ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.697.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 697/2017-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 7. června 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. V. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 12 To 472/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 66/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 7. 2016, č. j. 2 T 66/2016-135, byl obviněný M. V. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu tím, že dne 23. 3. 2016 kolem 10.15 hod. v M. na B. ulici, řídil po pozemní komunikaci osobní motorové vozidlo tov. zn. VW Golf, RZ …, a to přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 24 T 161/2011, který nabyl právní moci dne 18. 9. 2014, mj. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dvě léta, o čemž věděl a v době spáchání skutku jej ještě nevykonal.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2016, č. j. 12 To 472/2016-164, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., neboť „napadené usnesení a jemu předcházející řízení u odvolacího soudu bylo vydáno v rozporu s ustanoveními upravujícími přítomnost odsouzeného ve veřejném zasedání“ a kromě toho napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že veřejné zasedání se konalo v jeho nepřítomnosti, ačkoli se před jeho konáním řádně omluvil a současně požádal o odročení, přičemž jasně a výslovně uvedl, že má zájem se jej účastnit. Odvolacímu soudu v odročení veřejného zasedání podle obviněného nebránily žádné skutečnosti a nemohl ani dovozovat, že by se vyhýbal trestnímu řízení. V souvislosti s tím obviněný odkázal na příslušná zákonná ustanovení, judikaturu i komentář k trestnímu řádu a dodal, že on byl tím, kdo dal podnět k veřejnému zasedání a současně je také přímo dotčen rozhodnutím soudu, a proto bylo konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný také poukázal na nařízení veřejného zasedání na č. l. 148, podle kterého měl být k němu předvolán, nikoliv pouze vyrozuměn o jeho konání. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že odvolací soud se vůbec nezabýval otázkou uloženého trestu, ani jasností a přezkoumatelností rozsudku soudu prvního stupně. Obviněnému byl trestním příkazem uložen trest odnětí svobody na osm měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvou let a zákaz činnosti na dvě léta. Proti trestnímu příkazu obviněný podal odpor a soud prvního stupně jej následně rozsudkem odsoudil k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce nepodmíněně, aniž by odůvodnil zpřísnění trestu. Takové rozhodnutí je podle obviněného nepřezkoumatelné a ani odvolací soud se touto námitkou nezabýval.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení soudu druhého stupně a přikázal mu věc nově projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil. Námitky obviněného stran neúčasti při veřejném zasedání nepovažuje za opodstatněné. Trestní řád stanovuje podmínky pro jednání v nepřítomnosti obviněného před soudem prvního a druhého stupně rozdílně a podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu nejsou tak přísně stanoveny. Na nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání lze usuzovat buď podle toho, zda ho soud o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda ho k veřejnému zasedání předvolal. V uvedeném případě je však podle názoru státního zástupce zřejmé, že odvolací soud obviněného o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíval s tím, že jeho osobní účast není nutná. Vyrozumění bylo obviněnému doručeno podle zákona tzv. fikcí, a tedy o jeho konání byl vyrozuměn řádně a včas. Následná omluva obviněného, že se o veřejném zasedání dozvěděl pozdě a nezvládne si zařídit dopravu do P., není dle státního zástupce řádná a důvodná a soud druhého stupně tak mohl odvolání projednat a rozhodnout i přes neúčast obviněného. K namítnuté přísnosti trestu státní zástupce uvedl, že tato námitka nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný. Námitky vůči druhu a výměře trestu lze uplatnit jen podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak pouze pokud byl uložen trest, který zákon nepřipouští, nebo pokud byl uložen trest mimo trestní sazbu. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možné uplatnit toliko námitky spadající pod hmotně právní posouzení trestu, tedy např. stran toho, zda měl či neměl být ukládán trest souhrnný, úhrnný nebo společný. V projednávaném případě však žádná z těchto situací, které by byly podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř. nenastala, neboť byl uložen trest, který zákon připouští, a to v zákonné trestní sazbě. Polemiku obviněného stran toho, že mu byl uložen nepodmíněný trest, ačkoli v trestním příkazu byl trest podmíněný, státní zástupce nepovažuje za relevantní, neboť odporem proti trestnímu příkazu se tento ruší a samosoudce pokračuje tak, jakoby trestní příkaz vůbec vydán nebyl a není vázán předchozím výrokem o vině a trestu z trestního příkazu.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.
Soud druhého stupně podrobně rozvedl ve svém usnesení (str. 2-3) důvody, které jej vedly k závěru, že veřejné zasedání konané o odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, lze konat v jeho nepřítomnosti. Na tam uvedené lze pro stručnost odkázat, neboť se závěry soudu druhého stupně se ztotožnil i Nejvyšší soud. Soud druhého stupně nařídil veřejné zasedání na 2. 11. 2016 a písemnost s vyrozuměním obviněného o jeho konání (vzorem 7a, viz Sdělení č. 126/2009-OD-Org. Ministerstva spravedlnosti o vydání vzorů "tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.", doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení) předal k poštovní přepravě. Nelze přijmout námitku obviněného, že podle pokynu předsedkyně senátu měl být předvoláván k veřejnému zasedání, a přesto mu bylo doručováno pouze vyrozumění o konání veřejného zasedání (č. l. 148). Z uvedeného pokynu předsedkyně senátu jednoznačně vyplývá, že slovo „předvolat“ je přeškrtnuté a k obeslání obviněného je uveden pokyn k použití vzoru 7a, což je formulář o vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání. K předvolání obviněného se používá vzor 8a. Nařízené veřejné zasedání dne 2. 11. 2016 se ale nemohlo konat, neboť obviněný nebyl zastižen poštovním doručovatelem a s ohledem na nezaviněné mechanické poškození obálky při strojovém zpracování na poště, nebyla zjevně zásilka uložena, ale byla vrácena zpět soudu. Proto nebyly splněny podmínky pro možnou fikci doručení podle §64 odst. 4 tr. ř. Z tohoto důvodu nařídil soud druhého stupně nový termín veřejného zasedání na 30. 11. 2016, kdy o jeho konání obviněného vyrozuměl vzorem 7a. Ten nebyl opět zastižen poštovním doručovatelem a zásilku si nevyzvedl v úložní době, která počala běžet dne 9. 11. 2016. Fikce doručení nastala desátým dnem od uložení, i když se obviněný o jejím doručení nedověděl, tedy v tomto případě dne 21. 11. 2016, neboť 19. 11. 2016 připadlo na sobotu a tudíž ve smyslu §60 odst. 3 tr. ř. se poslední den lhůty posouvá na nejbližší pracovní den, což bylo pondělí 21. 11. 2016. Soud druhého stupně v tomto směru učinil nepřesný závěr o dni vzniku fikce doručení, pokud jej spojoval se dnem vhození písemnosti do schránky obviněného dne 22. 11. 2016. Tato skutečnost je ovšem bez vlivu na splnění procesních podmínek pro konání veřejného zasedání dne 30. 11. 2016 v nepřítomnosti obviněného. Adresu, na kterou bylo doručováno, přitom obviněný opakovaně označil jako svou doručovací adresu. V souladu s §64 odst. 4 tr. ř., po marném uplynutí úložné doby, vhodil doručující orgán dne 22. 11. 2016 zásilku do poštovní schránky obviněného. Pokud se obviněný dne 28. 11. 2016 omlouval z neúčasti u veřejného zasedání a žádal o jeho odročení, aby byl řádně a včas o jeho konání vyrozuměn, a to s odůvodněním, že v tak krátké lhůtě není schopen si zajistit cestu z V. do P., správně posoudil soud druhého stupně, že jsou splněny podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Být přítomen veřejnému zasedání o odvolání je právem obviněného a soud je povinen mu uplatnění tohoto jeho práva umožnit v případě, že se obviněný řádně omluví z nařízeného veřejného zasedání, uvede důvody, které mu objektivně brání dostavit se k soudu, že chce tohoto svého práva využít a požádá o jeho odročení. V takovém případě má soud konání veřejného zasedání přeložit na jiný termín. V daném případě ale omluva obviněného s žádostí o odročení veřejného zasedání nebyla řádná, když předně byla založena na nesprávném tvrzení obviněného, že nebyl o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn. Naopak byl o jeho konání vyrozuměn již dne 21. 11. 2016 (fikce doručení), na oznámení o uložení zásilky a výzvu k jejímu vyzvednutí na poště pak 10 dnů nijak nereagoval a od 22. 11. 2016, po vhození zásilky do schránky, ji měl přímo k dispozici na jím uvedené adrese pro doručování. I zde si ji, podle svého tvrzení, vyzvedl až po šesti dnech 28. 11 2016. Obviněný takto postupoval, i když věděl, že podal odvolání a ve věci se bude konat řízení u odvolacího soudu, které tedy musel očekávat, včetně zásilky oznamující termín jednání odvolacího soudu. Zásilka s vyrozuměním o konání veřejného zasedání byla obviněnému doručována na jím udanou adresu pro doručování, dne 9. 11. 2016 nebyl v místě doručování zastižen a zásilka tak byla uložena na poště, obviněný byl o tom vyrozuměn výzvou, aby si zásilku vyzvedl, což neučinil, a proto byla zásilka dne 22. 11. 2016 vložena do schránky. Pokud obviněný odvolacímu soudu sdělil, že o konání veřejného zasedání dne 30. 11. 2016 se dověděl až 28. 11. 2016, což je podle něj příliš krátká doba na to, aby si zařídil cestu do P., stalo se tak výhradně jeho vinou a navíc takováto argumentace jako důvod o odročení jednání soudu není významná. Obviněný měl po dobu téměř tří týdnů (19 dnů) možnost vyzvednout si danou zásilku a seznámit se s termínem konání veřejného zasedání, ale ani při vědomí podání odvolání tak neučinil. Přitom se jedná o osobu bez stálého zaměstnání a obecné tvrzení o nemožnosti včas si zajistit dopravu do P. nelze při dnešních dopravních službách hodnotit jinak, než jako výmluvu. Nad rámec této argumentace lze dodat, že obviněný zjevně nejen v tomto projednávaném případě většinou nepřebírá zásilky (písemnosti) orgánů činných v trestním řízení a nevyzvedává si je ani v úložní době. Z tohoto důvodu se nemohlo konat již hlavní líčení dne 22. 6. 2016 a muselo být přeloženo na 25. 7. 2016, když předvolání obviněného k tomuto druhému termínu hlavního líčení se zdařilo jen proto, že bylo doručováno prostřednictvím policie. Stejně tak i doručení rozsudku soudu prvního stupně obviněnému se nezdařilo prostřednictvím poštovního doručovatele, ale opět musela být požádána policie. Ze shora nastíněného přístupu obviněného k přebírání písemností od orgánů činných v trestním řízení je zřejmé, že svým lhostejným přístupem opakovaně maří úkony s nimi související. Navíc obviněný své odvolací důvody uvedl písemně, v odvolacím řízení nebylo dokazování doplňováno, obviněný ani sám provedení žádných důkazů v odvolání nenavrhoval, takže mu nebylo postupem soudu druhého stupně znemožněno případně být přítomen při provádění důkazu a vyjádřit se k němu. Také z tohoto důvodu správně uzavřel soud druhého stupně, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání nebyla nutná, a proto jej postačilo o jeho konání jen vyrozumět. Obviněný také poslal soudu druhého stupně omluvu pouhé dva dny před konáním veřejného zasedání, a to jednak e-mailem, ze kterého nelze ověřit autorství pisatele. Pokud tak učinil následně i písemně, soud druhého stupně písemnou omluvu obdržel až v den konání veřejného zasedání a je tedy zjevné, že v tak krátké době ani nemohl obviněného vyrozumět o tom, že omluvu neakceptuje. S ohledem na vzniklou fikci doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání a splnění procesních podmínek k jeho konání, nic nebránilo soudu druhého stupně, aby pojednal odvolání obviněného i v jeho nepřítomnosti. Tato dovolací námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, tudíž je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, eventuálně druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ovšem nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitku, stran uložení přísnějšího trestu, než jak byl původně uložený v trestním příkazu, nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod tento dovolací důvod by bylo možné podřadit jiné vady výroku o trestu spočívající v porušení hmotného práva, pokud by se jednalo o to, zda měl či neměl být uložen souhrnný, úhrnný nebo společný trest. V dovolání lze uplatnit námitky vůči druhu a výměře trestu v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem pokud byl uložen trest, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu. V projednávaném případě se ale o žádnou z těchto variant nejedná, neboť obviněnému byl uložen trest, který zákon připouští a v rámci zákonné trestní sazby.
Pouze s ohledem na jistý ústavněprávní rámec této námitky, je obiter dictum namístě uvést, že obviněnému byl trestním příkazem uložen podmíněný trest odnětí svobody na osm měsíců se zkušební dobou na dva roky a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky. S ohledem na podaný odpor obviněného byl trestní příkaz zrušen a po provedeném hlavním líčení mu byl nově uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na čtyři měsíce, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Tento trest je sice přísnější tím, že se jedná o sice kratší ale nepodmíněný trest odnětí svobody, ale již není kombinován s žádným vedlejším trestem. Skutečnost, že trest byl uložen oproti trestnímu příkazu jako nepodmíněný, je odůvodněn změnou situace nastalé po vydání trestního příkazu. V době, kdy soud prvního stupně vydával trestní příkaz (dne 25. 4. 2016), z opisu rejstříku trestů obviněného (č. l. 37-38) vyplývalo, že jeho poslední odsouzení Okresním soudem v Děčíně ve věci vedené pod sp. zn. 24 T 161/2011 bylo podmíněného charakteru a zkušební doba uplynula dne 18. 3. 2016. Na straně druhé v době konání hlavního líčení dne 25. 7. 2016 měl soud prvního stupně k dispozici aktuální opis rejstříku trestů pořízený téhož dne (č. l. 120-122), ze kterého vyplývá, že obviněný byl nově dne 4. 2. 2016 odsouzen Okresním soudem v Děčíně ve věci vedené pod sp. zn. 24 T 193/2015 pro tři přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na deset měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na tři léta. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 9. 6. 2016. Je tedy zřejmé, že obviněný spáchal nyní projednávaný skutek (dne 23. 3. 2016) krátce po vyhlášení rozsudku o předchozím nepodmíněném odsouzení pro zcela shodnou trestnou činnost, jedná se tedy o speciální recidivu, která zvyšuje společenskou škodlivost jednání obviněného a odůvodňuje uložení již nepodmíněného trestu, oproti stavu, ze kterého vycházel soud prvního stupně v době vydání trestního příkazu. Přinejmenším soud druhého stupně s ohledem na odvolací námitky obviněného mohl shora uvedené skutečnosti podrobněji rozvést ve svém usnesení. Z hlediska požadavku transparentnosti a odůvodněnosti soudního rozhodnutí by bylo nesporně vhodnější, aby v odůvodnění rozsudku následujícího po předchozím trestním příkazu bylo uložení odchylného (přísnějšího) trestu explicite konstatováno a vysvětleno, proč k tomuto odchýlení došlo. Zároveň však, pokud se tak nestane, i podle judikatury Ústavního soudu to neznamená samo o sobě porušení ústavně zaručených práv, pokud soud náležitě a věcně správně zdůvodní nově ukládaný trest a pokud se kumulativně nedopustí jiných ústavně relevantních pochybení (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 39/09).
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 4 Tdo 606/2017, bylo zrušeno rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 193/2015 na základě námitky obviněného o porušení ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání a odvolacímu soudu byla věc vrácena, aby ji znovu projednal a rozhodl. V uvedené věci se ovšem jedná o poněkud jinou procesní situaci, než v nyní projednávaném případě, neboť ve zmiňovaném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že obviněný byl k veřejnému zasedání předvolán, nikoli pouze o jeho konání vyrozumíván. V takové situaci nemůže vzniknout fikce doručení zásilky uplynutím úložní doby s ohledem na §64 odst. 5 písm. a) tr. ř. Z tohoto důvodu dospěl senát 4 Tdo Nejvyššího soudu v uvedené jiné věci obviněného k závěru, že konáním odvolacího řízení v jeho nepřítomnosti došlo k porušení ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. června 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.