ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.666.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 666/2017-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 14. 6. 2017 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného K. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 9 To 483/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 118/2016 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 9 To 483/2016, a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 1 T 118/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Břeclavi přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi podal dne 31. 8. 2016 u Okresního soudu v Břeclavi obžalobu na obviněného K. R. pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl obviněný dopustit v podstatě tím, že jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění v úmyslu zkrátit svoji daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty a na dani z příjmů fyzických osob nezahrnul do své daňové evidence a v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2009 nepřiznal a neodvedl daň z příjmů specifikovaných v bodě I, nezahrnul do své daňové evidence a v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za rok 2010 nepřiznal a neodvedl daň vztahující se k příjmům specifikovaným v bodě II, ve své daňové evidenci a v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2010 uvedl výdaje specifikované v bodě III/a, které ve skutečnosti nebyly výdaji vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, a neuvedl příjmy specifikované v bodě III/b, přičemž jednáním uvedeným v bodech I-III zkrátil daň z příjmů fyzických osob a daň z přidané hodnoty celkově o částku 486 785 Kč.
Usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 1 T 118/2016, bylo trestní stíhání obviněného podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §172 odst. 1 písm. d) tr. ř., §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno.
Stížnost státního zástupce byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 9 To 483/2016, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Soudy odůvodnily zastavení trestního stíhání tím, že obviněnému byly rozhodnutím finančního úřadu nejen doměřeny zkrácené daně, ale zároveň mu bylo uloženo penále ve výši 20% z doměřených daní podle §37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, že penále má povahu trestu a že trestní stíhání obviněného je v rozporu se zásadou ne bis in idem zakotvenou v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a v Listině základních práv a svobod. Soudy v tomto ohledu argumentovaly odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 11. 2014 ve věci Lucky Dev proti Švédsku.
Nejvyšší státní zástupce podal v zákonné lhůtě v neprospěch obviněného dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř. Namítl nesprávnost závěru soudů ohledně nepřípustnosti trestního stíhání. Vyjádřil názor, že uložení penále nijak nebránilo trestnímu stíhání obviněného pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Poukázal na to, že závěry vyplývající z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lucky Dev proti Švédsku byly korigovány rozsudkem tohoto soudu ze dne 15. 11. 2016 ve věci A a B proti Norsku. Nejvyšší státní zástupce se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Z hlediska vztahu napadeného usnesení a podaného dovolání je spornou otázkou to, zda penále uložené finančním úřadem osobě, která přiznala daň v nižší částce, než jaká pak byla správně vyměřena rozhodnutím finančního úřadu, má povahu trestu a zda brání trestnímu stíhání této osoby pro zkrácení daně přiznané v nesprávné výši. Tato otázka byla v rozhodovací praxi soudů – včetně rozhodovací praxe senátů Nejvyššího soudu – posuzována nejednotně. Tato nejednotnost byla překonána tím, že velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu (§19 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) usnesením ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, vyslovil právní názor, kterým se řídil i senát č. 7, jemuž připadlo rozhodnout o dovolání nejvyššího státního zástupce ve věci obviněného K. R.
Z odůvodnění citovaného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu je patrno, že penále má za zmíněných okolností povahu trestu za totožný skutek (viz závěry uvedené v bodech 56-61 odůvodnění), avšak z této skutečnosti samotné ještě nevyplývá, že trestní stíhání a odsouzení osoby, které bylo uloženo penále, je v rozporu se zásadou ne bis in idem, jak je zakotvena v ustanovení čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V bodě 62 odůvodnění citovaného usnesení velký senát vyložil, že Úmluva nezakazuje, aby řízení, v jejichž rámci jsou ukládány tresty, byla rozdělena do různých fází a aby v jejich rámci byly postupně nebo paralelně ukládány různé sankce za protiprávní jednání trestně právní povahy. Tato část odůvodnění citovaného usnesení zdůrazňuje význam otázky, zda specifická národní opatření ve své podstatě nebo svými účinky nepředstavují dvojí riziko na úkor dotčeného jednotlivce, nebo zda naopak jde o výsledek celistvého systému jako vzájemně propojeného souvisejícího celku, který umožňuje reagovat na různé aspekty protiprávního jednání předvídatelným a přiměřeným způsobem, aby dotčený jednotlivec nebyl vystaven nespravedlnosti. Důraz je kladen na to, že smyslem ustanovení čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě je zabránit nespravedlivému dvojímu stíhání nebo potrestání jednotlivce za stejné protiprávní jednání, což ale neznamená, že jsou v rozporu s Úmluvou takové právní systémy, které jsou založeny na možnosti vedení paralelních řízení ve vztahu k jednomu protiprávnímu jednání různými orgány a pro různé účely. V bodě 63 odůvodnění citovaného usnesení velký senát vysvětlil, že pro posuzování případů, v nichž vyvstává otázka dvojího řízení trestněprávní povahy ve smyslu zásady ne bis in idem, má stěžejní význam tzv. test dostatečně úzké souvislosti v podstatě a čase. Nemá-li totiž dojít ke dvojímu řízení nebo trestu ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, musí být zjištěno, že obě řízení jsou spojena takovým celistvým způsobem, že tvoří jeden koherentní celek, což znamená, že sledovaný účel a použité prostředky se musejí vzájemně doplňovat a být spojeny v čase a že možné důsledky právní reakce na protiprávní jednání, která je organizována formou paralelních řízení, musejí být ve vztahu k dotčené osobě přiměřené a předvídatelné. V bodě 64 odůvodnění citovaného usnesení velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu s odkazem na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 11. 2016 ve věci A a B proti Norsku vytýčil okruh konkrétních dílčích hledisek podstatných pro posouzení, zda mezi oběma řízeními existuje natolik úzká spojitost, že je možné pokládat je za jeden celek neporušující zásadu ne bis in idem.
Napadené usnesení Krajského soudu v Brně a předcházející usnesení Okresního soudu v Břeclavi nemohou obstát, protože se v nich soudy otázkou porušení zásady ne bis in idem zabývaly omezeně jen z toho hlediska, zda penále má povahu trestu za týž skutek. Konstatování soudů, byť jinak správné, totiž že penále má povahu trestu za týž skutek, však samo o sobě bez zhodnocení věci podle hledisek vymezených nad tento rámec v citovaném usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu nemůže přesvědčivě odůvodnit závěr o porušení zásady ne bis in idem, tím pádem ani závěr o nepřípustnosti trestního stíhání obviněného a na tom založený výrok o zastavení trestního stíhání. Soudy neučinily žádná zjištění, na jejichž podkladě by bylo možné posoudit otázku případného porušení zásady ne bis in idem podle kritérií vytýčených v citovaném usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Pro nedostatek těchto zjištění nelze rozhodnutí soudů ve věci obviněného K. R. akceptovat.
Usnesení Okresního soudu v Břeclavi je rozhodnutím, kterým bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Napadené usnesení Krajského soudu v Brně je rozhodnutím, které je vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť jím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně, tak usnesení Okresního soudu v Břeclavi jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Břeclavi se při posuzování otázky přípustnosti trestního stíhání obviněného s ohledem na zásadu ne bis in idem bude věcí zabývat důsledně podle hledisek vyplývajících z usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, a v závislosti na tom, k jakým závěrům při aplikaci těchto hledisek v posuzované věci dojde, zvolí další postup.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu