ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.458.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 458/2017-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. dubna 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Mgr. V. N. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 7 To 54/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 11/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. V. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2016, č. j. 20 T 11/2015-1253, byl obviněný Mgr. V. N. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byly uloženy podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení střelné zbraně na deset let a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole zn. ČZ, vzor 83, ráže 7,65 mm Browning, v. č. …, včetně 2 ks zásobníků a 2 ks krabiček s 30 náboji ráže 7,65 mm Browning. O náhradě škody bylo rozhodnuto tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Z. na náhradě nemajetkové újmy 398 269 Kč a na náhradě majetkové škody 7 977,55 Kč, VZP ČR na náhradě majetkové škody 271 403 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. Z. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného zločinu tím, že dne 16. listopadu 2014 v době od 05.20 hod. do 05.30 hod. v P., před domem č. … v ulici H., po předchozí slovní rozepři a po výstřelu do vzduchu svojí legálně drženou samonabíjecí pistolí zn. ČZ vzor 83, ráže 7,65 mm Browning, výrob. č. …, s časovou prodlevou s nataženou a zajištěnou zbraní uloženou v zadní části kalhot sledoval M. Z., a P. H., kteří šli do svých bydlišť, když P. H. odbočil do ulice Š. a M. Z. pokračoval dál do ulice P. L., kde před domem č. …, cca 250 m od svého bydliště, na M. Z. bez varování třikrát výše specifikovanou zbraní vystřelil v úmyslu ho usmrtit, přičemž ho 2x zasáhl, a to do oblasti třísla a do oblasti hrudníku, a způsobil mu tak průstřel hrudníku vlevo vpředu v průběhu střední klíčkové čáry, konkrétně levé plíce, 9. žebra, vnějšího a vnitřního listu osrdečníku, když došlo k tečnému poranění srdečního svalu, s následným masívním zakrvácením dutiny hrudní a jejím zavzdušněním, dále průstřel měkkými tkáněmi v oblasti hráze v blízkosti kořene penisu s tříštivým rozlomením dolního raménka stydké kosti vlevo, a následně ho udeřil shora specifikovanou pistolí do temenní krajiny hlavy vlevo nahoře a způsobil mu tak tržně zhmožděnou ránu, když v případě průstřelu hrudníku došlo k bezprostřednímu ohrožení poškozeného na životě a k jeho úmrtí nedošlo jen díky včasné a specializované lékařské péči.
Citovaný rozsudek soudu I. stupně napadli obviněný Mgr. V. N., jeho manželka D. N., jeho sestra P. S. a poškozený M. Z. odvoláními, na základě kterých Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 7 To 54/2016, podle §258 odst. 1 písm. d), písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o trestu zákazu činnosti a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozeného M. Z., sám nově podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. přiznal tomuto poškozenému nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 698 269 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. jej se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce včas dovolání, jež směřuje do všech výroků. Své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř., neboť podle něj napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V dovolání obviněný namítl, že soudy obou stupňů se důsledně nezabývaly vztahem nutné obrany podle §29 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, případně vůbec neuvažovaly o posouzení projednávaného skutku jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku. Následně rozvedl právní aspekty institutu nutné obrany, poté zopakoval svou obhajobu, uplatňovanou od počátku trestního stíhání, postavenou na tom, že se jednalo o nutnou obranu a současně nabídl jiný způsob hodnocení některých důkazů, zejména ohledně průběhu události na místě, kdy za podstatné považuje, že on neútočil, z jeho strany se jednalo o varovný výstřel, když první výstřel šel úplně mimo poškozeného a pachatelé minimálně srozuměni s tím, že vraždí, varovný výstřel nestřílí. Jen rychlý útok poškozeného, že tak vedl k následku, ve kterém soudy spatřují pokus vraždy, čímž zpochybňuje závěr soudů o průběhu skutkového děje. Podle názoru obviněného soudy nehodnotily důkazy objektivně, jejich závěry jsou spekulativní, nelogické a nemají oporu v provedených důkazech. V případě soudu II. stupně má obviněný pochybnosti o jeho nezaujatosti proti němu, přičemž soudy obou stupňů podle něj a priori vycházely z toho, že jeho jednání směřovalo ke spáchání konstatovaného závažného následku.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu II. stupně a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, přičemž současně aby rozhodl podle §265l odst. 3 tr. ř., že pro zřejmou podjatost předsedy senátu soudu II. stupně a jeho neschopnost věc objektivně posoudit, se věc přikazuje jinému senátu. Dále navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §256o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a nejprve zrekapituloval dosavadní průběh trestního stíhání, jakož i dovolací argumentaci obviněného. Zdůraznil, že dovolací námitky obviněného jsou opakováním jeho obhajoby od počátku trestního stíhání, byly obsahem i jeho odvolacích námitek a tudíž se jimi zabývaly již soudy obou stupňů. Odkázal na závěry soudu II. stupně, že jednání obviněného nebylo důsledkem vysoce zátěžové, zcela zjevně obtížně sociálně a psychicky náročné či vyhrocené situace a evidentně nemělo ani obranný nebo zmatečný charakter, nebylo vyvoláno strachem a již vůbec ne úlekem nebo zmatkem či jiným omluvitelným hnutím mysli. Obviněný byl tím, kdo pronásledoval poškozeného a musel počítat i s případným osobním kontaktem s ním. Lze poukázat na skutečnost, že poškozený neměl v dané situaci žádný důvod obviněného napadnout a na rozdíl od obviněného poškozený nevěděl, že se obviněný vypravil za ním a svědkem P. H. Pokud by to věděl, nepochybně by se s uvedeným svědkem nerozcházel a jelikož ani nevěděl, že osoba procházející středem ulice je obviněný, neměl ani motiv či pohnutku bez dalšího na něj zaútočit. Naopak obviněný musel předpokládat s ohledem na dobu a okolnosti, že osobou na místě činu je právě poškozený, tedy tatáž osoba, se kterou měl předtím slovní konflikt u svého bydliště. Deklarovaný důvod dovolání tedy podle státního zástupce nebyl naplněn a meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo namístě napravit cestou dovolání.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož existenci založil i další důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je založeno na zcela totožných námitkách, které byly součástí jeho obhajoby před soudem I. stupně, rovněž tak i součástí odvolání, a těmito se zabývaly a spolehlivě i vypořádaly soudy obou stupňů. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy I. a II. stupně, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolací důvod podle §2 65b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu I., eventuálně II. stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Z nich přitom spolehlivě vyplynulo, že v časných ranních hodinách se poškozený M. Z. a svědek P. H. s hlučným zpěvem a hovorem vraceli domů, na což v době, kdy procházeli po ulici okolo domu obviněného, tento reagoval hlasitým slovním upozorněním, aby nerušili noční klid. V důsledku tohoto došlo ke slovní rozepři mezi zúčastněnými osobami, což ukončil obviněný varovným výstřelem do vzduchu ze své legálně držené pistole. Poškozený M. Z. se svědkem P. H. nato dál pokračovali domů, ovšem již se ztišili a cestou se rozdělili, přičemž každý šel ke svému domovu. S určitou časovou prodlevou za nimi je vyšel sledovat obviněný, ozbrojen pistolí, jelikož chtěl zjistit, o koho se jedná. Jakmile na místě činu obviněný uviděl poškozeného M. Z., který si u plotu hrál se psem, bez varování po něm třikrát vystřelil, přičemž dvakrát jej zasáhl, a poté jej ještě udeřil pistolí do temene hlavy, čímž mu způsobil v rozsudku popsaná zranění. Když poškozený M. Z. upadl na zem a následně do bezvědomí, obviněný jej zanechal na místě a odešel domů. V hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů, nelze shledat žádné rozpory, natož extrémní, když zcela v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. byly provedeny veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je dle §2 odst. 6 tr. ř. soudy pečlivě hodnotily, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Vycházely přitom nejen z výpovědi poškozeného M. Z., ale i svědeckých výpovědí svědků P. H., P. L., zajištěných stop na místě činu, znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, odvětví psychiatrie a též klinické psychologie, oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika, odvětví balistika, odvětví fyzikální chemie, lékařského vyšetření obviněného krátce po činu, jakož i dalších důkazů a současně vysvětlily, z jakého důvodu považovaly některé další důkazy za nevěrohodné.
Obviněný se svými námitkami snaží pouze zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů. Nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů a na základě tohoto se pak domáhá jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy obou stupňů. Činí tak přitom vytrháváním jednotlivých částí důkazů z kontextu, konfrontuje je se svou verzí skutkového děje, kterou považuje za věrohodnou a na ní staví své další konstrukce. Obhajoba obviněného byla přitom spolehlivě vyvrácena a soudy obou stupňů se s ní spolehlivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí (str. 40-50 rozsudku soudu I. stupně a str. 10-20 rozsudku soudu II. stupně). V návaznosti na skutkové závěry, ke kterým dospívá obviněný vlastním způsobem hodnocení důkazů a především na základě své verze průběhu skutkového děje, se dovolává institutu nutné obrany, a tudíž podle něj soudy dospěly k vadnému právnímu posouzení projednávaného skutku. Tyto námitky nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neboť se jedná o námitky proti skutkovým závěrům soudů I. a II. stupně. Stejně tak některé další námitky, především stran podjatosti předsedy senátu soudu II. stupně nespadají pod uplatněné dovolací důvody a též sám obviněný připustil, že pro uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nejsou v daném případě splněny zákonné podmínky.
Pod dovolací námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť s jistou výhradou, lze podřadit samostatnou námitku obviněného spočívající v tom, že jednal v nutné obraně, případně by jeho jednání mohlo být posouzeno nanejvýš jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku. Tyto námitky ale Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými.
Obviněný se institutu nutné obrany dovolává na základě jiného skutkového děje, který popisuje v rámci své obhajoby, přičemž ta byla spolehlivě vyvrácená. Nejvyšší soud se přesto touto námitkou zabýval z titulu uplatněného dovolacího důvodu, ovšem při posuzování otázky, zda se jednalo ze strany obviněného o nutnou obranu, vycházel ze skutkového děje zjištěného soudy I. a II. stupně, jak vyplývá již ze shora uvedeného. Na místě činu poškozený neútočil na obviněného, nenapadl jej, obviněný se nebránil útoku ze strany poškozeného, ale naopak obviněný bez varování a podle slov poškozeného poté, co jen pronesl „tak to jsi ty, ten co tady řve?“, na něj v bezprostředním časovém sledu opakovaně vystřelil, způsobil mu dvě závažná střelná zranění a na závěr ještě poškozeného udeřil pistolí do temene hlavy. Rozhodně tedy neodvracel přímo hrozící ani trvající útok a tudíž se nejednalo o nutnou obranu ve smyslu §29 tr. zákoníku. Naopak ze strany obviněného se jednalo o nečekaný a s ohledem na použití zbraně i razantní útok na poškozeného, a to nejen opakovanými výstřely, ale i úderem pistolí do hlavy. Předchozí slovní konflikt na ulici před domem obviněného, ani jeho následné jednání nebylo žádnou vysoce zátěžovou, obtížně sociálně a psychicky náročnou či vyhrocenou situací, ani nebylo vyvoláno strachem, úlekem, zmatkem či jiným omluvitelným hnutím mysli. Rovněž tak hlasitý zpěv poškozeného v časných ranních hodinách na ulici není zavrženíhodné jednání vůči obviněnému, aby bylo možné uvažovat o případné kvalifikaci jednání obviněného jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku. Ani tuto námitku obviněného tedy nelze akceptovat. Pohnutku a jednání obviněného lze do jisté míry vysledovat z jeho osobnostního profilu, jak tento vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie a pro stručnost lze odkázat na závěry učiněné znalci PhDr. Rostislavem Nesnídalem a Mgr. Václavem Šnorkem, ze kterých vyplynulo, že u obviněného hrálo podstatnou roli jeho prožívání, představa, že právě tito lidé mu házeli kameny do oken a náhlý projev jeho agrese souvisel s jeho povahovými zvláštnostmi.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Obviněný na shora uvedený dovolací důvod odkázal pouze „z opatrnosti“, aniž by blíže specifikoval, v čem jej spatřuje.
Tento dovolací důvod může spočívat ve třech okolnostech. Jednak že řádný opravný prostředek byl zamítnut z formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí. Dalším důvodem je, že odvolání by bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (ve smyslu §254 odst. 4 tr. ř.). Konečně třetím důvodem může být, že řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou předchozí dva důvody, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V projednávané věci se přitom nejedná ani o jednu ze shora nastíněných situací. V důsledku odvolání mimo jiné i obviněného a dalších osob uvedených v §247 odst. 2 tr. ř. byl soudem II. stupně rozsudek soudu I. stupně věcně přezkoumáván, částečně byl zrušen ve výroku o jednom z trestů (tedy ve prospěch obviněného) a též náhradě škody a nově bylo rozhodnuto rozsudkem pouze o náhradě škody, když ke zrušení části výroku o trestu došlo bez nutnosti opětovného rozhodnutí. Odvolání obviněného nebylo zamítnuto, tudíž nedošlo k naplnění tohoto dovolacího důvodu.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. O návrhu obviněného na odložení výkonu trestu v souvislosti s podáním dovolání nebylo rozhodováno, protože pro to nebyly shledány důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.