ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.368.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 368/2017-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. září 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné D. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 4 To 316/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 122/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 7. 2016, č. j. 1 T 122/2015-423, byla obviněná D. D. uznána vinnou přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Podle §201 odst. 3 tr. zákoníku byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem. Dále jí byla uložena povinnost uhradit poškozeným X. Y. *) , škodu ve výši 80 000 Kč a X. Z. *) , škodu ve výši 80 000 Kč. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo protialkoholní léčení ambulantní.
Obviněná se přečinu dopustila tím (zkráceně uvedeno), že v blíže nezjištěném období od září 2012 do listopadu 2014 úmyslně neplnila své rodičovské povinnosti a řádně nevychovávala své nezletilé děti X. Y. a X. Z. *) , se kterými společně se svým druhem P. O. žila ve společné domácnosti, kdy v jejich přítomnosti opakovaně požívala ve zvýšené míře alkoholické nápoje, následkem čehož docházelo k opakovanému vzájemnému slovnímu i fyzickému napadání obviněné a jejího druha v přítomnosti dětí. Nezletilý X. Y. *) i v přítomnosti obviněné kouřil balený tabák a cigarety, který mu tato poskytovala, rovněž v menší míře konzumoval alkohol, pro který ho obviněná posílala, převážně víno, které cestou upíjel z lahve, který mu obviněná v několika případech v menší míře sama podala a příležitostně kouřil marihuanu. Obviněná podala alkohol i nezletilé X. Z. *) , a to nejméně v jednom případě skleničku piva a vína. Od června 2013 do října 2014 bydlela obviněná s dětmi v chatě bez elektřiny i vody, v důsledku čehož nemohly děti řádně vykonávat osobní hygienu a mívaly špinavé oblečení. Obviněná byla dne 12. 7. 2014 přítomna tomu, jak její druh poskytl nezletilému X. Y. *) tvrdý alkohol, nejméně jednoho panáka rumu, kdy se následně nezletilý pozvracel, obviněná nijak nezasáhla a nezavolala lékařskou pomoc a ve stejnou dobu se její druh vysmíval nezletilé X. Z. *) , že nosí podprsenku, chtěl po ní, aby mu ukázala prsa, což se nestalo a nezletilá z chaty odešla pryč, přičemž přítomná obviněná nijak nezasáhla. Děti po celé období žily v nepodnětném prostředí, kde byly narušeny mezilidské vztahy a citově strádaly. Obviněná dětem nevěnovala dostatečnou péči a pozornost v důsledku zvýšené konzumace alkoholu, nespolupracovala se školou, kdy v důsledku toho měl nezletilý X. Y. *) ve školním roce 2012/2013 celkem 160 a v roce 2013/2014 celkem 219 zameškaných hodin a to i neomluvených. 7. 10. 2013 se nezletilý dopustil majetkové trestné činnosti a to činu jinak trestného krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Obě děti byly posléze na vlastní žádost umístěny do Dětského domova Senožaty.
Shora uvedeným rozsudkem byla pak obviněná také podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, protože tento skutek není trestným činem.
Proti odsuzující části rozsudku okresního soudu podala obviněná odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 4 To 316/2016, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné uložený trest odnětí svobody v trvání 1 roku odložil na zkušební dobu v trvání 4 let za současného stanovení dohledu. Dále jí byla dle §85 odst. 2, §48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku uložena povinnost zdržet se ve zkušební době požívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozeným X. Y. *) na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 80 000 Kč a X. Z. *) , na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 80 000 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná řádně a včas prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že zjištěné skutkové okolnosti byly soudy nižších instancí nesprávně právně kvalifikovány. Je třeba zohlednit zásadu subsidiarity trestní represe. Společenská škodlivost skutků nedosáhla takové míry, aby bylo nutné na ně reagovat prostřednictvím trestního práva. Obžaloba popisovala ojedinělé incidenty, které s ohledem na absenci dlouhodobosti nejsou způsobilé vyvolat společensky škodlivé přístupy k obecně uznávaným společenským pravidlům a ovlivnit nepříznivě morálku dětí. Takové chování nebylo u dětí hodnověrně prokázáno, otázky související se školní docházkou jsou soudy hodnoceny spekulativně a vysokou absenci způsobily zdravotní problémy, které lze stěží ovlivnit. Dále obviněná uvedla, že v dané době i s druhem nebyli zaměstnáni, docházeli pouze na příležitostné brigády a jejich finanční situace nebyla dobrá, když ani otec dětí dlouhodobě na jejich výživu ničím nepřispíval. Posuzování způsobu bydlení by tak podle obviněné vedlo k trestnímu stíhání většiny nemajetných rodičů. Závěry soudů o nepodnětném prostředí, citovém strádání a nadměrné konzumace alkoholu byly soudem subjektivně hodnoceny a neodůvodňují závěr o trestnosti a naplnění dané skutkové podstaty.
Obviněná z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 4 To 316/2016, a aby tomuto soudu přikázal věc k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že se v rámci dovolacího řízení nelze domáhat opravy skutkových zjištění ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění lze připustit jen v určitém rozsahu a to zejména, když existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obou soudů. Tato situace však v dané věci nenastala. Část námitek obviněné je tak pod dovolací důvod nepodřaditelná. Dokazování soudu je založeno na mnoha svědeckých výpovědích a na mnoha listinných důkazech a rovněž na znaleckém posudku ohledně obviněné z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Důkazy tak tvoří ucelený řetězec, který vede k jednoznačnému a logickému závěru, že se skutek stal právě tak, jak je popsán v rozhodnutí nalézacího soudu. Pod dovolací důvod lze podřadit pouze námitku o porušení ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Dle obviněné šlo o ojedinělé incidenty a trestní represe je nepřiměřenou reakcí na tento stav. S tímto však nelze souhlasit, neboť na její jednání je třeba nahlížet v celkovém kontextu a posuzovaná doba je nejméně od září 2012 do listopadu 2014. Po celou tuto dobu byli nezletilí v prostředí s narušenými mezilidskými vztahy, kdy obviněná požívala v nadměrné míře alkoholické nápoje, ke kterým měli nezletilí přístup. Obviněná měla se svým druhem po požití alkoholu opakované konflikty, čemuž byli nezletilí přítomni. Nezletilý X. Y. *) měl přístup rovněž k tabáku a marihuaně. Bydlení rovněž nebylo adekvátní potřebám dětí, nemohly řádně vykonávat osobní hygienu. Státní zástupkyně nesouhlasí ani s námitkou obviněné, že byla odsouzena za nemajetnost, když finanční prostředky investovala do alkoholu, cigaret a drog a péči o děti opomíjela. Obviněná dětem nevěnovala dostatečnou pozornost, děti se nepřipravovaly do školy, obviněná se školou nespolupracovala. Obě děti následně byly na vlastní žádost umístěny od Dětského domova Senožaty, což situaci dokresluje. Tímto jednáním pak obviněná jednoznačně úmyslně, minimálně ve smyslu eventuálního úmyslu, ohrozila rozumový, citový i mravní vývoj dětí tím, že je sváděla k zahálčivému a nemravnému jednání a umožnila jim vést zahálčivý a nemravný život. Závažným způsobem porušila svou povinnost o ně pečovat. Je také zjevné, že negativní důsledky tohoto jednání již nastaly, když nezletilý od první třídy kouří, dopustil se činu jinak trestného a v posuzovaném období měl enormní počet zameškaných hodin ve škole.
Státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné, a souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem. Nejvyšší soud je vázán vymezením dovolacího důvodu a jeho odůvodněním.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatelka. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatelka snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněná prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by skutková zjištění soudů byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy se projevuje zejména tím, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy může vyplývat i z toho, že tato zjištění jsou zcela nebo v rozhodující míře založena na nějakém procesním úkonu, který je zatížen tak podstatnou vadou, že je jako důkaz nepoužitelný, a skutková zjištění soudů nemají oporu v ostatních důkazech.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jihlavě, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Krajský soud v Brně, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněné.
Obviněná také ve svém dovolání v zásadě nepopírá, že by se uvedeného jednání dopustila, avšak má za to, že šlo o ojedinělé události s absencí dlouhodobosti a tudíž nebylo její jednání nutno postihovat normami trestního práva. Domnívá se, že soudy v jejím případě rozhodly v rozporu s principem subsidiarity trestní represe, neboť její jednání nevykazovalo potřebnou společenskou škodlivost. Namítá, že soudy dostatečně nezohlednily všechny okolnosti případu, kdy jí přičítaly k tíži její tehdejší finanční situaci, a takový způsob trestního řízení by mohl vést k trestnímu stíhání většiny nemajetných rodičů.
Nejvyšší soud se touto relevantní námitkou obviněné zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Na úvod je nutno podotknout, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Princip „ultima ratio“ je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Obviněná v tomto směru namítala, že soudy zcela nerespektovaly všechny okolnosti případu, především pak absenci dlouhodobosti a finanční situaci rodiny. Tyto námitky ovšem nemohou obstát, protože jednání obviněné i následky způsobené její činností odpovídají běžně se vyskytujícím trestným činům přečinu ohrožování výchovy dítěte.
Nad rámec výše uvedeného pak Nejvyšší soud uvádí, že k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku není třeba, aby následek nastal, postačí pouze skutečnost, že došlo k ohrožení rozumového, citového a mravního vývoje dětí sváděním k zahálčivému životu. Nicméně v tomto případě již negativní následky nastaly a to poměrně závažného charakteru. Děti měly v posuzovaném období výrazné prospěchové problémy, nezletilá X. Z. *) musela dokonce opakovat druhou třídu základní školy. Nezletilý X. Y. *) měl mnoho zameškaných hodin, některé neomluvené a projevilo se to opakovaně sníženou známkou z chování. Nezletilý X. Y. *) uvedl, že cigarety kouří od první třídy. Rovněž kouřil marihuanu a pil alkohol. Dlouhodobě nepodnětné prostředí se na dětech podepsalo značně negativně, kdy v nich nebyl rozvíjen žádný potenciál. Argument obviněné stran nepříznivé finanční situace rodiny nemůže obstát, jelikož pozornost a péče není jen o penězích a jak správně uvedla státní zástupkyně, obviněná finanční prostředky investovala do alkoholu, cigaret a drog. Okolnost, že obviněná řádně nepracovala v zaměstnaneckém poměru a nezajistila si tak pravidelný zdroj příjmů, v žádném případě nesvědčí v její prospěch. Dle komentáře svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu má širší obsah než navádění, neboť sem spadá nejen přímé vyzývání, ať slovem nebo skutkem, nýbrž i takové jednání pachatele před dítětem, které může u něj, a to i při jeho pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k zahálčivému nebo nemravnému životu (děti totiž napodobují chování dospělých, a to i neuvědoměle). Nezáleží na tom, zda dítě již před takovým jednáním pachatele nemravný život vedlo, poněvadž jednání pachatele v něm tyto negativní návyky utvrzuje a posiluje. Musí jít z povahy věci o úmyslné jednání, které se podobá návodu a svou povahou musí být způsobilé dítě nepříznivě ovlivnit (ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. §201 [Ohrožování výchovy dítěte]. In: ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří, KRATOCHVÍL, Vladimír, PÚRY, František, RIZMAN, Stanislav, ŠÁMALOVÁ, Milada, VÁLKOVÁ, Helena, VANDUCHOVÁ, Marie. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1952. ISBN 978-80-7400-428-5.).
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal za prokázaný závěr soudů obou stupňů o tom, že se obviněná dopustila jednání uvedeného ve výroku rozsudku nalézacího soudu, a toto bylo správně kvalifikováno jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť obviněná svým dětem v důsledku nadměrné konzumace alkoholu nevěnovala po delší dobu dostatečnou péči, svým jednáním je úmyslně sváděla a umožnila jim vést zahálčivý a nemravný život a ohrozila jejich rozumový, citový a mravní vývoj.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněné D. D. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.