ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.4.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 4/2017-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 7. června 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 4 To 280/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 42/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 9 T 42/2016, byl obviněný R. V. uznán vinným organizátorstvím přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) a §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, dílem organizátorstvím pokusu přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a), §21 odst. 1 a §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněná V. D. byla uznána vinnou přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1, §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Za to byla odsouzena podle §211 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
Obvinění se trestných činů dopustili tak, že poté, kdy v přesně nezjištěné době v říjnu roku 2015 oba obvinění po seznámení se navázali intimní vztah, obviněný R. V. využil povahy obviněné V. D., jíž vystupování obviněného vůči její osobě v té době imponovalo, a jak tehdy, tak i v následujícím měsíci listopadu 2015, po citovém ochladnutí jejich vztahu, je i nadále akceptovala k jeho osobě k tomu, aby ad 1) nejprve v blíže neurčené době v měsíci říjnu roku 2015, nejdéle pak do 2. 11. 2015, obviněný R. V. s odůvodněním, že potřebuje úvěr, jenž má být později splacen z blíže nespecifikovaných dotací, přesvědčil obviněnou V. D., aby dne 2. 11. 2015 v pobočce České spořitelny, a. s., v B. na ul. K., kam ji svým vozem dovezl obviněný a zde na ni čekal, požádala o poskytnutí účelového spotřebního úvěru pro fyzickou osobu ve výši 120 000 Kč, na návrh obviněného R. V. jako účel úvěru uvedla pořízení osobního automobilu nebo motocyklu a kdy opět na návrh téhož obviněného v žádosti dále uvedla, že je od 1. 9. 2014 zaměstnána u společnosti Arcelor Mittal Ostrava, a. s., o čemž předložila potvrzení zaměstnavatele s potvrzeným příjmem 18 947 Kč, které jí opatřil obviněný R. V., ačkoli obviněná pro tuto společnost nikdy nepracovala a za uvedeným účelem úvěr nežádala, přičemž prostřednictvím SMS zpráv ji týž obviněný instruoval, do jaké výše úvěrového rámce by měla obviněná úvěr přijmout a rovněž touto cestou vyžadoval zprávy o průběhu sjednávání úvěru, čímž bylo dosaženo toho, že obviněné V. D. byl poskytnut úvěr ve výši 120 000 Kč, jenž obdržela v hotovosti, a téhož dne v celé výši předala obviněnému R. V., a který měla splatit v šedesáti měsíčních splátkách ve výši 2 721 Kč, žádnou splátku však nezaplatila, ke škodě České spořitelny, a. s., ad 2) poté, nejméně od 7. 11. 2015, nejdéle do 9. 11. 2015, pomocí SMS zpráv a telefonátů, obviněný R. V. opět s odůvodněním, že potřebuje další úvěr, jenž má být později opět splacen z blíže nespecifikovaných dotací, znovu přesvědčil obviněnou V. D., aby dne 9. 11. 2015 na téže pobočce České spořitelny, a. s., kam ji opět přivez vozem a kde na ni čekal, požadovala poskytnutí neúčelového hotovostního úvěru pro fyzickou osobu ve výši 180 000 Kč, když hotovost měla opět předat obviněnému, v žádosti o poskytnutí úvěru opět po dohodě s obviněným uvedla nepravdivé údaje o zaměstnání u společnosti Arcelor Mittal Ostrava, a. s., s příjmem 18 947 Kč měsíčně, přičemž opět pomocí SMS zpráv jí obviněný instruoval, do jaké výše úvěrového rámce by měla obviněná úvěr přijmout, a rovněž touto cestou vyžadoval zprávy o průběhu sjednávání úvěru, avšak úvěr nebyl obviněné poskytnut.
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání obviněný R. V. a poškozená Česká spořitelna, a. s. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 4 To 280/2016, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný R. V. prostřednictvím obhájkyně řádně a včas obsáhlé dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v otázce stanovení výše škody, která měla být poškozené způsobena a v otázce posouzení naplnění všech znaků subjektivní i objektivní stránky organizátorství k přečinu úvěrového podvodu. Podle obviněného rozsudek soudu prvního stupně vůbec neobsahuje vymezení výše škody, a přitom je podstatné pro takové právní posouzení, aby bylo prokázáno, že skutečně došlo k větší škodě a že došlo k jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání přečinu úvěrového podvodu se způsobením větší škody, jehož se dopustila obviněná V. D. Ve výroku o vině by měla být podle obviněného specifikována přesná výše škody. Soudy podle obviněného za škodu zřejmě považovaly částku 300 000 Kč, jako součet částek 120 000 Kč (částka obviněné V. D. vyplacená) a 180 000 Kč (částka, o kterou obviněná požádala, ale vyplacena jí nebyla). Tyto závěry jsou podle obviněného v rozporu s obsahem spisu, když poškozená uplatnila, byť opožděně, nárok na náhradu škody v částce 128 387 Kč. Obviněný citoval ustanovení §137 tr. zákoníku a obecnou definici škody a znovu zopakoval, že ve výroku o vině není výše způsobené a hrozící škody nijak specifikována. Rozhodnutí nalézacího soudu podle něj odporuje zásadám uvedeným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a pokud jde o rozsah způsobené škody není náležitě odůvodněno. Nesprávné právní posouzení spočívá podle obviněného v sečtení výše škody, a to částek 120 000 Kč a 180 000 Kč, když tato nebyla obviněné V. D. vyplacena a nemohla být škodou skutečnou ani ušlým ziskem, a jako čistě hypotetická nemohla být předmětem součtu provedeného soudy. Posouzení skutku jako organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k uvedeným přečinům úvěrového podvodu je podle obviněného nesprávné, neboť nebyly vymezeny všechny znaky hlavního trestného činu, kterého se měla dopustit obviněná V. D. Znovu v této souvislosti uvedl, že chybí vymezení přesné výše škody. Dále namítl, že jednal v negativním skutkovém omylu o podmínkách trestní odpovědnosti ve smyslu §18 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nevěděl a nepředpokládal, že potvrzení o zaměstnání a výši příjmu není pravé a pravdivé. Je tudíž vyloučeno, aby jednal úmyslně, přičemž úmyslné zavinění je podmínkou pro použití právních kvalifikací, kterými byl uznán vinným. Dále zopakoval svoji odvolací námitku, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by spáchání přečinu úvěrového podvodu a jeho pokusu zosnoval nebo řídil. Obviněný si je vědom skutečnosti, že dovolací soud nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním, avšak má za to, že pochybení, k nimž došlo při zjišťování skutkového stavu soudem prvního stupně a soudem odvolacím, již dosahují intenzity zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Dále rozebíral skutková zjištění uvedená v tzv. skutkové větě a uvedl, že jsou v rozporu s provedenými důkazy. Zjištění, že obviněnou požádal o poskytnutí neúčelového hotovostního úvěru je podle něj v rozporu s provedenými důkazy, když bylo zjištěno, že obviněná požádala o úvěr na modernizaci nebo rekonstrukci domácnosti. Dále uvedl, že jediným důkazem o tom, že obviněné opatřil potvrzení o pracovním poměru je pouze tvrzení této obviněné, když ostatní důkazy lze podle obviněného interpretovat opačně, tedy v jeho prospěch. Dále obviněný uvedl, že nalézací soud přes jeho nesouhlas se čtením úředních záznamů o vysvětlení osob u hlavního líčení dne 5. 5. 2016 provedl dokazování fotografiemi SMS zpráv mezi ním a V. D., které pořídily orgány činné v trestním řízení z mobilního telefonu obviněné V. D., které V. D. dobrovolně poskytla orgánům činným v trestním řízení. Přes námitku obviněného, že se jedná o procesně nepoužitelný důkaz, soud z něj při zjišťování skutkového stavu vycházel. Obviněný je i přes odůvodnění soudů přesvědčen, že se jedná o nezákonný a v řízení nepoužitelný důkaz fotografiemi. Fotografie SMS zpráv vznikly činností policejních orgánů, vyfotografováním zpráv uložených v mobilním telefonu obviněné, vytištěním a založením do spisu. Nešlo podle něj o úkon neopakovatelný a neodkladný. Podle obviněného nebylo možno tyto důkazy bez jeho souhlasu ve smyslu §314d odst. 2 tr. ř. provést. Trvá na tom, že tímto postupem policejní orgán obešel zákon v §88 tr. ř., který stanovuje přísné předpoklady pro odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Uvedl, že sice podle §89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, ale zároveň je podle něj nezbytné, aby byl důkaz získán v souladu se zákonem. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí soudů zabývajícími se otázkou tzv. „fair“ neboli spravedlivého procesu. Podle obviněného došlo použitím SMS zpráv jako důkazu k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jakož i k porušení dalších práv, která mu zaručuje Listina základních práv a svobod. Soudy se dále podle obviněného nezabývaly logickými rozpory ve výpovědi obviněné V. D. ohledně jejího důvodu, který ji k činu vedl, když uvedla, že se jej bála, přitom se s ním intimně stýkala a neví proč se neobrátila na policii nebo něco neřekla zástupci poškozené společnosti. Zdůraznil, že u něj nebyly zajištěny ani listiny vztahující se k úvěru ani hotovost, kterou mu měla obviněná předat. Odvolací soud se pak podle něj nevypořádal s jeho obhajobou ohledně obsahu SMS zpráv, když on tvrdí, že pro V. D. v té době zajišťoval zapůjčení vozidla Audi, a to byl důvod, proč se měli sejít. Navíc z SMS zpráv není podle obviněného zřejmé, za jakým účelem se měl s obviněnou sejít. Za „čirou spekulaci“ označuje obviněný argumentaci nalézacího soudu, pokud soud poukázal na podobný způsob páchání dřívější a nynější trestné činnosti dovolatele. Obviněný uzavřel, že výrok o vině není založen na důkazech, které by zcela vylučovaly pochybnosti o tom, že se stal skutek, který je předmětem, trestního stíhání, a že tento skutek spáchal on.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ohledně jeho osoby a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že značná část námitek směřuje do skutkové a procesní oblasti a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jsou to námitky, kterými odmítá skutkové zjištění, podle kterého opatřil obviněné nepravdivé potvrzení o pracovním poměru a dosahovaném příjmu, námitky jimiž se domáhá aplikace ustanovení §18 tr. zákoníku o skutkovém omylu, a odmítá existenci úmyslného zavinění. Tyto námitky podle státního zástupce nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudy, ale z vlastních skutkových tvrzení obviněného. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá podle státního zástupce ani obecně formulovaná námitka, podle které nebylo prokázáno, že by spáchání přečinu úvěrového podvodu a jeho pokusu zosnoval nebo řídil. Irelevantní jsou podle státního zástupce též námitky týkající se nezákonnosti a procesní nepoužitelnost důkazu s obsahem SMS zpráv z mobilního telefonu obviněné V. D., když jde o námitky výlučně procesního, nikoli hmotněprávního charakteru. Deklarovanému dovolacímu důvodu podle něj neodpovídají ani námitky týkající se věrohodnosti výpovědi spoluobviněné V. D., jakož i námitky, ve kterých obviněný provádí vlastní interpretaci obsahu SMS zpráv a označuje za spekulativní závěry soudu o obdobném způsobu páchání své dřívější a současné trestné činnosti. Podle státního zástupce lze pod deklarovaný dovolací důvod formálně podřadit opakované námitky týkající se výše škody, shledává je však nedůvodnými. Jednáním obviněných byla způsobena škoda ve výši 120 000 Kč [jednání pod bodem 1)] a dílčí útok pod bodem 2) směřoval ke způsobení škody 180 000 Kč. Jednání obviněných směřovalo ke způsobení škody celkem 300 000 Kč, která je větší škodou ve smyslu §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Státní zástupce dodal, že i skutečně způsobená škoda ve výši 120 000 Kč hranici větší škody výrazně přesahuje. Správně tedy bylo jednání obviněného právně kvalifikováno jako organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Nedůvodná je podle něj i námitka, podle které nebyly vymezeny všechny znaky hlavního trestného činu, kterého se měla dopustit obviněná V. D., neboť jednání obviněné vymezené ve skutkových větách, vykazuje všechny znaky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1, §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, přičemž byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenu g).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání na obdobných námitkách (v částech jde dokonce o doslovně totožný obsah) jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání (č. l. 130 a násl. tr. spisu). Shodnými námitkami obviněného se proto zabýval a vypořádal se s nimi soud druhého stupně. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z velké části neodpovídají.
Podstatou dovolání obviněného je argumentace, že se trestné činnosti nedopustil [pozn. organizátorství přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) a §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, dílem organizátorství pokusu přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a), §21 odst. 1 a §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku]. Zpochybňuje věrohodnost usvědčující výpovědi spoluobviněné V. D. (poukazuje na údajné rozpory v její výpovědi). Poukazem na ustanovení §18 odst. 1 tr. zákoníku opakovaně prosazuje svou verzi průběhu skutkového děje, že žádosti obviněné V. D. o úvěry byly její samostatnou aktivitou, on nevěděl, že tato obviněná předkládá nepravdivé potvrzení o příjmu a jednal tak v negativním skutkovém omylu. Je tak zřejmé, že obviněný těmito námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a to, že byla jeho obhajoba provedeným dokazováním vyvrácena. Obviněný tak nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily, z jakých důkazů vyšly při závěru o jeho vině a i nadále považuje za stěžejní, že důkaz SMS zprávami je důkaz nezákonný. Namítá tak především procesní postupy soudů při zjišťování skutkového stavu věci, že mu nebyla provedenými důkazy vina prokázána, z provedeného dokazování podle něj nevyplývají znaky objektivní ani subjektivní stránky organizátorství. Zabývá se výší škody a má za to, že soudy neměly k výši škody dojít sečtením částek požadovaných úvěrů, když částka 180 000 Kč není skutečnou škodou.
Nejvyšší soud shledal, že pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit pouze námitku obviněného, že v jeho případě nedošlo k naplnění subjektivní stránky organizátorství k přečinu úvěrového podvodu. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou (viz níže). Nutno zdůraznit, že z této části dovolání je zřejmé, že obviněný také argumentací na podporu uvedené námitky především nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, když obecně namítá také nenaplnění objektivní stránky daného trestného činu, nesouhlasí s tím, jak soudy provedené důkazy hodnotily, sám také v dovolání důkazy hodnotí a vyvozuje z nich své vlastní skutkové závěry. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek, tak zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání.
Byť obviněný v dovolání ohledně výše škody poukazuje na ustanovení §137 tr. zákoníku o stanovení výše škody, které má hmotněprávní povahu a jehož porušení zakládá existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho konkrétní námitka ohledně výše škody s ustanovením §137 tr. zákoníku nijak nesouvisí a tuto povahu proto nemá. Obviněný totiž nesprávnost zjištění škody spatřuje v nesprávném určení její výše podle výše úvěru a v součtu částek obou úvěrů, a to s poukazem na škodu uplatněnou poškozenou společností, jakož i v tom, že ve výroku o vině nebyla specifikována výše škody, která měla vzniknout a která hrozila, přestože se jedná o zákonný znak skutkové podstaty daného trestného činu. K tomu je především nutno zdůraznit, že podle §138 odst. 1 tr. zákoníku (hranice výše škody…) se větší škodou rozumí škoda dosahující nejméně částky 50 000 Kč, takže při zjištěné výši obou úvěrů (120 000 Kč poskytnutého, 180 000 Kč neposkytnutého) jsou jakékoliv námitky ohledně přesného zjištění výše škody a součtu obou částek zcela bezpředmětné, když již v každém jednotlivém dílčím případě výše škody, která je dána výši poskytnutého nebo požadovaného úvěru, několikanásobně převyšuje uvedenou zákonnou hranici větší škody. Tyto částky jsou v popisu skutku výroku o vině také konkrétně uvedeny a tedy jasně specifikovány. Protože soud prvního stupně posoudil dané jednání jako jeden pokračující trestný čin, je také celková výše škody dána součtem obou úvěrů, a to bez ohledu na to, že druhý úvěr poskytnut nebyl, což by mělo význam pouze v případě rozhodování o povinnosti k náhradě škody.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal rozpor (existenci extrémního rozporu obviněný výslovně namítal). Je zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného (jakož i obviněné) hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Jak ostatně potvrdil k námitkám obviněného uplatněným v odvolání také odvolací soud, který se se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem ztotožnil. Oba soudy svá rozhodnutí podrobně a přesvědčivě odůvodnily. Verzi obviněného, jíž se distancuje od jednání obviněné V. D., že půjčky si obviněná zařizovala sama na úhradu svých potřeb a nevěděl, že za tím účelem předkládá nepravdivé potvrzení o zaměstnání, soudy po pečlivém hodnocení všech okolností případu shledaly nevěrohodnou, když se s ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy zcela přiklonily k výpovědi obviněné V. D. Skutková zjištění soudů mají tedy odpovídající obsahový základ především ve výpovědi obviněné V. D. a v důkazech, jimiž byla ověřena její věrohodnost (SMS zprávy mezi ní a obviněným, listinné důkazy týkající se žádostí o úvěr, zpráva údajného zaměstnavatele, zprávy z úřadů týkající se osoby obviněné). V této souvislosti je nutné poukázat na to, že nalézací soud jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. posoudil (ke shodné námitce obviněného se pak shodně vyjádřil také soud odvolací, str. 4 rozhodnutí) otázku přípustnosti důkazu v podobě zajištěných SMS zpráv, resp. fotografií SMS zpráv z mobilního telefonu, založených v trestním spise (str. 6 a násl. rozhodnutí). Soudy nepochybily, pokud své závěry o vině postavily také na důkazu SMS zprávami z mobilního telefonu obviněné, které ona dobrovolně poskytla orgánům činným v trestním řízení, neboť s ohledem na ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byla k důkazu použita i SMS komunikace, která byla pořízena soukromou osobou, přičemž obviněný ani nesporuje, že by předmětné SMS zprávy obviněné nepsal on. Skutečnost, že byly SMS zprávy z mobilního telefonu ofoceny a jako listiny pak v papírové podobě vloženy do trestního spisu, nic nemění na povaze tohoto důkazu, že jde stále o SMS zprávy z mobilního telefonu obviněné, které ona dobrovolně poskytla pro účely trestního řízení. Podstatné je to, že předmětná SMS komunikace, jejíž nepoužitelnosti se obviněný ve svém dovolání domáhá (stejně jako v řízení před oběma soudy), nebyla pořízena orgány činnými v trestní řízení, pro něž je závazné ustanovení §88 tr. ř., jež upravuje možnost nařízení a provedení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, resp. §88a tr. ř. o nařízení vydání údajů o telekomunikačním provozu, a stanoví podmínky pro jejich použití jako důkazu v trestním řízení. Jestliže tedy komunikace není pořízena orgánem činným v trestním řízení, nelze požadovat splnění zákonem přesně vymezený postup a podmínky, za nichž k takovému opatření důkazu může dojít a jde o důkaz jako kterýkoli jiný (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem judikátu R 7/2008, dále také rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 275/2015, sp. zn. 6 Tdo 773/2016). Navíc je zřejmé, že tento důkaz nestojí osamoceně a doplňuje především výpověď obviněné V. D., která vypovídá o způsobu zapojení obviněného do její trestné činnosti. O přípustnosti určitého důkazního prostředku rozhoduje výlučně soud, a to na základě zásady volného hodnocení důkazů tak, že každý důkaz posuzuje samostatně z hlediska zákonnosti, věrohodnosti, vztahu k dokazované skutečnosti, a rovněž posuzuje důkazy ve svém celku, tedy jak jednotlivé důkazy potvrzují či vyvracejí určité trestněprávně relevantní skutečnosti (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád I. §89. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1308 a násl.). Nejvyšší soud shledal, že k porušení těchto zásad v trestní věci obviněného nedošlo a je zřejmé, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s trestním řádem i soudní praxí. Provedené důkazy nebude Nejvyšší soud podrobně rozebírat, neboť tak již učinil nalézací soud (jakož i soud odvolací) ve svém rozhodnutí, a není ani úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral a přehodnocoval. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obou soudů, s nimiž se zcela ztotožnil. Z výpovědí obviněné, dalších provedených důkazů a všech okolností případu bylo možné zrekonstruovat průběh skutkového děje tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině, podle něhož obviněný svou aktivní činností přesvědčil obviněnou V. D., zneužívaje jejího vztahu k němu, ke spáchání trestné činnosti (pozn. obviněná byla uznána vinou přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1, §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku), její trestní jednání zosnoval, sledoval a řídil, udílel rady a požadoval průběžně informace od obviněné, aby se ujistil, zda vše probíhá podle jeho plánu. Z provedeného dokazování je rovněž zřejmé, že to byl on, kdo obviněné V. D. opatřil bankou požadované listiny – potvrzení od zaměstnavatele o výši příjmu. Nelze tak akceptovat námitku obviněného, že jednal ve skutkovém omylu negativním (§18 odst. 1 tr. zákoníku), když tuto námitku ani nelze pod uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, neboť evidentně nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudy, ale z vlastních skutkových tvrzení obviněného, kterými se distancuje od trestného jednání obviněné V. D.
Na tomto místě Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. soudy oprávněně shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
Pokud jde o zjevnou neopodstatněnost námitky, kterou Nejvyšší soud shledal jako hmotněprávní a tedy odpovídající uplatněným důvodům dovolání, závěr nalézacího soudu (potvrzený odvolacím soudem), že byly jak u obviněné V. D., tak u obviněného R. V. naplněny objektivní a subjektivní znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu byl učiněn zcela důvodně. Bylo prokázáno, že obviněná V. D. při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé údaje a způsobila tímto činem větší škodu [část jednání pod bodem ad 1)], přičemž pod bodem ad 2) se dopustila jednání, které bezprostředně směřovalo k uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy a ke způsobení větší škody, jichž se dopustila v úmyslu tento trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. Z provedených důkazů pak nepochybně vyplývá, že obviněný se na trestné činnosti obviněné účastnil tím, že úmyslně zosnoval a řídil spáchání trestného činu spočívajícího v uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy a ve způsobení větší škody a také úmyslně zosnoval a řídil spáchání trestného činu spočívajícího v jednání, které bezprostředně směřovalo k uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy a ve způsobení větší škody, avšak k jeho dokonání nedošlo. Z provedeného dokazování je nepochybné, že obviněný věděl o jaké částky obviněná V. D. žádá, když tyto částky s ní v průběhu jednání také konzultoval.
Přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí tímto činem větší škodu. Větší škodou je, jak již bylo výše uvedeno, ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující nejméně částky 50 000 Kč. Obviněný se na trestné činnosti obviněné V. D. účastnil ve formě organizátorství. Dílčím útokem pod bodem 1) výroku o vině byla způsobena škoda ve výši 120 000 Kč (částka bankou vyplacená) a dílčí útok pod bodem 2) výroku o vině směřoval ke způsobení škody 180 000 Kč (částka, kterou se obvinění snažili vylákat, avšak úvěr nebyl schválen). Dílčí útok pod bodem 2) výroku o vině zůstal ve stadiu pokusu a škoda jím nevznikla, když absence následku trestného činu je pojmovým znakem pokusu. Při právní kvalifikaci jednání, které zůstalo zčásti ve stadiu pokusu (jak již odůvodnily soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích ke shodným námitkám obviněného), je však nutno přihlížet k výši škody, ke které jednání pachatele v nedokonané části směřovalo. Je nepochybné, že jednání obviněné V. D. jako hlavní pachatelky a obviněného jako organizátora směřovalo v bodě 2) výroku o vině ke způsobení škody ve výši 180 000 Kč (výše požadovaného úvěru). Jednání obviněných tak směřovalo ke způsobení škody celkem 300 000 Kč, která je větší škodou. Na posouzení výše škody, kterou obvinění svým jednáním způsobili (či se chystali způsobit), jako kvalifikačního znaku skutkové podstaty, nemá pak žádný vliv skutečnost, v jaké výši se se svým nárokem na náhradu škody přihlásila poškozená. Protože obviněný R. V. jednal jako organizátor zcela záměrně s cílem předmětné úvěry prostřednictvím spoluobviněné vylákat od poškozené obchodní společnosti, nejsou o naplnění subjektivní stránky u něj žádné pochybnosti a tato námitka je zjevně neopodstatněná.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z podstatné části neodpovídaly. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitka ohledně absence zavinění byla shledána zjevně neopodstatněnou. Protože nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl naplněn ani obsahově navazující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Když ve věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. června 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu