ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.476.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 476/2017-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. dubna 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. P. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2016, č. j. 3 To 736/2016-156, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 116/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 9. 2016, č. j. 31 T 116/2016-134, byl obviněný R. P. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za užití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 60 celých denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 60 000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo povoleno obviněnému hradit peněžitý trest ve splátkách po 5 000 Kč měsíčně, a to vždy k 15. dni v daném měsíci pod ztrátou výhody splátek peněžitého trestu, pokud obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Dále podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců. Konečně podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dva roky. O náhradě škody bylo rozhodnuto tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. D. odkázán s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu tím, že dne 19. 3. 2016 v době okolo 01:00 hod. v Č. B. řídil po předchozím požití blíže nezjištěného množství alkoholických nápojů po náměstí P. O. ... ve směru jízdy od ulice U Č. v. k ulici K. osobní automobil tov. zn. Škoda Rapid, RZ ..., maje v krvi nejméně 1,07 g/kg alkoholu, což vylučovalo jeho schopnost bezpečně ovládat motorové vozidlo, přičemž na úrovni domu č. p. ... přejel vozidlem vlevo, kde narazil levou přední částí do levé zadní části zde zaparkovaného osobního automobilu tov. zn. Toyota Auris, RZ ..., na kterém způsobil jeho majiteli podnikatelskému subjektu Ing. J. D. – Dirac, škodu ve výši 73 967 Kč, v důsledku nárazu bylo vozidlo Toyota odhozeno pravým zadním bokem na vedle parkující osobní automobil tov. zn. VW Passat, ..., na kterém tak způsobil jeho majiteli L. D. škodu ve výši 81 374 Kč a na osobním automobilu tov. zn. Škoda Rapid, RZ ... z majetku společnosti JIP majetková, s.r.o., se sídlem v Pardubicích, IČ 25922858, způsobil škodu ve výši 83 488 Kč.
Uvedený rozsudek soudu I. stupně napadl odvoláním obviněný R. P., které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. 12. 2016, č. j. 3 To 736/2016-156, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce včas dovolání a opřel jej o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něj napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl, že popis skutku, jak je vyjádřený ve skutkové větě, nevystihuje dostatečně skutkové okolnosti umožňující učinit spolehlivý závěr, že se v době nehody nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo, jak předpokládá ustanovení §274 odst. 1 tr. zákoníku. Z popisu skutku nelze dovodit, jak byla jeho schopnost řídit motorové vozidlo snížena a tím nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky. Podle obviněného se tedy nejedná o trestný čin a měl být podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby. K naplnění znaků uvedeného přečinu musí být postaveno najisto, jak byl obviněný ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou v době spáchání činu. V projednávaném případě nelze vycházet z hodnot hladiny alkoholu, které byly u něj zjištěny s poměrně velkým časovým odstupem od doby, kdy řídil motorové vozidlo. K dopravní nehodě došlo 19. 3. 2016 okolo 01:00 hod., zatímco k první dechové zkoušce téhož dne až v 10:52 hod., krevní test byl proveden až v 11:55 hod. s výsledkem 1,07 ‰ alkoholu v krvi. Jeho chování před nehodou a množství požitých alkoholických nápojů neosvětlily ani výpovědi svědků J. N., D. Z.a A. G. Obviněný poukázal v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 6 Tdo 351/2010, a zdůraznil, že na toto rozhodnutí poukazoval již ve svém odvolání, ale soud II. stupně se jím nezabýval.
Z procesního hlediska obviněný namítl, že důkazy dechovými zkouškami a krevním testem byly obstarány v rozporu se zákonem, neboť výzvu k vyšetření na ovlivnění alkoholem lze učinit vůči řidiči, který musí být současně účastníkem provozu na pozemních komunikacích. Musí být dána potřebná souvislost mezi výzvou policisty k vyšetření na alkohol a účastí řidiče na provozu na pozemních komunikacích. V daném případě uplynulo mezi dopravní nehodou a výzvou policisty k provedení dechové zkoušky a následně krevního testu cca 10-11 hodin. Obviněný se před uvedenou výzvou zdržoval doma, požíval alkohol a na obvodní oddělení Policie ČR se dostavil sám ve věci, která se k řízení motorového vozidla nevztahovala. Výzva policisty přitom musí splňovat podmínku, aby bylo možné se rozumně domnívat, že vyšetření bude mít vypovídací hodnotu k době řízení či k době dopravní nehody. Takovýto dlouhý časový interval mezi dopravní nehodou a výzvou k vyšetření, spojený s tvrzením o konzumaci alkoholu po jízdě, je natolik dlouhý, že došlo k přerušení souvislosti s provozem na pozemních komunikacích a z tohoto důvodu nebyla výzva policisty oprávněná, neboť již nesměřovala vůči řidiči. V této souvislosti obviněný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2016, č. j. 9 As 62/2016-34, kde v obdobném případě dospěl soud k závěru, že uplynutím cca 3,5 hod. po dopravní nehodě již došlo k přerušení souvislosti s provozem na pozemních komunikacích.
Jako důkaz v řízení nebylo možné podle obviněného použít ani úřední záznam policie a protokol o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem, které zachycují obsah jeho vyjádření, byť tyto nevypovídají o jeho stavu v době jízdy. V rozporu se zákonem, resp. právem obviněného na ochranu jeho osobnosti, osobních údajů a právem na soukromý život, byl obstarán i další důkaz, a to videozáznam z kamerového systému umístěného v domě, kde obviněný bydlí. Kamerový systém v jejich domě byl instalován z bezpečnostních důvodů soukromou osobou, nesnímá veřejné prostranství a takto pořízené záznamy nelze podle obviněného použít v trestním řízení jako důkaz, neboť by to znamenalo porušení práva na nedotknutelnost jeho osoby a soukromí. Bez svolení člověka nelze narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život, pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové záznamy třetí osobou, případně je šířit. Orgány činné v trestním řízení přitom získaly videozáznam bez svolení obviněného a týkají se jeho soukromého života, nebyly pořízeny na veřejném prostranství, ale u vstupu do domu při otevírání vstupních dveří a uvnitř domu, kde obviněný bydlí. Pořizování takových záznamů, které není prováděno náhodně, ale systematicky a umožňuje následně provést identifikaci osoby, je zpracováváním osobních údajů. V této souvislosti obviněný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2011, č. j. 2 As 45/2010-68. Za této situace tedy je nutné podle obviněného provést test proporcionality a zvažovat na jedné straně legitimitu cíle, kterého má být prostřednictvím takového důkazu dosaženo a na druhé straně musí být posouzena přiměřenost užitého postupu, neboť dochází ke konfliktu práva na ochranu soukromí a zájmu společnosti na ochraně před deliktním jednáním. Přednost má v daném případě dle přesvědčení obviněného ochrana lidských práv fyzické osoby. Právní posouzení skutku je tedy nesprávné, neboť se opírá o procesně neúčinné důkazy.
Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení soudu II. stupně, jakož i rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je založeno v zásadě na totožných námitkách (ovšem nyní v rovině procesní a nikoli skutkové), které byly součástí jeho obhajoby před soudem I. stupně (vypovídal v přípravném řízení a u hlavního líčení odmítl vypovídat), rovněž tak i součástí odvolání, a těmito se zabývaly a spolehlivě i vypořádaly soudy obou stupňů. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy I. a II. stupně, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V projednávaném případě obviněný v dovolání u většiny zpochybňovaných důkazů již nenamítá, že by o jeho vině nesvědčily, jak činil v rámci své obhajoby v dřívějších fázích trestního stíhání, ale namítá jejich procesní nepoužitelnost z důvodu, že byly podle něj získány v rozporu se zákonem.
Dovolací důvod podle §2 65b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu I., eventuálně II. stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Z těchto zjištění přitom spolehlivě vyplynulo, že obviněný v nočních hodinách řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k jeho řízení. Svědci J. N. a D. Z. potvrdili, že viděli v inkriminovanou dobu na náměstí, kde se pohybovalo ještě poměrně hodně lidí i přes pokročilou noční hodinu, jet rychle motorové vozidlo, které kličkovalo, jezdilo ze strany na stranu a při objíždění vozidla taxislužby nabouralo do dalších zaparkovaných motorových vozidel. Poté ovšem řidič nezastavil, ale odjel z náměstí pryč. Výsledky dokazování potvrdily, že řidičem tohoto motorového vozidla byl obviněný, což sám ani nepopírá. Další svědek A. G. viděl až náraz motorového vozidla řízeného obviněným do jiného zaparkovaného motorového vozidla a když obviněný odjel z náměstí pryč, aniž by po dopravní nehodě zastavil, sledoval jej až do místa, kde odbočil do ulice V. T. Uvedené místo označil Policii ČR jako prostor, kde bylo vozidlo zaparkováno a tam bylo také krátce nato nalezeno. Ke stylu jeho jízdy uvedl, že obviněný různě zrychloval, zpomaloval, ale jiné nápadnosti jeho jízdy neregistroval. Nárazem do zaparkovaného osobního automobilu tov. zn. Toyota Auris, které bylo v důsledku tohoto odhozeno na další osobní automobil tov. zn. VW Passat, došlo k poškození obou automobilů, jakož i k poškození automobilu řízeného obviněným, jehož vlastníkem je společnost JIP majetková, s.r.o. Celková škoda na všech třech automobilech činila 238 829 Kč. Aktuální ovlivnění obviněného alkoholem bezprostředně po jízdě dokumentuje i kamerový záznam před vchodem do domu, z něhož je zřejmé, že měl problémy s chůzí, koordinací pohybů, což potvrdil i svědek R. Š., který právě vycházel z domu a otevřel obviněnému dveře. Nelze též přehlédnout skutečnost, že sám obviněný připustil, že při rozjíždění „zabral“ o jiný osobní automobil, ale z fotodokumentace vyplývá výrazné poškození všech tří osobních automobilů, což svědčí o razantním nárazu. Logické vysvětlení následné reakce obviněného je fakt, že řídil pod vlivem alkoholu a tímto způsobem se snažil vyhnout trestní odpovědnosti. V hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů nelze shledat žádné rozpory, natož extrémní, když zcela v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. byly provedeny veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. soudy pečlivě hodnotily, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena a ze shora zmíněných důkazů a průběhu skutku spolehlivě vyplynulo, že obviněný v inkriminovanou dobu byl natolik ovlivněn alkoholem, že tento stav vylučoval jeho schopnost bezpečně ovládat motorové vozidlo, což se i potvrdilo v následku, který způsobil poškozením cizího majetku. Skutečnost, že bylo dechovými zkouškami a krevním rozborem s cca 11 hodinovým odstupem ještě potvrzeno ovlivnění obviněného alkoholem v rozsahu 1,07 g/kg alkoholu, jen posiluje závěr o tom, že v době, kdy řídil motorové vozidlo, musel být ještě více ovlivněn alkoholem, a tedy se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost motorové vozidlo řídit. Pokud se obviněný hájí tím, že alkohol pil až poté co přijel domů, je tato obhajoba bez významu, neboť bylo prokázané, že byl ovlivněn alkoholem již v době, kdy řídil motorové vozidlo a způsobil dopravní nehodu. Obhajobu obviněného lze hodnotit jako účelovou snahu se vyvinit a vyhnout trestní odpovědnosti. Skutečnost, že dříve nemohly být provedeny dechové zkoušky ani krevní test ovlivnil výlučně obviněný, když v 02:44 hod. nereagoval na zvonění u bytu a neotevřel příslušníkům Policie ČR.
Pod dovolací námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného spočívající v tom, že popis skutku (na jehož část obviněný poukázal), vyjádřený ve skutkové větě, dostatečně nevystihuje skutkové okolnosti umožňující učinit spolehlivý závěr o stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo.
Nejvyšší soud nepřisvědčil této námitce, neboť popis skutkového děje ve vztahu k vyjádření stavu obviněného vylučujícího způsobilost řídit motorové vozidlo je obsáhlejší, než jak namítá obviněný. Lze si sice představit pregnantnější popis skutkového děje, ale i tak, jak je uvedený v rozsudku soudu I. stupně, vystihuje v dostatečné míře, v jakém stavu se obviněný při řízení motorového vozidla nacházel. Po požívání alkoholických nápojů a následném řízení motorového vozidla měl v krvi nejméně 1,07 g/kg alkoholu a vyloučení jeho schopnosti řídit motorové vozidlo vyjadřuje především způsobený následek, když při jízdě po náměstí (bez zjevného vzniku jakékoli krizové situace, která by jej nutila náhle změnit směr jízdy), přejel motorovým vozidlem vlevo a narazil do zaparkovaného motorového vozidla, které bylo tímto nárazem odhozeno na další zaparkované motorové vozidlo. Pokud v této souvislosti obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 6 Tdo 351/2010, pak k tomuto je nutné dodat, že v uvedené věci se jedná o poněkud jinou skutkovou situaci, kdy obviněný měl pod vlivem alkoholu řídit motorové vozidlo (bližší okolnosti o způsobu jízdy tam popsány nejsou) a při odbočování do něj zezadu narazilo jiné motorové vozidlo. Následně byla provedena kontrola na jeho ovlivnění alkoholem a bylo zjištěno, že po cca 1,5 hodině od nehody měl v krvi 1,32 g/kg alkoholu. V nyní projednávané věci je ovšem jiný průběh skutkového děje, kdy je zjevné, že obviněný v důsledku ovlivnění alkoholem nezvládl řízení motorového vozidla a levou přední částí svého motorového vozidla zjevně razantně narazil do jiného zaparkovaného motorového vozidla.
Ostatní námitky procesního charakteru, že by některé důkazy (dechové zkoušky, krevní test, videozáznam kamerového systému zachycující prostor vchodu do domu, kde obviněný bydlí, část obsahu protokolu o lékařském vyšetření na alkohol nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť se nejedná o námitky hmotně právní. Obiter dictum lze s ohledem na ústavněprávní rozměr především námitky týkající se použití videozáznamu kamerového systému jako důkazu v trestním řízení dodat, že tento záznam byl pořizován soukromým subjektem z bezpečnostních důvodů, a to společenstvím vlastníků dotčeného bytového domu, tedy i se souhlasem obviněného, který v tomto domě bydlí a je spoluvlastníkem. Věděl tedy o pořizování tohoto videozáznamu všech osob vstupujících do domu, dal tudíž souhlas s pořizováním videozáznamů i vlastní osoby při vstupu do domu. Kromě toho dle §89 odst. 2 tr. ř. není vyloučeno použít v trestním řízení k důkazu i takovýto záznam kamerového systému i bez souhlasu osob, které budou na tomto záznamu zachycené, za splnění dalších kritérií (bude-li záznam využit jen pro nezbytně nutný účel v trestním řízení, nebude nijak zneužit jeho zveřejněním, znevažováním zaznamenané osoby apod. viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09).
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2017
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.