ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.278.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 278/2017-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 4. 2017 o dovolání, které podal obviněný R. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 9 To 271/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 17/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. K. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 9 To 271/2016, jímž byla podle §256 tr. ř. zamítnuta jeho odvolání a odvolání poškozeného proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 3 T 17/2016. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Uplatněnými námitkami se snažil zpochybnit skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o jeho vině. Projevil nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy. Vytkl, že soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění důkazů. Vyjádřil názor, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s důkazy. Obviněný se domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho vyplývá, že námitky zaměřené proti skutkovému základu rozhodnutí nejsou dovolacím důvodem. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak uvedenému dovolacímu důvodu odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podstatou dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva, tj. typicky trestního zákona, na skutkový stav zjištěný soudy. Přitom předmětem právního posouzení jako posouzení hmotně právního je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
Obviněný R. K. byl odsouzen pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Nymburce, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Praze, spočíval v tom, že obviněný R. K. dne 7. 11. 2013 okolo 12,23 hodin v cele č. … sběrného eskortního střediska ve Věznici J., okr. N., společně s M. Č. (který za to byl odsouzen v jiné věci) v rámci výkonu služby při střežení eskortovaných osob v rozporu s ust. §6 odst. 1, 2 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, po ukončení verbální rozepře s eskortovaným odsouzeným Ing. J. Š. ho bezdůvodně fyzicky napadli pouty s poutacím opaskem, rukou ho opakovaně udeřili do hlavy a hrudníku a způsobili mu pohmoždění v pravé spánkové oblasti, oděrky kůže hlavy, pravé tváře a obou loktů a pohmoždění stěny hrudní s krevním výronem a kožními oděrkami oboustranně. Z kontextu věci a z odůvodnění rozsudku je patrno také zjištění, že obviněný se činu dopustil jako příslušník Vězeňské služby.
V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by uvedený skutek nenaplňoval znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný založil dovolání na námitkách proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině. Tyto námitky navazovaly na jeho obhajobu z původního řízení a odvíjely se od jeho tvrzení, že poškozeného nijak nenapadl a nezranil a že se na zranění poškozeného nijak nepodílel. Podstatou námitek obviněného byl jeho nesouhlas s tím, že soudy založily svá zjištění na svědecké výpovědi poškozeného, kterou označil za nevěrohodnou. Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy, neboť směřuje k prosazení principu, že předmětem právního posouzení může být jen takový skutek, který byl zjištěn způsobem respektujícím ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména právo na spravedlivý proces.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Nymburce, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění týkající se účasti obviněného R. K. na fyzickém napadení a zranění poškozeného mají odpovídající obsahový podklad ve svědecké výpovědi poškozeného, ale také v dalších byť nepřímých důkazech, jimiž byla svědecká výpověď poškozeného podpořena. Soudy si byly vědomy protichůdnosti obhajoby obviněného a svědecké výpovědi poškozeného a již proto hodnotily svědeckou výpověď poškozeného velmi obezřetně a zvažovaly ji mimo jiné z toho hlediska, zda a nakolik je v souladu s ostatními důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi. Pokud soudy dospěly k závěru, že svědecká výpověď poškozeného je věrohodná, a učinily ji východiskem svých skutkových zjištění, měly pro to přijatelný důvod právě v tom, že šlo o výpověď, která obsahově korespondovala s dalšími důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi.
To, že poškozený byl napaden dvěma příslušníky Vězeňské služby, vyplývá ze svědecké výpovědi poškozeného od samého počátku. Z pachatelů napadení byl nejprve ztotožněn M. Č., který byl odsouzen v samostatném řízení v jiné věci. Obviněný R. K. byl jako druhý pachatel identifikován teprve dodatečně poté, co ho poškozený poznal v hlavním líčení konaném ve věci obviněného M. Č. Ze způsobu provedení činu jasně vyplývá, že šlo o úmyslné společné jednání obou příslušníků Vězeňské služby a že jejich jednání vykazovalo znaky spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení odpovídá každá ze společně jednajících osob, jako by trestný čin spáchala sama. To mimo jiné znamená, že každá ze společně jednajících osob odpovídá za celý rozsah společného jednání a také za celý následek. Žádná vada výroku o vině obviněného R. K. tudíž nevyplývá z toho, co ve vztahu ke svědecké výpovědi poškozeného namítal tento obviněný, totiž že poškozený nedokázal rozlišit, který z úderů mu zasadil právě on, o kolik úderů šlo, kam byly vedeny apod. Poškozený ve svědecké výpovědi přesvědčivě vysvětlil, že jako první ho napadl M. Č. a že obviněný R. K. se k němu připojil svými údery. Poškozený uvedl, že volal o pomoc a bránil se tím, že se sklonil a couval, takže vzhledem k tomuto svému postoji neviděl konkrétní výpady obviněného R. K., ale jednoznačně potvrdil, že dostával údery z obou stran, tedy i ze strany, kde stál obviněný R. K.
Se svědeckou výpovědí poškozeného ohledně toho, že byl v cele napaden příslušníky Vězeňské služby, koresponduje výpověď svědka O. H., dalšího příslušníka Vězeňské služby, který pootevřenými dveřmi cely viděl předkloněnou postavu vězně a dva příslušníky Vězeňské služby, přičemž si všiml toho, že jeden z nich několikrát směrem k vězni „máchl rukou“. Na podporu svědecké výpovědi poškozeného vyznívají také výpovědi svědků E. K. a M. Š., tj. vězňů, kteří z cely slyšeli volání poškozeného o pomoc, jeho nářek a výzvy, aby ho příslušníci Vězeňské služby nechali, protože nic neudělal, apod.
K tomu přistupují objektivní zjištění, podle kterých do Věznice J. byl poškozený dopraven ve stavu nevykazujícím žádné zranění, zatímco po příjezdu do Vazební věznice P. – P., kde měl být hospitalizován v souvislosti s jiným onemocněním, byly téhož dne, tj. 7. 11. 2013, v 16,23 hodin při lékařské prohlídce konstatovány známky násilí na jeho těle. Z toho, jak soudy vyhodnotily pohyb poškozeného během jeho transportu, jasně vyplývá, že nemohl být zraněn v jiné souvislosti než v souvislosti s incidentem, který měl s oběma příslušníky Vězeňské služby, tj. i s obviněným. Soudy proto správně odmítly důkazy, kterými se obviněný snažil prokázat, že poškozený žádné zranění neutrpěl (např. nevěrohodnou výpověď svědka MUDr. O. R., vedoucího lékaře ve Věznici J).
Namítané verze jiné příčiny zranění poškozeného, než jeho fyzické napadení příslušníky Vězeňské služby, soudy důvodně neakceptovaly. Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství bylo objasněno, že mechanismus vzniku zranění plně odpovídá tomu, jak ho popsal poškozený. Namítaný pád jako příčinu zranění označil znalecký posudek za nepravděpodobnou. Pro namítané záměrné sebepoškození nic podle zjištění soudů nesvědčí, k čemuž lze jen dodat, že tato verze se jeví jako nereálná již vzhledem k rozsahu byť jen drobných zranění, jejich četnosti a rozmístění na různých částech těla poškozeného.
Soudy zjistily, že poškozený byl ve věci Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 3 T 245/2013, v níž mu byl uložen trest odnětí svobody vykonávaný v době posuzovaného činu, charakterizován ve znaleckém posudku o jeho duševním stavu tak, že rád provokuje, že je rád, když má policie problémy, že je agresivní, histrionský a paranoidní. Z toho ale nelze vyvozovat nevěrohodnost jeho svědecké výpovědi v projednávané věci obviněného R. K., a to právě vzhledem k celkové důkazní situaci. Zároveň je možné poukázat na to, že poškozený byl jako osoba ve výkonu trestu odnětí svobody hodnocen kladně, neboť se aktivně podílel na programu zacházení, plnil své povinnosti, dvakrát byl kázeňsky odměněn, nebyl kázeňsky trestán a nezavdal příčinu k žádným negativním poznatkům. Soudy důvodně považovaly míru objasnění osoby poškozeného za dostatečnou k tomu, aby jeho svědeckou výpověď mohly hodnotit jako věrohodnou, a správně nevyhověly návrhům, jimiž se obviněný domáhal dalšího dokazování v tomto směru.
Za popsaného stavu není nic nelogického ani jinak nepřijatelného na zjištění soudů, že poškozený byl fyzicky napaden společným jednáním dvou příslušníků Vězeňské služby a že jedním ze spolupachatelů napadení byl obviněný R. K.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily, přičemž přijatelně zdůvodnily nadbytečnost dalšího dokazování podle návrhů obviněného. Mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je plně adekvátní obsahový vztah, který vylučuje úvahu o porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného R. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Vzhledem k výraznějšímu časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozhodnutí pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla ve stavu umožňujícím rozhodnout předložena dne 1. 3. 2017. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu