ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.182.2017.3
sp. zn. 7 Tdo 182/2017-II-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. září 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného I. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 4 To 20/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 10/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 49 T 10/2014, byl obviněný I. Š. uznán vinným za jednání uvedené ve výroku o vině ad A/I. 1-8), II. 1-4), dvěma zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (ad I. dílem ve stadiu pokusu) a byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §45 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k společnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Uložen mu byl také trest propadnutí věci v rozsudku konkrétně uvedených a povinnost k náhradě škody. Spoluobviněný V. K. byl výrokem ad B) podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby, podle které měl skutky ad A/I. 1-2 spáchat společně s obviněný I. Š.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 4 To 20/2016, z podnětu odvolání obviněného I. Š. a státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ohledně obviněného I. Š., a to ve zrušujícím výroku podle §45 odst. 1 tr. zákoníku (ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 5 T 55/2014, ve výroku o vině pod bodem A/I., v celém výroku o trestu a výroku o povinnosti tohoto obviněného k náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že na základě upraveného skutkového stavu uvedeného v bodě ad A/I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (jak jsou tyto změny popsány v odůvodnění rozsudku odvolacího vrchního soudu na str. 18 a násl.), obviněného uznal vinným za jednání v bodech ad 1-4) a 5-7) výroku o vině dvěma zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a za jednání v bodech ad 8-9) výroku o vině přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku. Odsoudil ho pak podle §209 odst. 5 tr. zákoníku jednak ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, a ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody rovněž na dobu 5 roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku obviněného pro výkon těchto trestů zařadil do věznice s dozorem. Dále mu uložil také tresty propadnutí věci (v rozsudku konkrétně uvedených) a podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost k náhradě škody uvedeným poškozeným. Odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně obviněného V. K., odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II
Obviněný I. Š. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, a to z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. soud se dopustil několika závažných procesních pochybení, v důsledku čehož nesprávně vyhodnotil skutkový stav. Uvedl, že si je vědom, že podle praxe dovolacího soudu tento důvod dovolání nedopadá na přezkoumání skutkového stavu, ale s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu namítl existenci extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, když soudy nepostupovaly v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. přitom založil na existenci důvodu dovolání podle písm. g) uvedeného ustanovení zákona. Konkrétně uvedl k jednání v bodě ad B/1 rozsudku odvolacího soudu, že soud závěr o výši škody odůvodnil především smlouvou o advokátní úschově uzavřenou s JUDr. K., přičemž se podle soudu jednalo o smlouvu týkající se objektu v K. a ve smlouvě je omylem uveden objekt v D. ulici. Svědkyně JUDr. K., že ale uvedla, že se úschova týkala objektu v D. ulici a žádné K. nezná, a podle obviněného schovatel nejlépe zná veškeré detaily úschovy. Ve spise, že je ale smlouva o úschově týkající se objektu V K. …, která byla podepsána všemi účastníky, nicméně JUDr. K. tvrdí, že tuto smlouvu vůbec nezná. Existenci těchto dvou smluv o advokátní úschově podle obviněného odvolací soud nevyhodnotil dostatečně a muselo se jednat o podvodné jednání některé osoby úschovu vyjednávající. Sám o tom ale nic neví. Žádná z osob, které danou úschovu zajišťovaly, že se také nezmínila o tom, že by on měl něco společného s touto úschovou, nebo znal obsah smluv o úschově.
K jednání pod bodem ad B/2 obviněný uvedl, že se tohoto jednání nedopustil, pronájem daných budov, že byl schválen samotným MHMP (pozn. Magistrát hl. města Prahy) a o předstírání nepravdivých okolností ohledně nájmu se tak z jeho strany nemohlo stát. Danou záležitost, že zajišťoval svědek M., který komunikoval s MHMP, vystavil mandátní smlouvu, kterou mu předal a řekl si za toto zprostředkování o provizi ve výši 4 000 000 Kč. Tento svědek, že ale před soudem vypovídal lživě, když tvrdil, že s tím v podstatě neměl nic společného a byl to nápad obviněného. K tomu poukázal na nesprávné vyhodnocení záznamu telekomunikačního provozu soudem, a to ze dne 11. 5. 2012, kde jej svědek Z. informuje o průběhu řízení na MHMP, ptá se, jestli smlouva bude skutečně vyhotovována na p. S. a zejména uvádí, že vše zajišťuje pan M. Ze záznamu ze dne 23. 4. 2012, že pak vyplývá, že pan Z. mu volal a jednoznačně mu sdělil, že společně s M. dělají pro něj soubor domů U M. a z hovoru je také patrné, že M. vede jednání za něj. Obviněný nesouhlasí ani s hodnocením jeho výpovědi o převzetí pouze částky 1 000 000 Kč jako nevěrohodné a soudu vytýká, že neuvedl žádný konkrétní důkaz či okolnost, z níž by nevěrohodnost jeho výpovědi bylo možno dovodit, když se jinak přiznal ke způsobení škody v řádu několika miliónů korun, a tak v této části neměl žádný důvod lhát. Za nevěrohodnou naopak obviněný považuje výpověď obviněného V. K.
Odvolacímu soudu pak také vytýká, že nepřihlédl k jeho obhajobě stran nepřevzetí finančních prostředků od svědka P. D. a považuje za prokázané, že částky ve výši tímto svědkem tvrzené od něj nepřevzal, ale soud přihlédl jen k výpovědi svědka. Poškozeného MUDr. M. H., že pak ani uvést v omyl nemohl, neboť jej vůbec neznal. V závěru dovolání pak namítl, že se „domnívá, že soud nesprávně rozdělil jednotlivé skutky a jejich souběh“ a za správný považuje postup soudu prvního stupně, který mu za dané jednání uložil společný trest, v čemž také spatřuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal soudu prvého či druhého stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že sice namítá nesprávnost právního posouzení daného jednání, ale soudům vytýká, že výsledky dokazování nevyhodnotily v jeho prospěch a odůvodnění dovolání založil na námitkách uplatněných již v jeho obhajobě. Existenci extrémního rozporu, že pak obviněný zakládá na vlastním vyhodnocení provedeného dokazování. Státní zástupkyně se ale neztotožnila s jeho námitkami a takovýto rozpor ve věci neshledává. Pod tvrzené nesprávné právní posouzení skutku, že lze podřadit námitku obviněného, jíž odvolacímu soudu vytýká nesprávné rozdělení skutků pokračující trestné činnosti, ale tuto obviněný nikterak nezdůvodnil tak, aby se mohla stát podnětem dovolacího přezkumu. Uvedla však, že odvolací soud postupoval důsledně podle §12 odst. 11 tr. ř., když u jinak pokračující trestné činnosti došlo, vzhledem ke sdělení obvinění v mezidobí, k přerušení linie páchaných skutků. Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové nebo procesní.
S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že podstatná část dovolání, obsahující čistě procesní nebo skutkové námitky, dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Toho si je ostatně obviněný sám vědom, když v dovolání namítá extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy. Protože námitky obviněného ohledně nesprávně zjištěného skutkového stavu neodpovídají uplatněným důvodům dovolání, Nejvyšší soud se ohledně těchto námitek zabýval věcí pouze z hlediska možné existence obviněným namítaného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními odvolacího soudů.
Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin. Mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku, až na provedené částečné korekce, ztotožnil také vrchní soud, a provedenými důkazy, neshledal Nejvyšší soud žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědích svědků, které soudy po pečlivém hodnocení shledaly důvodně věrohodnými. To, že obviněný naopak tyto výpovědi považuje za nevěrohodné nebo lživé, není důvodem dovolání a nezakládá ani namítaný extrémní rozpor, když pravdivost daných výpovědí soudy správně dovodily z toho, že jsou v souladu s dalšími důkazy.
Skutkové námitky obviněného o nepravdivosti výpovědí svědků nebo jejich nevěrohodnosti, jakož i o nesprávném hodnocení důkazů, přitom byly obsahem již jeho odvolání a řádně se s nimi vypořádal již Vrchní soud v Praze, který své závěry také řádně odůvodnil. Obecně konstatoval, že stejně jako soud prvního stupně neuvěřil obviněnému, že přijaté peníze použil na úhrady nájemného nebo z větší části, že předmětné částky vůbec nepřijal, když je vedle svědeckých výpovědí a listinných důkazů usvědčován i odposlechy telekomunikačního provozu. Již soud prvního stupně, že měl důvodně obhajobu obviněného za vyvrácenou, když svá stanoviska a tvrzení přizpůsoboval procesní situaci a vzniklým okolnostem. Vrchní soud také konstatoval, že účast dalších osob přinejmenším na části trestné činnosti obviněného je vysoce pravděpodobná, ale to jej nijak nevyviňuje. Se závěry Vrchního soudu v Praze se ztotožnil také Nejvyšší soud.
Předně obviněný zpochybňuje správnost skutkových závěrů odvolacího soudu ohledně jednání v bodě ad B/1 rozsudku odvolacího soudu s tím, že soud závěr o výši škody odůvodnil především smlouvou o advokátní úschově uzavřenou s JUDr. K., přičemž se podle odvolacího soudu jednalo o smlouvu týkající se objektu v K. (pozn. ulice V K. …), ale je v ní omylem uveden objekt v D. ulici. S tím obviněný nesouhlasí a nesprávnost tohoto skutkového závěru soudu dovozuje z výpovědi svědkyně JUDr. K., podle které se úschova týkala objektu v D. ulici, a ona jako schovatel podle obviněného nejlépe zná veškeré detaily úschovy. Nejvyšší soud ale v tomto skutkovém závěru odvolacího soudu žádný rozpor neshledal, když odpovídá provedeným důkazům. Předně, pokud obviněný sám poukázal na to, že ve spise je také smlouva o úschově týkající se objektu V K. …, která byla podepsána všemi účastníky, ale JUDr. K. tvrdí, že tuto smlouvu vůbec nezná, tak vlastně sám vyvrací svůj argument, že svědkyně JUDr. K. jako schovatel nejlépe zná veškeré detaily úschovy. Toto její vyjádření se ale zjevně týká skutečně uzavřených smluv o advokátní úschově. Odvolací soud přitom své úvahy a důvody svého postupu v tomto případě podrobně a logicky vysvětlil na str. 18 a násl. odůvodnění rozsudku, na které Nejvyšší soud odkazuje. Lze pouze zdůraznit, že pokud obviněný poukazuje na jinou smlouvu o úschově týkající se objektu V K. …, aniž by ji nějak blíže konkretizoval, tak odvolací soud vycházel ze smlouvy o úschově na č. l. 507-510 tr. spisu, s ověřenými podpisy na č. l. 2007-2010 tr. spisu. V této smlouvě o advokátní úschově, na kterou odvolací soud poukázal s tím, že je v ní omylem uvedena D. ulice, ale ve skutečnosti se týká úschovy v souvislosti s objektem V K., jsou uvedeny údaje jasně potvrzující, že se jedná o smlouvu o úschově v souvislosti s objektem v ulici V K. …, v P. a závěr odvolacího soudu o omylu je správný. V článku 4.1 písm. a) této smlouvy o úschově uzavřené dne 23. 2. 2012, se totiž uvádí, že první částku 600 000 Kč složitel (J. J.) uhradil při podpisu rezervační smlouvy ze dne 20. 2. 2012 v hotovosti k rukám zprostředkovatele (GAPETO, s.r.o., zastoupenou jednatelkou Z. B.). Na č. l. 506/sv. č. 3 tr. spisu, je pak ve smlouvě o úschově zmíněna úhrada částky 600 000 Kč potvrzována listinou označenou jako „Záloha na rezervaci domu k rezervační smlouvě ze dne 20. 2. 2013“. Z této listiny výslovně vyplývá, že předmětná částka 600 000 Kč byla J. J. předána zprostředkovateli jako záloha sloužící k blokaci objektu bydlení v ulici V K. …, v P. Ve shodě s tím v hlavním líčení dne 4. 3. 2015 (č. l. 2138 až 2140/sv. č 10 tr. spisu) poškozený J. J. jako svědek jednoznačně potvrdil, a to i s uvedením konkrétních peněžních částek, že se jednalo o byt na ulici V K. (pozn. jeho písemné upřesňující sdělení, které bylo s dalšími listinami soudu doručeno dne 18. 3. 2015, na to nemá vliv; viz č. l. 2073 a násl./sv. č. 10 tr. spisu). Je tak zřejmé, že předmětná smlouva o úschově nebyla uzavřena ohledně objektu v ulici D. v P. a jednalo se o omyl, když skutečně byla uzavřena smlouva o úschově ohledně bytu na ulici V K. …, v P. Uvedený omyl také vysvětluje tvrzení svědkyně, advokátky JUDr. K., že smlouvu o advokátní úschově týkající se objektu V K. … vůbec nezná. Je tak zřejmé, že obviněný byl uznán vinným jednáním v souvislosti s výše uvedenou smlouvou o advokátní úschově týkající se objektu V K. ... Existence i jiné podepsané smlouvy o advokátní úschově, z téhož dne a s přímo uvedeným objektem bydlení v ulici V K. … (kopie na č. l. 511 až 513/sv. č. 3 tr. spisu, bez ověřovací doložky, ohledně které advokátka JUDr. K. tvrdí, že tuto smlouvu vůbec nezná a odvolací soud dospěl k závěru, že nebyla uzavřena), která ale obsahuje jiné peněžní částky a z které obviněný dovozuje podvodné jednání některé osoby sjednávající úschovu, nic nemění na jeho trestní odpovědnosti za jednání v bodě ad B/1 rozsudku odvolacího soudu. Již odvolací soud správně uvedl, že účast dalších osob přinejmenším na části trestné činnosti je vysoce pravděpodobná, což však obviněného I. Š. nijak nevyviňuje.
K námitce obviněného ohledně skutku ad B/2 výroku o vině odvolacího soudu, o nesprávném vyhodnocení záznamu telekomunikačního provozu soudem, a to ze dne 11. 5. 2012, kde jej svědek Z. informuje o průběhu řízení na MHMP, ptá se jej, jestli smlouva bude skutečně vyhotovována na p. S. a zejména uvádí, že vše zajišťuje pan M. (v podstatě totéž dovozuje i ze záznamu ze dne 23. 4. 2012), Nejvyšší soud uvádí, že ani vrchní soud nevyloučil zapojení svědků M. a Z. do tohoto jednání (předstírání zprostředkování uzavření nájemních smluv na objekty U M. a U R.), ale jinak než tvrdí obviněný. Ten přitom vytrhává ze souvislosti a ve svůj prospěch sám hodnotí pouze část telefonického hovoru, ale o jeho vině bylo rozhodnuto na základě komplexního zhodnocení všech provedených důkazů, jak je provedl soud prvního stupně a částečně ohledně výše škody korigoval soud odvolací. V této souvislosti lze poukázat na výpověď obžaloby pravomocně zproštěného V. K., že obviněný I. Š. při jejich seznámení vystupoval sebevědomě, vyprávěl, že mu patří řada bytů a umí vyřizovat různé věci na Městské části Prahy 1 a Magistrátu, přičemž osoby M., Z. a další označoval jako tzv. „běhače“, že s nimi sice společně dělá, ale on je něco úplně jiného (viz hlavní líčení ze dne 6. 2. 2015, č. l. 1982/sv. č. 10 tr. spisu).
Rovněž další námitky obviněného se zcela míjí s uplatněnými důvody dovolání, pokud namítá, že vrchní soud nepřihlédl k jeho obhajobě stran nepřevzetí finančních prostředků od svědka P. D., považuje naopak za prokázané, že částky ve výši tímto svědkem tvrzené od něj nepřevzal a soudu vytýká, že přihlédl jen k výpovědi svědka. Obviněný uvedené pouze tvrdí, ale neuvedl jediný důkaz a nijak neodůvodnil, čím považuje toto své tvrzení za prokázané. K převzetí různých peněžních částek poskytnutých poškozeným MUDr. M. H. obviněnému prostřednictvím svědka P. D., který jej zastupoval, se přitom týká více jednání obviněného ohledně jednotlivých bytů, a to v nezrušeném výroku o vině v bodě A/II. rozsudku soudu prvního stupně a jednání v bodě B/6, 7 napadeného rozsudku. Z výpovědi nejen svědky P. D., ale také samotného poškozeného MUDr. M. H. přitom vyplývá, že jednotlivé peněžní částky byly skutečně předávány P. D. obviněnému. Ač tomu tento poškozený sám nikdy přítomen nebyl, tak mu to potvrdil vedle P. D. i svědek I. L. a podle výpovědi poškozeného po zjištění, že peníze „zmizeli“, se s obviněným ještě jednou setkal, ten ale uvedl, že peníze nemá, ale je schopen zajistit nějaké jiné byty.
Zcela bez významu je pak také námitka, že poškozeného MUDr. M. H. uvést v omyl nemohl, neboť jej vůbec neznal. Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že obviněný nejednal přímo s tímto poškozeným, ale se svědkem P. D., který poškozeného MUDr. M. H. zastupoval, což poškozený v zásadě potvrdil. Přesto se ale podle poškozeného setkali několikrát i osobně a tvrzení obviněného, že MUDr. M. H. vůbec nezná, je zjevně v rozporu s důkazy (viz str. 44 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obecně ale lze uvést, že omylem je podle právní teorie rozpor mezi představou a skutečností. Aby byl naplněn znak „uvede v omyl“, musí jít o jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci (srov. rozhodnutí č. 57/1978 a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat též skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Není přitom podmínkou, aby pachatel jednal přímo s podváděnou osobou a uváděl ji v omyl, ale může tak činit i zprostředkovaně přes jinou osobu.
Jedinou námitkou obviněného odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tvrzení, že se „domnívá, že soud nesprávně rozdělil jednotlivé skutky a jejich souběh“ a za správný považuje postup soudu prvního stupně, který mu za dané jednání uložil společný trest. Nejvyšší soud ale této námitce nepřisvědčil, když odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením §12 odst. 11 tr. ř., podle kterého, pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. To ostatně odvolací soud také jasně uvedl na str. 18 odůvodnění rozsudku a obviněný skutečnost sdělení obvinění nezpochybňuje. U jinak pokračující trestné činnosti obviněného tak vzhledem ke sdělení obvinění v jejím průběhu, došlo k přerušení jednání a další jeho jednání po tomto úkonu je již novým skutkem. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
Na základě uvedených důvodů, když Nejvyšší soud neshledal ve věci namítaný extrémní rozpor a jedinou hmotně právní námitkou nedošlo k naplnění uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tedy ani na jeho existenci založeného dalšího uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu