ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.641.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 641/2017-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2017 o dovolání obviněného S. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 14 To 226/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 17/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 T 17/2016, byl obviněný S. S. uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tento zločin a za sbíhající se trestné činy, jimiž byl pravomocně uznán vinným v dalších pěti trestních věcech, mu byl uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu devíti let. Současně bylo rozhodnuto podle §43 odst. 2 tr. zákoníku o zrušení výroků o trestech z předchozích rozsudků ve zmíněných dalších věcech, a to včetně rozhodnutí navazujících.
K odvolání obviněného, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně napaden v celém rozsahu, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 14 To 226/2016, tak, že změnil pouze výrok o zařazení obviněného pro výkon trestu odnětí svobody – zařadil jej do věznice s dozorem.
Pokus zločinu podvodu spočíval podle skutkových zjištění nalézacího soudu vyjádřených ve výroku odsuzujícího rozsudku, s nimiž se v zásadě ztotožnil v napadeném rozhodnutí také odvolací soud, v podstatě v tom, že obviněný dne 23. 4. 2012 v T. jako předseda dozorčí rady společnosti SENIOR RESORT a. s. a jediný jednatel a společník L. a S. Tábor – spol. s r. o. a osoba obě tyto společnosti ovládající nechal sepsat a rozeslat nejméně 103 nájemcům bytových jednotek a nebytových prostor v Domě pro seniory v Českých Budějovicích upozornění na dluh na nájemném a úhradě za služby za období únor – duben 2012 a zároveň nepravdivě sděloval, že k úhradě dluhu byly použity tzv. kauce, přitom věděl, že poté, co insolvenční správce společnosti L. a S. Tábor – spol. s r. o. (majitele nemovitosti, v níž sídlí Dům seniorů) vypověděl nájemní smlouvu se společností SENIOR RESORT a. s., nájemníci platily tyto platby na účet majetkové podstaty L. a S. Tábor – spol. s r. o., a tedy že žádný dluh neexistuje, přičemž od osob konkrétně uvedených ve výroku odsuzujícího rozsudku takto požadoval uhradit celkem 2 671 200 Kč a tímto jednáním se pokusil neoprávněně získat tuto částku pro společnost SENIOR RESORT a. s. ke škodě uvedených nájemců, kteří však žádnou úhradu neprovedli.
Rozsudek odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním obviněný S. S. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce a obviněný v něm uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Namítl, že i kdyby byl osobou ovládající společnost SENIOR RESORT a. s., i kdyby nechal sepsat a rozeslat 103 nájemcům uvedené dopisy, i kdyby věděl, že poté, co insolvenční správce majitele nemovitosti vypověděl nájemní smlouvu se společností SENIOR RESORT, nájemci platí na účet majetkové podstaty L. a S. Tábor – spol. s r. o., a tedy že žádný dluh neexistuje, nedopustil se trestného činu podvodu. Nikoho totiž neuvedl v omyl, protože jednotliví nájemníci dobře věděli, že žádný dluh na úhradách nemají. Nikoho také neobohatil a nezpůsobil nikomu škodu, neboť neměl možnost disponovat s účty společnosti, a i kdyby nájemci výzvám vyhověli, byly by jimi zaslané finanční prostředky insolvenčním správcem vráceny nebo použity na příští úhrady. Nikoho ani nechtěl uvádět v omyl ani se ke škodě jiného obohatit, ani s tím nebyl srozuměn. I kdyby nechal výzvy (dopisy) vyhotovit, jednal by jako řádný hospodář, kdyby vyzval nájemce, aby částky, o nichž měl za to, že je nájemci dluží, uhradili. Jednal-li někdo v omylu, jednal tak sám obviněný.
Napadené rozhodnutí dále podle obviněného popírá zásadu subsidiarity trestní represe, když trestními prostředky řeší čistě obchodní (občanskoprávní) věc, totiž otázku, zda nájemci řádně zaplatili nájemné a příslušné úhrady. Obviněný se domníval, že nikoli.
Uložený trest odnětí svobody na samé horní hranici trestní sazby (byť uložený jako souhrnný) považuje dovolatel za nepřiměřeně přísný, neboť se ve výkonu trestu chová řádně, je pracovně zařazen a úspěšně studuje. Tresty uložené předchozími rozsudky jsou dostatečné. Obviněný si ve výkonu trestu uvědomil priority svého života a nadobro se rozešel se svou trestní minulostí. To mělo vést soudy k závěru, že není třeba mu ukládat za nyní projednávaný trestný čin trest a že k nápravě postačí trest již uložený za sbíhající se trestné činy.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře i rozsudek Okresního soudu v Táboře zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření k dovolání zabýval jednotlivými dovolacími námitkami a poukázal na to, že obviněný převážně zpochybňuje skutková zjištění soudů, takže v této části jeho námitky neodpovídají dovolacím důvodům. Dovolání také ignoruje pravomocný odsuzující rozsudek týkající se trestného činu zpronevěry. Jestliže obviněný v době od září 2009 do ledna 2012 zpronevěřil zmíněné kauce (vybral a použil pro svou potřebu celkem částku 3 636 600 Kč), pak musel vědět, že jich nemohlo být použito k úhradě dluhu na nájemném a souvisejících platbách. Ve věci není na místě uplatnit ani zásadu subsidiarity, k níž směřující námitky jsou rovněž založeny primárně na odmítnutí soudy učiněných skutkových zjištění. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky vztahující se k výroku o trestu, přičemž v rámci žádného dovolacího důvodu se nelze domáhat ani upuštění od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku, jestliže jinak byly zákonné podmínky pro uložení tohoto trestu splněny.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce formálně podřadit námitku obviněného, že nikoho neuvedl v omyl, protože poškozeným byl znám skutečný stav věci. Tento argument však přehlíží, že šlo o pokus trestného činu. Vzhledem ke konkrétním okolnostem mohla u poškozených vzniknout pochybnost, zda platby provedli na správný účet. Navíc u seniorů narozených mezi roky 1920 a 1930 bylo možno předpokládat ztíženou orientaci v majetkových záležitostech. V žádném případě tak nešlo o tzv. nezpůsobilý pokus (což by ostatně ani neznamenalo automatickou beztrestnost). K námitce, že nebyla způsobena škoda, státní zástupce rovněž připomněl povahu pokusu trestného činu a již vyslovený právní názor Nejvyššího soudu, že ke škodě by došlo již úhradou ve prospěch SENIOR RESORT a. s., bez ohledu na případné pozdější vrácení finančních prostředků.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Především považuje Nejvyšší soud k samotné podstatě dovolání jako mimořádného opravného prostředku za potřebné uvést, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné jej podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k rozsahu dokazování, ale s výjimkami uvedenými v §265b ani k procesním otázkám. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces (Čl. 4, Čl. 90 Ústavy České republiky).
Dále je nutno předeslat, že je irelevantní, když obviněný v dovolání odkazuje také na své další podání v této věci, byť je označeno jako „dovolání“ a byť je obviněný charakterizuje jako přílohu obhájcem zpracovaného dovolání. To však není přípustné, neboť Nejvyšší soud se může v rámci řízení o dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání (které musí být podáno prostřednictvím obhájce) uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolatel nemůže svou námitku opírat o odkaz na jiná podání nebo přednesy v této ani jiné věci. Vyplývá to ze skutečnosti, že Nejvyšší soud se může při posuzování opodstatněnosti dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání jako námitky uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby z něj kromě jiného vyplývalo, které výroky, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jsou napadány. Tím je vyjádřena nutnost, aby byly výhrady odvolatele formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v dovolání, které může být podáno jen z taxativně vymezených důvodů uvedených v §265b tr. ř. Jestliže je vymezení dovolacího důvodu obligatorní obsahovou náležitostí dovolání, pak je tím dán požadavek, aby veškeré nedostatky, které jsou dovoláním vytýkány, byly v jeho obsahu rozvedeny a konkretizovány. Znamená to, že v něm musí být vyjádřeny všechny shledávané argumenty tak, aby již z vlastního textu dovolání byly uplatněné výhrady patrné (viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Takový závěr vyplývá i z ustanovení §265i odst. 3 tr. ř., v němž se hovoří výslovně o přezkumu v rozsahu a z důvodů „uvedených v dovolání“. K příslušné „odkazující“ části dovolání proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet.
Nejvyšší soud při nynějším rozhodování nemohl pominout, že v této věci o uvedeném skutku rozhodl již usnesením ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 888/2015, kdy zrušil původní zprošťující výrok z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 13 T 58/2014, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 14 To 15/2015, v části, v níž zůstal nedotčen v uvedeném rozsudku Okresního soudu v Táboře právě zprošťující výrok týkající se zde projednávaného skutku. Nejvyšší soud už tehdy uvedl, že samotná skutečnost, že obviněný neměl v kritické době přístup k účtu společnosti SENIOR RESORT a. s., je z hlediska možnosti způsobení škody irelevantní, protože mu je kladeno za vinu, že jednal v úmyslu obohatit nikoli sebe, ale jiného – společnost SENIOR RESORT a. s. Nejvyšší soud odmítl i argument, že v případě zaplacení požadovaných částek poškozenými by došlo k jejich vrácení insolvenčním správcem, neboť k dokonání trestného činu by došlo vylákáním peněz, tj. zaplacením na účet SENIOR RESORT a. s., a pokud by následně došlo k jejich vrácení insolvenčním správcem, jednalo by se pouze o náhradu již vzniklé škody. Z hlediska subjektivní stránky Nejvyšší soud připomněl mimo jiné obsah rozesílaných dopisů, které (s přihlédnutím i k předchozímu zpronevěření kaucí obviněným) nenasvědčují omylu obviněného, který ve skutečnosti vědomě klamal poškozené. Byl mu znám i fakt insolvenčního řízení a účinků s ním spojených. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že obviněný jednal v podvodném úmyslu a v případě splnění požadavků poškozenými by se společnost SENIOR RESORT a. s. neoprávněně obohatila ke škodě nájemníků Domu seniorů. Jednáním obviněného proto byly naplněny znaky pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný v dovolání uplatnil, je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, přitom musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující daný dovolací důvod. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
To dovolatel sice tvrdí, avšak pomíjí, že Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí naopak vyslovil, že pokud soudy činné dříve ve věci dospěly k závěru, že jednáním obviněného nebyly naplněny znaky uvedeného trestného činu, spočívalo jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku.
Převážně mají ovšem dovolací námitky skutkovou povahu, a to i v té části, kde je obviněný vztahuje k subjektivní stránce trestného činu a k zásadě subsidiarity trestní represe. Námitky zpochybňující skutečnost, že obviněný byl osobou ovládající společnost SENIOR RESORT a. s., že nechal napsat a rozeslat předmětné dopisy (resp. že se na tom podílel), že věděl, že žádný dluh neexistuje, jsou jednak konstruovány zvláštním, podmíněným způsobem (takže není zcela jasné, zda je dovolatel skutečně uplatňuje), jednak jsou jen opakováním soudy přesvědčivě vyvrácené skutkové obhajoby.
Zde je vhodné v obecné rovině připomenout, že jedním z případů vad důkazního řízení, jež mohou mít podle judikatury Ústavního soudu za následek porušení práva na spravedlivý proces, je svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Žádnou takovou vadu však Nejvyšší soud v daném případě nezjistil, jakož ani žádnou jinou vadu znamenající porušení práva obviněného na spravedlivé řízení.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými závěry. Z nich pak vychází právní kvalifikace skutku. Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen zcela výjimečně, například tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se o takovou situaci zjevně nejednalo. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem činu popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. částečně odpovídají námitky obviněného, že nikoho neuvedl (a nemohl uvést) v omyl a že nezpůsobil (a nemohl způsobit) škodu. Ve vztahu k těmto námitkám Nejvyšší soud jednak znovu poukazuje na své předchozí, shora citované rozhodnutí, jednak se ztotožňuje se zmíněným vyjádřením státního zástupce. Dodává, že podstatou a smyslem uvedení v omyl u trestného činu podvodu je právě snaha vzbudit rozhodnutí určité osoby (nemusí jít o poškozeného) k provedení majetkové dispozice, kterou taková osoba učiní pod vlivem nepravdivých skutečností nebo nedostatečných informací o realitě, přičemž bez aktivního jednání pachatele by majetkovou dispozici neučinila. Může přitom jít o vzbuzení rozhodnutí přesvědčením o určitých skutečnostech, o nichž by jinak tato osoba měla pochybnosti nebo by si dokonce myslela opak, ale pod vlivem pachatelova jednání nakonec přesto jedná podle vůle a záměru pachatele. A jak již bylo uvedeno, ke vzniku škody by v daném případě došlo převodem finančních prostředků na účet společnosti SENIOR RESORT a. s.
Jednání zůstalo nakonec ve stadiu pokusu, tj. trestný čin nebyl dokonán, neboť poškození obviněným požadované úhrady neprovedli. Pro úplnost lze dodat, že pokusem trestného činu je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo (§21 odst. 1 tr. zákoníku). Podle toho, zda pachatel již učinil vše, co považoval ze své strany za nutné, se rozlišuje pokus ukončený a pokus neukončený. V daném případě byl pokus ukončen tehdy, když obviněný prostřednictvím dopisů vyzval poškozené k platbě.
Námitku vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe obviněný rovněž odůvodnil v podstatě nesouhlasem se skutkovými zjištěními soudů, když opětovně tvrdil, že se domníval, že poškození nájemné a související platby neuhradili. Nicméně je třeba uvést, že trestným činem je podle §13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však u méně závažných trestných činů korigován výše uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Pro její aplikaci má význam společenská škodlivost činu (která však není zákonným znakem trestného činu). Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud z dovolací námitky obviněného (vznesené ve shodě s jeho dosavadní obhajobou) vyplývá, že zpochybňuje, zda právě v posuzované trestní věci nedošlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak s takovým názorem se Nejvyšší soud neztotožnil. I při plném respektování zmíněného principu neplatí, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Skutkem obviněného hrozilo způsobení vysoké škody, několikanásobně převyšující hranici škody značné ve smyslu ustanovení §138 tr. zákoníku. Popsaným jednáním obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, přičemž nelze konstatovat, že by tyto znaky nebyly naplněny ani „hraničním způsobem“, tedy tak, že by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídaly běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Uplatnění trestněprávní represe je tudíž proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
Námitka týkající se údajné nepřiměřené přísnosti uloženého souhrnného trestu není podřaditelná pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., tedy ani pod obviněným uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To platí i v případě, kdy soud nevyužije některé zákonné možnosti upuštění od uložení trestu, resp. možnosti neuložení trestu, tj. kdy nepoužije některého z institutů nespojených s uložením (dalšího) trestu, mezi které patří také institut upuštění od souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku (viz také rozh. TR NS 27/2006 – T 912). Při zvažování aplikace tohoto ustanovení je totiž nutno vycházet ze stejných kritérií jako při ukládání trestu, stanovených především v §39 tr. zákoníku. V podstatě jde tedy o zvažování otázky přiměřenosti trestu (v tomto případě trestu již uloženého předchozím rozhodnutím v jiné věci za sbíhající se trestné činy), do které zákon Nejvyššímu soudu neumožňuje v dovolacím řízení ingerovat.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného S. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák