ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1640.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1640/2016-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. července 2017 o dovoláních obviněných JUDr. R. D. , M. J. , a D. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 To 232/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 48/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných JUDr. R. D., M. J. a D. K. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Nejvyšší soud předně uvádí, že ve věci obviněných je rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 11 T 48/2012, již druhým odsuzujícím rozsudkem v této trestní věci, když obvinění byli již rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 11 T 48/2012, uznáni stejně vinnými zločinem podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Uvedeným prvním rozsudkem byli odsouzeni podle §332 odst. 2 tr. zákoníku JUDr. R. D. a M. J. k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, dále jim byl uložen peněžitý trest celkem ve výši 400 000 Kč, přičemž jim byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, a také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání advokáta, resp. statutárního orgánu obchodních společností a družstev zapsaných v obchodním rejstříku, na dobu pěti, resp. čtyř let, a obviněnému JUDr. R. D. také trest propadnutí věci, a to částky 750 000 Kč uložené v době rozhodnutí soudu na účtu Policie ČR u České národní banky. Obviněný D. K. byl podle §332 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, dále mu byl uložen peněžitý trest celkem ve výši 300 000 Kč, přičemž mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, a také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev zapsaných v obchodním rejstříku na dobu 3 let.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 4 To 399/2012, z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně všech obviněných v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že znovu uznal všechny obviněné vinnými zločinem podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tento trestný čin uložil obviněným stejné tresty jako již soud prvního stupně, když ale trest odnětí svobody jim uložil jako nepodmíněný se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání všech obviněných jako nedůvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 4 To 399/2012, podali všichni obvinění dovolání a věc podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu byla přidělena k projednání senátu 7 Tdo, který usnesením ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 7 Tdo 311/2013, věc obviněných podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, postoupil k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Námitku všech obviněných, že jejich jednání nemohlo být kvalifikováno podle §332 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v insolvenčním řízení nejde o obstarávání věcí obecného zájmu, senát 7 Tdo neshledal důvodnou a zastával odlišný právní názor, než zaujal senát Nejvyššího soudu 8 Tdo v usnesení ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 8 Tdo 708/2009 (publikované pod č. 40/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 7-8/2010), na které bylo také poukázáno v dovoláních. Tím byly dány zákonné podmínky pro postoupení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, protože senát 7 Tdo při svém rozhodování dospěl k právnímu názoru, který byl odlišný od právního názoru již vyjádřeného v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Velký senát Nejvyššího soudu se ztotožnil s odlišným právním názorem senátu 7 Tdo, když dospěl k závěru, že činnost insolvenčního správce v insolvenčním řízení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je obstaráváním věcí obecného zájmu. Proto usnesením ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 4 To 399/2012, a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že jako soud odvolací odstraní vytýkané vady, posoudí, zda policie vstupem do skutkového děje prostřednictvím jednání Mgr. P. D. nevyprovokovala trestnou činnost nebo ji jinak nepřípustně iniciovala, popř. aktivním jednáním nepřispěla k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty předmětného trestného činu či k jiné změně právní kvalifikace tohoto činu k tíži podněcované osoby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta. Také krajskému soudu uložil, aby zvážil, do jakého vývojového stadia dospělo jednání obviněných předtím, než insolvenční správce Mgr. P. D. dne 18. 4. 2011 věc oznámil orgánům Policie České republiky, aby posoudil hodnověrnost svědka Mgr. P. D. podle §101 odst. 2 tr. ř. a věrohodnost jeho výpovědi vzhledem k námitkám obviněných k předání částky 750 000 Kč v obálce dne 23. 6. 2011. Uložil také Krajskému soudu v Brně vyslechnout jako svědkyně dvě policistky, které sledovaly jednání dne 23. 6. 2011 v B. mezi 11:00 hod. až 15:00 hod. v objektu Platinium. Obvinění totiž považovali tvrzení insolvenčního správce za velmi nevěrohodné, a to jak v případě, že měl být úplatek nabízen za to, že insolvenční správce zařídí souhlas věřitelského výboru s mimosoudním vyrovnáním, tak v případě, že úplatek měl být nabízen za to, že insolvenční správce přistoupí na mimosoudní vyrovnání i přes případný nesouhlas věřitelského výboru. V dalším řízení pak Krajský soud v Brně vzhledem k rozsahu nutného dalšího dokazování usnesením ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 4 To 399/2012, zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 11 T 48/2012, a věc vrátil tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v rozsahu pokynů Nejvyššího soudu.
Nově pak rozhodl ve věci Městský soudu v Brně odsuzujícím rozsudkem ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 11 T 48/2012. Obvinění byli opět uznáni vinnými zločinem podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Odsouzeni byli podle §332 odst. 2 tr. zákoníku JUDr. R. D. a M. J. každý k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem, dále jim byl uložen každému peněžitý trest celkem ve výši 400 000 Kč, přičemž jim byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, a také trest zákazu činnosti spočívající u JUDr. R. D. v zákazu výkonu povolání advokáta na dobu pěti let, a u obviněného M. J. v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev zapsaných v obchodním rejstříku, na dobu čtyř let. Obviněnému JUDr. R. D. byl uložen také trest propadnutí věci, a to částky 750 000 Kč, uložené na účtu Policie ČR u České národní banky. Obviněný D. K. byl podle §332 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem, dále mu byl uložen peněžitý trest celkem ve výši 300 000 Kč, přičemž mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, a také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev zapsaných v obchodním rejstříku na dobu 3 let.
Odvolání všech obviněných proti tomuto v pořadí již druhému odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 To 232/2015. Také proti tomuto druhému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění dovolání.
II.
Obviněný JUDr. R. D. v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Existenci dalšího důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. založil na úvaze, že soudy nesplnily svoji zákonnou povinnost podle §265s odst. 1 tr. ř., když neprovedly úkony a doplnění, jejichž provedení nařídil Nejvyšší soud, a v důsledku nesplnění této procesní podmínky bylo zamítnuto jeho odvolání, aniž byly splněny tyto procesní podmínky. Namítl, že městský soud v opakovaném hlavním líčení neobjasnil otázky uvedené Nejvyšším soudem a jejich závažnost ještě vzrostla. Odvolací soud, že se pak opět vůbec nevypořádal s jeho námitkami zákonným způsobem, omezil se pouze na konstatování, že soud prvního stupně nepochybil ve svých závěrech, ale nijak tento svůj závěr nezdůvodnil. Žádný z příslušníků policie vyslechnutých v hlavním líčení podle něj spolehlivě nevyvrátil podezření, že policie svědka Mgr. P. D. nějakým způsobem směřovala, aby dovedl skutkový děj k předání úplatku, když tento v hlavním líčení dne 19. 6. 2012 uvedl, že jej policie instruovala, aby předání úplatku uspíšil, protože potřebuje svoje lidi na jiný případ, ale policista JUDr. B. vypověděl, že to je verze tohoto svědka a on mu takový pokyn nedal. V hlavním líčení dne 19. 5. 2015 svoji předchozí výpověď pak svědek Mgr. P. D. popřel. K otázce role policistů ve skutkovém ději, že pak přibyla role státního zástupce Městského státního zastupitelství v B. Mgr. J. P., který se se svědkem Mgr. P. D. ohledně plánování předstíraného převodu účelově setkal v restauraci a o této schůzce neexistuje úřední záznam. Výslech státního zástupce Mgr. J. P., že pak městský soud zmařil tím, že nepřipustil otázky obhájců ohledně předstíraného převodu a kolik vlastně takových schůzek bylo. Obviněný JUDr. R. D. má tak za to, že nebyl dodržen pokyn Nejvyššího soudu, bylo porušeno jeho právo na obhajobu, nadále přetrvávají pochybnosti o možné přítomnosti policejní provokace, a proto je nucen opět v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat, že v přípravném řízení došlo k nezákonnému zásahu orgánů činných v trestním řízení do skutkového děje.
Soud prvního stupně, že také nezjistil, zda součástí předstíraného převodu bylo podle plánu policie také převedení částky šesti miliónů korun na účet majetkové podstaty společnosti Arching Group CZ, a.s., nikdo z policistů to nevysvětlil a také nikdo nevysvětlil, proč byl nakonec tento bankovní převod uskutečněn. Částku šest miliónů korun přitom společnost Square Transaction, a.s., zaplatila v dobré víře, že plní uzavřenou dohodu o narovnání, aby ukončila soudní spor a tato částka skončila v úschově soudu, odkud si ji vyžádal Mgr. P. D. do majetkové podstaty společnosti Arching Group CZ, a.s. Obviněný JUDr. R. D. považuje tuto konstrukci za absurdní, když dohoda o narovnání je orgány činnými v trestním řízení považována za neplatnou a uvedená částka by jako bezdůvodné obohacení měla být vrácena společnosti Square Transaction, a.s., a nikoliv započítaná na její dluh, jak učinil Mgr. P. D., který dál pokračoval ve vymáhání částky 30 miliónů korun před soudem.
V souvislosti s nařízením Nejvyššího soudu, aby se soud zabýval vývojovým stadiem, do jakého dospělo jednání obviněných předtím, než svědek Mgr. P. D. dne 18. 4. 2011 věc oznámil orgánům policie, obviněný JUDr. R. D. namítl, že soud prvního stupně vycházel z jediného přímého důkazu, a to z výpovědi svědka Mgr. P. D., jehož důvěryhodnost byla ale vážně zpochybněna a soud ji měl v dalším řízení podle Nejvyššího soudu také zkoumat z hlediska časového prodlení dvou měsíců od údajné nabídky úplatku do podání trestního oznámení a také z hlediska trestního stíhání tohoto svědka. Dostatečně, že se ale nevypořádal s otázkou, proč svědek Mgr. P. D. návrh na narovnání předkládal věřitelskému výboru, když měl být spojen s nabídkou úplatku a nikdy neměl v úmyslu narovnání uzavřít. Přitom také přehlédl, že tento svědek podle výpovědí dvou členů věřitelského výboru tomuto aktivně doporučoval přijetí návrhu na vyrovnání. Také v tomto případě, že pak soud zmařil dokazování kladením sugestivních otázek svědkům a nepřipuštěním otázek obhájců na svědka Mgr. P. D. s odkazem, že se k tomu vyjadřuje v trestním řízení vedeném proti němu, v čemž obviněný JUDr. R. D. shledává porušení práva na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud, že také uložil soudům nižší instance zabývat se řádně námitkami obviněných, že k předání úplatku v kavárně nedošlo a vyslechnout k okolnostem údajného předání úplatku policistky, které měly být v roli pozorovatelů předstíraného převodu na místě. Dvě policistky, které sledovaly schůzku obviněného JUDr. R. D. se svědkem Mgr. P. D., si ale nic nepamatují a obviněné ani neznají. Jediným důkazem je tak obálka s penězi, kterou na policejní služebnu přinesl svědek Mgr. P. D., ale věrohodnost jeho výpovědi byla závažně zpochybněna. Státní zástupce Mgr. J. P. také v povolení předstíraného převodu výslovně uvedl, že budou použity obrazové záznamy, žádný záznam ale pořízen nebyl a ani v úředním záznamu o proběhnutém předstíraném převodu není uvedeno, že by k předání úplatku došlo.
Obviněný JUDr. R. D. má tak za to, že v důsledku znehodnocení důkazních prostředků již není možné odstranit vady, pro které Nejvyšší soud vyhověl jeho prvnímu dovolání a navrhl, aby byl v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ Nejvyšším soudem zproštěn obžaloby. Případně, aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozhodnutí nebo i rozsudku soudu prvního stupně nařídil, aby soud prvního stupně nebo soud odvolací projednal věc v jiném složení senátu.
Obvinění M. J. a D. K. ve společně podaném dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 To 232/2015, (v dovolání zjevně omylem opakovaně uvádí „rozsudek“) uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jejich námitky se v podstatě obsahově kryjí s dovolacími námitkami spoluobviněného JUDr. R. D. Uvedli, že Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí uznal za důvodné jejich námitky o možné policejní provokaci a chybném hodnocení hodnověrnosti svědka Mgr. P. D. Soudy, že sice provedly Nejvyšším soudem nařízené důkazy, ale učinily tak pouze formálně, aby vyhověly pokynům Nejvyššího soudu. Skutečně se ale nezabývaly možnou policejní provokací ani hodnověrností svědka Mgr. P. D. Nesprávné právní posouzení skutku spatřují v tom, že jednání kladené jim za vinu bylo nesprávně podřazeno pod skutkovou podstatu trestného činu podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když nebylo prokázáno naplnění jeho kvalifikované skutkové podstaty, že by daným činem úmyslně získali značný prospěch ve výši nejméně 750 000 Kč, s argumentací soudu prvního stupně v tomto směru nesouhlasí, přičemž se soudy vůbec nezabývaly skutečnou výší škody nebo prospěchu a oni nikdy neuznávali svůj závazek vůči společnosti Arching Group CZ, a.s., vyšší než cca 6 miliónů Kč. Přitom byli pouze členy statutárního orgánu společnosti Square Transaction, a.s., a nikoli jejich vlastníky, jak se tedy mohli daným jednáním obohatit, když se jedná o zcela odlišné osoby.
Účast policie na skutkovém ději, že nebyla podle zákona přípustná a svědek Mgr. P. D. byl nezákonně nasazen do skutkového děje způsobem, který je podle obviněných obsahově shodný s popisem práce agenta podle §158e tr. ř. Postup policie, kdy agenta nahradila běžným občanem v pozici svědka, ale podle obviněných nemůže obstát a policii nic nedává pravomoc využít k odhalení trestné činnosti jakoukoliv osobu, která by aktivně předstírala, že chce s pachatelem spáchat trestnou činnost. Soudy, že se sice možnou policejní provokací zabývaly, ale dospěly k nelogickým a nesprávným závěrům o skutkovém ději, že se nemohlo jednat o policejní provokaci, protože měli úmysl ovlivnit insolvenčního správce předtím, než do věci zasáhla policie a požádala o povolení ke sledování osob. Tento závěr, že ale neřeší stěžejní otázku, kdy mohli pojmout úmysl podplatit jej i přes nesouhlas věřitelského výboru. Přitom soudy nevzaly v úvahu, že je bez významu, zda svědek Mgr. P. D. vyprovokoval obviněného JUDr. R. D. k trestné činnosti z vlastní iniciativy či na popud policie. Obvinění M. J. a D. K. tvrdí, že bez zásahu policie by stíhaný trestný čin rozhodně nebyl spáchán a nebylo prokázáno, zda před tímto zásahem policie měli úmysl podplatit svědka Mgr. P. D. za schválení dohody o narovnání i přes nesouhlas věřitelského výboru. Výpověď tohoto svědka, že je přitom jediným důkazem svědčícím o jejich počátečním úmyslu, ale je zcela nevěrohodná, když svědek výpověď několikrát změnil, uvedl několik verzí ohledně schůzky dne 15. 2. 2011 a nelze určit, která verze je pravdivá. Svědek také opakovaně lhal, sledoval svůj vlastní osobní zájem a doznal, že se choval tak, aby obviněný JUDr. R. D. trestnou činnost spáchal. A to i na nátlak policie, aby tak učinil co nejdříve, přičemž i výpovědi svědka Mgr. P. D. a policistů byly ve zjevném rozporu např. v tom, zda dostával nebo nedostával od policie instrukce. Nevěrohodnost svědka Mgr. P. D., že namítali po celé řízení, tuto námitku, že shledal důvodnou také Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí a soudům uložil věnovat hodnocení jeho hodnověrnosti zvýšenou pozornost, což ale soudy učinily pouze formálně a v rozporu se závěrem Nejvyššího soudu nepochybovaly o jeho hodnověrnosti. Obvinění M. J. a D. K. pak uvedly a rozebraly jednotlivé konkrétní okolnosti, ohledně kterých svědek P. D. podle nich lhal a na kterých zakládají své pochybnosti o jeho hodnověrnosti, což ale soudy podle nich nevzaly v úvahu.
Také obvinění M. J. a D. K. namítají, že po celé trestní řízení nebylo rozhodnuto o jejich návrhu ze dne 20. 4. 2015 na vyloučení státního zástupce Mgr. J. P. z vykonávání úkonů v trestním řízení, když důvody jeho vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. spatřují v tom, že postupoval nezákonně a za nejzávažnější považují jeho utajenou schůzku s „korunním“ svědkem Mgr. P. D. dne 2. 5. 2011. Soud prvního stupně, že v rozsudku tuto schůzku bagatelizuje, ale podezření z nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení, že se po hlavním líčení konaném dne 19. 5. 2015 ještě prohloubilo. Zdůraznili, že rozhodnutí o vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř., má význam pro použitelnost procesních úkonů učiněných daným orgánem činným v trestním řízení a tyto pak nemohou být podkladem pro rozhodnutí od okamžiku, kdy podjatost nastala. O námitce podjatosti tak musí být rozhodnuto. Vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně, že takové rozhodnutí je již nepotřebné, protože věc již byla převedena na jiného státního zástupce, považují za nezákonné.
Obvinění M. J. a D. K. namítají porušení jejich ústavně zaručených práv také tím, že policie překročila své pravomoci a nezákonně využila institutu předstíraného převodu podle §158c tr. ř., který nelze použít na případ předstíraného předání úplatku nebo uzavření smluvního vztahu. Za nestandardní považují také postup policie, kdy přítomné policistky nezadržely obviněného JUDr. R. D. ihned po předání úplatku, když samotná realizace dohody o narovnání a přijetí částky 6 miliónů korun od společnosti Square Transaction, a.s., nemělo z hlediska trestního stíhání žádný účel, protože bylo bez vlivu na případnou trestnost daného jednání. Oba obvinění mají za to, že přítomné policistky nezadržely JUDr. R. D. jedině proto, že žádné předávání úplatku neviděly, a tedy se to nestalo, k předání úplatku nedošlo a svědčí pro to i skutečnost, že o průběhu předávání úplatku nebyl pořízen žádný úřední záznam a nebyly formou podání vysvětlení vyslechnuty ani přítomné policistky. Soudy pak neučinily žádný závěr ze skutečnosti, že ani jedna z vyslechnutých policistek předání úplatku nepotvrdila. Žádný úřední záznam pak neexistuje ani o průběhu schůzky dne 23. 6. 2011 a o obsahu aktovky svědka Mgr. P. D. před předstíraným převodem a bezprostředně po přijetí úplatku. Neexistence náležitého zaprotokolování policejních úkonů podle §55 tr. ř., má podle obviněných za následek nemožnost použití důkazů pomocí těchto úkonů získaných.
Nezákonnými postupy orgánů činných v trestním řízení, když nebylo rozhodnuto o jejich návrhu na vyloučení státního zástupce Mgr. J. P., který postupoval v řízení nezákonně, kdy se soudy také nevypořádaly s řadou jejich námitek a neřídily se pokyny Nejvyššího soudu, „čímž porušily ust. §265l odst. 1 tr. řádu“, byla porušena zásada „in dubio pro reo“ a jejich právo na spravedlivý proces. Závěry soudů o skutkovém ději, že jsou v rozporu s provedeným dokazováním, zejména také hodnocení hodnověrnosti svědka Mgr. P. D., který usiloval o jejich odsouzení a v podstatných věcech několikrát lhal. Obvinění M. J. a D. K. také namítli, že nebyla vyvrácena jejich obhajoba, že by věděli o nabídce úplatku, a i kdyby obviněný JUDr. R. D. spáchal daný trestný čin, mohl tak činit sám bez jejich vědomí a k jeho spáchání je vůbec nepotřeboval. Obviněný D. K., že se přitom daného jednání měl účastnit pouze okrajově a zcela nevýznamným způsobem, když v samotném závěru připojil svůj podpis na dohodu o narovnání.
Obvinění M. J. a D. K. proto v závěru dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a tomuto soudu věc vrátil s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Alternativně pak navrhli, aby je Nejvyšší soud sám v plném rozsahu zprostil obžaloby.
Obvinění JUDr. R. D., M. J. a D. K. pak podáním ze dne 5. 1. 2017, resp. 27. 1. 2017, doplnili svá dovolání o námitku nezákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i nezákonnosti povolení ke sledování osob a věcí. Příkazy soudu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, stejně jako jejich prodloužení, že nejsou dostatečně odůvodněny ze všech zákonných hledisek a schází jakékoliv úvahy či hodnocení soudu. Stejnými vadami, že pak trpí také povolení k předstíranému převodu.
Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství se v podrobném vyjádření k dovoláním obviněných neztotožnil s jejich námitkami a navrhl, aby byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud po projednání dovolání obviněných dospěl k následujícím závěrům.
Obviněný JUDr. R. D. v dovolání nesprávně uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pokud jeho existenci založil na úvaze, že soudy nesplnily svoji zákonnou povinnost podle §265s odst. 1 tr. ř., když neprovedly úkony a doplnění, jejichž provedení nařídil Nejvyšší soud, a v důsledku nesplnění této procesní podmínky bylo zamítnuto jeho odvolání. Procesními podmínkami ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v důsledku jejichž nesplnění došlo k odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku, jsou totiž míněny případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku z tzv. formálních důvodů uvedených v ustanovení §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., nebo v §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř., tedy bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí, čímž bylo obviněnému v rozporu se zákonem odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně a řádné přezkoumání napadeného rozhodnutí. V daném případě ale byla odvolání obviněných zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 To 232/2015, podle §256 tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, tedy po přezkoumání věci odvolacím soudem, který také výslovně na str. 12 napadeného usnesení uvedl, že napadený rozsudek přezkoumal podle §254 odst. 1, 3 tr. ř.
Pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani obsáhlé námitky obviněných o vyloučení státního zástupce Mgr. J. P. a o nerozhodnutí o jejich námitce vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. Námitku, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, lze v dovolání namítat pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který obvinění neuplatnili a v tomto případě to ani nepřicházelo v úvahu. Zákon u tohoto dovolacího důvodu sice uvádí, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nejedná se ale o jakýkoliv orgán činný v trestním řízení, ale jde o případy kdy rozhodnutí, které bylo napadeno dovoláním, učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř. a o jehož vyloučení nebylo rozhodnuto podle §31 tr. ř. Takovýto závěr učinil Nejvyšší soud např. již v usnesení ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003, kde uvedl, že „dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán pouze v případě, kdy je namítáno vyloučení orgánu, který rozhodl ve věci samé, tedy jedná se o vyloučený soud (soudce), který vydal rozhodnutí, jež je dovoláním napadeno. K uplatnění dovolacího důvodu zde nepostačuje, že byla vyloučena kterákoli z osob podílejících se na řízení, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí nebo prováděla jiné úkony v rámci trestního řízení. Nepostačuje rovněž, byl-li za podjatého ve věci označen např. státní zástupce, zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel a tento dovolací důvod není tedy možno uplatnit ani v souvislosti s případným vyloučením policejního orgánu činného ve fázi přípravného řízení, neboť tento se nepodílel na vlastním rozhodnutí ve věci samé, tj. na vydání rozhodnutí, jímž se v konkrétním trestním řízení konečným způsobem meritorně rozhoduje“. Stejný závěr učinil např. také velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu již ve svém rozhodnutí ze dne ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 520/2009, kde k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že předpokladem jeho existence je, „aby ve věci samé rozhodl vyloučený orgán (tj. vyloučený soudce), o jehož vyloučení nebylo rozhodnuto postupem podle §31 tr. ř., ač se tak mělo stát. Pro úspěšné uplatnění citovaného dovolacího důvodu je nezbytné, aby rozhodnutí napadené dovoláním učinil (nebo se na něm podílel jako člen senátu) soudce, který byl z důvodů uvedených v §30 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v posuzované věci. V takovém případě by ovšem nepostačovalo, jestliže by byla vyloučena z úkonů v trestním řízení kterákoli další osoba vyjma soudce (např. státní zástupce)“.
K procesním námitkám obviněných ohledně hodnocení důkazů soudy a neúplnosti dokazování, předstíranému převodu věci, použití agenta, nezákonnosti nařízení odposlechů a povolení ke sledování osob a věcí, je nutno uvést, že se ve své podstatě jedná o opakování námitek, které obvinění uvedli již ve svých předchozích dovoláních v této trestní věci a které se tak staly předmětem přezkumu velkým senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu již v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013. Již v tomto usnesení se Nejvyšší soud vypořádal s uvedenými námitkami, a proto při jejich opakovaném uplatnění nezbývá, než odkázat na závěr velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu uvedený v jeho usnesení na str. 14, kde uvedl:
„Primárně skutkovými námitkami, jimiž se obvinění snaží dosáhnout změny skutkového stavu na základě jiného hodnocení důkazů i rozsahu dokazování, jsou námitky všech obviněných k předstíranému převodu věci podle §158c tr. ř., použití agenta podle §158c tr. ř. a informátora podle §73 zákona o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, i námitky, kterými obvinění zpochybňují zákonnost odposlechů telefonních hovorů. Obvinění všemi těmito námitkami zpochybňují zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud zásadně vázán. Tyto námitky svým obsahem nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který všichni obvinění opírají svá dovolání, a to s ohledem na způsob jejich uplatnění a obsah spisu, na podkladě něhož Nejvyšší soud zjistil, že všemi výše zmíněnými námitkami se zabýval ve svém rozhodnutí odvolací soud, který se s nimi v souladu se zákonem vypořádal, jak je zřejmé z přehledného a podrobného odůvodnění rozsudku, který obvinění napadli dovoláními. Nejvyšší soud s ohledem na to, že na podkladě spisového materiálu neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními vztahujícími se k předstíranému převodu věci podle §158c tr. ř., použití agenta podle §158c tr. ř., popř. informátora podle §73 zákona o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jakož i zákonnosti odposlechů telefonních hovorů, nemá důvodu, aby se odchýlil od své dosavadní judikatury, podle níž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů v souladu se zákonem dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla v tomto směru o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitě č. 17/2002 pod č. T 408).“
Jak vyplývá z výše citovaného, také námitkami obviněných o nezákonnosti nařízených odposlechů telekomunikačního provozu, se zabýval již velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, přičemž konstatoval, že nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a již odvolací soud se s nimi v souladu se zákonem vypořádal. Neshledal tedy v tomto směru žádné pochybení a touto otázkou se proto již Nejvyšší soud opět nezabýval. Pokud pak obviněný JUDr. R. D. nyní dodatečně uplatnil v dovolání opět námitku nezákonnosti nařízení odposlechů podle §88 tr. ř., a také povolení státního zástupce ke sledování osob a věcí podle §158d tr. ř., a to z důvodů jejich nedostatečného odůvodnění a výslovně s odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015 (ve věci D. Rath a spol.), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 4 Pzo 10/2015, a další obvinění také nezákonnost všech použitých operativně pátracích prostředků, také s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 4 Pzo 10/2015, tak lze uvést následující. O použitelnosti důkazů opatřených v přípravném řízení rozhoduje soud projednávající konkrétní věc. Pokud jde o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, pak toto bylo shledáno za odporující zákonu, když ohledně něj bylo v řízení o stížnosti pro porušení zákona vysloveno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, že tímto usnesením byl ve prospěch obviněných porušen zákon.
K námitkám obviněných o formálních nedostatcích písemného příkazu soudce k odposlechu telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř. a písemného povolení státního zástupce ke sledování osob a věcí podle §158d tr. ř., Nejvyšší soud dodává, že rozhodující okolnosti případu, tedy potvrzení svědkem Mgr. P. D. oznámené nabídky úplatku a následně i jeho předání, byly objasněny nikoliv provedenými odposlechy podle §88 tr. ř., ale na základě pořízených zvukových záznamů v rámci provedeného sledování podle §158d tr. ř. Konkrétně pak zejména zvukovým záznamem ze schůzek obviněného JUDr. R. D. s uvedeným svědkem dne 10. 6. 2011, kde JUDr. R. D. sděluje, že úplatek ve výši 750 000 Kč by chtěli poslat Mgr. P. D. na bankovní účet, což tento svědek odmítá, a pak zvukovým záznamem z jejich schůzky dne 23. 6. 2011 v objektu Platinium, kde po podpisu dohody o mimosoudním vyrovnání došlo k předání tohoto úplatku v hotovosti a kde obviněný JUDr. R. D. ubezpečuje Mgr. P. D., že předaná částka odpovídá („Je to přesné, já jsem to přepočítal…počítali to oni, počítal jsem to já.“ – viz přepis záznamu schůzky na č. l. 197 a 200 tr. spisu). Je-li podstatným důkazem zvukový záznam pořízený v rámci provedeného sledování podle §158d tr. ř., a nikoliv odposlech telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř., tak nelze přehlédnout, že z ustanovení §158d odst. 4 tr. ř. je zřejmé, že zákonné požadavky na odůvodnění písemného povolení ke sledování osob a věcí, vydaného podle §158d odst. 1, 2 tr. ř., nejsou stanoveny tak přísně, jako v případě nařízení odposlechu podle §88 odst. 1, 2 tr. ř.
Odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je obecně a tedy formálně uplatněná námitka obviněného JUDr. R. D., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo námitky obviněných M. J. a D. K., že nebylo prokázáno naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tedy, že získali úmyslně značný prospěch nejméně ve výši 750 000 Kč a navíc nebyli ani vlastníky dané obchodní společnosti a jde o zcela odlišné subjekty. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ale konstatoval již v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, že „se zcela ztotožnil s právním názorem soudu druhého stupně, že obvinění spáchali zločin podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pokud v dalším řízení nedojde ke změně skutkových zjištění, zejména s ohledem na možnost policejní provokace“. V dalším řízení ale soudy dospěly opět k závěru, že se o policejní provokaci nejednalo a jak je odůvodněno níže, Nejvyšší soud se nyní s tímto závěrem ztotožnil. Nedošlo ani ke změně skutkových zjištění, když obvinění byli opět uznáni vinnými tím, že obviněný „JUDr. R. D. jako právní zástupce společnosti Square Transaction, a.s., se sídlem Brno, Mlýnská 326/13, IČ: 27674215, po předchozí vzájemné domluvě s obviněným M. J., předsedou představenstva společnosti Square Transaction, a.s., a obviněným D. K., místopředsedou představenstva společnosti Square Transaction, a.s., jako statutárními zástupci této společnosti, dne 15. 2. 2011 v B. na ulici V. V. … na terase kavárny Café Magnifique, Mgr. P. D., jako insolvenčnímu správci společnosti Arching Group CZ, a. s., se sídlem Brno, Šumavská 525/31, IČ: 26237610, nabídl částku 750 000 Kč jako úplatek za to, že ve věci žaloby společnosti Arching Group CZ, a.s., proti společnosti Square Transaction, a.s., na zaplacení dlužné částky ve výši 30 541 715 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 81/2009, přistoupí na mimosoudní vyrovnání spočívající v tom, že společnost Square Transaction, a.s., zaplatí Mgr. P. D., insolvenčnímu správci úpadce – Arching Group CZ, a.s., pouze částku ve výši 6 005 240 Kč, a to i přes případný nesouhlas věřitelského výboru, a tuto nabídku následně zopakoval při dalších schůzkách s Mgr. P. D., které se konaly ve dnech 2. 5. 2011 a 10. 6. 2011 v B. na ulici C. … na terase restaurace Noem Arch, když v návaznosti na průběh těchto schůzek obvinění M. J. a D. K. v období ode dne 14. 6. 2011 do dne 22. 6. 2011 předali obviněnému JUDr. R. D. finanční hotovost v celkové výši 1 000 000 Kč s tím, že 750 000 Kč z této částky má předat jako výše zmíněný úplatek Mgr. P. D., a obviněný JUDr. R. D. následně dne 23. 6. 2011 v době mezi 11.00 hod. a 11.15 hod. v B. na ulici V. č. … v objektu Platinium tuto finanční hotovost v celkové výši 750 000 Kč v zalepené obálce předal Mgr. P. D. při podpisu zmíněné dohody o mimosoudním vyrovnání“.
Protože již velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ohledně právního posouzení skutku konstatoval v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, že se zcela ztotožnil s právním názorem soudu druhého stupně, že obvinění spáchali zločin podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a v dalším řízení nedošlo ke změně skutkových zjištění, jsou námitky obviněného JUDr. R. D., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a obviněných M. J. a D. K. o nenaplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zjevně neopodstatněné.
Námitka obviněných M. J. a D. K., že jde o zcela odlišné subjekty, má sice své opodstatnění, když i soud prvního stupně na str. 40 rozsudku uvedl, že obviněný JUDr. R. D. nabídl a skutečně předal úplatek z pověření a prostředků, které zajistili obvinění M. J. a D. K., „neboť Mgr. D. měl za úplatek zajistit výhodu právě jejich společnosti“ (viz též str. 53 rozsudku). Tato námitka nemůže ale být důvodem zrušení napadeného rozhodnutí, když skutková podstata trestného činu podplacení podle §332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obsahuje alternativně spáchání činu v odstavci 1 v úmyslu opatřit značný prospěch sobě nebo jinému. Změna této nepřesnosti soudu pouze v tom, komu měl být prospěch opatřen, tak nic nemění na správnosti dané právní kvalifikace. Přesnou výši prospěchu pak za dané situace nebylo možno v trestním řízení zjistit, když v řízení u Krajského soudu v Brně (sp. zn. 36 Cm 81/2009), byla podána žaloba společnosti Arching Group, a.s., proti společnosti Square Transaction, a.s., na zaplacení částky 30 541 715 Kč, což bylo v době rozhodování soudu prvního stupně v této trestní věci předmětem rozhodování v civilním sporu, jak tento soud uvedl na str. 53 rozsudku. Přitom cílem jednání obviněných bylo zaplacení pouze částky 6 005 240 Kč, což by značným prospěchem (nejméně 500 000 Kč, viz §138 tr. zákoníku) nepochybně bylo. Pokud soud prvního stupně za situace, kdy příslušným soudem nebyla ještě stanovena skutečná výše pohledávky společnosti Arching Group, a.s., za společností Square Transaction, a.s., stanovil alespoň minimální výši prospěchu, a to v částce odpovídající výši poskytnutého úplatku, lze se s tímto postupem ztotožnit.
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ve svém zrušujícím usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, k námitkám obviněných ohledně možné policejní provokace uvedl, že je lze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nevyslovil přitom žádný závazný právní názor na to, zda se jednalo nebo nejednalo o policejní provokaci, ale Krajskému soudu v Brně pouze vytkl, že se ve svém rozhodnutí sice obecně zabýval námitkou policejní provokace, avšak dostatečně podrobně neodůvodnil v návaznosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (pozn. dále jen ESLP), Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, proč se nejedná o policejní provokaci.
Dále velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v uvedeném předchozím rozhodnutí v této trestní věci k námitkám obviněných o nevěrohodnosti svědka Mgr. P. D. uvedl, je třeba věnovat zvýšenou pozornost hodnověrnosti tohoto svědka a věrohodnosti jeho výpovědi když zjistil, že tento je trestně stíhán na základě usnesení Policie České republiky ze dne 20. 3. 2014, a to společně s dalšími 14 obviněnými pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, který měli spáchat ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku a pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Tuto trestnou činnost měl páchat nejméně od března 2012 do konce června 2013 na území České republiky. Také uvedl, že hodnověrnost svědka Mgr. P. D. zeslabuje okolnost, že nabídka úplatku mu byla učiněna již dne 15. 2. 2011, ale svědek tuto okolnost oznámil policii až dne 18. 4. 2011. Nepřisvědčil ale námitkám obviněných, že se výrok o jejich vině opírá jen o výpověď tohoto svědka, protože to neodpovídá skutečnosti, když byla v trestní věci provedena řada dalších důkazů. Přes tento závěr velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, obvinění M. J. a D. K. opět v dovolání namítají, že výpověď tohoto svědka je jediným důkazem o jejich počátečním úmyslu.
Nejvyšší soud se proto, z podnětu opět podaných dovolání obviněných, věcí zabýval již pouze z hlediska správnosti závěrů soudů ohledně otázek, které byly důvodem zrušení předchozího rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 4 To 399/2012, a to usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013. Jde tedy o posouzení, zda se ve věci jedná o policejní provokaci, zda je svědek Mgr. P. D. hodnověrný, a jeho výpověď věrohodná. Přitom Nejvyšší soud zjistil, že v dalším řízení Krajský soud v Brně a posléze zejména Městský soud v Brně, po zrušení jeho prvního odsuzujícího rozsudku krajským soudem, v dalším řízení provedl všechny úkony a doplnil dokazování v rozsahu nařízeném v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Ohledně výsledků doplněného dokazování podle pokynů velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, nově provedených důkazů a skutkových zjištění soudů, přitom Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor nezjistil.
Otázku hodnověrnosti svědka Mgr. P. D., a to i z hlediska námitek obviněných opakovaných i v dovolání, Městský soud v Brně v rozsudku ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 11 T 48/2012, podrobně odůvodnil na str. 42 až 43 a 46 až 47. S touto argumentací se Nejvyšší soud ztotožnil a postačí proto na ní odkázat, když by bylo zcela formalistické ji opakovat.
Pokud obvinění M. J. a D. K. v dovolání dovozují nevěrohodnost svědka Mgr. P. D. m. j. z toho, že podle některých svědků na věřitelském výboru dne 11. 4. 2011 měl evidentní zájem na schválení dohody o narovnání a podle svědka Ing. J. Z. ještě před konáním výboru u něj telefonicky „agitoval za přijetí dohody o narovnání“, a proto také považují za rozpornou s provedenými důkazy argumentaci soudu prvního stupně na str. 14 rozsudku, že Mgr. P. D. „dle svědků nijak aktivně neobhajoval a neargumentoval pro jeho přijetí“, jedná se o otázku hodnocení důkazů. Nejvyšší soud ale zjistil, že uvedená argumentace soudu prvního stupně má plnou oporu ve výpovědích jiných členů věřitelského výboru. V hlavním líčení dne 19. 5. 2015 totiž svědek Mgr. I. Č. uvedl, že Mgr. P. D. za návrh nijak nebojoval a ani členy věřitelského výboru nepřesvědčoval pro jeho přijetí. Svědek JUDr. P. S. pak tamtéž vypověděl, že Mgr. P. D. se na věřitelském výboru choval alibisticky, informoval členy výboru o nabídce dohody o narovnání, „ale aby řekl, já to doporučuji vzít, nebo je to málo, to určitě ne“.
Ohledně otázky existence policejní provokace přitom i nyní Nejvyšší soud vycházel ze závěrů uvedeného zrušujícího usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, podle kterých lze dovodit z právních názorů obsažených v rozhodnutích Ústavního soudu, ESLP a Nejvyššího soudu (pozn. tato rozhodnutí byla konkrétně a obsáhle uvedena v odůvodnění zmíněného zrušujícího usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu), že policejní provokace, jako nepřípustná metoda, je aktivní činností policie směřující k podněcování určité osoby ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat trestní stíhání podněcované osoby, v jejímž důsledku vzbudí v osobě úmysl spáchat trestný čin, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla a na páchání provokovaného trestného činu nepomyslela. Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta.
Naopak ústavně souladnými jsou shledávány postupy policie, při nichž dochází za zákonných podmínek k realizaci procesních institutů předstíraného převodu (§158c tr. ř.) a použití agenta (§158e tr. ř.), tedy je-li obsahovou náplní její činnosti policejní kontrola. Tak tomu je tehdy, pokud policie předtím, než začne monitorovat či kontaktovat podezíranou osobu se záměrem realizovat procesní instituty „předstíraný převod“ (§158c tr. ř.) a „použití agenta“ (§158e tr. ř.), má k dispozici pádný důvod k domněnce, že je připravován nebo páchán trestný čin a informace, z níž vyplývá tento důvod k domněnce, že je připravován nebo páchán trestný čin, musí být policií zadokumentována ve spisovém materiálu.
O policejní provokaci se tudíž nejedná v případech pouhého pasivního monitorování připravované nebo probíhající trestné činnosti policií nebo jí pověřenými osobami, aktivní účasti policie na probíhající přípravě nebo páchání trestného činu probíhající za podmínek stanovených trestním řádem ve formě „předstíraného převodu“ (§158c tr. ř.) a „použití agenta“ (§158e tr. ř.), netvoří-li aktivita policistů v probíhajícím ději trestného jednání podstatný nebo určující prvek trestného činu, jestliže sám pachatel si počínal aktivně a cílevědomě, např. iniciativně navazoval kontakty se spolupachateli nebo s poškozenými, navrhoval způsob spáchání činu, rozhodoval o místě činu, o způsobu spáchání a utajování, o konspiraci, jestliže požadoval či nabízel konkrétní množství předávané věci a konkrétní cenu apod.
Krajský soud v Brně již v odůvodnění svého předchozího rozhodnutí v této trestní věci (pozn. následně Nejvyšším soudem zrušený rozsudek ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 4 To 399/2012), nepřisvědčil námitkám obviněných, že se ve věci jednalo o policejní provokaci a úmysl ovlivnit insolvenčního správce vyplývá z následně pořízených odposlechů a záznamů o sledování osob, z nichž je zřejmé, že se do jednání zapojili všichni tři obvinění. Obvinění tak měli úmysl ovlivnit insolvenčního správce prokazatelně předtím, než do věci zasáhla policie tím, že požádala o povolení ke sledování osob. Poukázal také na výpověď insolvenčního správce Mgr. P. D., z níž je zřejmé, že to byla nabídka úplatku od obviněného JUDr. R. D., která ho vedla k tomu, aby věc oznámil policii.
Městský soud v Brně ani po doplnění dokazování nepřisvědčil námitkám obviněných, že se ve věci jednalo o policejní provokaci a své závěry přesvědčivě a v souladu s provedenými důkazy odůvodnil na str. 41 a 42, 49 a 50 rozsudku, když úmysl ovlivnit insolvenčního správce vyplývá i z provedených odposlechů a záznamů o sledování osob, které jsou rovněž podrobně uvedeny a zhodnoceny v odůvodnění rozsudku. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil, když odpovídá provedeným důkazům, a proto postačí odkázat na dané části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z provedených důkazů je zřejmé, že se nejednalo o aktivní činnost policie směřující k podněcování obviněných ke spáchání daného trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat jejich trestní stíhání, v jejímž důsledku by u nich vzbudila úmysl spáchat trestný čin, ačkoliv by předtím žádný takový úmysl neměli, nebo že by aktivní činností policie docházelo k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty daného trestného činu, zejména pokud jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak obvinění byli k spáchání činu rozhodnuti. Naopak se jednalo pouze o pasivní monitorování probíhající trestné činnosti policií a její aktivita netvořila v probíhajícím ději trestného jednání žádný prvek trestného činu. Obviněnými namítané instrukce policie svědkovi Mgr. P. D., byly pouze technického rázu a provokaci nelze dovozovat ani z pokynu, aby se předání úplatku uspíšilo, když důvodem tohoto požadavku byly pouze organizační důvody práce policie. Podstatné je, že nabídka úplatku již byla předtím jednoznačně učiněna, což potvrzuje nejen svědek Mgr. P. D., ale pravdivost jeho výpovědi je potvrzována i zvukovými záznamy ze schůzek tohoto svědka s obviněným JUDr. R. D. (konkrétně viz výše). Pokud tedy obvinění M. J. a D. K. v dovolání namítají, že výpověď tohoto svědka je jediným důkazem o jejich počátečním úmyslu, nelze jim přisvědčit. Námitkám obviněných, že se výrok o jejich vině opírá jen o výpověď svědka Mgr. P. D., ostatně nepřisvědčil již velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu.
K námitkám obviněných ohledně okolnosti, zda se mělo jednat o podplacení Mgr. P. D. jako insolvenčního správce pouze za schválení dohody o narovnání nebo za její schválení i přes nesouhlas věřitelského výboru, Nejvyšší soud uvádí, že je to nepodstatné, když rozhodující je, že se jednalo o poskytnutí úplatku v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu.
Na základě uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud o dovoláních obviněných tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že Městský soud v Brně usnesením ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 11 T 48/2012, podle §368 tr. ř. s přihlédnutím k čl. III odst. 1, odst. 2 amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 prominul odsouzeným JUDr. R. D., M. J. a D. K. tresty odnětí svobody, které byly každému z nich uloženy ve výměře dvou roků rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 4 To 399/2012, a to s podmínkou, že se tyto osoby, kterým byl trest prominut, nedopustí trestného činu v době odpovídající lhůtě pro zahlazení odsouzení. Usnesení nabylo právní moci dne 4. 1. 2013.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu