ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1775.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1775/2016-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. dubna 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného E. J. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 14 To 159/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 115/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 2 T 115/2015, byl obviněný E. J. uznán vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c), d), e) tr. zákoníku. Za tento zločin a za sbíhající se zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 3. 3. 2015, č. j. 8 T 112/2014-346, byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (věcí konkrétně uvedených ve výroku o trestu).
Obviněný se zločinu dopustil tím, že „ 1. dne 25.11.2014 jako obžalovaný u hlavního líčení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8T 112/2014 po poučení při svém výslechu křivě obvinil T. M., policistu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor P., Oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování P., že při vyšetřování jeho trestné činnosti postupoval nezákonně, že psal výhružné SMS zprávy S. B., protože ona byla bývalou milenkou T. M., které nabízel a poskytoval pervitin a tím jí získal a vyhrožoval jí, aby jej vyhodila z bytu, a následně ovlivňoval svědky tím, že jim poskytoval drogu pervitin a jemu samotnému poskytl drogu pervitin v O., 2. dne 03.03.2015 jako obžalovaný u hlavního líčení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8T 112/2014 po poučení, po svědecké výpovědi svědka T. M., policisty Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor P., Oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování P., tohoto policistu v rámci svého vyjádření k jeho svědecké výpovědi obvinil z nezákonného postupu při vyšetřování jiné trestné činnosti, kdy T. M. mu měl dát pervitin na čerpací stanici v O. za to, že mu pomohl při vyšetřování trestné činnosti jiné osoby,
3. dne 14.05.2015 ve Věznici v P. při podání vysvětlení dle §158 odst. 6 trestního řádu ve věci trestního oznámení T. M., před policejním orgánem Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor Strakonice, Oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování Strakonice vedeném pod sp. zn. KRPC-56788/TČ-2015-020771, po poučení křivě obvinil T. M., policistu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor P., Oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování P., že od něho dostal jako jeho informátor ve třech nebo čtyřech případech drogu pervitin, že drogu pervitin poskytl i S. B. a dále že nabízel v baru Ornela J. B. pervitin za to, že ona jej křivě obviní. “
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 14 To 159/2016, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť krajským soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, když v řízení předcházejícím napadenému usnesení podle něj nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a dále, že v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání spatřuje v tom, že rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle obviněného nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro rozhodnutí o jeho vině. V průběhu trestního řízení navrhl k provedení řadu důkazů – výslechy svědků, na základě nichž hodlal prokázat, že svědek T. M. nabízel, poskytoval jemu i dalším osobám pervitin a jeho obhajoba je tedy pravdivá a on se nedopustil křivého obvinění. Procesní pochybení spatřuje obviněný v tom, že navrhovaní svědci nebyli vyslechnuti a nebylo tak šetřeno jeho právo na řádnou obhajobu. Při rozhodování o vině soudy podle obviněného vycházely pouze z výpovědi T. M., který pochopitelně popřel, že by jako policista nabízel komukoli drogy. Výpověď tohoto svědka byla soudy brána jako naprosto věrohodná, kdežto výpověď jeho byla hodnocena jako nevěrohodná, a to podle obviněného pouze s odkazem, že je osobou s bohatou kriminální minulostí. Obviněný je přesvědčen, že takovým hodnocením důkazů byla porušena zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného. Proto žádá, aby byly v dovolacím řízení vzaty v úvahu tyto skutečnosti. Soud nevzal v úvahu dopis, ve kterém svědkyně S. B. doznává, že ke svědecké výpovědi byla donucena T. M., na druhou stranu však soud vycházel z její výpovědi svědčící v jeho neprospěch, a to v situaci, že měl svědek T. M. s touto svědkyní nadstandardní vztah. Soud dále vůbec nevzal v úvahu, že byl policista T. M. již jednou postaven mimo službu a i v této věci figurovala svědkyně S. B. Obviněný zdůraznil, že svědkyně S. B. je uživatelkou drog a při hodnocení její výpovědi nelze pominout též její trestní minulost, ve které podle obviněného také opakovaně figuruje T. M. Dále je podle obviněného nutné vzít v úvahu, že svědkyně S. B. má k dispozici soukromé telefonní číslo na T. M., které jak sama uvedla, používá k řešení některých problémů ve svém soukromém životě, jakož i to, že svědkyně si s T. M. tyká a jsou v pravidelném kontaktu. Obviněný poukázal na to, že při vyšetřování za pomoci GIPS byla věc svědka T. M. odložena, ale podle jeho názoru je třeba prověřit případy, kdy byla svědkyně vyšetřována policistou T. M., zda nedošlo v těchto případech ke zvýhodňování této svědkyně. Obviněný je přesvědčen, že s ohledem na uvedené nebyly splněny procesní podmínky, aby byl uznán vinným, neboť důkazy nebyly podle něj hodnoceny v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a mnoho důkazů nebylo provedeno vůbec. V závislosti na tom byl skutek nesprávně právně posouzen. Obviněný je přesvědčen, že pokud by byly provedeny všechny navrhované důkazy, bylo by zjištěno, že jeho tvrzení jsou pravdivá.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby jej sám zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , a to v obou jeho alternativách. V případě obviněného pak bylo možné uplatnění tohoto důvodu pouze v jeho druhé alternativě. Obviněný se domnívá, že v řízení u soudu I. stupně byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání na obdobných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání (č. l. 1776 a 179 a násl. tr. spisu). Shodnými námitkami obviněného se proto zabýval a vypořádal se s nimi soud II. stupně, který také doplnil dokazování o důkazy v rozsahu uvedeném na č. l. 204 a násl. tr. spisu (str. 4-5 rozhodnutí odvolacího soudu), které potvrdily správnost rozhodnutí soudu I. stupně o vině. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Obviněný obecně sice v souladu s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, čímž ale pouze odcitoval zákonné znění tohoto dovolacího důvodu. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, resp. kterým byl uznán vinným. Podstatou dovolání obviněného je přitom jeho tvrzení, že se nedopustil žádného trestného jednání, neboť jeho tvrzení jsou pravdivá. Obviněný má za to, že jeho vina nebyla provedenými důkazy prokázána. Je přesvědčen, že k jeho odsouzení došlo na základě neúplného dokazování (nevyslechnutím jím navrhovaných svědků) a nesprávného hodnocení důkazů (zejména nesprávným hodnocením věrohodnosti výpovědí svědků T. M. a S. B.) nalézacím soudem, se kterým se odvolací soud podle obviněného nesprávně ztotožnil. Takové námitky jsou založeny na zpochybnění nikoliv hmotně právního posouzení soudy zjištěného skutku, ale zejména procesního postupu soudů při hodnocení důkazů.
Obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů v celém rozsahu výroku o vině s tím, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, přičemž sám také v dovolání rozebírá důkazní situaci, důkazy sám hodnotí a vyvozuje z nich své vlastní závěry. Opakovaně nabízí k posouzení svou verzi průběhu skutkového děje, kterou měly podle něj také soudy shledat jako správnou. Nesouhlasí s tím, jaké důkazy shledaly soudy věrohodnými a staly se proto podkladem pro jejich rozhodnutí. Obviněný také namítá, že byla v jeho případě porušena zásada in dubio pro reo. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek, tak zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.
Lze jen připomenout, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní (existenci takového rozporu ostatně ani obviněný výslovně nenamítal). Z postupu nalézacího i odvolacího soudu je zřejmé, že ve věci provedly dostatečné dokazování, vyslechly svědky, kteří se k věci mohli vyjádřit, provedly listinné důkazy, všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Soudy při hodnocení věrohodnosti výpovědí obviněného a svědků postupovaly obezřetně s vědomím existence protichůdných tvrzení. Závěry nalézacího soudu o průběhu skutkového děje popsaného ve výroku o vině, mají svůj podklad zejména ve výpovědích svědka T. M. a svědkyně S. B., kteří především poskytli svou výpověď po řádném poučení o následcích křivého svědectví či obvinění, jejich výpovědi jsou navzájem souladné a podporují se (především oba shodně popřeli obviněným tvrzený vzájemný bližší, resp. milenecký vztah, jakož i to, že by svědkyně S. B. někdy dostala od svědka T. M. – policisty, pervitin). Soudy je shledaly věrohodnými i s ohledem na osobu svědka T. M., jako osobu bezúhonnou, policistu, který se roky zabývá právě drogovou problematikou a ostatní ve věci provedené důkazy. Zejména pak s ohledem na zprávu Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 4. 11. 2015 (č. l. 137 tr. spisu – provedenou jako důkaz v hlavním líčení dne 5. 4. 2016 na č. l. 162 tr. spisu) ve věci oznámení E. J. na policistu T. M., která byla dne 13. 10. 2015 uložena do archivu bez dalšího opatření. Obviněný se způsobem hodnocení důkazů soudy vyjadřuje nesouhlas a snaží znevěrohodnit výpovědi svědků poukazem na kriminální minulost a drogovou závislost svědkyně S. B. a poukazem na jiné trestní věci, které je podle obviněného nutno prověřit, přičemž však nejde o konkrétní argumenty dokládající nevěrohodnost uvedených svědků, ale o neurčité úvahy obviněného, které však s projednávanou věcí nesouvisí. Podstatné je, že nalézací potažmo odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedly (str. 5, 6 rozhodnutí soudu I. stupně, str. 5 rozhodnutí soudu II. stupně), z jakých důvodů uvěřily výpovědím svědků T. M. a S. B. a proč považovaly obhajobu obviněného o pravdivosti jeho tvrzení za vyvrácenou. Odvolací soud doplnil dokazování dopisem J. B. obviněnému a výpovědí této svědkyně u veřejného zasedání, přičemž tato svědkyně po poučení odmítla ve věci vypovídat s tím, že nechce být trestně stíhána, čímž i tato svědkyně v podstatě odmítla podpořit verzi obviněného a potvrdit údaje uvedené v jejím dopise. Soudy považovaly dokazování za dostatečné k prokázání viny obviněného. Odvolací soud pak rozhodl, že další dokazování nebude prováděno. Nejvyšší soud nemá důvod na závěrech soudů cokoli měnit. Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek nepozbylo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Ze souhrnu všech řádně provedených a zhodnocených důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o vině obviněného.
Primárně procesní a skutkovou povahu dovolacích námitek obviněného potvrzuje i namítané porušení zásady „in dubio pro reo“. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů.“ Obviněným namítané uplatnění zásady „in dubio pro reo“, tedy v pochybnostech rozhodnout v jeho prospěch, v tomto případě ani nepřichází v úvahu, protože o jeho vině neexistují pochybnosti. V trestním řádu ani není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupin výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Ve věci obviněného se nejedná o případ, kdy je stejně možná a pravděpodobná verze obžaloby, jako i verze obviněného, a dalšími důkazy není možné reálně objasnit, která z nich je věrohodnější. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.
V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému důvodu podle §265b tr. ř. a nebyl ve věci shledán ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Pokud nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl naplněn ani obsahově navazující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu