ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1741.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1741/2016-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 1. 2017 o dovolání obviněné P. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 10 To 340/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 67/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 2 T 67/2016, byla obviněná P. S. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzena podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na jeden rok, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na jeden rok. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Nymburce v podstatě v tom, že obviněná v P., okr. N., dne 12. 12. 2015 kolem 9,45 hodin jako řidička osobního motorového vozidla zn. Škoda Fabia při jízdě ulicí J. O. na křižovatce s ulicí L., označené dopravní značkou „Stůj, dej přednost v jízdě“, nedala přednost v jízdě cyklistovi F. H. jedoucímu zleva po ulici L. jako po hlavní komunikaci, přičemž došlo ke střetu, při kterém cyklista utrpěl ránu vlasové části hlavy, zlomeninu těla kyčelní kosti vpravo, zlomeninu kostrče a rozestup spony stydké kosti s následnou hospitalizací od 12. 12. 2015 do 22. 2. 2016, omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně osmi týdnů, bolestivostí, snížením pohyblivosti a nutností dodržovat klidový režim.
Odvolání obviněné, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 10 To 340/2016, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadla s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítla, že „skutek, jak byl soudem prvního stupně zjištěn …, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §147 tr. zákoníku“. Uvedla, že nebyly naplněny všechny znaky tohoto trestného činu. Vyjádřila názor, že skutek není trestným činem, a že pokud by měl být posouzen jako trestný čin, byl by trestným činem podle §148 tr. zákoníku. Jinak vytkla nesprávnost skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, a proti těmto zjištěním postavila svou vlastní verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že cyklistu neviděla, protože na křižovatku nepřijel po vozovce, nýbrž vjel do křižovatky z chodníku na levé straně ulice L. To, že cyklista nejel po vozovce, mělo být podle jejích námitek objasněno znaleckým posudkem, který soudy neopatřily. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby ji zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil právní posouzení skutku za správné, uvedl, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci, který v replice setrval na uplatněných námitkách.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu za předpokladu, že s ním obsahově korespondují. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu provedeného dokazování apod. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení, jehož nesprávnost lze namítat, totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
Těmto zásadám odpovídá dovolání obviněné v části, v níž namítla, že podle §147 tr. zákoníku byl nesprávně kvalifikován „skutek, jak byl soudem prvního stupně zjištěn“. Tato část dovolání ovšem není podložena žádnou bližší argumentací, z níž by bylo patrno, který nebo které ze zákonných znaků přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku nebyly podle mínění obviněné naplněny skutkem, jak byl zjištěn Okresním soudem v Nymburce. Nejvyšší soud tak nemá jinou možnost, jak se s obecně formulovanou námitkou obviněné vypořádat, než rovněž jen obecně konstatovat, že skutek zjištěný Okresním soudem v Nymburce znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku vykazuje, a odkázat na odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Pokud obviněná v dovolání připustila možnost právního posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 tr. zákoníku, není to podloženo žádnou konkrétní námitkou v tom směru, proč se obviněná domnívá, že zranění poškozeného nebylo těžkou újmou na zdraví (§122 odst. 2 tr. zákoníku), ale jen ublížením na zdraví (§122 odst. 1 tr. zákoníku).
Za této situace musel Nejvyšší soud konstatovat, že zmíněnou část dovolání sice lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak dovolání je v této části zjevně neopodstatněné.
Absence konkrétních námitek obsahově korespondujících s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. evidentně souvisí s tím, že obviněná deklarovala tento dovolací důvod jen formálně a že těžištěm dovolání učinila skutkové námitky, které jsou mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu. Tyto námitky obviněná zaměřila proti zjištění soudů, že poškozený jel do křižovatky po vozovce hlavní komunikace a že ho přehlédla.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Nymburce, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, a to ani pokud jde o zjištění, že poškozený jel do křižovatky po vozovce hlavní komunikace. Toto zjištění má odpovídající obsahový podklad ve svědecké výpovědi poškozeného, který jasně, jednoznačně a bez významnějších rozporů popsal způsob své jízdy, jízdu vozidla obviněné, střet s tímto vozidlem, svou snahu vyhnout se střetu a následné chování obviněné. Poškozený potvrdil, že do křižovatky jel po vozovce hlavní komunikace a vyloučil, že by jel po levém chodníku, jak v hlavním líčení začala tvrdit obviněná. Poškozený popsal, že vozidlo obviněné viděl zastavit před křižovatkou, což pochopil tak, že mu dává přednost, proto pokračoval v jízdě, ale vozidlo se rozjelo, poškozený se snažil vyhnout střetu obloukem doleva, ale vozidlo do něho přesto narazilo. K chování obviněné po střetu poškozený uvedl, že mu opakovaně řekla, že ho přehlédla. S tím koresponduje také výpověď obviněné v přípravném řízení, neboť v této výpovědi obviněná doznala své zavinění a výslovně pak i to, že poškozeného přehlédla. V hlavním líčení obviněná změnila svou výpověď a začala tvrdit, že poškozený nejel po vozovce, ale po levém chodníku. Soudy považovaly toto tvrzení za vyvrácené konzistentní svědeckou výpovědí poškozeného a jejich závěry jsou i v tomto ohledu plně přijatelné. Z plánku místa nehody a z fotodokumentace tohoto místa je zřejmé, že pokud by poškozený jel ulicí L. po levém chodníku, vjel by na navazující vyznačený přechod pro chodce kolmo ke směru jízdy obviněné a při střetu by musel být sražen na přechodu čelní přední částí jejího vozidla. Ke střetu došlo z hlediska směru jízdy obviněné před vyznačeným přechodem pro chodce v místě, kam by obviněný musel z namítaného směru jízdy vybočit prakticky přímo proti vozidlu obviněné. Nevěrohodnost tvrzení obviněné a naopak pravdivost svědecké výpovědi poškozeného dokládá zjištění, že stopa, která na vozidle vznikla při střetu, se nachází na boční části levého předního nárazníku vozidla. To svědčí pro závěr, že obviněná narazila do poškozeného za situace, kterou poškozený přesvědčivě popsal ve své svědecké výpovědi, tj. za situace, kdy se snažil obloukem vlevo vyhnout srážce a kdy se původní kolmý úhel jízdních směrů obviněné a poškozeného zmenšoval. Průběh nehodového děje byl provedenými důkazy objasněn v míře potřebné pro rozhodnutí a soudům nelze jako neúplnost dokazování vytýkat, že neopatřily znalecký posudek z oboru dopravy.
Logická návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy vylučuje závěr, že by bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněné na spravedlivé řízení. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V této variantě je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v dané věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z uvedené vázanosti vyplývá, že pokud je dovolaní zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Zmíněná vázanost znamená také to, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou dovolacím důvodem ani podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. ledna 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu