ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.223.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 223/2017-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. června 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Mgr. R. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 5 To 58/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 49/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 7 T 49/2015, byl obviněný Mgr. R. S. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce spojené s hmotnou odpovědností na dobu 6 roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Obviněný se zločinu dopustil tím, že (zkráceně) v období nejméně od 5. 1. 2009 do 30. 6. 2014 v K. a jinde, v postavení ředitele Střední odborné školy a Středního odborného učiliště K., z titulu tohoto pracovního zařazení, podle kterého měl ve smyslu citovaných ustanovení zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), povinnost přidělené finanční prostředky uložené na běžném účtu (uvedeného čísla účtu) obou školních zařízení použít ke stanovenému účelu, zneužil svého výlučného oprávnění nakládat s těmito finančními prostředky k tomu, že opakovaně za pomoci šeků a bankovní karty z výše označeného účtu vybral celkovou částku nejméně 8 239 485,74 Kč a takto získané prostředky použil pro vlastní potřebu, čímž školním zařízením způsobil škodu v uvedené výši.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 5 To 58/2016 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř. Má za to, že již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a odvolací soud tuto vadu nenapravil. Podle obviněného nebyly správně posouzeny podmínky jeho trestní odpovědnosti. Namítá, že v době spáchání trestného činu byl nepříčetný, když existovala u něj duševní porucha, pro kterou nebyl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání a zejména nebyl schopen toto své jednání ovládnout. Je přesvědčen, že ovládací složka jeho jednání byla v době spáchání činu zcela vymizelá. Obviněný se dále domnívá, že byly vzhledem k jeho osobě porušeny základní zásady trestního řízení a to zásada zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti zakotvená v §2 odst. 5 tr. ř., neboť je podle něj zřejmé, že soud nalézací zcela ignoroval důkazy svědčící v jeho prospěch. Zdůraznil, že účelem trestního řízení není jen potrestání pachatele ale také tzv. fair proces. Soud podle obviněného dále nerespektoval zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §2 odst. 6 tr. ř. a v této souvislosti uvedl teoretický výklad zásady volného hodnocení důkazů. Je přesvědčen, že napadené usnesení odvolacího soudu je pro nedostatek důkazů a pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné a právní závěry z něj plynoucí jsou porušením zákazu libovůle v rozhodování. Zdůraznil, že je nutné, aby soud zkoumal jak důkazy svědčící o jeho vině, tak důkazy svědčící v jeho prospěch. Tato podmínka nebyla podle obviněného dodržena, když se soud podle něj dostatečně nezabýval vyčíslením vzniklé škody, ale zejména jeho duševním stavem. Obviněný uvádí, že je patologickým hráčem, gamblerem, což ovlivňuje jeho úsudek do té míry, že není schopen v tomto směru své jednání vůbec ovládnout. Soud měl podle něj řádně zjistit skutkový stav, který by prokázal, že nejsou dány všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, zejména, že nejsou splněny požadavky na příčetnost subjektu.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Do doby rozhodnutí o dovolání, aby pak odložil výkon jemu uloženého trestu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný ve značné části dovolání zpochybňoval skutkový podklad o jeho vině a stavěl průběh a výsledky předmětného trestního řízení mimo rámec základních postulátů spravedlivého procesu. Přes své četné judikatorní odkazy ale žádným konkrétním způsobem nevyložil, jak se použité judikatorní odkazy vztahují na jeho případ. Podle státní zástupkyně tak tato část dovolání není způsobilým podkladem dovolacího přezkumu. Pokud jde o námitku obviněného ohledně nedostatku jeho trestní odpovědnosti z důvodu jeho jednání ve stavu nepříčetnosti, uvedla, že tuto lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit a dále se teoreticky zabývala otázkou příčetnosti jako otázkou právní. Upozornila, že obviněný námitku své nepříčetnosti poprvé zmínil až v rámci dovolací argumentace. Samotná existence duševní poruchy obviněného, s ohledem na jeho závislost v oblasti hazardních her, byla podle ní vyloučena závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, podle kterých obviněný v době spáchání trestné činnosti netrpěl duševní poruchou ve vlastním slova smyslu a nebylo u něj zjištěno ani patologické hráčství. Podle státní zástupkyně je rozhodný ten konečný znalecký závěr, že schopnosti rozpoznávací i ovládací byly na straně obviněného zachovány. Jedinou kvalifikovanou námitku hmotněprávní povahy tak státní zástupkyně považuje za zjevně neopodstatněnou. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě (uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě nepřipadalo v tomto případě do úvahy) tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, přičemž byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenu g).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z velké části neodpovídají, neboť obviněný jimi nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, jak je uveden ve skutkové větě, nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale soudům v obecné rovině vytýká porušení procesních ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. týkajících se procesu zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů orgány činnými v trestním řízení. Domnívá se, že byly v jeho případě porušeny základní zásady trestního řízení, v obecné rovině se zabývá podstatou těchto ustanovení a odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu zabývající se problematikou tzv. spravedlivého procesu. Na podporu svých tvrzení však neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, neuvádí, v čem konkrétně soudy podle jeho názoru pochybily. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v dovolání musí být dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. nejen tvrzen, ale musí být odůvodněn konkrétními vadami, které jej z hlediska jejich obsahu naplňují. Dovoláním totiž vymezuje dovolatel obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Zároveň se od obsahu podaného dovolání odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze na jeho podkladě učinit. Dovolací soud tedy musí mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl přezkoumávat napadené rozhodnutí a popřípadě prolomit jeho právní moc.
Jako hmotně právní, podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., shledal Nejvyšší soud jedinou konkrétní námitku obviněného, že v jeho věci nejsou dány všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, konkrétně že nejsou splněny požadavky na příčetnost subjektu. Podstatou dovolání obviněného je, že soudy v jeho případě nesprávně posoudily podmínky jeho trestnosti. Uvedl, že v době spáchání trestného činu byl nepříčetný, existovala u něj duševní porucha, pro kterou nebyl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání a zejména nebyl schopen své jednání ovládnout. Nutno poznamenat, že obviněný tuto námitku poprvé uplatnil až v rámci dovolací argumentace. Nejvyšší soud se jí zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Na úvod považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že otázka příčetnosti je významná z hlediska spravedlivého procesu, protože se týká samotné podstaty trestní odpovědnosti. Je obecně otázkou právní a orgány činné v trestním řízení ji posuzují na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že příčetnost se presumuje, a teprve tehdy, nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1968, sp. zn. 11 Tz 13/68, uveřejněný pod č. 7/1968 Sb. rozh. tr.). Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký posudek je pak jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními.
Pro rozhodnutí věci (v případě soudy nižších stupňů učiněného skutkového závěru o pachatelství obviněného) je podstatné, že otázka aktuálního psychického stavu obviněného v inkriminované době byla nalézacím soudem řešena. Ve věci byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na osobu obviněného (č. l. 46 a násl. tr. spisu) a byl rovněž proveden výslech znalce MUDr. V. Tichého v hlavním líčení (č. l. 363 a násl. tr. spisu), neboť správné zjištění stran otázky jeho příčetnosti při činu bylo podstatné jak pro řešení otázky viny, tak od ní se odvíjejících navazujících výroků.
Z uvedeného znaleckého posudku vyplývá, že obviněný netrpí a v době spáchání trestného činu netrpěl duševní poruchou, která by ovlivnila jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Nebylo u něj zjištěno ani patologické hráčství, jinak by (jak doplnil znalec MUDr. V. Tichý u hlavního líčení) musela být zjištěna porucha osobnosti a současně i dána podmínka předepsané kvality hráčské závislosti v podobě tzv. kontinuálního hraní. Významný je pak konečný znalecký závěr, že schopnosti rozpoznávací i ovládací byly na straně obviněného zachovány. Soudy neměly důvod o uvedených závěrech znalce pochybovat.
Význam těchto konstatování spočívá v tom, že obviněný byl schopen rozpoznat protiprávnost činu a ovládat své jednání, takže je trestně odpovědný (nejednalo se u něho o nepříčetnost podle §26 tr. zákoníku). Nejvyšší soud tedy shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se ztotožnil také vrchní soud, a provedenými důkazy, neshledal rozpor. Je zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Jak ostatně potvrdil k námitkám obviněného uplatněným v odvolání také odvolací soud, který se se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem ztotožnil. Oba soudy svá rozhodnutí podrobně a přesvědčivě odůvodnily, a to rovněž v otázce výše škody (str. 10 – 12 rozhodnutí soudu prvního stupně; str. 3, 4 rozhodnutí odvolacího soudu) a jejího vyčíslení (což bylo hlavní odvolací námitkou obviněného), které obviněný pouze okrajově v dovolání namítá. Obecně vznesená námitka údajného nesprávného vyčíslení výše škody, je tak námitkou proti skutkovým zjištěním učiněným soudy na základě provedeného dokazování a není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod ani pod jiný dovolací důvod.
Nejvyšší soud uzavírá, že řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. soudy oprávněně shledaly znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 tr. zákoníku naplněnými. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu.
Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z podstatné části neodpovídaly. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitka ohledně nepříčetnosti obviněného byla shledána zjevně neopodstatněnou. Protože nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl naplněn ani obsahově navazující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Když ve věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu