ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1628.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1628/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 5. dubna 2017 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného J. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 7 To 100/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 153/2015 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 7 To 100/2016, a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 4 T 153/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Novém Jičíně přikazuj e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 4 T 153/2015, bylo podle §223 odst. 1 tr. ř., z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., zastaveno trestní stíhání obviněného J. Š. pro skutek, který podle obžaloby Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně ze dne 13. 8. 2015, č. j. 2 ZT 205/2014-544, spočíval v podstatě v tom, že ad 1) obviněný jako podnikatel podnikající na základě živnostenského oprávnění dne 15. 3. 2010 podal Finančnímu úřadu v Novém Jičíně přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2009, přičemž tak učinil s vědomím, že je zkreslené, neboť do účetnictví zahrnul i výdaje v celkové výši 2 924 077 Kč ve vztahu k podnikatelům M. K. a J. O., ač je ve skutečnosti neměl a na dani z příjmů fyzických osob tak zkrátil Českou republiku o 395 835 Kč, ad 2) dne 31. 3. 2011 se dopustil obdobného jednání ohledně stejné daně za rok 2010, když ohledně stejných osob zahrnul do účetnictví výdaje ve výši 2 274 250 Kč, ač je neměl a na dani z příjmů fyzických osob tak zkrátil Českou republiku o 308 661 Kč. Tímto pokračujícím jednáním měl podle obžaloby ve větším rozsahu zkrátit daň a způsobit takovým činem značnou škodu, čímž měl spáchat zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona.
Soud I. stupně v odůvodnění usnesení uvedl, že podle rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 8. 7. 2014, bylo obviněnému vedle doměření daně uloženo také penále z doměřené daně v celkové výši 79 167 Kč. Podle soudu rozhodnutí finančního úřadu o uložení penále vytvářejí překážku pro další postup v trestním řízení podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., když penále je třeba považovat za trestní sankci, a proto je na obviněného nutno nahlížet, jako by byl v této věci pravomocně odsouzen. Tento závěr, že vychází z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen ESLP) ve věci Lucky Dev proti Švédsku, ze dne 27. 11. 2014, a ve věci Nykänen proti Finsku ze dne 20. 8. 2014, která vyústila v rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. Afs 210/2014, podle kterého penále podle §37 písm. b) zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, má povahu trestu a je třeba na něj aplikovat článek 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a článek 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Soud I. stupně poukázal také na upozornění Nejvyššího soudu v komentáři ve výběru důležitých rozhodnutí ESLP, že vzhledem k rozsudku ESLP ve věci Lucky Dev proti Švédsku, ze dne 27. 11. 2014, v posuzování povahy daňového penále a možného porušení zásady „ne bis in idem“ zřejmě dojde k posunu judikatury Nejvyššího soudu, který v rozhodnutí ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014, nehleděl na penále jako na trestní obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy a vylučoval souběh daňového penále a trestní sankce ve smyslu porušení zásady „ne bis in idem“.
Proti citovanému usnesení soudu I. stupně podal státní zástupce stížnost, když nesouhlasil se zastavením trestního stíhání v podstatě z důvodu, že povaha sankce není jediným kritériem pro posouzení, zda sankce za správní delikt brání postihu pachatele.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 7 To 100/2016, z podnětu podané stížnosti podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil napadené usnesení soudu I. stupně pouze s ohledem na soudem I. stupně použitý důvod zastavení trestního stíhání uvedený v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Sám pak nově rozhodl tak, že podle §223 odst. 1 tr. ř., z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., zastavil trestní stíhání obviněného pro daný skutek, když se ztotožnil s názorem soudu I. stupně o zastavení trestního stíhání, ale nikoliv z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Krajský soud také v odůvodnění rozhodnutí poukázal na závěry rozhodnutí ESLP uvedené již soudem I. stupně, podle kterých daňové penále představuje svou povahou trestní sankci, že řízení ústící v uložení tohoto penále je trestní povahy, a proto následné odsouzení pro trestný čin zkrácení daně a pro tentýž skutek by bylo v rozporu se zásadou „ne bis in idem“. Obě uložená daňová penále, že jsou také adekvátní sankcí, jaká by mohla obviněnému být uložena v trestním řízení, které považoval za duplicitní.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 7 To 100/2016, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného řádně a včas dovolání, ve kterém uvedl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Poukázal na to, že NSS v rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. Afs 210/2014, zřejmě pod vlivem rozsudku ESLP ve věci Lucky Dev proti Švédsku ze dne 27. 11. 2014, skutečně vyslovil názor, že na penále podle §37b zákona o správě daní a poplatků a §251 daňového řádu má trestní povahu a je třeba aplikovat čl. 40 Listiny a čl. 6 a 7 Úmluvy, ale neřešil otázku, zda vyměření penále podle §37b zákona o správě daní a poplatků představuje překážku „rei judicatae“ z hlediska možnosti vést proti daňovému subjektu trestní stíhání pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce je toho názoru, že uvedené rozhodnutí NSS nelze mechanicky uplatňovat na tuto trestní věc, a stejně tak nelze činit ani ve vztahu k uvedenému rozsudku ESLP, bez ohledu na specifika české právní úpravy. Poukázal na to, že oproti názoru NSS v rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. Afs 210/2014, existuje i zásadně odlišný názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014, že penále je obligatorní sankcí za nesplnění povinnosti tvrzení, která vzniká přímo ze zákona, ale nejedná se o sankci za přestupek nebo daňový delikt ve smyslu tzv. Engel kritérií. Dále zmínil tři kritéria dovozována judikaturou ESLP, které je nutno zohlednit při posuzování otázky, zda se u penále podle §37b zákona o správě daní a poplatků a §251 daňového řádu uplatní zásada „ne bis in idem“, kterými jsou povaha obou sankcí, totožnost skutku a dvojí řízení. Na rozdíl od penále, skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, že nepostihuje pouhé nepravdivé tvrzení o výši daňové povinnosti, ale předpokládá úmyslné jednání pachatele, kterým zkrátí daň nebo na ní vyláká výhodu, přičemž je nerozhodné, že výše penále může v konkrétním případě dosáhnout výše srovnatelné s výší peněžitého trestu, když při ukládání trestu za trestný čin se uplatní zásada individualizace trestu a výše zkrácení daně je pouze jedním z celé řady kritérií. I pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že daňové penále má povahu trestní a je nutno revidovat závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014, podle nejvyššího státního zástupce není pro aplikaci zásady „ne bis in idem“ splněno kritérium totožnosti skutku, k čemuž uvedl podrobné důvody a naopak je splněna podmínka dvojího řízení. Nejvyšší státní zástupce proto neshledává žádný důvod pro zastavení trestního stíhání obviněného a nepřípustnosti trestního stíhání a navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí obou soudů, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Novém Jičíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání a k dovolání se nevyjádřil.
III.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Jak vyplývá z trestního spisu, úkony trestního řízení byly policejním orgánem podle §158 odst. 3 tr. ř. zahájeny dne 28. 5. 2014, pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona, a to na základě oznámení Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, územního pracoviště v Novém Jičíně ze dne 19. 3. 2014, pro podezření ze spáchání trestného činu podle §240 tr. zákona. Z oznámení finančního úřadu m. j. vyplývalo, že u J. Š. jako daňového subjektu byla dne 2. 4. 2012 zahájena daňová kontrola daně z příjmů fyzických osob za rok 2009 a 2010. Z oznámení také vyplývalo, že bylo zjištěno zkrácení daně z příjmů za roky 2009 a 2010, proto byly vydány dodatečné platební výměry dne 8. 7. 2014, proti kterým daňový subjekt podal odvolání, v době podání oznámení policii ještě o odvoláních nebylo rozhodnuto a doměřená daň nebyla uhrazena. Rozhodnutími Odvolacího finančního ředitelství v Brně (č. l. 55 a 61 tr. spisu) byla odvolání daňového subjektu zamítnuta. Obžaloba pro uvedený zločin byla podána u Okresního soudu v Novém Jičíně dne 17. 8. 2015 a dne 14. 10. 2015 začal soud I. stupně věc projednávat v hlavním líčení. Při pokračování v odročeném hlavním líčení dne 17. 2. 2016 obhájce obviněného, s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z listopadu 2015 (pozn. zjevně míněno rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. Afs 210/2014) a finančním úřadem uložené penále, navrhl zastavit trestní stíhání s ohledem na zásadu „ne bis in idem“, načež soud I. stupně rozhodl o zastavení trestního stíhání výše citovaným usnesením a obdobným způsobem rozhodl i soud stížnostní.
Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 7 Tdo 660/2016, že otázka, zda penále, které podle §37b odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, resp. podle §251 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, finanční úřad při dodatečném vyměření zkrácené daně uloží osobě, o jejíž daňovou povinnost se jedná, je důvodem, pro který je trestní stíhání takové osoby nepřípustné z důvodu porušení zásady „ne bis in idem“, až dosud byla v rozhodování soudů, včetně senátů Nejvyššího soudu, posuzována nejednotně. Za tohoto stavu velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu usnesením ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, vyslovil k této otázce právní názor. V souladu s tímto právním názorem rozhodl Nejvyšší soud i v této trestní věci o dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného J. Š., byť se s některou jeho argumentací neztotožnil, přičemž k tomu postačí odkázat na závěry uvedeného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Z odůvodnění uvedeného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu je patrno, že penále má za daných okolností povahu trestu za totožný skutek (viz závěry uvedené v bodech 56-61 odůvodnění), avšak z této skutečnosti samotné ještě nevyplývá, že trestní stíhání a odsouzení osoby, které bylo uloženo penále, je v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. V bodě 62 odůvodnění citovaného usnesení velký senát vyložil, že Úmluva nezakazuje, aby řízení, v jejichž rámci jsou ukládány tresty, byla rozdělena do různých fází a aby v jejich rámci byly postupně nebo paralelně ukládány různé sankce za protiprávní jednání trestněprávní povahy. Tato část odůvodnění citovaného usnesení zdůrazňuje význam otázky, zda specifická národní opatření ve své podstatě nebo svými účinky nepředstavují dvojí riziko na úkor dotčeného jednotlivce nebo zda naopak jde o výsledek celistvého systému jako vzájemně propojeného souvisejícího celku, který umožňuje reagovat na různé aspekty protiprávního jednání předvídatelným a přiměřeným způsobem, aby dotčený jednotlivec nebyl vystaven nespravedlnosti. Důraz je kladen na to, že smyslem ustanovení čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě je zabránit nespravedlivému dvojímu stíhání nebo potrestání jednotlivce za stejné protiprávní jednání, což ale neznamená, že jsou v rozporu s Úmluvou takové právní systémy, které jsou založeny na možnosti vedení paralelních řízení ve vztahu k jednomu protiprávnímu jednání různými orgány a pro různé účely. V bodě 63 odůvodnění citovaného usnesení velký senát vysvětlil, že pro posuzování případů, v nichž vyvstává otázka dvojího řízení trestněprávní povahy ve smyslu zásady „ne bis in idem“, má stěžejní význam tzv. test dostatečně úzké souvislosti v podstatě a čase. Nemá-li totiž dojít ke dvojímu řízení nebo trestu ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, musí být zjištěno, že obě řízení jsou spojena takovým celistvým způsobem, že tvoří jeden koherentní celek, což znamená, že sledovaný účel a použité prostředky se musejí vzájemně doplňovat, být spojeny v čase a možné důsledky právní reakce na protiprávní jednání, která je organizována formou paralelních řízení, musejí být ve vztahu k dotčené osobě přiměřené a předvídatelné. V bodě 64 odůvodnění citovaného usnesení velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu s odkazem na rozsudek velkého senátu ESLP vytýčil okruh konkrétních dílčích hledisek podstatných pro posouzení, zda mezi oběma řízeními existuje natolik úzká spojitost, že je možné pokládat je za jeden celek neporušující zásadu „ne bis in idem“.
V případě obviněného J. Š. soudy odůvodnily zastavení trestního stíhání jeho nepřípustností v podstatě pouze z důvodu, že finanční úřad mu dodatečnými platebními výměry uložil povinnost zaplatit daň ve správné výši, včetně penále podle §37b odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, přičemž konstatovaly, že penále má povahu trestu a že po jeho uložení se trestní stíhání stalo nepřípustným pro rozpor se zásadou „ne bis in idem“, jak je stanovena v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Napadené usnesení krajského soudu (meritorně stejné jako zrušené předcházející usnesení okresního soudu) za této situace nemohlo obstát, protože se soudy otázkou porušení zásady „ne bis in idem“ zabývaly omezeně v podstatě jen z hlediska otázky, zda penále má povahu trestu. Konstatování soudů, byť jinak správné, totiž že penále má povahu trestu, však samo o sobě bez zhodnocení věci podle hledisek vymezených nad tento rámec v uvedeném usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, nemůže přesvědčivě odůvodnit závěr o porušení zásady „ne bis in idem“, a tedy ani závěr o nepřípustnosti trestního stíhání obviněného a rozhodnutí o jeho zastavení (pozn. tento závěr v podobné trestní věci učinil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1068/2016). Soudy vycházely v době jejich rozhodnutí z aktuální judikatury ESLP a NSS, kterou uvedly v odůvodnění, jež ale doznala upřesnění v otázce posuzování přípustnosti dvojího řízení trestněprávní povahy ve smyslu zásady „ne bis in idem“, kdy sice ESLP již ve svých předchozích rozhodnutích upozorňoval na tzv. test dostatečně úzké souvislosti v podstatě a čase, ale až v rozsudku velkého senátu ESLP ve věci A a B proti Norsku, ze dne 15. 11. 2016 (č. 241130/11 a č. 29758/11), byly vymezeny základní pravidla a kritéria pro posuzování v tomto testu věcné a časové souvislosti, z něhož vychází také usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016. Soudy ve věci obviněného J. Š. ale neučinily žádná zjištění, na jejichž podkladě by bylo možné posoudit otázku případného porušení zásady „ne bis in idem“ podle kritérií vytýčených v citovaném usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě je tak rozhodnutím, kterým bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., přičemž stejnou vadou trpělo i usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Novém Jičíně se při posuzování otázky přípustnosti trestního stíhání obviněného s ohledem na zásadu „ne bis in idem“, bude věcí zabývat důsledně podle hledisek vyplývajících z usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, a v závislosti na tom, k jakým závěrům při aplikaci těchto hledisek dojde, zvolí další postup.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu