ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.427.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 427/2017-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. září 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné Z. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 8 To 121/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 14/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 3 T 14/2016, byla obviněná Z. M. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a byla odsouzena podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 19 roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou.
Obviněná se zvlášť závažného zločinu dopustila tím (zkráceně), že dne 26. 3. 2016 v přesně nezjištěné době kolem 02:45 hodin v T., v N. ulici č. …, na podlaze sprchy nečekaně po utajovaném těhotenství porodila živé, donošené a života plně schopné dítě ženského pohlaví. Po předchozím uvážení dítě usmrtit jej přikryla ručníkem a následně s odstupem několika minut dvakrát šlápla novorozenci na hlavu a tímto jednáním mu způsobila zlomeninu pravé temenní kosti s roztržením vazivového spojení mezi temenními kostmi, rozsáhlé pohmoždění především temenního laloku mozku vpravo, roztržení tvrdé pleny mozkové na konvexitě mozku, zakrvácení pod tvrdou plenou mozkovou, zakrvácení měkkých plen mozkových, rozsáhlé prokrvácení řídkého pojiva měkkých pokrývek lebečních, dva okrouhlé krevní výrony vlevo a vpravo na čele a další zranění. Následně jej podle předchozího plánu zabalila do ručníku a opustila ubytovnu v úmyslu dítě vhodit do nedaleké řeky, kam však nebyla schopná dojít, a proto se rozhodla dítě vhodit do kontejneru v blízkosti ubytovny, kde ji vyhledal její druh V. R., který dítě odnesl zpět na ubytovnu a zavolal zdravotnickou záchrannou službu, která dítě odvezla k hospitalizaci do FN v P., kde v 05:04 hodin zemřelo. Bezprostřední příčinou smrti bylo poranění nitrolebních struktur při zlomení kostí lebky.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 8 To 121/2016, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné uložil trest odnětí svobody v trvání 16 let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná řádně a včas prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že její jednání mělo být právně kvalifikováno jako zločin vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 tr. zákoníku. Nesouhlasí s tvrzením vrchního soudu, který uvedl, že předchozí uvážení týkající se zbavení se dítěte, jednoznačně vylučuje možnost posouzení jejího jednání jako vraždu novorozeného dítěte matkou podle §142 tr. zákoníku. V tomto směru poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu R 89/1953, R 7/1955 či usnesení sp. zn. 7 Tdo 156/2003. Považuje za nepochybné, že byla v souvislosti s porodem vystavena nepříznivým okolnostem, kdy překotnost porodu, samota, nestandardní průběh porodu v kombinaci s jejím intelektem vyvolaly rozrušení způsobené porodem. Dále namítla, že soudy bez adekvátního odůvodnění neprovedly navržené důkazy, především znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, v čemž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
Obviněná z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 8 To 121/2016, a aby tomuto soudu přikázal věc k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že argumentace obviněné má především skutkový charakter a skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Dovolacímu důvodu odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního i druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou. Obviněná zpochybnila správnost závěrů znaleckého posudku znalce MUDr. Nesyby, který hodnotila odlišně od obou soudů a dovozovala, že dítě usmrtila v důsledku rozrušení způsobeném porodem. Tyto námitky uplatnila obviněná v předchozích řízeních a soudy se s nimi dostatečně vypořádaly. Rozrušení způsobené porodem je zvláštní znak skutkové podstaty zločinu podle §142 tr. zákoníku, kdy není možné jej zaměňovat s obecnými podmínkami trestní odpovědnosti, vyjádřenými v ustanoveních o nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti. Pro posouzení otázky, zda obviněná v konkrétním případě jednala v tomto psychickém stavu je stěžejní posudek znalce porodníka. Nelze presumovat, že by každé usmrcení dítěte matkou při nebo po porodu bylo spácháno v rozrušení v důsledku porodu. Je pravdou, že i když těhotná žena pojala před porodem úmysl dítěte se zbavit a následně tak učinila, ovšem v rozrušení způsobeném porodem, nevylučuje možnost posoudit tento čin podle §142 tr. zákoníku. Je však nutné, aby byly zároveň splněny dvě podmínky a to usmrcení dítěte při porodu nebo bezprostředně po něm, a to v rozrušení způsobeném porodem. U obviněné je zřejmé jak dítě usmrtila, nicméně zjevně nebyla ve stavu rozrušení způsobeném porodem. Tento stav je výjimečný, má základ ve fyziologických procesech vyvolaných porodem a brzdí rozvinutí mateřského pudu. Musí být způsoben porodem a ne jinými okolnostmi. Obviněná se chovala racionálně, oblékla se a chtěla dítě hodit do vody. Snažila se i o porod placenty. Adekvátně komunikovala s dispečerkou tísňové linky, porod popisovala spolehlivě. Navíc následně druha instruovala k podání nepravdivé výpovědi. Tyto skutečnosti pak potvrzují závěr MUDr. Nesyby, že u obviněné absentuje rozrušení způsobené porodem. Důvodem jednání obviněné byla toliko obava ze ztráty partnera. Pokud jde o provedené, resp. neprovedené důkazy, tak toto záleží pouze na úvaze soudu. Je však třeba, aby neprovedení důkazů soud zdůvodnil, což se stalo. Další dokazování bylo nadbytečné, jelikož již provedené důkazy dostatečně prokázaly, že obviněná dítě neusmrtila v důsledku rozrušení způsobeného porodem.
Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem. Nejvyšší soud je vázán vymezením dovolacího důvodu a jeho odůvodněním.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatelka. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatelka snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněná prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněná právně relevantně namítla, že její jednání mělo být posouzeno jako zločin vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 tr. zákoníku, neboť podle jejího názoru nebylo prokázáno, že dítě neusmrtila v rozrušení způsobeném porodem.
Nejvyšší soud nepřisvědčil této námitce obviněné. Právní kvalifikace zločinu vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 tr. zákoníku přichází v úvahu, pokud by obviněná jednala v rozrušení způsobeném porodem. Rozrušení způsobené porodem je výjimečné rozpoložení matky, které má původ ve fyziologických procesech vyvolaných porodem (srov. rozhodnutí publikované pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Tento psychický stav oslabuje vůli matky a její odolnost vůči vnějším i vnitřním podnětům a brzdí plné rozvinutí mateřského pudu. Musí být způsoben porodem a nemůže tedy jít o nějaké jiné rozrušení vyvolané jinými příčinami. Stav rozrušení z hlediska jeho počátku spadá v jedno s počátkem porodu a trvá zpravidla několik hodin, výjimečně i dnů. Z toho vyplývá, že složitější je to s vymezením doby jeho ukončení, neboť jde o zcela individuální záležitost, přičemž zodpovězení této otázky je zásadně na znalcích.
Rozrušení způsobené porodem je zvláštní znak trestného činu podle §142 tr. zákoníku a není možné ho zaměňovat s obecnými podmínkami trestní odpovědnosti, vyjádřenými v ustanoveních o nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti. Pro posouzení otázky, zda obviněná jednala v tomto psychickém stavu, je rozhodujícím podkladem posudek znalce – porodníka. Přitom není podstatné, zda byly narušené schopnosti obviněné rozpoznat nebezpečnost svého jednání a ovládnout ho (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 25/1992-I., č. 38/1976 Sb. rozh. tr., a ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1497-1498).
Nejvyšší soud poukazuje na to, že obviněná již tuto námitku uplatnila v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení a již soud prvního stupně se s ní správně a v souladu se zákonem vypořádal, když na str. 15 odůvodnění rozsudku v souvislosti s rozrušením způsobeném porodem uvedl, že zásadní je vyjádření znalce porodníka. Na správnosti rozhodnutí soudů o vině nemůže nic změnit ani obviněnou namítaná argumentace odvolacího soudu předem pojatým úmyslem, když předtím ve stejné části odůvodnění rozsudku vrchní soud uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně vychází z jasných a jednoznačných závěrů znalce porodníka – gynekologa. Nejvyšší soud odkazuje na správné závěry obou soudů, že ze znaleckého posudku znalce – porodníka vyplývá, že samotný porod proběhl rychle až překotně, bez komplikací. Obviněné se neodloučilo lůžko plodu a to způsobilo fakt, že ztratila mnoho krve a nebyla schopna dítě odnést až k řece, jak měla v úmyslu. Dítě bylo donošené a obviněná si byla své gravidity vědoma, ač tvrdí, že předpokládala, že je na počátku těhotenství. Znalec uvedl, že v tomto případě nic nesvědčí o tom, že by porod obviněné vyvolal větší míru rozrušení než je běžné. Obviněná nerodila poprvé, nejednalo se o komplikovaný déle trvající nebo zvlášť vysilující porod. Během porodu nenastaly takové situace, které by její rozpoznávací schopnost potlačily, tedy lze konstatovat, že nenastalo tzv. poporodní rozrušení. Obviněná byla v průběhu porodu při vědomí, jednala uváženě a racionálně beze stop paniky nebo ztráty kontroly. Dítěti po porodu dvakrát šlápla na hlavičku, následně se oblékla, dítě zabalila a ubytovnu opustila s úmyslem dítě vhodit do řeky.
Zákonodárce ani příslušná judikatura nedávají přesné vodítko pro rozlišení mezi běžným porodním stresem a rozrušením, jaké vyžaduje ustanovení §142 tr. zákoníku. Je však zřejmé, že se musí jednat o takové rozrušení, které není běžným doprovodným rysem každého porodu a že musí mít původ v procesech provázejících porod. Tyto procesy pak musí být něčím mimořádné, aby běžný stres, běžné rozrušení, ovlivnily natolik, že dojde k naprosto nestandardní změně chování rodičky. Dojde k odbourání vznikajícího přirozeného mateřského vztahu k nově narozenému dítěti a paradoxně k iracionálnímu násilí proti původci toho, co mimořádné rozrušení a změnu vědomí zavinilo. Nic takového však v této trestní věci zjištěno nebylo. Jak správně uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovolání, i když těhotná žena pojala před porodem úmysl dítěte se zbavit a následně tak učinila, nevylučuje to možnost posoudit tento čin podle §142 tr. zákoníku. Je však nutné, aby byly zároveň splněny dvě podmínky, a to usmrcení dítěte při porodu nebo bezprostředně po něm a v rozrušení způsobeném porodem. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví ale jednoznačně konstatoval, že se u obviněné nejednalo o rozrušení z porodu. Tento jeho závěr je pak v souladu s dalšími důkazy a zjištěnými skutečnostmi.
Usmrcení narozeného dítěte nebylo okamžitým nápadem pod vlivem rozrušení, ale obviněná s ním musela dopředu počítat, protože se na jeho příchod na svět nijak nepřipravovala, těhotenství tajila, přestože musela vědět, že k porodu dojde. Na otázku, co hodlala s narozeným dítětem dělat, sama uvedla, že jej chtěla dát na řeku, což následně také začala realizovat a bylo jí v tom zabráněno okolnostmi, se kterými nepočítala. Tvrzení, že uvažovala o adopci po porodu v nemocnici či vložení dítěte do babyboxu je zcela účelovým, když obviněná nezavolala při nastupujícím porodu pomoc a nedokázala říct, kde by hledala babybox. Její jedinou obavou byla možnost ztráty partnera v případě, že by se tento dozvěděl o jejím těhotenství. Na možnost, že by se mu svěřila a domluvili se, že dítě dají k adopci, vůbec nepomyslela. S tímto jednáním zcela koresponduje i znalecký posudek, který osobnost obviněné vyhodnotil jako osobu s výraznými psychopatickými rysy, která hledí pouze a jedině na svůj aktuální prospěch a není schopna vůbec projevit oporu a péči druhým. Nejhorším co se obviněné v minulosti stalo, byla odhalená nevěra partnera a v obavě z ní také probíhala obhajoba obviněné, která měla být pronásledována snem a představami o tom, že ji partner opustí, když se dozví, že čeká dítě. Tyto představy, jakkoli mohou být reálné či jsou snahou o jakési ospravedlnění jednání obviněné, v žádném případě nevznikly v důsledku rozrušení způsobeného porodem. Nelze tak na její jednání pohlížet jako na zločin podle §142 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces (Čl. 4, Čl. 90 Ústavy České republiky).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Vrchní soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Provedení dalších důkazů bylo jednoznačně nadbytečné, jelikož o vině obviněné nebylo žádných pochyb. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněné i s jejími návrhy na doplnění dokazování. Jestliže v dovolání obviněná uvádí, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces tím, že nebyl proveden navržený důkaz znaleckým posudkem MUDr. Šacha, lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž zejména nalézací soud se přehledně a výstižně vypořádal s jednotlivými aspekty obhajoby obviněné a v souvislosti s tím i s jejími důkazními návrhy.
Právo obviněné na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že její jednání naplnilo znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že závěr soudů obou stupňů o tom, že obviněná nejednala v rozrušení způsobeném porodem, je správný, a jednání obviněné bylo správně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť obviněná s rozvahou a cíleně připravila o život své narozené dítě tím, že mu dvakrát, v rozmezí několika minut, šlápla na hlavičku maximální silou, jakou byla v tu chvíli schopná a v důsledku poranění tímto jednáním způsobených, dítě v nemocnici několik hodin po porodu zemřelo.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněné Z. M. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu