ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.452.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 452/2017-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 19. září 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné H. Č. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 8 To 88/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 4/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 52 T 4/2016, byla obviněná H. Č. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a byla odsouzena podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 15 roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jí bylo uloženo také ochranné ambulantní protialkoholní léčení a bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Obviněná se zvlášť závažného zločinu dopustila tím, že dne 2. 10. 2015 v době mezi 15:00 a 15:30 hodin v uzamčené společně obývané bytové jednotce č. … ve 2. patře domu zvaného Hotel Eden v Ch. ulici č. p. …, L., napadla v silné opilosti v úmyslu jej usmrtit svého druha B. K., neboť mu zasadila kuchyňským nožem o délce čepele 175 mm bodnou ránu do přední části hrudníku vlevo od hrudní kosti, čímž mu způsobila průbod pravé a levé komory srdeční, průbod osrdečníku s jeho zakrvácením a zakrvácení levé hrudní dutiny, přičemž poškozený v důsledku této bodné rány a způsobených zranění bezprostředně na místě napadení zemřel.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 8 To 88/2016, zamítnuto jako nedůvodné.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná řádně a včas prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že její jednání mělo být právně kvalifikováno jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 3 tr. zákoníku, případně jako ublížení na zdraví podle §146 odst. 4 či ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku. Uvedla, že z lékařských posudků vyplývá, že nevěděla o možnosti způsobit takové následky, neboť si v okamžiku předpokládaného použití nože nebyla vědoma ničeho. Nebyla schopna koordinace svých pohybů a tudíž fakt, že první ránou nožem zasáhla přímo srdce, je dílem tragické náhody, nikoli promyšlené a koordinované akce. Zcela absentovalo racionální jednání, a to i ve formě nepřímého úmyslu. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 3 Tdo 835/2010, které uvádí, že je k naplnění skutkové podstaty vraždy nutno prokázat, že pachatel alespoň věděl o možnosti způsobení předpokládaného následku. Absolutní neexistence úmyslu pak svědčí pro mírnější kvalifikaci jejího jednání. Dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu 6 Tdo 290/2010, které se zabývá změnou kvalifikace z trestného činu vraždy na trestný čin ublížení na zdraví z důvodu nedbalostního zavinění, společenským hodnocení pachatele trestného činu vraždy a stigmatem pro jeho budoucí život.
Obviněná z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, případně i v jiném složení senátu, nebo aby napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl o změně právní kvalifikace na zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 3 tr. zákoníku, případně jako ublížení na zdraví podle §146 odst. 4 či ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku a uložil přiměřený trest.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že nelze přisvědčit argumentům obviněné, která zpochybňuje naplnění subjektivní stránky a rovněž částečně svou příčetnost. Nalézací i odvolací soud se posouzením subjektivní stránky náležitě zabývaly a zohlednily, že obviněná útočila předmětem způsobilým způsobit smrt. Obviněná útočila na hrudník, musela vyvinout poměrně velkou sílu, jelikož způsobila bodný kanál o délce 19 cm a probodla celé srdce. O úmyslu nepřímém tak nevyvstaly žádné pochybnosti. Nelze dovodit, že by se mohlo jednat o náhodné bodnutí. Rozpoznávací a ovládací schopnosti byly sníženy, nicméně nebyly vymizelé. Jestliže poukazuje obviněná ve svém dovolání na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, nelze jí přisvědčit, jelikož uváděná rozhodnutí vycházejí z odlišných skutkových základů. Pro změnu kvalifikace na trestný čin podle §146a tr. zákoníku neuvádí obviněná žádné argumenty a u zbylých trestných činů argumentuje především zpochybněním úmyslu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem. Nejvyšší soud je vázán vymezením dovolacího důvodu a jeho odůvodněním.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatelka. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatelka snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněná prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněná právně relevantně namítla, že její jednání mělo být posouzeno jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 3 tr. zákoníku, případně jako ublížení na zdraví podle §146 odst. 4 či ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud však nepřisvědčil této námitce obviněné. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví a způsobí-li uvedeným činem smrt.
Zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a způsobí-li uvedeným činem smrt.
Zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, 5 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného a způsobí tímto činem smrt.
První dva uvedené trestné činy se liší z hlediska objektivní stránky povahou újmy způsobené na zdraví a z hlediska subjektivní stránky tím, že ustanovení §145 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl pachatele způsobit těžkou újmu na zdraví, zatímco ustanovení §146 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl pachatele způsobit jen ublížení na zdraví. Smrtelný následek je v případě obou trestných činů tzv. těžším následkem, má povahu okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, a podle §17 písm. a) tr. zákoníku postačí, aby ho pachatel zavinil z nedbalosti. Trestný čin podle §146a tr. zákoníku je pak privilegovanou skutkovou podstatou ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, u které je nutné splnění podmínky strachu, úleku nebo zmatku, případně zavrženíhodného jednání poškozeného.
Je tak zřejmé, že obviněná namítá neexistenci úmyslu usmrtit poškozeného. Z toho vychází i její alternativní návrhy na jinou právní kvalifikaci jejího jednání, kde se jedná o způsobení smrti z nedbalosti.
Pokud jde o posouzení jednání obviněné podle §146a tr. zákoníku, tak na straně obviněné nebylo navíc přítomno ani silné rozrušení ze strachu, úleku nebo zmatku. Rovněž zavrženíhodné jednání poškozeného zde nebylo, jelikož z výpovědí obviněné i svědků při hlavním líčení jednoznačně plynulo, že se jednalo o osobu bezkonfliktní a napadení nepředcházela hádka. Naopak to byla obviněná, kdo po konzumaci alkoholu byla velmi agresivní a sama to o sobě z minulosti věděla. Argumentace obviněné, že jednala v důsledku rozrušení ze strachu z možné přeměny podmíněného trestu v nepodmíněný, se jeví jako zcela účelová.
Zavinění vyjadřuje vnitřní psychický vztah pachatele k činu. Tento vztah je autenticky seznatelný především z výpovědi samotného pachatele. Popírá-li pachatel zavinění, lze na něj usuzovat z okolností činu, pokud jsou takové povahy, že je do nich vnitřní psychický vztah pachatele k činu odpovídajícím způsobem promítnut.
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Obviněná podle skutkových zjištění jednala minimálně v úmyslu nepřímém a soudy tak v souladu se zákonem kvalifikovaly skutek obviněné jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož jiná právní kvalifikace s ohledem na výše uvedené ani nemohla přicházet v úvahu.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že obviněná se o změnu právní kvalifikace snažila již v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení a soudy se s tím správně a v souladu se zákonem vypořádaly. Odvolání obviněné obsahovalo shodné námitky a návrhy na jinou právní kvalifikaci, jak jsou obsaženy také následně v dovolání. Odvolací soud se pak těmito námitkami zabýval a správně se s nimi vypořádal. Protože se Nejvyšší soud se závěry a argumentací vrchního soudu zcela ztotožnil, bylo by zcela nadbytečné tuto argumentaci ke shodným námitkám opakovat a tak Nejvyšší soud zcela odkazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněné.
Právo obviněné na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že její jednání naplnilo znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud tak shledal správným závěr soudů obou stupňů o tom, že obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, když v silné opilosti napadla svého druha nožem, kdy útočila do přední části hrudníku vlevo od hrudní kosti, čímž mu způsobila průbod celého srdce a v důsledku tohoto jednání její druh na místě zemřel.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněné H. Č. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu