ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.609.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 609/2017-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 23. května 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné J. V. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 2017, č. j. 3 To 772/2016-106, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 38/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 2016, č. j. 7 T 38/2016-87 byla obviněná J. V. uznána vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku a podle téhož zákonného ustanovení byla odsouzena k trestu odnětí svobody na tři měsíce, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená obec Lišov odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněná dopustila uvedeného přečinu tím, že v období od 1. 7. 2015 nejméně do 8. 4. 2016, kdy jí byl doručen návrh na potrestání sp. zn. Zk 216/2016, užívala byt zvláštního určení č. … nacházející se ve 2. nadzemním podlaží v obci L., ulice Č. čp. …, o. č. …, zapsaný v katastru nemovitostí na LV č. …, pro obec L., k. ú. L., a to přesto, že nájemní smlouvu podle ustanovení §2235 a násl. občanského zákoníku uzavřela s vlastníkem bytu Městem Lišov, IČ 00245178, se sídlem Lišov, Tř. 5. května č. p. 139/156, dne 18. 12. 2014 na dobu určitou od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015, přičemž byt přes opakované výzvy vlastníka neopustila.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. 1. 2017, č. j. 3 To 772/2016-106, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce včas dovolání, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dovolání obviněná namítla, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily a vyhodnotily důkazy, aniž by se vypořádaly s obhajobou, a nezabývaly se společenskou škodlivostí jejího jednání. Řádně platila nájemné a prováděla nezbytné opravy bytu. Podle názoru obviněné byl postup pronajímatele v rozporu s dobrými mravy a jako zjevné zneužití práva nemůže požívat právní ochrany. Civilní soud, který věc již řešil, uznal, že jí vzniklo legitimní očekávání na opakované prodloužení nájemní smlouvy a že celková doba nájmu bude výrazně delší než jeden a půl roku. Poukázala na skutečnost, že splnila všechna kritéria dle pravidel, podle kterých se občanům poskytují předmětné byty, tedy že měla uzavřenou smlouvu se společností Ledax, o. p. s., neměla žádné závazky vůči pronajímateli a pobírala starobní důchod. Smluvní podmínky, které váží uzavření nové nájemní smlouvy na odebírání pečovatelských služeb, považuje za prostředek k neomezené libovůli při vybírání nájemce a vyvíjení tlaku na něj za účelem rentability, což naplňuje znaky nemravného jednání, a to především kvůli svému abstraktnímu vyjádření. V nájemním vztahu působila jako slabší strana a dle občanského zákoníku měla být jejím právům poskytnuta větší ochrana. Odvolacímu soudu vytkla, že nereagoval na její námitku, že nebylo prokázáno pověření tajemníka pronajímatele k podpisu a zaslání výzvy k vyklizení a dle občanského zákoníku k ní proto není možné přihlédnout. Nájemní vztah se tedy měl prodloužit o stejnou dobu, na kterou byl původně sjednán, nejvýše na dobu dvou let. Napadené usnesení považuje obviněná za neodůvodněné a nepřezkoumatelné. Soud prvního stupně přikládal zásadní důkazní význam listinám, ale podle obviněné byly provedeny k důkazu jen ty, které vyznívají v její neprospěch, a nebyly opatřeny důkazy reagující na její námitky.
Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a uvedl, že posouzení povinnosti vyklidit byt jako předběžné otázky obecně zapadá do rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z hlediska posouzení trestní odpovědnosti obviněné však vyřešení této předběžné otázky nelze považovat za rozhodné, neboť podstatné bylo především zjištění, zda obviněná v daném období disponovala platným právním titulem k užívání bytu. Soudy obou stupňů tuto skutečnost hodnotily s poukazem na omezenou dobu trvání nájemní smlouvy. Trvání tohoto smluvního vztahu nemohlo být ovlivněno v dovolání namítanými skutečnostmi, které by podle obviněné měly zakládat její právní nárok na prodloužení nájemní smlouvy, a to zejména v případě, kdy se jednalo o byt zvláštního určení. Obviněná přitom nesplňovala podmínky pro jeho užívání. K námitce obviněné, že nebylo prokázáno oprávnění tajemníka obce k podpisu a zaslání výzvy k vyklizení bytu, státní zástupce uvedl, že šlo o zastoupení obvyklé v rámci obce a dle soukromoprávních předpisů zde existovala presumpce platnosti tohoto právního jednání. Nelze přisvědčit dovolacím námitkám obviněné. Výrok soudu o vině tedy plně obstojí z namítaného hlediska chybějící protiprávnosti i v souvislosti s naplněním všech znaků skutkové podstaty spáchaného trestného činu.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Z těchto zjištění přitom spolehlivě vyplynulo, že obviněná v období od 1. 7. 2015 nejméně do 8. 4. 2016 (kdy jí byl doručen návrh na potrestání v této trestní věci) užívala byt zvláštního určení specifikovaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to přesto, že s vlastníkem bytu uzavřela dne 18. 12. 2014 nájemní smlouvu na dobu určitou od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015. Přes opakované výzvy vlastníka bytu k jeho opuštění tak neučinila. Obviněná užívala tento byt již v roce 2014 na základě dřívější nájemní smlouvy. K přidělení bytu zvláštního určení je třeba splnit stanovené podmínky, a to především být poživatelem starobního nebo invalidního důchodu a musí se jednat o osobu, která není schopna se o sebe postarat, zejména provádět nutné práce v domácnosti. Posledně uvedená podmínka se pak váže na povinnost uzavřít smlouvu se společností poskytující pečovatelské služby. S těmito skutečnostmi byla obviněná obeznámena a při uzavírání původní nájemní smlouvy uváděla, že předpokládá využívání pečovatelských služeb. Tuto podmínku ovšem nesplnila, žádné pečovatelské služby nevyužívala a odmítala je s tím, že je plně soběstačná, a pouze účelově, krátce před uplynutím sjednané doby nájmu uzavřela smlouvu na vynášení odpadků, a to od března 2015. S ohledem na shora uvedené mohla obviněná důvodně očekávat, že pronajímatel jí neprodlouží nájemní smlouvu. Po uplynutí nájemní doby byla obviněná písemnými výzvami ze dne 21. 7. 2015 a 22. 10. 2015 vyzývána k vyklizení bytu, přesto v bytě setrvala dosud.
V hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, nelze shledat žádné rozpory, natož extrémní, když zcela v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. byly provedeny veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. soudy pečlivě hodnotily, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněné byla spolehlivě vyvrácená, a to především listinnými důkazy a též svědeckou výpovědí Bc. Z. V. Pro stručnost lze odkázat na příslušné části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 2 – 4) a usnesení soudu druhého stupně (str. 3), neboť s tam uvedeným se ztotožnil i Nejvyšší soud. Obviněnou namítaný způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i rozsah dokazování nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
Na straně druhé lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku absence znaku protiprávnosti užívání bytu, a to na základě jiného nesprávného hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Tímto je posouzení předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., zda obviněné vznikla povinnost vyklidit byt, a na to navazující posouzení, zda v období od 1. 7. 2015 nejméně do 8. 4. 2016 jej užívala protiprávně. Správně uzavřely soudy obou stupňů, že nájemní vztah obviněné skončil uplynutím sjednané doby, tedy dnem 30. 6. 2015. Jedná se o byt zvláštního určení, který se pronajímá za účelem bydlení nájemce a současného poskytování pečovatelské služby. Nájemci takovýchto bytů jsou, resp. měli by být, osobami, které ze zdravotních důvodů nejsou schopny se o sebe samy postarat a potřebují v přiměřené míře při různých každodenních běžných činnostech pomoc jiné osoby. Obviněná nesplnila podmínku, že by si nebyla schopna sama obstarat nutné práce v domácnosti a další běžné životní činnosti, že by potřebovala pečovatelské služby. Tyto služby si neobjednala, odmítala nabídky jejich poskytování s tím, že je soběstačná, ačkoli již v době uzavírání nájemní smlouvy uváděla, že tyto služby bude využívat. Nerespektovala tedy zvláštní charakter bytu a tudíž ani nemohla spravedlivě očekávat, že jí bude nájemní smlouva prodloužena. Po skončení doby nájmu obdržela dne 22. 7. 2015 ve lhůtě stanovené §2285 obč. zákoníku první písemnou výzvu k vyklizení bytu, a přesto v bytě setrvala nadále, již protiprávně, a to nejméně do 8. 4. 2016, kdy jí byl doručen návrh na potrestání. Za této situace lze přisvědčit závěrům soudů obou stupňů, že nájemní vztah obviněné skončil k 30. 6. 2015, a tato se poté od 1. 7. 2015 zdržovala v bytě protiprávně, čímž naplnila i tento zpochybňovaný znak skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru je irelevantní zpochybňovat platnosti výzvy k vyklizení bytu podepsané „pouze“ tajemníkem obce, neboť ten plní úkoly uložené mu zastupitelstvem obce, radou obce nebo starostou a jedná se o zastoupení v obvyklém rozsahu, které je za daných okolností vůči třetím osobám platné. Nelze akceptovat ani námitku obviněné, že soudy se nezabývaly, zda a jakým způsobem je její jednání pro společnost škodlivé, neboť soud prvního stupně se touto otázkou zabýval v odůvodnění rozsudku (str. 4 – 5) a rovněž tak i soud druhého stupně v odůvodnění usnesení (str. 3). Nelze přehlédnout, že obviněná již při původním uzavírání nájemní smlouvy uváděla, že bude využívat pečovatelské služby, tyto poté opakovaně odmítala, k závěru nájemního vztahu zjevně účelově uzavřela smlouvu pouze na vynášení odpadků a po ukončení nájemního vztahu setrvávala v bytě protiprávně po dobu více než tři čtvrtě roku a činí tak i nadále. Tímto brání v možnosti pronajmout tento byt jiným fyzicky handicapovaným osobám, které jsou na pečovatelské služby odkázané. Společenská škodlivost jednání obviněné není ničím snižována, aby posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Uvedené námitky obviněné evidentně nejsou opodstatněné.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.