ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.446.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 446/2017-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2017 o dovolání obviněného A. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 8 To 525/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 142/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 2 T 142/2016, byl obviněný A. H. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Skutek spočíval podle zjištění Městského soudu v Brně v podstatě v tom, že obviněný dne 12. 9. 2016 kolem 18:00 hodin v B., v obchodním domě Albert na ulici K., odcizil 1 ks pomazánky v hodnotě 30 Kč, a to tím způsobem, že si uvedené zboží nejprve uschoval do kapsy kalhot a poté u pokladny toto zboží nezaplatil a chtěl z prodejny odejít, přestože v posledních třech letech byl opakovaně odsouzen za spáchání takového činu, naposledy rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 5 T 72/2015, který nabyl právní moci dne 11. 6. 2015, jímž mu za spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku byl uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, který vykonal dne 12. 4. 2016.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 8 To 525/2016, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání , které opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl nesprávné právní hodnocení skutkového stavu spočívající v tom, že soudy bylo jeho jednání shledáno natolik společensky škodlivým, že nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiných než trestních předpisů. S tím dovolatel projevil nesouhlas, byť připustil, že jeho jednání formálně naplnilo všechny znaky trestného činu, avšak odvolací soud podle něj pochybil, pokud neaplikoval ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obecně dovolatel poukázal na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu k této otázce. Zdůraznil, že ani z jeho předchozích odsouzení nelze bez dalšího dovozovat patřičnou míru společenské škodlivosti. Je osobou bez domova a bez majetku a jeho jedinou pohnutkou byla snaha obstarat si jídlo, na které neměl peníze. Útočil proti majetku velkého podnikatele, čímž je míra společenské škodlivosti relativně nižší oproti případům, kdy je útočeno proti majetku nepodnikatelů, kteří nemají dostatečné kapacity (personální i finanční) těmto útokům proti jejich majetku zabránit. Obviněný spolupracoval s poškozeným, nesnažil se z místa uprchnout a odcizenou věc, která měla zcela nepatrnou hodnotu, sám dobrovolně navrátil poškozenému. Uplatnění trestněprávní odpovědnosti tedy není odůvodněno. Rovněž uložený trest je ve zcela zřejmém nepoměru k společenské nebezpečnosti skutku, je nespravedlivý a nepřiměřený.
Na výslovnou žádost obviněného obhájce v dovolání dále uvedl, že jednání nemělo být ani formálně posuzováno podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný nebyl „za takový čin“ v posledních třech letech odsouzen, respektive již při ukládání trestu v roce 2014 (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2014, sp. zn. 89 T 11/2014) neměl být jeho čin posuzován podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, neboť takovému jednání nepředcházelo spáchání trestného činu podle §205 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a aby sám rozhodl tak, že se obviněný obžaloby zprošťuje.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření označila námitky vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) za zjevně neopodstatněné, přičemž poukázala na vícečetnou recidivu obviněného a další kriteria posuzování uvedené zásady. Připomněla, že námitka nepřiměřenosti trestu neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Pokud jde o námitku týkající se zákonného znaku recidivy, ta zcela vybočuje z rámce posuzovaného skutku, neboť se týká jiného odsouzení, než je uvedeno ve výroku odsuzujícího rozsudku. Státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Nemohl mu však vyhovět, neboť bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a ve zbývající části se sice opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, avšak je zjevně neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno, nemohl tudíž být naplněn zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný spatřoval v předcházejícím řízení naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídá podané dovolání v části, v níž obviněný namítl rozpor výroku o vině s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, a v zásadě i v části, v níž sporoval naplnění znaku recidivy. Námitky obviněného však jsou evidentně bez opodstatnění.
Přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Tato skutková podstata postihuje speciální recidivu pachatele, přičemž „takovým činem“, za nějž byl odsouzen nebo potrestán, se rozumí trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku, popřípadě obdobný trestný čin (například trestný čin loupeže podle §173 tr. zákoníku).
Skutkový stav, který zjistil Městský soud v Brně a ze kterého v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, odpovídá znakům přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný v tomto směru vznesl výše uvedenou poměrně nesrozumitelnou námitku vztahující se ke znaku zpětnosti, která však je zjevně neopodstatněná. Jednak se týká jiného rozhodnutí, než ze kterého vycházely soudy a které podle výroku odsuzujícího rozsudku tvoří znak zpětnosti, jednak se patrně snaží zpochybnit předchozí jiné pravomocné rozhodnutí, aniž by toto bylo v předepsaném řízení zrušeno. Pravomocný odsuzující rozsudek, na němž je založen znak zpětnosti v této trestní věci, je založen ve spise (č. l. 25) a je vykázán v opisu rejstříku trestů obviněného. Jeho existenci přitom obviněný nezpochybnil. Zmíněnou námitku je třeba považovat za námitku hmotně právní, avšak zjevně neopodstatněnou.
K námitce vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe je třeba uvést, že trestným činem je podle §13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však u méně závažných trestných činů korigován výše uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe, zakotvenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Je přirozené, že ne všechna kriteria budou v konkrétním případě významná nebo stejně významná. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud obviněný zpochybňuje, zda právě v posuzované trestní věci nedošlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, pak s takovým názorem se Nejvyšší soud neztotožnil. Ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě spáchání společensky škodlivých činů. Nutno především poukázat na to, že skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti majetku. Popsaným jednáním obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, přičemž nelze konstatovat, že by tyto znaky nebyly naplněny ani „hraničním způsobem“, tedy tak, že by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídaly běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Zákonným znakem přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku není určitá minimální výše škody. Lze připustit, že výše způsobené škody není zcela bezvýznamná pro posouzení trestnosti činu a že každá drobná krádež nemusí být trestným činem podle citovaného ustanovení. Jestliže je hodnota odcizené věci zanedbatelná, nemusí být ani recidiva pachatele sama o sobě dostatečným důvodem trestnosti činu, zvláště tehdy, když je čin proveden jednoduchým způsobem a pachatel – pokud jde o jeho vztah k cizímu majetku – není výrazněji narušen. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že pro trestní postih za čin vykazující znaky uvedeného trestného činu zákon nevyžaduje další podmínky, zejména nevyžaduje způsobení jakékoli minimální výše škody. Zařazením krádeže spáchané speciálním recidivistou do zvláštní skutkové podstaty s přísnějším postihem, než je tomu ve skutkové podstatě základní, je důsledkem názoru zákonodárce, že recidiva sama o sobě je již dostatečně závažnou okolností, vyžadující (dokonce přísnější) trestní postih, a to bez ohledu (v obecném smyslu) na hodnotu odcizené věci a výši škody. Zákonodárce totiž nepochybně mohl i v ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku stanovit nějakou minimální nutnou výši způsobené škody. I s ohledem na tyto úvahy lze učinit závěr, že soustavné a méně intenzivní porušování trestněprávních norem zpravidla vylučuje použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. V takovém případě může být účinné nápravy dosaženo jen prostředky trestního práva. Proto také spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odůvodňuje závěr o existenci společenské škodlivosti, neexistují-li v konkrétní věci natolik výjimečné okolnosti, ze kterých by bylo možné dovodit opak.
V posuzované věci není důvod k závěru, že by škodlivost činu adekvátně vystihovalo uplatnění odpovědnosti za přestupek proti majetku podle §50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný se činu dopustil v prodejně samoobslužného typu a zneužil volného přístupu k vystavenému zboží určenému k prodeji. Ve vztahu k cizímu majetku je obviněný osobou značně narušenou a vyznačující se výrazným sklonem ke krádežím. Recidiva jako zákonný znak přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku byla podle výroku o vině založena na odsouzení obviněného ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 72/2015, avšak ve skutečnosti byl znak zpětnosti čili recidivy naplněn dokonce několikanásobně. Kromě toho, že byl pachatel za takový čin v posledních třech letech potrestán, tj. vykonával trest odnětí svobody, byl také v tomto období odsouzen, a to nejen rozsudkem výše uvedeným, ale i dalším rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2014, sp. zn. 89 T 11/2014, přičemž i nepodmíněný trest odnětí svobody uložený tímto rozsudkem vykonával v onom rozhodném období tří let před spácháním nyní posuzovaného činu (vykonal jej 4. 10. 2014). Přitom všechna tato odsouzení, resp. potrestání, se týkala krádeží zboží v obchodech. Ještě předtím však byl obviněný opakovaně odsouzen za různorodou trestnou činnost. Jeho sklony k páchání majetkové, ale i jiné trestné činnosti, jsou dlouhodobé. V minulosti se opakovaně dopustil trestných činů krádeže. Před shora citovanými odsouzeními byl naposled odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb.) rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 92 T 45/2008, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, který vykonal dne 2. 1. 2013 (viz č. l. 28). Nyní posuzovaného činu se obviněný dopustil v krátké době po výkonu předchozího nepodmíněného trestu odnětí svobody. Je tak zjevné, že obviněný si z předchozích odsouzení ani z výkonu trestu nevzal žádné ponaučení a opět se dopustil majetkové trestné činnosti. Recidiva jako obecná přitěžující okolnost charakterizující osobu obviněného a recidiva jako zákonný znak přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku jsou u obviněného naplněny v tak výrazné intenzitě, že nepatrná výše způsobené škody nemůže být důvodem pro to, aby skutek nebyl posouzen jako trestný čin.
Namítá-li obviněný v dovolání, že je osobou bez domova, nemajetnou a čin spáchal proto, aby při nedostatku finančních prostředků uspokojil své základní lidské potřeby a zahnal hlad, je třeba uvést, že se v této situaci dlouhodobě, a to jako jedinec v plně produktivním věku, nachází výhradně vlastní vinou. Doposud neučinil nic, aby svoji sociální situaci zlepšil, když nikde nepracuje, je pouze v evidenci úřadu práce a pobírá pouze sociální dávky.
Z těchto důvodů je v posuzovaném případě dána značná společenská škodlivost jednání obviněného, odpovídající běžně se vyskytujícím zásahům do objektu daného trestného činu, a uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného. Výrok o vině obviněného přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku není v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku a s principem ultima ratio. K těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud v souladu se svou dosavadní judikaturou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1518/2012, ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1250/2013, ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 7 Tdo 506/2015, a další).
Z výše uvedeného vyplývá závěr o zjevné neopodstatněnosti dovolacích námitek uplatněných k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což lze vztáhnout i na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Dovolacím důvodem nejsou námitky obviněného zaměřené proti výroku o trestu, který označil za nepřiměřeně přísný. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení výroku o vině, může být samotný výrok o uložení trestu napadán z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a zjevně to ani nepřicházelo v úvahu, protože trest odnětí svobody na osm měsíců se zařazením do věznice s ostrahou mu byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §205 odst. 2 tr. zákoníku v rozpětí od šesti měsíců do tří let.
Přiměřenost trestu je sice otázkou aplikace hmotného práva, zejména ustanovení §39 tr. zákoníku, avšak námitky týkající se přiměřenosti trestu přesto nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Do výroku o trestu Nejvyšší soud zásadně nezasahuje z důvodů vztahujících se k přiměřenosti uloženého trestu. Výjimkou by mohly být jen případy, kdy uložený trest by byl v tak příkrém rozporu se zákonnými hledisky určujícími jeho přiměřenost, že by to porušovalo ústavní princip proporcionality trestní represe. V posuzovaném případě se ovšem o nic takového nejedná.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného A. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák