ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.552.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 552/2017-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 6. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 14 To 336/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 112/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 14 To 336/2016, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 3 T 112/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 3 T 112/2016, byl obviněný M. K. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající podle obžaloby v podstatě v tom, že jako jediný jednatel společnosti Ferrosit s.r.o., se sídlem 17. listopadu 237, Pardubice (dále jen „Ferrosit“), uzavřel dne 3. 11. 2010 se společností FERALPI-PRAHA s. r. o., se sídlem Kralupy nad Vltavou, V Pískovně 2056 (dále jen „FERALPI-PRAHA“) kupní smlouvu, na základě které společnost Ferrosit odebrala od společnosti FERALPI-PRAHA hutní materiál v celkové kupní ceně 3 360 031,18 Kč, který byl dodán konečnému odběrateli společnosti FERI, s. r. o. (dále jen „FERI“), tato za něj ve dnech 2. 12. 2010 a 9. 12. 2010 zaplatila společnosti Ferrosit kupní cenu v celkové výši 3 827 016 Kč, obviněný však nepoužil tuto částku k úhradě odpovídajících faktur vystavených společností FERALPI-PRAHA s datem splatnosti 8. 12. až 10. 12. 2010, ale k úhradě jiných závazků společnosti Ferrosit, ačkoli věděl, že společnost FERALPI-PRAHA prodala předmětný hutní materiál společnosti Ferrosit s výhradou vlastnictví a společnost Ferrosit nabývá vlastnické právo k prodanému zboží až úplným zaplacením kupní ceny, a tímto jednáním si jako jednatel společnosti Ferrosit neoprávněně přisvojil finanční prostředky, které společnost obdržela za prodané zboží od společnosti FERI, a způsobil tak poškozené společnosti FERALPI-PRAHA škodu ve výši 3 360 031,18 Kč.
Odvolání státního zástupce a poškozené proti uvedenému rozsudku zamítl podle §256 tr. ř. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích svým usnesením ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 14 To 336/2016.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce . Dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Především se ztotožnil se skutkovým závěrem soudů obou stupňů, v jehož rámci odmítly obhajobu obviněného, podle níž si nebyl vědom výhrady vlastnického práva. Ztotožnil se i s odmítnutím právního významu skutečnosti, akcentované okresním soudem, a to že se samotný předmět kupní smlouvy – hutní materiál – nikdy nedostal do faktické dispozice obviněného (resp. jím zastupované společnosti Ferrosit), neboť v roce 2010 byl prodej této komodity realizován formou přímých dodávek konečnému odběrateli. Krajský soud podle dovolatele správně uzavřel, že k předání zboží mezi smluvními stranami došlo. Je tak namístě aplikovat právní režim plynoucí z ustálené judikatury, podle něhož předmětem zpronevěry je též peněžní ekvivalent, který se do dispozice pachatele dostane ve formě plnění od třetí osoby jako úplata za věc, kterou předtím koupil od poškozeného s výhradou vlastnického práva. Tyto peněžní prostředky, které se nikdy de iure nedostaly do vlastnictví společnosti Ferrosit, měly být dále poukázány ve prospěch poškozené společnosti FERALPI-PRAHA, a to nejpozději v termínech, které byly určeny jako termíny splatnosti faktur vystavených touto společností.
Hlediska pro vyhodnocení subjektivní stránky činu však nebyla podle dovolatele vyhodnocena odvolacím soudem v souladu s rozhodnými skutkovými zjištěními. I když v rámci předchozích obchodních kontaktů mezi poškozenou FERALPI-PRAHA a obviněným zastupovanou společností Ferrosit byla akceptována ustálená obchodní praxe opožděného hrazení faktur ze strany Ferrosit, a to i více jak 20 dnů a dokonce někdy až 35 dnů po splatnosti, aniž to v minulosti vedlo dodavatelskou společnost FERALPI-PRAHA k uplatnění sjednané výhrady vlastnického práva, odvolací soud dostatečně nezohlednil, že na rozdíl od takového dosavadního způsobu prodlení došlo v případě tří dotčených faktur k tomu, že nebyly uhrazeny vůbec.
Současně nebylo možno spatřovat příčinu neuhrazení předmětných faktur v tom, že v polovině měsíce ledna 2011, konkrétně dne 13. 1. 2011, došlo k zesplatnění revolvingového úvěru ze strany Komerční banky, a.s. (dále jen „Komerční banka“), který využívala Ferrosit, a následně i k blokaci jejího účtu u této banky. Jestliže byl tento revolvingový úvěr sjednán na profinancování pohledávek z obchodního styku do lhůty splatnosti bez poskytnutých provozních záloh, pak se banka při regulaci uvedeného způsobu účelového čerpání úvěrového limitu řídila aktuální hodnotou zásob nebo pohledávek, tzn. že uvolňovala úvěrové finanční prostředky tak, aby je zaúvěrovaná společnost mohla obdržet za účelem splnění svého platebního závazku vůči dodavatelské společnosti ve lhůtě splatnosti vystavených faktur, ačkoliv od koncového odběratele dosud neobdržela odpovídající plnění za dodané zboží.
Tak tomu však nebylo v daném případě, neboť Ferrosit za dodaný hutní materiál obdržela od konečného odběratele, společnosti FERI,ve dnech 2. 12. 2010 a 9. 12. 2010 kupní cenu v celkové výši 3 827 016 Kč, takže k tomu, aby uhradila faktury poškozené FERALPI-PRAHA nejpozději do tam uvedených termínů splatnosti, popř. s přihlédnutím k ustálené obchodní praxi s časovou tolerancí kolem 30 dnů po nabytí jejich splatnosti, nepotřebovala úvěrové finanční prostředky. Současně lze důvodně dovozovat, že při dodržení výše uvedeného vymezení jejich účelového určení by jí v této souvislosti poskytnuty, resp. v rámci uvedeného obchodního případu uvolněny, ani nebyly. Jestliže tedy obviněný takto inkasovanou částku v celkové výši 3 827 016 Kč nepoužil k úhradě uvedených faktur společnosti FERALPI-PRAHA, pak se tak rozhodně nestalo, resp. ani nemohlo stát, v důsledku zesplatnění revolvingového úvěru ze strany Komerční banky.
Navíc Komerční banka přistoupila k zablokování bankovního účtu společnosti Ferrosit až dne 17. 1. 2011, přičemž splatnost poslední z faktur společnosti FERALPI-PRAHA nastala již dne 10. 12. 2010, a tedy obviněný měl časový prostor celých 38 kalendářních dnů, aby peněžní prostředky získané od FERI převedl na příslušný bankovní účet FERALPI-PRAHA, což neučinil.
Vedle dostatečnosti doby 38 dnů je třeba přihlédnout při hodnocení otázky zavinění obviněného také k tomu, do jaké míry byl aktivní v nakládání s peněžními prostředky na firemním účtu právě v předmětném období 38 dnů. Pokud by s bankovním účtem nijak nedisponoval, ať již z důvodů jakýchkoli (dovolená, nemoc, pracovní cesta, jiné pracovní povinnosti, apod.), bylo by případně možno zvažovat závěr, že peněžní prostředky neposkytl poškozené společnosti nezaviněně, či pouze z nedbalosti, ať již v důsledku svého omylu či nedopatřením. Z výpisu z bankovního účtu společnosti Ferrosit však vyplývá, že v období od 10. 12. 2010 do 14. 1. 2011 bylo uskutečněno hned několik desítek plateb na vrub účtu této společnosti, a to v nezanedbatelném rozsahu, resp. v řádech milionů korun, nezřídka ve prospěch společnosti Železárny-Annahütte, spol. s r. o., IČ: 005 46 542; pouze na okraj lze zmínit zjištění, že po zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka Ferrosit začal obviněný pracovat právě ve společnosti Železárny-Annahütte, spol. s r. o.
Obviněný také v rámci předmětného období 38 dnů dokonce nejednou přistoupil k hotovostnímu výběru z účtu společnosti Ferrosit. V posledním případě tak učinil dokonce dne 14. 1. 2011, tedy pouze dva dny před zablokováním účtu ze strany Komerční banky, a to v nikoli zanedbatelné částce 500 000 Kč. V tu dobu již přitom byl o tzv. zesplatnění bankovního úvěru prokazatelně informován, když dne 13. 1. 2011 převzal výzvu banky k jeho okamžitému splacení s avízem splatnosti následujícího pracovního dne po doručení (viz č. l. 383 trestního spisu). S ohledem na bankovní informace zařazené na č. l. 333 a násl. trestního spisu a výpověď svědkyně M. N., asistentky obviněného, je přitom zřejmé, že to byl právě on, kdo platby a hotovostní výběry prováděl, neboť žádná jiná osoba nebyla k dispozici s účtem společnosti Ferrosit oprávněna.
Argumentace, že v době zesplatnění revolvingového úvěru obnášel účet společnosti Ferrosit (i po výběru zmíněných 500 000 Kč) dostatek finančních prostředků na úhradu částky 3 360 031,18 Kč společnosti FERALPI-PRAHA a že ke stavu úpadku z titulu předlužení a k platební neschopnosti na straně společnosti Ferrosit došlo až ke konci ledna 2011 s informovaností obviněného dokonce až k datu 25. 2. 2011 (datum podání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc leden 2011), by mohla zpochybnit úmysl obviněného v případě, že by mu bylo kladeno za vinu jednání podvodné povahy. Tedy takový jeho postup, kdy by odebíral zboží od poškozené společnosti FERALPI-PRAHA i přes svoje povědomí o neuspokojivých finančních poměrech jím zastupované společnosti a byl by tak srozuměn s tím, že úhradu jejímu dodavateli nebude objektivně schopen provést. V posuzovaném případě však byl obviněný M. K. postaven před soud pro jednání defraudační povahy, kdy se předmětem jeho trestného útoku stala finanční částka 3 360 031,18 Kč, která nikdy netvořila součást majetku jím zastupované společnosti Ferrosit, a proto ani odkaz na dostatečně vysoký zůstatek na jejím firemním účtu nelze považovat za argument právně relevantní. Je sice pravdou, že poškozená FERALPI-PRAHA v minulosti akceptovala nikoli zcela stoprocentní platební morálku společnosti Ferrosit, nicméně takový obchodní úzus jistě nemůže být důvodem pro zbavení se trestní odpovědnosti obviněného, obzvláště v situaci, kdy platby (výběry) ve prospěch jím zastupované společnosti či ve prospěch společnosti jiné, do jisté míry spřízněné (viz následný pracovní poměr), obviněný v rozhodném období, delším než jeden měsíc, a to dokonce opakovaně, dokázal zrealizovat.
S peněžním výnosem, získaným z prodeje dodaného hutního materiálu, nenaložil tedy obviněný v souladu s výhradou vlastnického práva prodávajícího a nepředal jej jeho vlastníkovi, ale ponechal si jej na bankovním účtu jím zastupované odběratelské společnosti se zřetelným srozuměním, že tyto finanční prostředky budou použity k úhradě jiných firemních platebních povinností, zejména pak těch, které jí vznikly vůči bance po zesplatnění revolvingového úvěru, když v otázce jeho srozumění při nakládání se svěřenými finančními prostředky jako s vlastními, a tedy při naplnění znaku přisvojení, dále nelze odhlédnout jak od jeho výše uvedených hotovostních výběrů, tak ani od plateb uskutečněných ve prospěch společnosti Železárny-Annahütte, spol. s r. o.
Nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že na straně obviněného nelze spatřovat úmyslné jednání a že příčinou neuhrazení faktur poškozené společnosti za dodané zboží byly důvody objektivní povahy, které nemohl předpokládat a nemohl si být ani vědom toho, že taková situace (zesplatnění celého revolvingového úvěru a zablokování firemního bankovního účtu) v daném období nastane. Ve srozumění s eventualitou, že k úhradě splatných faktur za hutní materiál, dodaný poškozenou společností FERALPI-PRAHA, nedojde, mu nemohla zabránit žádná konkrétní okolnost (v daném případě platba z uvolněných finančních prostředků revolvingového úvěru), neboť jak již bylo shora dovozeno, aktuální finanční připravenost firemního bankovního účtu společnosti Ferrosit poskytnout v souladu s dohodnutou výhradou vlastnického práva smluvené finanční plnění dodavatelské společnosti odporovala podmínkám účelového čerpání úvěrových peněz. V uvedené návaznosti pak nelze považovat za významné, zda v období prosince 2010 či ledna 2011 obviněný mohl vědět, že dojde k zesplatnění celého revolvingového úvěru, jakož i k zablokování firemního bankovního účtu.
Navíc z dopisu Komerční banky, nazvaného Hodnocení plnění smluvních podmínek – Výzva k okamžitému splacení ze dne 11. 1. 2011, je zřejmé, že banka provedla hodnocení plnění smluvních podmínek, které vyplývají ze smlouvy o revolvingovém úvěru a obecných úvěrových podmínek, a vzhledem k tomu, že nastala skutečnost uvedená v článku V., bod 1 písm. f) úvěrových podmínek (dlužník vykazuje takové zhoršení finanční situace, které ohrožuje návratnost úvěru), banka uplatňuje opatření spočívající v požadavku na okamžité splacení celé jistiny a příslušenství, a to následující den po doručení této výzvy. Ze sdělení Komerční banky ze dne 31. 8. 2011 vyplývá, že ze strany klienta docházelo k porušování smluvních ujednání v průběhu trvání smluvního vztahu, zvláště pak ve vztahu k nedodržování objemu pohledávek dávaných bance do zástavy, taktéž celková ekonomická situace společnosti nebyla dobrá. Těchto skutečností si byl obviněný jako jednatel společnosti vědom a průběžně s ním byly diskutovány, když s ohledem na celkovou situaci společnosti bylo rozhodnuto již v lednu 2009 o zapojení útvaru úvěrového poradenství na řešení tohoto případu.
Za podstatné pak lze v otázce zavinění obviněného spatřovat, že výše poukazované a podle odvolacího soudu obviněným nepředvídatelné okolnosti ukončení jeho úvěrového vztahu s Komerční bankou a navazující blokace firemního bankovního účtu nastaly ve fázi po dokonání jeho jednání ve smyslu §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Došlo k němu den následující poté, co obviněný M. K. v souladu s dohodnutou výhradou vlastnického práva a při respektu k platebním podmínkám poškozené společnosti mohl plnit a přitom s účinky ve smyslu §365 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, neplnil, a to aniž by mu v tom bránila nějaká objektivní překážka, jestliže měl na firemním účtu dostatek finančních prostředků a s tímto dosud nezablokovaným účtem byl oprávněn disponovat. Proto by k takovým skutečnostem, nastalým v době po dokonání trestného jednání, ani nebylo možno přihlížet a na jejich podkladě posuzovat, zda obviněný jednal v předepsané formě zavinění.
Zjištěné skutkové okolnosti jeho jednání tak jednoznačně vypovídají o tom, že v posuzovaném případě došlo k naplnění všech znaků zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, včetně úmyslného zavinění obviněného.
Není na místě ani uplatnění odvolacím soudem aplikované zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby.
Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, dále jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 8. 2016 sp. zn. 3 T 112/2016, jakož i případná rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce, které mu bylo doručeno dne 25. 1. 2017 (č. l. 2031), do dne konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.] v zákonné lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolatel uplatnil odpovídající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku. Společně s ním uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti zprošťujícímu rozsudku přesto, že v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v tomto případě písm. g). Konkrétní uplatněné námitky uvedenému dovolacímu důvodu svým obsahem odpovídají. Směřuje-li dovolání proti rozhodnutí, jímž obviněný nebyl uznán vinným z důvodu, že skutek, tak jak ho zjistil soud, není trestným činem, pak uvedenému dovolacímu důvodu odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutek zjištěný soudem vykazuje znaky trestného činu.
Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., proto přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. S dovolacími námitkami nejvyššího státního zástupce se v zásadě ztotožnil.
Zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
Odvolací soud na základě úvah uvedených v odůvodnění napadeného usnesení, na které lze v zájmu stručnosti odkázat, uzavřel, že po objektivní stránce byly naplněny znaky skutkové podstaty stíhaného zločinu. Ve věci není sporné (a dovolatelem není ve vztahu k napadenému usnesení namítáno), že poškozenému vznikla škoda v uvedené výši nezaplacením za dodané zboží. Je rovněž nepochybné, že na předmět kupní smlouvy – hutní materiál – je nutno nahlížet tak, že se dostal do faktické dispozice obviněného (resp. jím zastupované společnosti Ferrosit), neboť v roce 2010 byl prodej této komodity realizován formou přímých dodávek konečnému odběrateli. Krajský soud uzavřel, že k předání zboží mezi smluvními stranami došlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje i s tím, že je na místě aplikovat právní režim plynoucí z ustálené judikatury, podle něhož předmětem zpronevěry je též peněžní ekvivalent, který se do dispozice pachatele dostane ve formě plnění od třetí osoby jako úplata za věc, kterou předtím koupil od poškozeného s výhradou vlastnického práva. Tyto peněžní prostředky se tedy dostaly do dispozice společnosti Ferrosit, tj. fakticky do dispozice obviněného, nestaly se však jeho vlastnictvím ani vlastnictvím společnosti Ferrosit, nýbrž zůstaly ve vlastnictví společnosti FERALPI-PRAHA, jíž měly být dále poukázány.
Odvolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že nebyly naplněny znaky subjektivní stránky trestného činu. To je však závěr, který neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním ani obsahu shromážděných důkazů. Odvolací soud sice ve shodě s nalézacím soudem odmítl obhajobu obviněného, že si nebyl vědom výhrady vlastnického práva, nepřihlédl však k dalším skutečnostem akcentovaným v dovolání nejvyššího státního zástupce. Nadhodnotil význam předchozí obchodní praxe, která tolerovala platby poškozenému po lhůtě splatnosti, i význam zesplatnění revolvingového úvěru Komerční bankou, jakož i faktu, že v době zesplatnění úvěru bylo na účtě Ferrosit téměř 5,5 mil. Kč.
Především je třeba souhlasit s dovolatelem v tom, že stav finančních prostředků na účtu a celková solventnost společnosti obviněného by byly významné pro posuzování subjektivní stránky, pokud by byl obviněnému kladen za vinu trestný čin podvodu. Z hlediska stíhaného trestného činu to naopak svědčí o tom, že obviněný se rozhodl poškozené společnosti její peníze nepřevést, ač to bylo reálně možné (když např. ke dni 11. 1. 2011 byl zůstatek na účtu Ferrosit 5 459 035 Kč a v rozhodném období, včetně měsíce ledna 2011, chodily na tento účet nemalé platby a zůstatek se přibližně v uvedené výši pohyboval až do zablokování účtu dne 17. 1. 2011, kdy si banka odečetla jako splátku jistiny úvěru 5 457 210 Kč). Takový závěr nevyvracejí ani dosavadní obchodní zvyklosti, ani zesplatnění úvěru. Je totiž třeba vzít v úvahu okolnosti skutku. Předně nebylo obvyklé, aby doba od splatnosti do zaplacení byla 38 dní – v tomto směru jednání obviněného v daném případě vybočovalo z běžné praxe a zcela pak z praxe průměrné, jak vyplývá z přehledu hrazení faktur. V roce 2010 – až do faktury splatné dne 5. 12. 2010 – docházelo při platbách vesměs jen k několikadenním prodlením (s několika výjimkami, kdy se prodlení přiblížilo době jednoho měsíce). K těmto otázkám však nebylo provedeno potřebné dokazování – v hlavním líčení (ani ve veřejném zasedání konaném o odvolání) nebyl proveden důkaz ani zmíněným přehledem hrazení faktur na č. l. 467-468. Lze rovněž zmínit, že ze zprávy poškozené společnosti FERALPI-PRAHA vyplývá, že splatnost neprodlužovali, v případě zpoždění platby se zákazníkem jednali, aby platba proběhla co nejdříve.
Navíc i při posuzování finanční situace společnosti Ferrosit nelze rovněž přehlédnout, že v návrhu na prohlášení konkurzu ze dne 28. 2. 2011 jsou sice uvedeny neuhrazené závazky v celkové výši 17 545 699 Kč a pohledávky 31 264 195 Kč, avšak pohledávky jsou vesměs z dřívější doby, splatné převážně v letech 2007 a 2008 (viz přehled č. l. 93-94), zatímco neuhrazené závazky se týkají posledního období, téměř u všech nastala splatnost v době od listopadu 2010 (č. l. 95-96). To nasvědčuje tomu, že při faktické nedobytnosti pohledávek z dřívějška obviněný vytvářel značné množství nových závazků společnosti Ferrosit (společnost zadlužoval), což mělo u něho vést naopak k té nejvyšší obezřetnosti při nakládání s cizími svěřenými penězi, které měl na účtu. Uvedené listinné důkazy (č. l. 93-96) nebyly však před soudem provedeny.
Při hodnocení subjektivní stránky činu soudy nepřihlédly k tomu, jaké platby obviněný po splatnosti předmětných pohledávek provedl, jak na to poukazuje dovolatel a jak to vyplývá z výpisu z bankovního účtu společnosti Ferrosit (č. l. 333-336). Jde například o platby pro společnost Železárny-Annahütte, spol. s r.o. zejména 13. 12. a 15. 12. 2010 v řádech miliónů Kč, dále o platbu advokátní kanceláři dne 13. 1. 2011 ve výši 120 000 Kč nebo výběr hotovosti 500 000 Kč dne 14. 1. 2011.
Přitom nelze přehlédnout, že ve společnosti Železárny-Annahütte, spol. s r.o. byl obviněný zaměstnán již od 18. 4. 2011 (č. l. 1260-1262 – důkaz před soudem neprovedený ) poté, co dne 28. 2. 2011 podala společnost obviněného návrh na prohlášení konkurzu (č. l. 68 – důkaz před soudem neprovedený ). Jen pro úplnost lze zmínit, že v řízení nebyla dořešena otázka postoupení pohledávky a jednostranných zápočtů pohledávek (viz žádost a zprávy Železárny-Annahütte č. l. 1248, 1254, 1265), která by rovněž mohla mít vliv na posuzování subjektivní stránky jednání obviněného.
Zmíněná platba advokátní kanceláři a výběr hotovosti jsou pro hodnocení subjektivní stránky významné z toho hlediska, že proběhly v době, kdy již obviněnému byl doručen dopis Komerční banky ze dne 11. 1. 2011 (doručen obviněnému nikoli dne 14. 1. 2011, jak uvádí odvolací soud na str. 8 napadeného rozhodnutí, nýbrž dne 13. 1. 2011 – č. l. 383 – důkaz před soudem neprovedený ), nazvaný Výzva k okamžitému splacení, podle níž splatnost celého úvěru nastala následující pracovní den po doručení této výzvy (č. l. 89). A obviněný prováděl v rozhodném období i další platby. To vše za situace, kdy poškozené společnosti FERALPI-PRAHA nepoukázal z jejích peněz, které měl svěřeny, ani část. Až dne 17. 1. 2011 pak došlo k zablokování předmětného účtu.
Odvolací soud na straně 8 napadeného usnesení uvedené skutečnosti částečně zmínil jako skutková zjištění, nevyvodil z nich však odpovídající závěry. Oběma soudům pak lze vytknout, že svá zjištění ohledně pohybů na předmětném účtu společnosti Ferrosit dostatečně nekonkretizovaly. Naproti tomu soudy přecenily význam zesplatnění úvěru a zablokování účtu.
Odvolací soud k tomu uvedl, že z žádné korespondence banky ani z jejích vyjádření nevyplývá, že by v daném období, zejména konce roku 2010 a počátku roku 2011 výslovně obviněného upozorňovala na možnost zesplatnění celého úvěru; stalo se tak až dopisem ze dne 13. 1. 2011 (přesněji ze dne 11. 1. 2011). Dále odvolací soud uvedl, že z předložených důkazů nevyplývá, že by obviněný mohl očekávat v polovině ledna 2011 situaci, která nastala. A konečně v další části znovu uvedl, že z žádného důkazu založeného ve spise nelze dovozovat, že by v období prosince 2010 či ledna 2011 měl či mohl obviněný vědět, že dojde k zesplatnění celého revolvingového úvěru a k zablokování účtu, což by mu bránilo v plnění jeho platebních povinností.
S těmito tvrzeními odvolacího soudu se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Soudy naopak měly možnost na podkladě shromážděných důkazů učinit závěr, že obviněný měl informace o tom, že situace se stává kritickou a že je proto třeba urychleně (a přednostně) poukázat svěřené finanční prostředky jejich vlastníku.
Odvolací soud nevzal rovněž v úvahu, že už dokazování před nalézacím soudem trpí určitým deficitem, neboť nebyly v hlavním líčení provedeny a hodnoceny všechny shromážděné důkazy způsobilé objasnit subjektivní stránku činu. Tak v hlavním líčení nebyla čtena zpráva Komerční banky na č. l. 332 o porušování smluvního vztahu obviněným v průběhu úvěrového vztahu. A především nebyly provedeny další nabízející se důkazy v tomto směru, a to – kromě důkazů výše zmíněných – například vyžádání zprávy Komerční banky nebo výslech jejího kompetentního pracovníka k objasnění, zda již před zasláním dopisu ze dne 11. 1. 2011 bylo s obviněným jednáno a zda byl upozorněn nebo zda mohl předpokládat (zvláště po předchozím postupném snižování úvěrového rámce), že může dojít i k zesplatnění úvěru. Nabízí se zde vyslechnout jako svědka například Ing. L. H. (č. l. 320), který už byl i zproštěn povinnosti mlčenlivosti (č. l. 384). Soudy však takovou možnost doplnění dokazování zcela pominuly. Navzdory tomu odvolací soud vycházel především z faktu zesplatnění úvěru a zablokování účtu, které podle něho obviněný nemohl předpokládat.
Úmyslu obviněného přisvojit si svěřené peníze nasvědčuje i e-mailové sdělení obviněného poškozené společnosti ze dne 4. 1. 2011, jímž sděluje, že momentální finanční situace („momentální cash flow“) mu neumožňuje zaplatit (tj. vrátit obviněným zadržované finanční prostředky poškozenému), přičemž očekává zlepšení situace zhruba v polovině ledna 2011 (č. l. 122, 438). Ve světle tohoto dopisu lze tedy stěží argumentovat tak, že obviněný měl na účtě dostatek peněz a zaplatit poškozenému chtěl, pouze to odkládal v duchu dosavadní obchodní praxe, aniž by tušil jakékoli komplikace v podobě zesplatnění úvěru a zablokování účtu, a že k neuhrazení faktur došlo v důsledku skutečností na vůli obviněného nezávislých. Naopak, uvedený dopis naznačuje snahu obviněného vyhnout se (alespoň pro určitou dobu) poukázání finančních prostředků ve vlastnictví FERALPI-PRAHA, které už od splatnosti faktur (10. 12. 2010) držel neoprávněně a tím si je přisvojil.
Závěry soudů o nenaplnění subjektivní stránky žalovaného trestného činu zpronevěry jsou tudíž přinejmenším předčasné a jsou založeny jednak na nesprávném právním posouzení zjištěného skutkového stavu, jednak vyplývají ze zjevně neúplného dokazování.
Soudy pominuly, že finanční závazky vyplývající z kupních smluv, jejichž součástí je tzv. výhrada vlastnictví, požívají vyšší ochrany než obvyklé dodavatelsko odběratelské vztahy, a to i ochrany trestněprávní podle ustanovení §206 tr. zákoníku o trestném činu zpronevěry. Není proto přiléhavá argumentace soudu prvního stupně o běžném podnikatelském riziku poškozeného ani o neúspěchu podnikatelské činnosti obviněného, jehož jednání se nijak hrubě nevymykalo běžným obchodněprávním vztahům.
K úvahám vztahujícím se k zásadě subsidiarity trestní represe je na místě dále dodat, že trestným činem je podle §13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je u méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Je přirozené, že ne všechna kriteria budou v konkrétním případě významná nebo stejně významná. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I při plném respektování zmíněného principu neplatí, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. U zločinů uplatnění uvedené zásady zpravidla v úvahu nepřichází.
V případě naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku obviněným by nebylo možné konstatovat, že by tyto znaky nebyly naplněny ani „hraničním způsobem“, tedy tak, že by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídaly běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. To vyplývá už ze skutečnosti, že jednáním obviněného byla způsobena škoda několikanásobně převyšující hranici škody značné (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Tato škoda navíc nebyla uhrazena. V posuzovaném případě nic nenasvědčuje tomu, že by nebyla dána společenská škodlivost jednání obviněného odpovídající běžně se vyskytujícím zásahům do objektu daného trestného činu, a že by uplatnění trestněprávní represe nebylo proporcionálním zásahem do základních práv obviněného. Tím ovšem Nejvyšší soud nijak nepředjímá otázku trestu a konstatuje, že některé aspekty případu zdůrazněné odvolacím soudem lze zhodnotit v tomto případě právě při jeho ukládání.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Proto z podnětu podaného dovolání zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 14 To 336/2016, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 3 T 112/2016. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V průběhu dalšího řízení se bude nalézací soud věcí znovu zabývat, přičemž bude vázán právním názorem Nejvyššího soudu jak z hlediska naplnění zákonných znaků žalovaného zločinu, tak z hlediska aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku (§265s odst. 1 tr. ř.). Doplní dokazování v naznačených směrech, přičemž provede i případné další dokazování, jehož potřeba v průběhu řízení vyvstane, a bude se znovu zabývat zejména subjektivní stránkou činu obviněného v návaznosti na výše naznačené aspekty případu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák