ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.642.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 642/2017-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 14. 6. 2017 dovolání obviněného Z. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 14 To 227/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 152/2015 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 14 To 227/2016, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 6 T 152/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Táboře přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 6 T 152/2015, byl obviněný Z. B. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na čtrnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině a trestu a jeden z poškozených proti výroku podle §229 odst. 1 tr. ř., bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 14 To 227/2016. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudek Okresního soudu v Táboře podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, §60 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu domácího vězení na dvacet měsíců. Odvolání poškozeného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Skutek, v němž byl shledán trestný čin, spočíval podle zjištění Okresního soudu v Táboře v podstatě v tom, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti Bety-Co, s.r.o., a současně jako vedoucí výroby v provozovně v M., okr. T., nezajistil školení zaměstnance J. M. o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, nevybavil ho ochrannými pracovními pomůckami, v rozporu s ustanovením §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 309/2006 Sb., §3 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 378/2001 Sb. nezajistil, aby spodní truhlářská fréza zn. Ligmet STF5 byla provozována v souladu s návodem k obsluze a neohrožovala zdraví pracovníků provádějících její obsluhu, a v důsledku toho dne 7. 4. 2014 kolem 11,30 hodin, kdy J. M. spolu s dalšími zaměstnanci podle pokynu obviněného opracovával na tomto stroji trámky syrového dřeva, které museli zaměstnanci ručně přitlačovat k frézovacímu stroji, došlo ke kontaktu prstů pravé ruky J. M. s frézovacím strojem a k amputaci posledního článku a částečně středního článku druhého a třetího prstu jeho pravé ruky s následnou výrazně omezenou úchopovou funkcí pravé ruky.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Dovolání podal proto, že tímto rozsudkem zůstal nedotčen výrok o vině. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. c), d), g), l) tr. ř. Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř. obviněný vztáhl k postupu Okresního soudu v Táboře, který dne 23. 2. 2016 konal hlavní líčení, v němž byla provedena část dokazování, bez jeho přítomnosti a bez přítomnosti zvoleného obhájce. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul námitky, podle kterých krátce před vznikem úrazu přikročil k okamžitému zrušení pracovního poměru s poškozeným a vykázal ho z areálu pracoviště, takže poškozený již nebyl zaměstnancem, dále námitky týkající se příčinné souvislosti jeho jednání s vzniklým úrazem a konečně námitky, podle kterých zranění poškozeného nebylo těžkou újmou na zdraví, ale jen ublížením na zdraví, což odůvodňovalo právní posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný vyvozoval z předcházejících dovolacích důvodů. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci k případné replice, ale obhájce na ně nereagoval.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné z hlediska dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
V posuzované věci nejde o případ nutné obhajoby. Obhajobu obviněného původně vykonávala Mgr. Dana Růžičková jako zvolená obhájkyně. Mezi ní a obviněným byla dne 22. 1. 2016 uzavřena „dohoda o ukončení plné moci“, která byla předložena Okresnímu soudu v Táboře, takže obviněný byl nadále bez obhájce. Hlavní líčení konané dne 26. 1. 2016 bylo za přítomnosti obviněného odročeno na 23. 2. 2016, přičemž obviněný vzal termín odročeného hlavního líčení na vědomí s tím, že již nebude obesílán. Dne 17. 2. 2016 si obviněný jako nového obhájce zvolil Mgr. Tomáše Čermáka a téhož dne předložil Okresnímu soudu v Táboře plnou moc spolu se žádostí o odročení hlavního líčení z důvodu, že obhájce má dovolenou a že se musí seznámit se spisem. Této žádosti Okresní soud v Táboře nevyhověl a hlavní líčení dne 23. 2. 2016 konal bez obhájce, přičemž po provedení výslechu předvolaných svědků hlavní líčení odročil na 29. 3. 2016 a posléze přeložil na 29. 4. 2016. Hlavní líčení konané ve dnech 29. 4. 2016 a 24. 5. 2016, kdy byl vyhlášen rozsudek, se konalo za přítomnosti obhájce.
Obviněný si zvolil Mgr. Tomáše Čermáka jako nového obhájce za situace, kdy znal termín hlavního líčení a kdy bylo zřejmé, že tento obhájce nebude moci být soudem vyrozuměn o hlavním líčení tak, aby u něho byla zachována lhůta alespoň pěti pracovních dnů stanovená v §198 odst. 1 tr. ř. Přitom obviněný znal termín hlavního líčení čtyři týdny předem, avšak obhájce si zvolil teprve šest kalendářních dnů před termínem hlavního líčení. S ohledem na to, s jak dlouhým předstihem byl obviněnému znám termín hlavního líčení, je třeba konstatovat, že měl dostatek času na to, aby si obhájce zvolil v době, kdy soud mohl obhájce vyrozumět o hlavním líčení tak, aby u něho byla zachována lhůta stanovená v §198 odst. 1 tr. ř. Pokud obviněný ponechal zvolení obhájce na tak krátkou dobu před termínem hlavního líčení, nutně tak činil s rizikem, že obhájce nebude moci být o hlavním líčení soudem včas vyrozuměn. Za tohoto stavu je namístě závěr, že sám obviněný nepostupoval tak, aby to bylo v zájmu náležité ochrany jeho procesních práv. Na adresu obhájce pak je třeba konstatovat, že pokud uzavřel s obviněným smlouvu o poskytování právních služeb přesto, že mu byl – byť nikoli cestou vyrozumění od soudu – znám termín hlavního líčení a věděl, že vzhledem k dovolené se nebude moci hlavního líčení zúčastnit, vystavil obviněného riziku konání hlavního líčení bez obhájce. Soud nebyl povinen přizpůsobovat průběh řízení okolnostem, které vzešly z liknavého postupu obviněného při zvolení obhájce a z toho, že obhájce uzavřel s obviněným smlouvu o poskytování právních služeb, kterou sám nemohl ve vztahu k hlavnímu líčení konanému dne 23. 2. 2016 dodržet. Soudy v tomto kontextu výstižně odkázaly na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 1996, sp. zn. II. ÚS 83/96.
Postup Okresního soudu v Táboře, který konal hlavní líčení dne 23. 2. 2016 bez obhájce, nepředstavoval porušení žádného ustanovení, z něhož by vyplývalo, že obviněný měl mít v tomto hlavním líčení obhájce.
Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Namítaným konáním hlavního líčení dne 23. 2. 2016 v nepřítomnosti obviněného nebylo žádné ustanovení porušeno. Důvodem, který by bránil konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, rozhodně nebyla jeho žádost o odročení hlavního líčení a předložené rozhodnutí lékaře o dočasné pracovní neschopnosti obviněného.
Podmínky konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného jsou stanoveny v §202 odst. 2 tr. ř. Z hlediska tohoto ustanovení nemá žádný význam důvod nepřítomnosti obviněného ani okolnost, že obviněný požádal o odročení. Ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. tedy nemohlo být nijak porušeno.
V souvislosti s otázkou přítomnosti obviněného v hlavním líčení je relevantní také ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý má právo na projednání své věci ve vlastní přítomnosti. Toto právo je porušeno zejména tehdy, když obviněný má objektivně vážný důvod k nepřítomnosti při soudním jednání, řádně a pokud možno včas tento důvod doloží a vyjádří vůli být soudnímu jednání přítomen. Pokud obviněný předložil soudu spolu se žádostí o odročení hlavního líčení také rozhodnutí lékaře o dočasné pracovní neschopnosti, nelze tento dokument bez dalšího pokládat za důkaz o tom, že obviněný se objektivně nemohl dostavit k soudu a zúčastnit se soudního jednání. Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti slouží primárně pracovněprávním účelům, resp. účelům sociálního zabezpečení, ale nikterak z něho nevyplývá objektivní nemožnost účasti osoby při soudním jednání. V posuzované věci si Okresní soud v Táboře u lékaře, který vystavil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti obviněného, před konáním hlavního líčení dokonce ověřil, že zdravotní stav obviněného nevylučuje jeho účast při soudním jednání. Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tudíž nemohlo být porušeno tím, že Okresní soud v Táboře provedl hlavní líčení dne 23. 2. 2016 v nepřítomnosti obviněného.
Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutek, tak jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Mimo rámec uvedeného dovolacího důvodu jsou námitky, které představují polemiku se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak soudy hodnotily důkazy.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, spáchá-li uvedený čin mimo jiné proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho funkce.
Ze zjištění soudů, jak jsou popsána ve výroku o vině a podrobně rozvedena zejména v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Táboře, je patrno, že poškozený utrpěl zranění tak, že pracoval při obsluze frézovacího stroje, kdy jeho úkolem bylo ručně přitlačovat opracovávané trámy, a protože mu do obličeje vlétla tříska, uhnul pohledem, ztratil kontrolu nad pohybem ruky a tím jeho ruka přišla do kontaktu s frézovací částí stroje.
Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a zraněním poškozeného vyplývá ze zjištění soudů, podle kterých obviněný dal poškozenému pokyn k uvedené práci za situace, kdy nezajistil jeho školení o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, nevybavil ho ochrannými pomůckami a nezajistil, aby frézovací stroj byl použit v souladu s návodem k obsluze. Konkrétně šlo o to, že obviněný nebyl vybaven ochrannými brýlemi, že frézovací stroj byl v chodu bez víka, které mělo bránit létajícím třískám, že při frézování mělo být použito automatického podavače místo ručního přitláčení trámů a že odsouvač rukou měl být seřízen tak, aby vylučoval dotyk ruky s frézovací částí stroje. Ze zjištění soudů vyplývá, že k nedodržení předepsaného postupu při frézování došlo nikoli jen s vědomím obviněného jako vedoucího výroby, ale spíše na jeho popud v zájmu urychlení celého pracovního postupu.
Zjištění soudů vylučují, že by poškozený v době úrazu nebyl zaměstnancem obchodní společnosti, v které byl obviněný jednatelem a vedoucím výroby na provozovně pily v M. Poškozený měl s obchodní společností Bety-Co, s.r.o., uzavřenou dohodu o provedení práce, na tomto podkladě vykonával práci, při které utrpěl úraz, a námitka obviněného, že krátce před činem propustil poškozeného z práce, je v rozporu nejen s listinnými důkazy, ale zejména s okolností, že sám dal poškozenému pokyn k tomu, aby „šel pomoct chlapům na frézku a přitlačoval trámy na stroj“.
Lze tedy souhlasit se závěrem soudů, že zranění poškozeného bylo v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Námitky, jimiž se obviněný snažil příčinnou souvislost zpochybnit, jsou zjevně neopodstatněné.
Důvodné jsou námitky, které se týkají povahy zranění poškozeného z toho hlediska, zda šlo o těžkou újmu na zdraví.
Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, přičemž za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví některá z poruch, které jsou taxativně uvedeny pod písm. a) až i). Závěr, že v konkrétním případě jde o těžkou újmu na zdraví, je podmíněn tím, že jde o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění a současně o některou z taxativně vyjmenovaných forem poškození zdraví.
V posuzované věci soudy neučinily žádný závěr v tom směru, o kterou z forem těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku se podle nich jedná. Okresní soud v Táboře v části týkající se odůvodnění právní kvalifikace skutku na str. 15 svého rozsudku pouze uvedl, že „poškozenému vznikla v důsledku pracovního úrazu těžká újma na zdraví, což dokládá znalecký posudek“. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře na str. 11 napadeného rozsudku uvedl, že „na …. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu …. odkazuje, i pokud jde o právní zhodnocení věci jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku“. Žádný ze soudů se nezabýval otázkou, které z forem těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku by mělo zranění poškozeného odpovídat.
V odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Táboře v části týkající se skutkových zjištění je na str. 9 s odkazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství uvedeno, že „znalec …. poranění poškozeného označil ze soudnělékařského hlediska za těžké pro poškození důležitého orgánu s výrazným omezením úchopové funkce u praváka“ a že „obvyklou dobu léčení stanovil na 4 týdny“. Z toho by se dalo usuzovat, že soudy pokládaly zranění poškozeného za těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, tj. za „poškození důležitého orgánu“. Je však třeba zdůraznit, že znalec se z lékařského hlediska vyjádřil ke skutkové povaze zranění a že toto hledisko není, resp. nemusí vždy být totožné s hledisky rozhodnými pro právní kvalifikaci zranění. Otázka, zda určité zranění je těžkou újmou na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku, je právní otázkou, jejíž řešení nepřísluší znalci, ale soudu. Soud při tom vychází ze skutkových okolností, které se týkají povahy, rozsahu a medicínských důsledků zranění a které byly objasněny znalcem. Právní závěr o tom, zda zranění je těžkou újmou na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku, je na soudu, který musí uvážit, zda okolnosti charakterizující zranění po skutkové stránce jsou podřaditelné pod zákonné znaky některé z forem těžké újmy na zdraví, jak jsou vymezeny v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku.
V posuzovaném případě znalec z medicínského hlediska označil pravou ruku poškozeného za „důležitý orgán“ s ohledem na to, že poškozený je pravák a že zraněním byla výrazně omezena úchopová funkce ruky. Toto konstatování znalce ovšem nelze automaticky transformovat do právního závěru, že zranění bylo poškozením důležitého orgánu podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Důležitým orgánem ve smyslu tohoto ustanovení je zásadně jen takový tělesný orgán, při jehož poškození vzniká nebezpečí pro život. I když mezi orgány „důležitými“ a ostatními nelze vést ostrou hranici, právě ruka – při poranění, které není provázeno život ohrožujícími komplikacemi – je příkladem orgánu, který nemá charakter důležitého orgánu podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. S odkazem na toto ustanovení nelze odůvodnit právní posouzení skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku (nehledě na přísnější právní kvalifikaci podle §147 odst. 2 tr. zákoníku).
Pro případný závěr, že zranění poškozeného bylo těžkou újmou na zdraví podle jiného ustanovení než podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, není v dosavadních skutkových zjištěních podklad.
Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolání obviněného důvodné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl ve vztahu k výroku o vině uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), v dané věci důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z toho vyplývá, že je-li dovolání důvodné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je důvodné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem k podanému dovolání
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém projednání a rozhodnutí věci se Okresní soud v Táboře zaměří na otázku, zda zranění poškozeného lze posoudit jako některou z forem těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Okresní soud v Táboře musí mít na paměti, že je třeba, aby zákonné znaky těžké újmy na zdraví v kterékoli formě byly naplněny konkrétními skutkovými okolnostmi. Na tom, jaký závěr Okresní soud v Táboře učiní v uvedeném ohledu, pak bude záviset právní posouzení skutku.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu