ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.294.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 294/2017-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 4. 2017 o dovolání obviněného P. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 7 To 405/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 24 T 111/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 24 T 111/2011, byl obviněný P. S. uznán vinným dvěma úmyslnými přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, za něž mu byl uložen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků, za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Dále byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých výdělkových a majetkových možností v průběhu zkušební doby splácel dlužné výživné a jednou za tři měsíce předkládal probační a mediační službě doklady o splácení dlužného výživného. Uvedených přečinů se obviněný podle zjištění Okresního soudu v Litoměřicích, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem, dopustil v podstatě tím, že jednak v době od listopadu 2008 do 5. 3. 2010, a poté od 6. 3. 2010 do 2. 2. 2011 na okrese L. ani jinde neplatil na svého syna P. B., výživné odpovídající jeho majetkovým možnostem a výdělkovým schopnostem ve výši 2 200 Kč měsíčně, ačkoli mu tato povinnost vyplývá přímo ze zákona o rodině a byla mu stanovena i rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 11. 2007, č. j. P 82/94-639. Ve výroku odsuzujícího rozsudku je dále přesně specifikováno, jaké částky během uvedených období obviněný na výživné uhradil, když platil menší částky okolo 300 Kč měsíčně po většinu uvedených období. Poškozenému P. B. tak dlužil na výživném za první uvedené období částku 30 950 Kč a za druhé období 20 830 Kč.
Odvolání obviněného proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně (dále jen „odsuzující rozsudek“) bylo jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 7 To 405/2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním obviněný P. S. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce a obviněný v něm uplatnil důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) a písm. g) tr. ř. V souladu se svou dosavadní obhajobou namítl, že soudy při opatřování i hodnocení důkazů postupovaly svévolně. Nepředvolaly navržené svědky a nevyvodily důsledky z nepravdivých tvrzení svědků P. B. a J. B., kteří zastírali své příjmy. Dále soudy podle obviněného nedoložily svá tvrzení, že se v rozhodném období podílel fakticky finančně na výživě a výchově svých dalších synů A. a D. S., nevyřešily předběžnou otázku, v jaké výši byl povinen výživné na syna P. B. platit. Nezohlednily exekuce vedené proti němu, z nichž vyplývají jeho majetkové poměry. Trestní odpovědnost dovodily pouze na základě potenciality příjmů, což podle obviněného v trestním řízení není možné. Obviněný namítl, že neměl finanční prostředky ani jiný majetek, aby mohl hradit na výživné více, než hradil. Soudy neprokázaly, že by se vyhýbal zaměstnání nebo nějaké zaměstnání odmítl. Neprokázaly ani svá tvrzení, že zastíral příjmy, když předložil daňová přiznání za rozhodné období a soudy neprokázaly žádný jiný jeho příjem. Obviněný zdůraznil, že nebyl schopen dostát své vyživovací povinnosti, neboť se mu nepodařilo najít práci, neměl peníze ani jiný majetek a bylo proti němu vedeno několik exekucí. Uvedl, že soudy se nevypořádaly s „trestem vazby dohledem“, která mu byla nařízena usnesením ze dne 7. 10. 2011 a trvala 15 měsíců s povinností dvakrát týdně se hlásit na soudu a na probační službě, čímž mu byla znemožněna možnost nalézt práci. Vyjmenoval některé zásady trestního řízení, které byly podle jeho názoru porušeny, přičemž zejména opakovaně zdůraznil údajné porušení zásady materiální pravdy. Přečin zanedbání povinné výživy podle názoru obviněného spáchán nebyl. Není zřejmé, z čeho soudy vyvodily jeho přímý úmysl, když ze zjištěných okolností nevyplývá, že by se úmyslně vyhýbal plnění své zákonné vyživovací povinnosti. Z dokazování vyplývá jeho snaha své povinnosti vůči poškozenému plnit, a to v maximálních mezích svých možností. Obviněný nesnížil životní úroveň poškozeného, neboť ten žil v rodině matky s nadprůměrnými příjmy. Obviněný také vytkl, že soud prvního stupně se vůbec nezabýval zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedl, že s ohledem na zjištěné okolnosti je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nižší než nepatrný, respektive nulový. Dále vytkl vady řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, jež podle jeho názoru spočívají v několika skutečnostech: V několikerém neumožnění obviněnému nahlédnout do spisu, v neposkytnutí zvukových záznamů z hlavního líčení obviněnému před vynesením rozsudku, v nevypořádání se s námitkou protokolace z hlavního líčení konaného dne 22. 1. 2014, dále v tom, že soud prvního stupně jednal, i když obviněný podal stížnost do usnesení o bezplatné obhajobě, která má odkladný účinek. Obviněný rovněž vytkl, že odsuzující rozsudek mu byl doručen až po 111 dnech. Uvedl také (bez bližšího odůvodnění), že bylo porušeno jeho ústavní právo na zákonného soudce. Současně obecně odkázal na všechny jím v trestním řízení vznesené námitky, s nimiž se prý soudy nevypořádaly, pročež to požaduje na Nejvyšším soudu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem i odsuzující rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat, přičemž vyslovila souhlas s projednáním věci dovolacím soudem v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Úvodem Nejvyšší soud připomíná, že v rámci řízení o dovolání se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Odvolatel nemůže svou námitku opírat o odkaz například na předchozí podání či závěrečné řeči v této věci (viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). V dané věci to však není zásadní, neboť obviněný uplatňuje v průběhu celého trestního řízení v podstatě shodnou a opakující se obhajobu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán, jestliže rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněný tento dovolací důvod nenaplnil, když neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, o kterou se uplatnění tohoto dovolacího důvodu opírá a pouze zmínil, že bylo porušeno jeho ústavní právo na zákonného soudce. Proto musí Nejvyšší soud rovněž jen v obecné rovině uvést, že tento dovolací důvod nebyl uplatněn relevantně. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí totiž věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující daný dovolací důvod.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k rozsahu dokazování, ale s výjimkami uvedenými v §265b ani k procesním otázkám. To souvisí s tím, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby bylo znovu přezkoumáno hodnocení důkazů a skutková zjištění, avšak ani k tomu, aby byl přezkoumáván procesní postup předcházející napadenému rozhodnutí. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Protože tedy důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech nesprávného hmotněprávního posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování.
Obviněný založil dovolání zčásti na výše zmíněných námitkách proti procesnímu postupu soudů. V této části jde o námitky, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř. Kromě toho obviněným konkrétně v dovolání uvedené námitky proti procesnímu postupu soudů, i pokud by odpovídaly skutečnosti, se týkají jen dílčích otázek (např. nahlížení do spisu, poskytnutí zvukového záznamu z hlavního líčení, námitka protokolace, pozdní doručení rozsudku obviněnému) a nejsou s to zpochybnit fakt, že trestní řízení jako celek odpovídalo zásadám fair procesu. Nezakládaly by tak důvod k zásahu Nejvyššího soudu do pravomocného rozhodnutí. S námitkou, že soud prvního stupně jednal, i když obviněný podal stížnost do usnesení o bezplatné obhajobě, která má odkladný účinek, se výstižně vypořádal odvolací soud na str. 11-12 svého usnesení a připomněl, že stížnost byla, logicky s ohledem na shodnost s meritorními námitkami, zamítnuta, a rozhodnutí o zamítnutí bezplatné obhajoby nabylo právní moci. Obviněný tudíž nebyl na své obhajobě nijak zkrácen. Jen pro úplnost lze dodat, že na žádost obviněného o poskytnutí zvukových záznamů ze dne 18. 6. 2014 okresní soud reagoval už dne 19. 6. 2014, kdy obviněnému sdělil, že zvukové záznamy z hlavního líčení mu mohou být poskytnuty poté, co soudu pošle potřebný nosič CD (č. l. 563). Námitka do protokolu o hlavním líčení konaném dne 22. 1. 2014 došla okresnímu soudu rovněž dne 18. 6. 2014, avšak nebyla blíže specifikována. Pokud jde o nahlížení do spisu, z úředních záznamů ve spisu vyplývá, že ve dnech 26. 5. 2014 a 27. 5. 2014 se obviněný dostavil a žádal o nahlédnutí do spisu, což mu však umožněno nebylo, neboť spis měla u sebe samosoudkyně k vykonání nutných úkonů. Shrnuto, z obsahu spisu nevyplývá porušení práva obviněného na spravedlivé řízení. Na tom nic nemění fakt, že obviněný podal v průběhu řízení řadu různých návrhů, námitek a žádostí. Jen o námitce podjatosti podané obviněným proti různým orgánům činným v trestním řízení bylo rozhodováno opakovaně (viz rozhodnutí ze dne 31. 8. 2010, 5. 10. 2010, 21. 9. 2011, 13. 12. 2012, 22. 1. 2014, 10. 6. 2014). I z dalších důvodů došlo v důsledku jednání obviněného k prodloužení trestního řízení. Na obviněného byl dokonce vydán příkaz k zatčení (č. l. 155), soudní jednání bylo opakovaně zmařeno pro jeho nepřítomnost (např. dne 21. 9. 2011, 12. 2. 2013). První odsuzující rozsudek v této věci (ve výroku o vině prakticky shodný) byl vydán již dne 18. 10. 2011. Obviněný se snažil zpochybnit svou povinnost platit řádně výživné na syna P. B., kterou neplnil, i podáváním ústavních stížností, jimž opakovaně nebylo vyhověno. Tak ústavní stížnost podal obviněný například už proti rozhodnutí o zvýšení výživného ze dne 31. 7. 2003 a ta byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 703/04. Ústavní stížnost obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 13 Co 107/2008 (č. l. 74), jímž byla potvrzena výše výživného 2 200 Kč měsíčně fakticky i pro inkriminované období, byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1539/09. Situace má v celkovém pohledu jednoho společného jmenovatele, a to dlouhodobou nechuť obviněného platit řádné výživné na svého syna P. B.
Je na místě připomenout, že Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces (Čl. 4, Čl. 90 Ústavy České republiky).
Nutnost takové ingerence Nejvyššího soudu by nastala v případě některé ze zásadních vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Námitky uplatněné obviněným v dovolání jsou i z těchto hledisek zjevně neopodstatněné. Soudy provedly úplné dokazování a odůvodnily, proč nevyhověly dalším důkazním návrhům. Skutková zjištění soudů mají logickou návaznost na obsah provedených důkazů a nejsou s nimi v zásadním rozporu. Ačkoli s tím obviněný nesouhlasí, soudy dospěly (v podstatě přes odpor a nespolupráci obviněného i matky jeho dvou dalších synů) k přesvědčivým a podrobně odůvodněným skutkovým závěrům o skutečných majetkových poměrech a výdělkových možnostech obviněného. Tyto jejich závěry jsou v souladu s těmi, k nimž dospěly soudy v občanskoprávním řízení. Správně zjistily i majetkové poměry v rodině poškozeného a jeho odůvodněné potřeby. Zabývaly se majetkovými poměry a životní úrovní jeho dvou dalších synů – A. a D. S. - jejich matky R. S. a jejich investic např. do bytu a osobního vozidla (s nímž jezdil obviněný) i společným soužitím obviněného a R. S. a společným uhrazováním nákladů na potřeby své a synů. Nelze přehlédnout ani fakt, že v září 2009 pod hrozbou (předchozího) trestního stíhání obviněný v plném rozsahu doplatil dlužné výživné za období od dubna 2006 do května 2008 ve výši 15 400 Kč (takže jeho předchozí trestní stíhání skončilo zprošťujícím rozsudkem). Své závěry, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, opřel nalézací soud o řadu důkazů, které logicky zhodnotil. Není tedy pravdivá námitka, že by se soud těmito skutečnostmi nezabýval, respektive že by svá tvrzení nedoložil. Ačkoli to obviněný patrně přehlédl, vypořádal se nalézací soud i s námitkou týkající se exekučního řízení, s tím, že okolnost, že exekutor nezjistil dostatek majetku, respektive se nedostal na majetek obviněného, ještě neznamená, že obviněný tímto majetkem nedisponuje (str. 9 odsuzujícího rozsudku). Situace je obtížná v tom, že obviněný již několik let zatajuje nejen svůj majetek a své příjmy, ale také dlouhodobě odmítá sdělit adresu, na které se zdržuje (obviněný již tímto chováním demonstruje svůj negativní postoj k řádnému plnění zákonné vyživovací povinnosti), zatímco matka jeho dalších dvou synů se snaží rovněž zatajovat majetkové poměry rodiny (je však logický závěr soudů, že s ohledem na zjištěné skutečnosti rodina rozhodně nežije pouze z jejich sociálních dávek). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a uvedl, že obviněný je osobou, u které nejsou evidovány ani patrny omezení pracovní způsobilosti, jež by mu objektivně bránily v práci. V jeho skupině vzdělání existoval podle úřadu práce dostatek pracovních pozic s dostatečným deklarovaným příjmem. To zjistily již soudy v občanskoprávním řízení. V rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. P 82/94, byl učiněn závěr, že s ohledem na nabídky volných pracovních míst odpovídajících kvalifikaci obviněného a průměrnému výdělku, by mohl obviněný dosahovat hrubého výdělku 17 až 18 tisíc Kč měsíčně. V původním odsuzujícím rozsudku v této věci ze dne 18. 10. 2011 bylo dokonce vycházeno z toho, že obviněný mohl v rozhodném období dosahovat příjmů kolem 36 000 Kč hrubého měsíčně.
To, že obviněný jako osoba samostatně výdělečně činná se neevidoval na úřadu práce, jej trestní odpovědnosti nezbavuje. S těmito úvahami soudů se lze ztotožnit. Pokud má dotyčná osoba zákonnou vyživovací povinnost, samostatná výdělečná činnost nemůže být pro něho pouhým koníčkem. Pokud dlouhodobě není výdělečná, je nutné, aby povinný učinil veškeré jiné dostupné zákonné kroky k získání příjmů a plnění vyživovací povinnosti, například kroky směřující k získání a uzavření pracovního poměru. Akceptovat lze též závěr nalézacího soudu, že fakt, že obviněný malým zlomkem výživné platí, lze považovat za účelovou snahu vyhnout se placení výživného ve výši určené soudem a částečným plněním si zajistit, že nebude proti němu vedeno trestní stíhání.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily popsané skutkové závěry. Soudu prvního stupně lze sice vytknout, že odůvodnění odsuzujícího rozsudku zčásti řešil odkazem na svůj původní (odvolacím soudem zrušený) rozsudek, nejde však o vadu, která by se podstatným způsobem obsahu pozdějšího (nyní přezkoumávaného) rozsudku dotkla nebo se jakkoli promítla na správnosti skutkových či právních závěrů soudu nebo která by zpochybňovala spravedlivost provedeného řízení.
Pokud jde o vlastní hmotně právní posouzení, obviněný v podaném dovolání neuplatnil v zásadě žádné námitky v tom smyslu, proč by uvedený skutek (blíže popsaný v odsuzujícím rozsudku) nevykazoval znaky přečinů zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku v jejich úmyslné formě. Námitka, že ze zjištěných okolností nevyplývá, že by se úmyslně vyhýbal plnění své zákonné vyživovací povinnosti, je zjevně neopodstatněná. Úmyslné zavinění obviněného ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je zřejmé z okolností činu, jak je soudy popsaly, které potvrzují vědomé jednání obviněného, který se rozhodl neplnit řádně svou vyživovací povinnost vůči P. B. a podnikl k tomu i některé takové kroky, které svědčí o záměrném vyhýbání se placení výživného. Využil k tomu mimo jiné žalobu, kterou se neúspěšně domáhal zrušení této vyživovací povinnosti.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně také námitkou, že soudy v rámci řešení tzv. předběžné otázky nesprávně určily výši výživného, kterým měl přispívat na výživu svého syna, a to na principu výdělečné potenciality obviněného. Ani tuto výhradu však Nejvyšší soud neshledal sebeméně opodstatněnou. Určení výše vyživovací povinnosti na základě příslušných zákonných kritérií je právní otázkou týkající se hmotněprávního posouzení skutku. Znak „zákonná povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného“ je tzv. normativním znakem skutkové podstaty trestného činu, pod který je třeba podřadit nejen samotnou existenci vyživovací povinnosti, ale i její výši (právní omyl týkající se jak existence, tak výše vyživovací povinnosti je třeba posuzovat podle zásad o skutkovém omylu). Je nesporné, že výši vyživovací povinnosti obviněného jakožto otázku viny musí soudy v trestním řízení posuzovat samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. Přitom jsou však povinny vycházet ze stejných zákonných kritérií jako soudy v občanskoprávním řízení, tj. v posuzované věci z ustanovení §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, účinného do 31. 12. 2013. Podle tohoto ustanovení se při určení výše výživného vycházelo z odůvodněných potřeb oprávněného a z možností, schopností a majetkových poměrů povinného. Nelze tedy přisvědčit námitce obviněného, že kritéria pro stanovení výše výživného jsou v trestním řízení odlišná. Obviněný pak jiné konkrétní námitky proti stanovení výše výživného neuvedl. Nejvyšší soud proto jen ve stručnosti odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, které danou otázku vyhodnotily shodně jako soudy v občanskoprávním řízení, konkrétně Okresní soud v Litoměřicích v rozsudku ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. P 82/94, Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 13 Co 107/2008. Soudy v trestním řízení dostály své povinnosti k rozhodnutím v občanskoprávním řízení přihlížet a ve svých rozhodnutích se s nimi vyrovnat.
Věcí výživného obviněného vůči P. B. se zabýval i Ústavní soud. Ve svém usnesení ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1539/09, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost obviněného proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že skutkové závěry obecnými soudy učiněné jsou v rámci vázanosti pravidly logiky řádně odůvodněny, mají kontextuální přesvědčivost a nevykazují mezery. Obecné soudy se řádně zabývaly kritérii obsaženými v §96 odst. 1 zákona o rodině. Zcela v souladu se základními právy stěžovatele na projednávanou věc aplikovaly princip potenciality příjmů dle §85 odst. 2 zákona o rodině, neboť jak již Ústavní soud v minulosti konstatoval, při určování výše výživného nelze opomenout ani hledisko možné úrovně příjmů, které by povinný vzhledem ke svým schopnostem mohl dosahovat. Obecné soudy své úvahy, které je vedly ke stanovení výživného v uvedené výši, podrobně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž Ústavní soud v této souvislosti nezjistil nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního hlediska vytknout.
Zbývá dodat, že výše výživného 2 200 Kč měsíčně byla stanovena již od roku 2004, přičemž lze předpokládat, že odůvodněné potřeby P. B. poté vzrostly. Proto i v případě, že by bylo vycházeno z výdělku obviněného ve výši 17 000 Kč měsíčně, je závěr nalézacího soudu, že uvedená výše výživného není nepřiměřená, plně odůvodněný. Jde o skutečně minimální zákonnou výši výživného. Odůvodněný postoj zaujaly soudy v rámci posuzování otázky výživného i k návrhu obviněného na zrušení vyživovací povinnosti na P. B.
Podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dále dovolací námitka vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost uplatňovat pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jde o námitku týkající se hmotněprávního posouzení skutku. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však u méně závažných trestných činů korigován výše uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Jedním z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe je společenská škodlivost činu. Ta sice není zákonným znakem trestného činu, nicméně je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Je přirozené, že ne všechna kriteria budou v konkrétním případě významná nebo stejně významná. Úvaha o tom, zda jde o čin, u něhož s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není na místě uplatnit trestní represi z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z dovolací námitky obviněného vyplývá, že zpochybňuje, zda právě v posuzované trestní věci nedošlo k porušení principu subsidiarity trestní represe. Bližšími argumenty však není ani tato námitka odůvodněna. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že i při plném respektování zmíněného principu neplatí, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Nutno především poukázat na to, že svým jednáním obviněný opakovaně naplnil všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, přičemž nelze konstatovat, že by tyto znaky nebyly naplněny ani „hraničním způsobem“, tedy tak, že by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídaly běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Je třeba vzít v úvahu, že stupeň společenské škodlivosti je zvýrazněn tím, že obviněný spáchal dva trestné činy (skutky), když pokračoval ve stejném jednání i po sdělení obvinění za první z nich. V obou případech navíc jednal v přímém úmyslu. Přehlédnout nelze ani delší dobu páchání trestného jednání i větší dluh na výživném, který tak vznikl. Jak už bylo zmíněno, nejde přitom o první trestní stíhání obviněného za podobné jednání. Z těchto důvodů je v posuzovaném případě dána značná společenská škodlivost jednání obviněného, odpovídající běžně se vyskytujícím zásahům do objektu daného trestného činu, a uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
Obviněnému tak nebylo možno přisvědčit v názoru, že byl přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku uznán vinným neprávem, v důsledku nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného P. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného usnesení (dne 8. 9. 2015) pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena dne 3. 3. 2017. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák