oba soudy (zejména nalézací) svá rozhodnutí podrobně a přesvědčivě odůvodnily. Ze skutkových zjištění učiněných soudy na základě rozsáhlého dokazování a podrobně popsaných v odůvodněních rozhodnutí soudů nepochybně vyplývá, že obviněný jako jediný jednatel společnosti FIN uzavřel s poškozenou společností smlouvu o poskytnutí kontokorentního úvěru, jejíž podpis sám doznal a kterou poškozená společnost uzavřela na základě nepravdivých údajů, které byly přílohou žádosti o poskytnutí úvěru. Dále bylo jednoznačně prokázáno, že společnost v daném období nevykazovala žádnou podnikatelskou činnost a byla tzv. prázdnou schránkou, že následně v období od 31. 1. 2008 do 25. 3. 2008 obviněný uskutečnil z úvěrového účtu výběry hotovosti v různých částkách. Obviněný tvrdí, že peníze vybíral v omylu, který blíže nekonkretizoval, ale zřejmě tím myslí, že věřil svědkovi V., že tyto peníze firmě nepatří. Vzhledem ke všem okolnostem daného případu se ale zjevně o žádný omyl nejednalo (viz níže).
Podstatou dovolání obviněného je, že nejsou naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zákona, jelikož toto předpokládá uvedení nepravdivých údajů. Nepravdivé údaje, že však obviněný neuvedl, jeho podpisy byly zfalšovány a byl jen tzv. bílým koněm, který plnil pokyny ostatních. Obviněný se mýlí, pokud se domnívá, že za nic neodpovídá a nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu. Z této argumentace v podstatě vyplývá, že se podle něj pouze stal jediným jednatelem společnosti FIN, pouze podepsal smlouvu o kontokorentním úvěru (přitom sám uvedl, že ani nečetl všechny listiny, které tehdy podepsal), podepisoval příkazy k úhradě nebo vybíral z účtu peníze, ale pouze proto, že důvěřoval pokynům jiných osob a jiné osoby také vše způsobily, a tedy za vše také odpovídají. Staví se tak do pozice, že za vše mohou jiné osoby a on nic nevěděl a netušil. Již z okolností případu ale muselo být obviněnému jasné, a to i bez jakéhokoli odborného vzdělání (uvedl, že se živí pouze manuální prací), že společnost, která nemá žádné příjmy, když nevyvíjí žádnou faktickou činnost, ale přesto žádá o úvěr, který nemá čím splácet, že jde o situaci zcela nestandardní. Pokud navíc jako jednatel plnil pokyny jiných osob, byl přinejmenším srozuměn s tím, že tímto jednáním je páchán trestný čin. Jelikož byl jednatelem žádající společnosti, podepsal smlouvu o úvěru a disponoval zjištěným způsobem s poskytnutými úvěrovými prostředky, nemůže se trestní odpovědnosti za toto jednání zbavit tvrzením, že sám nepodepsal žádost o úvěr, neposkytl nepravdivé údaje a danou peněžní částku nevybral. Již odvolací soud k obdobným námitkám obviněného správně uvedl, že ač byl pouze tzv. bílým koněm a měl další spolupachatele, tak bez jeho jednání by se celé jednání neobešlo. U spolupachatelů přitom není nutné, aby každý z nich vykonal sám celé jednání, ale postačí, že jednání každého z nich je článkem řetězu a součástí jednání dalších spolupachatelů a jejich jednání ve svém souhrnu tvoří trestný čin.
Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. soudy oprávněně shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
Závěr nalézacího soudu (potvrzený odvolacím soudem), že byly naplněny formální (objektivní a subjektivní) znaky i materiální znak trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona, byl proto učiněn zcela správně. Obviněný jako jediný jednatel společnosti FIN uzavřel s poškozenou společností smlouvu o poskytnutí kontokorentního úvěru, ač musel být minimálně srozuměn se stavem společnosti a se skutečností, že nebude schopna poskytnutý úvěr splácet. Zároveň mu muselo být nepochybně jasné, že při poskytnutí pravdivých údajů o ekonomickém stavu společnosti by jí nebyl úvěr poskytnut. Jednáním obviněného a dalších osob tak byl realizován společným jednáním společný úmysl (cíl). Spolupachatelství vyžaduje společný úmysl, přičemž není možné vyloučit ani úmysl nepřímý. Spolupachatel si musí být vědom minimálně toho, že jednání dalších pachatelů může směřovat k spáchání trestného činu společným jednáním a být s tím pro takový případ srozuměn. Společný úmysl totiž nepředpokládá nutně výslovnou dohodu spolupachatelů, ale postačí i dohoda konkludentní. Tak tomu bylo i v této trestní věci. Pokud došlo u poškozené k selhání jejího zaměstnance Ing. H., mohlo se tak stát právě v důsledku jednání obviněného, který jako jednatel společnosti FIN podepsal danou smlouvu, vybíral peníze a takto jednal zřejmě s vidinou majetkového prospěchu, když bylo zjištěno, že stejným způsobem se stal členem statutárního orgánu i v dalších dvou obchodních společnostech (nyní v likvidaci), a to za příslib odměny.
Žádné opodstatnění nemá ani námitka, že soud dostatečně nezohlednil zásadu subsidiarity trestní represe. Soudy posuzovaly jednání obviněného podle trestního zákona, když nový trestní zákoník není pro něj příznivější. Trestní zákon pak zásadu subsidiarity trestní represe neupravoval, ale v podstatě obdobný účel měla při materiálním pojetí trestného činu tzv. nebezpečnost činu pro společnost, která je i vzhledem k výši škody vysoká. Přitom nelze přisvědčit argumentaci obviněného o spoluzavinění poškozené společnosti a selhání jejich kontrolních mechanismů a jejího zaměstnance Ing. H., jako rozhodujících okolností pro spáchání činu.
Podle trestního zákoníku při aplikaci zásady subsidiarity trestní represe obsažené v jeho ustanovení §12 odst. 2 přitom platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoně, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání, která je pak vyloučena pouze v méně závažných případech jednání. Ani zásada subsidiarity trestní represe by tedy nevylučovala posouzení jednání obviněného jako spáchání trestného činu a uložení trestu, když se v tomto případě jedná o závažné podvodné jednání se značnou škodou.
Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud uvádí, že obviněnému byl uložen podmíněný trest odnětí svobody při samé spodní hranici trestní sazby, kdy byla jednoznačně zohledněna jeho role v celé věci i delší doba od spáchání trestného činu.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. Námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto z části neodpovídaly a tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými. Protože ve věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu