ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.659.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 659/2017-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. června 2017 o dovolání obviněného J. U. , podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 10 To 549/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 83/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 8 T 83/2016, byl obviněný J. U. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem. Byla mu rovněž uložena povinnost k náhradě škody ve výši 270 000 Kč.
K odvolání obviněného podanému proti všem výrokům uvedeného rozsudku Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 10 To 549/2016, při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody, zrušil výrok o trestu, o kterém nově rozhodl tak, že obviněnému uložil trest stejného druhu a výměry jako soud prvního stupně, avšak jako trest souhrnný podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, a to za uvedený přečin a dále za dva přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž současně rozhodl o zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 2 T 157/2015 a výroků navazujících.
Přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku spočíval v podstatě v tom, že obviněný v době od 1. 8. 2015 do 10. 11. 2015 jako řidič společnosti P. K., T., okr. B., načerpal za použití svěřené karty CCS a tankovacího čipu navíc nejméně 11 324,03 litru motorové nafty v hodnotě 321 036 Kč, které nepoužil pro provoz svěřeného nákladního vozidla, ale ponechal si je pro svou potřebu, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 2 T 2/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 12 To 459/2013, odsouzen za trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců.
Rozsudek odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním obviněný J. U. Dovolání je podáno prostřednictvím obhájce a odkazuje na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že skutek byl zjištěn způsobem, který neodpovídá zásadám spravedlivého procesu. Setrval na stanovisku uplatněném již v odvolání, že nebyly provedeny všechny navrhované důkazy a provedené že soud chybně hodnotil. Neztotožnil se s odůvodněním odvolacího soudu, který nevyhověl jeho doplňujícím návrhům na provedení důkazu doklady o jemu vyplacené mzdě, revizním znaleckým posudkem k posudku Ing. Zdeňka Sklenáře, výpisem z osobní karty řidiče, internetovým článkem „Řidič ovládal tachograf tajnou kombinací pedálů“ a znaleckým posudkem z oboru doprava. Poukázal na dílčí rozpory ve výpovědích svědků. Zdůraznil, že bylo běžnou praxí ve firmě, že si řidiči tankovali do svých osobních vozidel, a pokud k tomu docházelo se svolením zaměstnavatele, nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu krádeže ani zpronevěry. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání poukázal na to, že obviněný nevznesl námitky proti hmotně právnímu posouzení, dovolací námitky jsou skutkové povahy a obviněný v nich zopakoval svou obhajobu. Dovolání pojal v podstatě jako polemiku s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu a jakési „druhé odvolání“. Se všemi námitkami už se ale vypořádal odvolací soud. Přitom součástí dovolacích námitek obviněný neučinil ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Uvedené dovolací důvody nebyly relevantně uplatněny, pročež státní zástupce navrhl odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Je vhodné připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný tudíž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kterou založil na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím řízení.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, proč by uvedený skutek (blíže popsaný v rozsudku soudu prvního stupně) nevykazoval znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný založil dovolání na námitkách proti skutkovému zjištění soudů a v souvislosti s tím proti rozsahu provedeného dokazování a proti hodnocení důkazů soudy. Tyto námitky se shodují s jeho obhajobou z původního řízení. Jde o námitky, které pro svou vyloženě procesní povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný tedy sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají. Předmětem právního posouzení, jehož nesprávnost lze namítat, je skutek tak, jak ho zjistily soudy. Jestliže obviněný v dovolání zmiňuje souhlas poškozeného (čerpání pohonných hmot do osobního vozidla se souhlasem zaměstnavatele), což by bylo možno vyložit jako námitku existence okolnosti vylučující protiprávnost, jde o hmotněprávní námitku jen zdánlivě. Její podstatou je totiž opět zpochybnění skutku, který zjistily soudy, a prosazování vlastní skutkové verze.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces (Čl. 4, Čl. 90 Ústavy České republiky).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Berouně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Krajský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé není žádný, natož extrémní rozpor. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného i s jeho návrhy na doplnění dokazování. Jestliže v dovolání obviněný tuto obhajobu a tyto návrhy opakuje, lze proto odkázat na odůvodnění soudů obou stupňů, přičemž zejména odvolací soud se na str. 5-8 napadeného rozsudku přehledně a výstižně vypořádal s jednotlivými aspekty obhajoby obviněného a v souvislosti s tím i s jeho důkazními návrhy. Soud prvního stupně zase mimo jiné přiléhavě připomněl velmi podobnou obhajobu, kterou obviněný uplatnil v předchozí, skutkově téměř stejné trestní věci.
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem předmětného činu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Jen pro úplnost a nad rámec dovolacích námitek Nejvyšší soud dodává, že v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně chybí údaj o tom, pro jaký trestný čin byl obviněný odsouzen předchozím rozsudkem, takže skutková věta přesně nekoresponduje se znakem „takový čin“ ve smyslu ust. §206 odst. 2 tr. zákoníku. Jde však o pochybení marginální povahy, jež nebylo předmětem dovolacího řízení. Že se ve věci Okresního soudu v Berouně sp. zn. 2 T 2/2013, jednalo o odsouzení za přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přitom vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 5.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. U. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. června 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák