ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.260.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 260/2017-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. srpna 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. V. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 61 To 446/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 104 T 25/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 104 T 25/2016, byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný se přečinu dopustil tím, že dne 25. 7. 2016 v době okolo 8:30 hodin v budově Úřadu městské části P. na adrese J., P. – H. P., vstoupil do neuzamčené kanceláře č. …, kde si vzal na stole volně položený mobilní telefon značky Samsung Galaxy S3 mini, obsahující SIM kartu Vodafone s telefonním číslem …, v hodnotě 3 000 Kč, a v úmyslu si jej ponechat z místa odešel, čímž způsobil poškozené H. P., škodu ve výši 3 000 Kč a uvedeného jednání se dopustil i přesto, že byl v posledních třech letech odsouzen, mimo jiné za spáchání sbíhajících se přečinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, a to rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 2 T 148/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 12 To 252/2013, s nabytím právní moci dne 25. 9. 2013, a uložený trest odnětí svobody vykonal dne 23. 7. 2016.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 61 To 446/2016, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., na jehož existenci založil také důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Domnívá se, že bylo porušeno ustanovení §36 odst. 1 písm. a) tr. ř., jelikož byl omezen na osobní svobodě, byly konány úkony trestního řízení a nebyl mu ustanoven obhájce, přestože zde byl důvod nutné obhajoby. V dovolání pak odkazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 459/2011 Sb., kterým byl novelizován trestní řád. Uvádí, že důvod nutné obhajoby je dán i v případě, že obviněný je omezen na osobní svobodě v souvislosti s výkonem ochranného opatření. Podmínkou existence nutné obhajoby pak je omezení osobní svobody a vedení přípravného řízení. Obviněný byl vyslýchán v rámci zkráceného přípravného řízení, byly prováděny úkony a bylo rozhodováno o jeho vzetí do vazby, a to bez ustanovení obhájce. Podle obviněného zákonodárce neměl v úmyslu připravit podezřelou zadrženou osobu o nutnou obhajobu a má za to, že nutnou obhajobu je možné dovodit z ustanovení §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. per analogiam.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i rozsudek jemu předcházející a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud přerušil výkon rozhodnutí do vydání meritorního rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) a l) tr. ř., kdy uvádí, že v trestním řízení neměl obhájce, ačkoli jej mít měl od okamžiku, kdy byl zadržen jako podezřelý, jelikož tímto momentem byl omezen na osobní svobodě. Výhrady obviněného lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, nicméně jsou zjevně neopodstatněné. Ustanovení §36 tr. ř. dopadá na osoby, které mají v trestním řízení postavení obviněného. Obviněný byl v době výslechu konaném dne 25. 7. 2016 od 11:51 hodin do 12:17 hodin osobou podezřelou, nikoli obviněnou. U osob, kterým bylo ve zkráceném přípravném řízení sděleno podezření, se ve smyslu §314b odst. 1 tr. ř. trestní stíhání zahajuje okamžikem, kdy byl návrh státního zástupce na potrestání doručen soudu. Až tímto okamžikem lze říci, že se podezřelý stává obviněným a teprve potom je nutné aplikovat ustanovení §36 tr. ř. o nutné obhajobě. Konkrétně u obviněného nastal důvod nutné obhajoby v okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o vzetí do vazby. Jiné důvody nutné obhajoby dány nebyly. Obviněný si mohl obhájce zvolit sám, což neučinil, ač byl o tom opakovaně poučen. Pokud by obviněný měl za to, že byly dány důvody nutné obhajoby uvedené v §36 odst. 4 písm. a) tr. ř., pak toto ustanovení se uplatní toliko na zjednodušené hlavní líčení konané proti zadrženému. V daném případě hlavní líčení před rozhodováním o vzetí do vazby konáno nebylo. Důvodová zpráva, na kterou je obviněným poukazováno, se týká naprosto odlišných případů a v dané věci ji nelze použít. Obviněný nebyl zbaven osobní svobody, byl pouze dočasně zadržen do doby, než bylo rozhodnuto o vzetí do vazby.
Státní zástupce považuje dovolání za zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za bezpředmětný považuje státní zástupce i návrh na přerušení výkonu trestu.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem. Nejvyšší soud je vázán vymezením dovolacího důvodu a jeho odůvodněním.
Na úvod považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, pokud námitky obviněného směřují proti úkonům provedeným ve zkráceném přípravném řízení, tak ani přípravné řízení se samozřejmě nesmí ocitnout mimo rámec spravedlivého procesu. K tomu však v posuzované věci nedošlo. Podstatou zkráceného přípravného řízení je rychlé a neformální objasnění skutku, ve kterém je spatřován trestný čin, zjištění osoby důvodně podezřelé z jeho spáchání a vyhledání (nikoli provedení) důkazů. Policejní orgán by se proto v těchto případech měl zaměřit jen na vyhledání potenciálních důkazů, jejichž provedení by měl státní zástupce navrhovat a provádět až v řízení před soudem v tzv. zjednodušeném řízení. Zkrácené přípravné řízení není zvláštní formou vyšetřování (§161 odst. 1 tr. ř.) vzhledem k tomu, že se koná proti podezřelému (osobě podezřelé ze spáchání trestného činu), trestní stíhání se zahajuje až tím, že návrh státního zástupce na potrestání byl doručen soudu (§314b odst. 1 věta druhá tr. ř.).
Pokud tedy jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě (§36 tr. ř.), které určuje, v jakých případech musí mít obviněný obhájce. Nutná obhajoba počíná v přípravném řízení od zahájení trestního stíhání.
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný neměl obhájce ve zkráceném přípravném řízení a při rozhodování o vazbě. V řízení před soudem pak již byl zastoupen obhájcem, který mu byl ustanoven. Námitky obviněného, že neměl obhájce ve chvíli zadržení a při provádění úkonů zkráceného přípravného řízení, směřují do doby, kdy byl v pozici podezřelého, před zahájením trestního stíhání. V této době však nenastávají podmínky nutné obhajoby, která má být uplatněna až od zahájení trestního stíhání, a to také jen pokud jsou splněny její podmínky. I když přípravné řízení zahrnuje i postup před zahájením trestního stíhání, od sepsání záznamu o zahájení úkonu trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, posuzování možné existence důvodů nutné obhajoby počíná od zahájení trestního stíhání, což vyplývá z použitého pojmu „obviněný“ v návětí §36 tr. ř., když od té doby se také vede řízení proti konkrétní osobě. Proto v době, ve které obviněný namítá, že neměl obhájce, nebyly dány podmínky nutné obhajoby, tudíž podle zákona nemusel mít v této době obhájce a námitka je v tomto směru zjevně neopodstatněná.
Nad rámec výše zmíněného pak Nejvyšší soud uvádí, že ve stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby ze dne 28. 7. 2017 (č. l. 81) obviněný uvádí mimo jiné to, že byl v době rozhodování o vazbě v procesním postavení podezřelého, nikoli obviněného. Je si tak vědom rozdílu těchto pojmů, a pokud zákon v ustanovení §36 tr. ř. hovoří o obviněném, nelze toto ustanovení aplikovat na podezřelého, a to ani účelovým „teleologickým“ výkladem trestního řádu, jak to bylo prezentováno v dovolání. Namítá-li obviněný, že zákonodárce neměl v úmyslu připravit podezřelou zadrženou osobu o nutnou obhajobu a má za to, že nutnou obhajobu je možné dovodit z ustanovení §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. per analogiam, tak z ustanovení §179b odst. 2 tr. ř. vyplývá opak, když je zde uvedeno, že zadržený podezřelý má právo zvolit si obhájce. Nikoliv tedy, že musí mít obhájce. Podle §36 odst. 4 písm. a) tr. ř. pak obviněný musí mít obhájce v hlavním líčení konaném v zjednodušeném řízení proti zadrženému.
Přitom obviněný tuto námitku o existenci důvodu nutné obhajoby u podezřelé osoby omezené na osobní svobodě, uplatnil v dovolání přesto, že ještě v průběhu trestního stíhání se také touto námitkou obviněného zabýval již Ústavní soud, který z podnětu ústavní stížnosti obviněného, neshledal žádné porušení jeho práva na obhajobu a ústavní stížnost odmítl. Jak je zřejmé z usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 3036/16 (viz č. l. 189 a násl. tr. spisu), obviněný již v ústavní stížnosti mj. namítal, že je u něj možné z trestního řádu dovodit nutnou obhajobu, jako u osoby, která byla zadržena, vede se proti ní zkrácené přípravné řízení a je omezena na osobní svobodě. Neustanovení obhájce podezřelému, který je zbaven osobní svobody, že je tak krácením jeho základních práv oproti obviněnému, který je ve vazbě. Ústavní soud na tyto námitky obviněného jasně a jednoznačně již tehdy odpověděl, že žádné důvody nutné obhajoby u obviněného J. V. neshledal.
Jak vyplývá z trestního spisu, obviněný byl poučen o možnosti si zvolit obhájce jak při výslechu podezřelého konaného dne 25. 7. 2016 (č. l. 5), tak po doručení návrhu na potrestání soudu (pozn. dne 26. 7. 2016 v 15.30 hod.) při jednání o vazbě dne 27. 7. 2016 (č. l. 70). Vždy uvedl, že si obhájce nevolí. Následně mu byla dne 27. 7. 2016 již jako obviněnému ustanovena obhájkyně poté, co bylo rozhodnuto o vzetí do vazby. Předtím důvod nutné obhajoby nebyl dán, jelikož až právě vzetím do vazby byl naplněn důvod nutné obhajoby uvedený v §36 odst. 1 písm. a) tř. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. nebyly předsedou senátu shledány žádné důvody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu