ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.716.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 716/2017-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 1. listopadu 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. R. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 3 To 455/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 33/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 10. 2016, č. j. 30 T 33/2016-456, byl obviněný J. R. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §353 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. ř. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené na náhradu škody.
Obviněný se trestného činu dopustil tím, že v období od 21. 1. 2015 do 27. 4. 2015, v místě jejich společného bydliště v rodinném domě Ch., okr. B.-v., od prvního vzájemného kontaktu po jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kde obžalovaný vykonával trest pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, spáchaný vůči poškozené M. R., vyhrožoval poškozené M. R., že ji dostane na dno, ze kterého se jen tak nevyhrabe a že ji dostane do vězení, přičemž za uvedené období podal nejméně čtyři podání na Policii České republiky, ve kterých uvedl, že byl ze strany poškozené napaden, že mu ukradla peníze, dělá mu schválnosti, dále proti poškozené naváděl i jejich dceru XXXXX *) , v důsledku čehož poškozená zaznamenala negativní změny v chování nezletilé vůči ní, dále poškozenou ponižoval, že je chudinka a ubožačka, častoval ji vulgarismy „kurva“, že se „kurvila“, když on byl ve vězení, znemožňoval jí užívání běžných věcí v domácnosti, a to žehličky, kterou odnesl, sekačky na trávu a nářadí, které uzamkl ve skříni, zakazoval poškozené sledování televize a užívání počítače, kdy tyto útoky probíhaly nejméně 2x za týden a vyvrcholily dne 22. 4. 2015 kolem 20:00 hodin, kdy se obžalovaný nečekaně vrátil domů ze zaměstnání a zjistil, že poškozená používá přes jeho zákaz jejich domácí počítač, začal na ni křičet, že na to nemá hrabat, že to je jeho klávesnice, snažil se vypnout monitor, a poté, co mu poškozená odporovala, že pouze zjišťuje informace k jejich dětem ze školy, vytrhl jí z ruky počítačovou myš, u které tím poškodil přívodní kabel, a poté jí vytrhl klávesnici, kterou poškozená držela za přívodní kabel, a když obviněný na ni zakřičel, aby to pustila, ze strachu ho poslechla, kabel uvolnila, přičemž v důsledku toho, když se obžalovaný snažil klávesnici vytrhnout, uhodil se s ní do obličeje, načež poškozené řekl, že to se jí nepovedlo, že to je ublížení na zdraví a následující den opět na poškozenou podal účelové oznámení na Obvodním oddělení Kuřim pro ublížení na zdraví, přičemž toto jednání vnímala poškozená jako příkoří.
Proti rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 3 To 455/2016 zamítnuto jako nedůvodné.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že si nalézací soud dotvořil děj tak, aby byl celistvý. Pokud by tak neučinil, zjistil by, že proti němu směřuje jen jeden důkaz, a to výpověď poškozené. Všechno ostatní byly nepřímé důkazy, které však nesplňují podmínku vzájemné nenarušené vázanosti. Poukázal na závěry znaleckého posudku PhDr. Jiřího Mezníka (odvětví psychologie), vypracovaného na poškozenou, podle kterého je míra její kritiky vůči vlastním negativům nadnesená a staví se v lepším světle. K jejím výpovědím, že je třeba přistupovat kriticky, obtížně se u ní odlišuje, co bylo v předchozím zacházení z jeho strany a co se stalo po jeho návratu z výkonu trestu, když se to „slije“. Podle znalce poškozená trošku zveličila také možnost „přetažení„ dcery na jeho stranu, když to zažila již v předchozím manželství. K právní kvalifikaci skutku uvedl, že vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu, jako vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno a nebezpečné vyhrožování je třeba odlišit od pouze silných slov. K tomu ale podle obviněného dokazování nesměřovalo a je třeba v tomto směru doplnit alespoň výslech poškozené. Měl poškozenou psychicky týrat od podmíněného propuštění z výkonu trestu, kdy i obžaloba byla podána pro přečin týrání osoby ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. Nakonec byl uznán vinným jiným přečinem a to přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kdy však v průběhu řízení u soudu nebyl na změnu kvalifikace upozorněn. Nesouhlasí s argumentací Krajského soudu v Brně ustanovením §225 odst. 2 tr. ř. a §190 odst. 2 tr. ř. Nemohl tak řádně vést svoji obhajobu ve věci a bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Nalézací soud rovněž porušil zásadu presumpce neviny a nedal mu možnost navrhnout důkazy v souvislosti se změnou právní kvalifikace.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 3 To 455/2016 a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 10. 2016, č. j. 30 T 33/2016-456, a aby tomuto soudu přikázal věc k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že v dané věci není dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť ty z provedených důkazů jednoznačně vyplývají. Svědectví poškozené je podporováno dalšími důkazy, zejména znaleckým posudkem, kdy znalec konstatoval věrohodnost poškozené. Námitka odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybňuje naplnění znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že jednání obviněného nebylo způsobilé vyvolat u poškozené důvodnou obavu. Je však evidentní, že vztah poškozené s obviněným byl značně narušen a obviněný byl po návratu z výkonu trestu motivován mstou vůči poškozené za to, že jej podle jeho tvrzení nespravedlivě dostala do vězení. Vyhrožoval jí, že tentokrát do vězení dostane on ji, což podpořil neustálými oznámeními na Policii ČR. Poškozená pak v důsledku jednání obviněného cítila určité příkoří, byla rozhozená, trpěla nespavostí apod. Skutečností, že byl obviněný uznán vinným pro jiný trestný čin, než pro který byla podána obžaloba, nebylo nijak oslabeno právo obviněného obhajovat se sám ve vztahu k obvinění, protože skutkové okolnosti byly totožné a právní kvalifikace byla pro obviněného příznivější.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem. Nejvyšší soud je vázán vymezením dovolacího důvodu a jeho odůvodněním.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Předně je třeba uvést, že obviněný opakuje svou obhajobu z odvolání, kdy jeho dovolání se z velké části shoduje právě s podaným odvoláním.
Obviněný v souladu s uplatněným důvodem dovolání namítl, že jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož nebylo prokázáno, že toto jednání v poškozené vyvolalo důvodnou obavu. Nejvyšší soud se touto relevantní námitkou obviněného zabýval, nicméně shledal, že jí nelze přisvědčit. Po svém návratu z výkonu trestu odnětí svobody se obviněný nesnažil napravit vztahy s poškozenou, kdy je třeba připomenout, že ve výkonu trestu odnětí svobody byl za týrání stejné poškozené. Naopak jí opakovaně tvrdil, že se jí pomstí, že tentokrát dostane do vězení on ji. Aby tuto výhružku podpořil, dával na poškozenou opakovaná oznámení na Policii ČR, kdy však nikdy nebylo zjištěno, že by se poškozená dopustila protiprávního jednání. Tyto výhružky spolu s oznámeními na policii byly jednoznačně způsobilé v poškozené vyvolat důvodnou obavu. Opakovaně rovněž uváděla, že trpí v důsledku jednání obviněného nespavostí, bolestmi hlavy, poruchami nálad, pocity úzkosti a je psychicky rozhozená. Obviněný také manipuloval nezletilou dcerou XXXXX *) , což se na stavu poškozené rovněž negativně promítalo. Chování obviněného k poškozené tak bylo způsobilé vyvolat v poškozené důvodnou obavu, že své výhružky splní, kdy poškozená z minulosti věděla, čeho všeho je obviněný schopen.
Další námitky obviněného nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Obviněný ve svém dovolání nejprve odkazuje na své odvolání a cituje závěry znaleckého posudku PhDr. Jiřího Mezníka (odvětví psychologie), vypracovaného na poškozenou, podle kterého u poškozené nebyl shledán syndrom týrané osoby, míra její kritiky vůči vlastním negativům je nadnesená a staví se v lepším světle. K jejím výpovědím, že je třeba přistupovat kriticky, obtížně se u ní odlišuje, co bylo v předchozím zacházení z jeho strany a co se stalo po jeho návratu z výkonu trestu, poškozená trošku zveličila možnost „přetažení„ dcery na jeho stranu, když to zažila již v předchozím manželství. Tím v podstatě obviněný namítá nevěrohodnost výpovědi obviněné, přičemž ale uvedený znalec ji naopak hodnotí jako věrohodnou. Stejný závěr pak učinil i soud prvního stupně, přičemž konstatoval, že její výpověď je podepřená také dalšími důkazy. Pokud obviněný namítá, že existuje rozpor mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním, kdy soud si skutkový děj dotvořil tak, aby byl celistvý, rovněž mu nelze přisvědčit. Z výše uvedených námitek vyplývá, že podle obviněného se celé jednání neodehrálo v uvedené době, ale může se jednat i o předchozí jednání, které obviněná spojuje až s dobou pozdější. To je ale v přímém rozporu nejen s dobou oznámení podávaných obviněným na poškozenou policii, ale také s výpověďmi svědků, které jsou jednoznačně vázány na dobu po návratu obviněného z výkonu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces. Podle Ústavy České republiky čl. 4 jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a podle čl. 90 jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Brno-venkov, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Brně, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného.
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že jeho jednání naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
Největší prostor pak v dovolání dostává námitka, že obviněný nebyl samosoudkyní nalézacího soudu upozorněn podle §190 odst. 2 tr. ř., resp. §160 odst. 6 tr. ř. na možnost odchylného právního posouzení skutku. K této námitce je třeba uvést, že ustanovení §160 odst. 6 tr. ř. na danou fázi řízení nešlo použít, jelikož se jedná o ustanovení týkající se přípravného řízení a ke skutečnosti, že v průběhu řízení došlo ke zjištění, že skutek je jiným trestným činem, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání a byla podána obžaloba, došlo až v řízení před soudem prvního stupně. Ustanovení §190 odst. 2 tr. ř. se sice týká řízení před soudem, avšak dopadá na jinou fázi řízení před soudem, a to na předběžné projednání obžaloby, případně na prostudování spisu předsedou senátu či samosoudcem ve spojení s ustanovením §314c tr. ř., před nařízením hlavního líčení. Daná situace však ve věci nenastala, jelikož skutečnost, že daný skutek nenaplnil znaky skutkové podstaty přečinu týrání osoby ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, ale přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, vyšla najevo až v průběhu dokazování v hlavním líčení. Podle ustanovení §220 odst. 1, 3 tr. ř. soud může rozhodovat pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, kdy však není vázán právním posouzením skutku. Podle §225 odst. 2 tr. ř. má pak soud povinnost upozornit obviněného na skutečnost, že existuje možnost, že bude uznán vinným podle přísnějšího ustanovení zákona, než pro který byla podána obžaloba. Taková situace však nenastala, jelikož obviněný byl uznán vinným výrazně mírněji posuzovaným trestným činem, než pro který byla podána obžaloba a to při zachování totožnosti skutku. Dokazování bylo vedeno k prokázání trestné činnosti podle skutkových zjištění v obžalobě a soudem byl nakonec skutek vyhodnocen jako podstatně méně závažný trestný čin, než jaký byl uveden v obžalobě.
I když v případě mírnějšího právního posouzení skutku z trestního řádu, s výjimkou §190 odst. 2 tr. ř. při předběžném projednání obžaloby, výslovně nevyplývá povinnost soudu upozornit obviněného na možnost mírnějšího právního posouzení, lze ji dovodit pro celé řízení před soudem. Taková povinnost je přímo zákonem uložena pouze státnímu zástupci v souvislosti s podáním obžaloby v ustanovení §176 odst. 2 tr. ř., podle kterého míní-li státní zástupce skutek posuzovat jako jiný trestný čin, než jak ho posuzoval policejní orgán, upozorní na to před podáním obžaloby obviněného a jeho obhájce a zjistí, zda navrhují se zřetelem na zamýšlenou změnu vyšetřování doplnit. Soudu pak pouze v souvislosti s již zmíněným předběžným projednáním obžaloby v ustanovení §190 odst. 2 tr. ř., podle kterého není-li třeba došetření, upozorní předseda senátu na možnost odchylného právního posouzení skutku osoby, kterým se doručuje opis obžaloby.
Podle §2 odst. 13 tr. ř. musí být ten, proti němuž se trestní řízení vede, v každém období řízení vhodným způsobem a srozumitelně poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby. Podle §33 odst. 1 tr. ř. má obviněný rovněž právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky.
Právo na obhajobu je jedním ze základních stavebních kamenů trestního řízení v demokratických společnostech a trestní řád s tímto právem počítá. Poučena tedy musí být osoba čelící trestnímu řízení bez ohledu na své aktuální procesní postavení. Právo na obhajobu je obsaženo také v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod („Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům; Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce“), ale také v čl. 6 odst. 3 písm. a), b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu a mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby“).
Z uvedeného lze dovodit, že obviněný měl být na v úvahu přicházející změnu právní kvalifikace přes mírnější právní kvalifikaci upozorněn, ale nejednalo se v tomto případě o vadu, která by zakládala porušení práva obviněného na spravedlivé řízení nebo porušení práva na obhajobu. Nutnost upozornění na možné jiné právní posouzení skutku oproti obžalobě je třeba posuzovat v každé trestní věci jednotlivě podle konkrétních okolností případu. Ne každé porušení procesních předpisů pak dosahuje takové intenzity, aby to porušovalo právo na spravedlivé řízení nebo na obhajobu. Po rozhodnutí soudu prvního stupně se ve věci obviněného J. R. konalo navíc řízení o jeho odvolání a v tomto řízení měl dostatek možností na změnu právního posouzení skutku reagovat.
Ke stejnému závěru ohledně povinnosti upozornit obviněného na jiné právní posouzení skutku, bez ohledu zda mírnější nebo přísnější, dospěl Ústavní soud již v usnesení ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 106/98, kde uvedl, že „z pohledu čl. 8 odst. 2 i čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod považuje Ústavní soud za rozhodující, že obžaloba – i pokud jde o napadený výrok rozsudku obecných soudů – byla podána pro tentýž skutek, pro který bylo vzneseno obvinění. Pochybení spočívající v tom, že stěžovatel ani jeho obhájce nebyli na změnu právního posouzení skutku státním zástupcem upozorněni postupem podle §176 trestního řádu, nemělo za následek porušení práva na obhajobu v takové intenzitě, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu, spočívající ve zrušení napadeného rozhodnutí. Stěžovatel měl možnost poté, co mu byla doručena obžaloba obsahující již novou právní kvalifikaci skutku, pro který bylo vzneseno obvinění, reagovat na tuto skutečnost prostředky, které mu k obhajobě poskytuje trestní řád, což neučinil. Ve věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu dokazování, které umožnilo soudům spolehlivě učinit správné závěry skutkové i právní“.
Nejvyšší soud proto nepřisvědčil argumentaci obviněného, že v případě, že by byl na změnu upozorněn, mohl by vést obhajobu jiným směrem a požadoval by výslech poškozené k míře důvodné obavy z vyhrožování. Poškozená byla vyslechnuta při hlavním líčení komplexně k jejímu soužití s obviněným a vztahům mezi nimi po jeho návratu z výkonu trestu odnětí svobody. Na poškozenou byl rovněž vypracován znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, ze kterého plyne, že poškozená je osobou věrohodnou a chování obviněného na ni mělo negativní dopad, cítila se psychicky týrána, měla z něj strach a musela jeho jednání pociťovat jako určité příkoří. To ostatně vyplývá také z výpovědí svědků. Provedené důkazy pak nalézací soud vyhodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že daným jednáním nebyl naplněn přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl obviněný obžalován, a kdy byl ohrožen trestní sazbou ve výměře 6 měsíců až 4 léta, ale byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku s trestní sazbou ve výměře až jeden rok. Samosoudkyně nalézacího soudu tak po provedeném dokazování dospěla k názoru, že obviněný je vinen jiným trestným činem, který se vyznačuje nižší měrou společenské škodlivosti a tato změna je tak pro obviněného značně příznivější.
Námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z podstatné části pod tento dovolací důvod ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. nelze podřadit a hmotněprávní námitku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud dovolání obviněného proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. nebyly předsedou senátu shledány důvody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. listopadu 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.