ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1768.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1768/2016-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 1. 2017 o dovolání, které podal obviněný Ing. R. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 7 To 244/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 135/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. R. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 5. 2016, sp. zn. 24 T 135/2015, byl obviněný Ing. R. B. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest měsíců s tím, že výkon trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na jeden a půl roku a obviněnému bylo podle §82 odst. 1 tr. zákoníku uloženo ve zkušební době žít řádný život a podle svých sil nahradit majetkovou škodu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo v adhezním řízení rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 7 v podstatě v tom, že obviněný ve funkci vedoucího oddělení informatiky kanceláře tajemníka Úřadu Městské části P. si bez vědomí a souhlasu zaměstnavatele blíže nezjištěného dne, nejpozději dne 20. 11. 2014, vzal z majetku zaměstnavatele tři mobilní telefony specifikované ve výroku o vině, čímž způsobil Úřadu Městské části P. škodu ve výši 32 000 Kč.
O odvolání obviněného, podaném proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 7 To 244/2016. Podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 zrušen ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo o náhradě škody nově rozhodnuto výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. Změna spočívala v jiné identifikaci poškozeného (podle Městského soudu v Praze byl poškozený označen jako „Městská část P.“, zatímco podle Obvodního soudu pro Prahu 7 byl označen jako „Úřad Městské části P.“).
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu, především však proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Ve vztahu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítl vyloučení samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7, které vyvozoval z toho, jak postupovala při zjišťování skutkového stavu, při hodnocení důkazů a při doručování rozsudku. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul rozsáhle zpracované námitky, jimiž vytkl nesprávné hodnocení důkazů, neúplnost provedeného dokazování, nesprávnost skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, nezákonnost způsobu, jímž byly opatřeny důkazy použité proti němu, a porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný se tak snažil prosadit svou verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že z věcí zaměstnavatele, které byly určeny k likvidaci a které vzhledem k poškození a nefunkčnosti neměly žádnou hodnotu, si vzal tři mobilní telefony a ty se mu poté podařilo opravit. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudu při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se odvolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Z kontextu věci je možné usuzovat, že námitkami uplatněnými proti samosoudkyni Obvodního soudu pro Prahu 7 měl obviněný na mysli její vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. Obviněný bezvýsledně uplatnil tyto námitky v odvolacím řízení před Městským soudem v Praze.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Má-li být důvodem vyloučení soudce jeho poměr k projednávané věci, musí mít soudce k věci nějaký osobní vztah vyplývající z toho, že sám nebo jiná jemu blízká osoba může mít zájem na výsledku řízení, neboť z určitého výsledku řízení může mít prospěch či naopak újmu, apod. Jestliže má být důvodem vyloučení soudce jeho poměr k osobám vystupujícím v řízení, musí mít soudce k těmto osobám nějaký bližší osobní vztah vyplývající typicky z příbuzenství, z příslušnosti k téže rodině, z hlubšího vztahu přátelství či naopak nepřátelství, z nějakého osobního sporu apod. Obdobně to platí, pokud jde o poměr soudce k jinému orgánu činnému v trestním řízení.
V posuzované věci nebylo nic takového zjištěno a obviněný ani nenamítal žádnou okolnost takové povahy, která by byla podřaditelná pod uvedené zásady.
Z toho, jak samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7 postupovala při hodnocení důkazů a jaké skutkové závěry vyvodila z důkazů, není možné vyvozovat, že má k projednávané věci, k osobám vystupujícím v řízení nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení takový poměr, který je podle §30 odst. 1 tr. ř. důvodem vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení. Způsob, jímž soudce hodnotí důkazy, zásadně nemůže být důvodem jeho vyloučení. V úvahu to přichází jen zcela výjimečně, pokud by z postupu soudce bylo zřejmé, že jeho rozhodnutí je očividným projevem zaujatosti seznatelné zejména z toho, jakým způsobem vede řízení, jak se staví k obhajobě, jak ovlivňuje dokazování, jak odůvodňuje své rozhodnutí apod.
V postupu samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7 není nic, co by ukazovalo na její zaujatost, ze které by bylo možné vyvozovat pochybnost, že v projednávané věci nemůže nestranně rozhodovat (§30 odst. 1 tr. ř.). Samosoudkyně vedla řízení jako celek korektně, umožnila uplatnění práva obhajoby, nijak obhajobu neomezovala, nedopustila se ničeho, v čem by se dala spatřovat nějaká deformace prováděných důkazů, rozhodnutí odůvodnila věcně v přiměřené obsahové návaznosti na předcházející řízení, a pokud nevyhověla návrhům obviněného na provedení dalších důkazů, zdůvodnila to způsobem, který sice nebyl zcela konzistentní z hlediska toho, jak byl prezentován nejprve přímo v hlavním líčení a následně pak v písemném vyhotovení rozsudku, ale který nijak podstatně nevybočil z rámce celkově korektně vedeného řízení (jednalo se o to, že neprovedení navrhovaného důkazu odůvodnila v hlavním líčení technickými překážkami bránícími provedení důkazu, zatímco v písemném vyhotovení rozsudku argumentovala nadbytečností navrhovaného důkazu).
Vyloučení samosoudkyně nelze vyvozovat ani z namítané pasáže na str. 12 odůvodnění rozsudku ze dne 13. 5. 2016, kde je komentováno předložení znaleckého posudku, který za obviněného opatřil a předložil obhájce. Samosoudkyně zde vyjádřila své stanovisko k předloženému znaleckému posudku v rámci hodnocení důkazů, přičemž její kritické hodnocení předloženého posudku nijak nevybočilo z rámce ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Obviněný poukázal na to, že spolu s rozsudkem ze dne 13. 5. 2016 mu samosoudkyně nechala doručit také výzvu podle §251 tr. ř. Tento postup samosoudkyně souvisel s tím, že po vyhlášení rozsudku obviněný již v hlavním líčení uvedl, že podává odvolání, které ale v tomto stádiu nebylo nijak blíže odůvodněno a nemělo tudíž všechny nezbytné náležitosti obsahu odvolání podle §249 odst. 1 tr. ř. Šlo o postup, který byl předčasný a který přicházel v úvahu až za předpokladu, že by odvolání nebylo způsobem uvedeným v §249 odst. 1 tr. ř. odůvodněno ve lhůtě, kterou obviněný měl k podání odvolání, tj. ve lhůtě osmi dnů od doručení rozsudku (§248 odst. 1 tr. ř.). Zaslání výzvy k odstranění vad odvolání bylo za uvedené situace nevhodné, samosoudkyně s ním měla vyčkat až na případné splnění zákonných podmínek, avšak rozhodně nešlo o postup, z kterého by mohlo být vyvozováno vyloučení samosoudkyně.
Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Tento dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva, tj. typicky trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak uvedenému dovolacímu důvodu obsahově odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by skutkový stav, který zjistil Obvodní soud pro Prahu 7 a z kterého v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, nevykazoval znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný založil dovolání na námitkách zaměřených proti zjištění soudů, že mobilní telefony, které si vzal z majetku svého zaměstnavatele, byly funkční a měly hodnotu 32 000 Kč. Obviněný namítal, že šlo o mobilní telefony, které byly určeny k likvidaci a které byly poškozeny tak, že byly nefunkční a neměly žádnou hodnotu. Z toho obviněný vyvozoval, že nezpůsobil škodu na cizím majetku a že tudíž nespáchal trestný čin. Podstatou dovolání tak bylo to, že proti zjištění soudů obviněný v otázce funkčnosti telefonů postavil jinou verzi, jejímž prostřednictvím se domáhal zjištění, že mobilní telefony byly nefunkční a neměly žádnou hodnotu. Námitky obviněného pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. O nic takového se ale v posuzované věci nejedná.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 7, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce funkčnosti mobilních telefonů, které obviněný odňal z majetku zaměstnavatele. Tato zjištění mají v provedených důkazech odpovídající podklad.
Z důkazů vyplývá, že škodní komise, která rozhodla o likvidaci poškozených, znehodnocených či z jiného důvodu neupotřebitelných věcí v majetku zaměstnavatele obviněného, zasedala dne 20. 11. 2014 dopoledne. Všechny tři mobilní telefony, jichž se týká výrok o vině, byly aktivovány v síti operátora T-Mobile Czech Republic, a.s., již od 10,00 hodin dne 20. 11. 2014, a to pod telefonními čísly, která užíval ve dvou případech obviněný a v jednom případě manželka obviněného s tím, že plátcem ceny telekomunikačních služeb byl ve vztahu ke všem třem mobilním telefonům obviněný. Pokud soudy za tohoto stavu učinily závěr, že obviněný odňal z majetku zaměstnavatele funkční mobilní telefony, je takový závěr plně přijatelný a obhajoba obviněného, že si vzal nefunkční telefony se záměrem pokusit se o jejich opravu, která se mu podařila, se jeví jako smyšlené. Významnou okolností je také to, že škodní komise rozhodovala na základě písemných podkladů a že jí věci určené k likvidaci nebyly fyzicky předloženy. Jestliže někteří ze svědků potvrzovali, že mezi likvidovanými věcmi viděli rozbité mobilní telefony, nedokazuje to pravdivost tvrzení obviněného, protože z ničeho nevyplývá totožnost mobilních telefonů, které viděli svědkové, s mobilními telefony, které si vzal obviněný. V této spojitosti je plně přijatelný také úsudek soudů, že mobilní telefony, které si vzal obviněný, se fyzicky mezi věcmi určenými k likvidaci ve skutečnosti ani nenacházely a byly jen formálně zahrnuty do seznamu likvidovaných věcí.
Jestliže soudy zjistily, že všechny tři mobilní telefony byly v době činu funkční, a to již vzhledem ke zmíněné časové souvislosti mezi dobou jednání škodní komise a dobou aktivace všech tří mobilních telefonů, pak bylo nadbytečné provádět důkazy směřující ke zjištění, zda pro obviněného, který jinak nebyl odborníkem v oboru oprav mobilních telefonů, byly dostupné informace obsahující návod k opravám mobilních telefonů.
Za situace, kdy obviněný odňal z majetku zaměstnavatele tři funkční mobilní telefony, je možné akceptovat jejich ocenění znaleckým posudkem Ing. Michala Beneše, třebaže znalec měl fyzicky k dispozici jen jeden mobilní telefon. Znalec vycházel z dostupných údajů, které umožňovaly stanovit cenu, a o jeho posudku nelze mít žádné důvodné pochybnosti. Pokud soudy nepřihlížely ke znaleckému posudku, který předložil obviněný a který vypracovala Oceňovací a znalecká kancelář, s.r.o., bylo to opodstatněné, neboť tento posudek vycházel ze skutkového předpokladu nefunkčnosti mobilních telefonů, jak ho prezentoval obviněný, zatímco soudy učinily opačné zjištění, tj. že mobilní telefony byly v době činu funkční.
Žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy nevyvstává v důsledku toho, jakým způsobem byly všechny tři mobilní telefony ztotožněny jako telefony používané obviněným a jeho manželkou. Policejní orgán získal od operátora informaci o tom, jaké údaje IMEI, kterými jsou identifikovány užívané mobilní telefony jako přístroje, odpovídají telefonním číslům obviněného a jeho manželky. Následným porovnáním takto získaných údajů IMEI s údaji, jimiž disponoval zaměstnavatel obviněného, bylo zjištěno, že obviněný a jeho manželka užívají mobilní telefony pocházející z majetku zaměstnavatele obviněného. Námitkám, že k popsanému postupu policejního orgánu nebyly splněny podmínky stanovené v §88a tr. ř., nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, protože nešlo o postup, na který by se toto ustanovení vztahovalo.
Podle §88a odst. 1 tr. ř. je-li třeba pro účely trestního řízení vedeného pro taxativně vymezené trestné činy, mezi nimiž není trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku, zjistit údaje o telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené, nařídí v řízení před soudem jejich vydání soudu předseda senátu a v přípravném řízení nařídí jejich vydání státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu soudce na návrh státního zástupce. Podle citovaného ustanovení příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu musí být vydán písemně a odůvodněn.
K aplikaci ustanovení §88a tr. ř. nebylo důvodu, protože údaje, jejichž získání sledoval policejní orgán, neměly povahu „údajů o telekomunikačním provozu“. Údaje IMEI policejní orgán od operátora vyžádal za účelem identifikace mobilních telefonů jako přístrojů, tj. jako věcí, bez toho, že by cokoli zjišťoval o obsahu telekomunikačního provozu. Podle §90 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, se provozními údaji rozumí jakékoli údaje zpracované pro potřeby přenosu zprávy sítí elektronických komunikací nebo pro jejich účtování. Podle §97 odst. 3 cit. zákona právnická nebo fyzická osoba zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací je povinna uchovávat po dobu 6 měsíců provozní a lokalizační údaje, které jsou vytvářeny nebo zpracovávány při zajišťování jejich veřejných komunikačních sítí a při poskytování jejich veřejně dostupných služeb elektronických komunikací. Dále se v citovaném ustanovení stanoví, že provozní a lokalizační údaje týkající se neúspěšných pokusu o volání je právnická nebo fyzická osoba zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací povinna uchovávat pouze tehdy, jsou-li tyto údaje vytvářeny nebo zpracovávány a zároveň uchovávány nebo zaznamenávány, přičemž současně je tato právnická nebo fyzická osoba povinna zajistit, aby při plnění povinnosti podle věty první a druhé nebyl uchováván obsah zpráv a takto uchovávaný dále předáván. V další části citovaného ustanovení je uvedeno, že právnická nebo fyzická osoba, která provozní a lokalizační údaje uchovává, je na požádání povinna je bezodkladně poskytnout subjektům uvedeným pod písm. a) až e), resp. za jakých podmínek je povinna tak učinit. Podle §97 odst. 4 cit. zákona provozními a lokalizačními údaji podle odstavce 3 jsou zejména údaje vedoucí k dohledání a identifikaci zdroje a adresáta komunikace a dále údaje vedoucí ke zjištění data, času, způsobu a doby trvání komunikace.
V posuzované věci policejní orgán nezjišťoval žádné údaje, na které se vztahují citovaná ustanovení zákona o elektronických komunikacích a které by měly povahu údajů o telekomunikačním provozu ve smyslu §88a tr. ř. Postup policejního orgánu se nijak netýkal telekomunikačního provozu, ale jen otázky identifikace telefonních přístrojů jako věcí. K tomu policejní orgán nepotřeboval nařízení soudce podle §88a odst. 1 tr. ř.
Nebylo tedy důvodu k tomu, aby soudy postupem podle §9a tr. ř. předkládaly Soudnímu dvoru zřízenému předpisy Evropských společenství předběžnou otázku týkající se uchovávání údajů o telekomunikačním provozu, jak se toho dožadoval obviněný.
Skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, mají odpovídající obsahovou a logickou návaznost na provedené důkazy. K porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení nedošlo. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.
Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo dovolání obviněného podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Závěrem k podanému dovolání
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech toho usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu