ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.763.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 763/2017-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. 7. 2017 o dovolání obviněného A. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 50 To 314/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 5 T 121/2014 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 5 T 121/2014, byli obvinění A. Š., R. P., P. L. a R. J. uznáni vinnými přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzeni každý podle §171 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na sedm měsíců s tím, že u všech byl výkon trestu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na jeden rok.
O odvoláních, která podali obvinění A. Š., R. P. a R. J., bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 50 To 314/2016. Podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Chebu zrušen ohledně obviněných A. Š., R. P., R. J. a s použitím ustanovení §261 tr. ř. i ohledně obviněného P. L. a podle §259 odst. 3 tr. ř. byli všichni obvinění nově uznáni vinnými přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzeni každý podle §171 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři měsíce s tím, že u všech byl výkon trestu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na jeden rok.
Jako přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku posoudil Krajský soud v Plzni skutek, který podle jeho zjištění a předtím i podle zjištění Okresního soudu v Chebu spočíval v podstatě v tom, že obvinění A. Š., R. P., R. J. a P. L. dne 9. 3. 2014 v době od 03,00 hodin do 03,20 hodin v A., H. …, okr. Ch., v objektu diskotéky Chilli v místnosti v přízemí sloužící jako šatna poté, co si poškození M. O., J. M. a A. Ch. šli do šatny pro bundy a chtěli z diskotéky odejít, obvinění po předchozí domluvě společně vstoupili do šatny za poškozenými, obviněný P. L. zavřel zevnitř dveře a hlídal, aby poškození nemohli z místnosti odejít, a následně obvinění A. Š., R. P. a R. J. fyzicky napadli poškozené a způsobili jim drobná zranění nedosahující závažnosti ublížení na zdraví.
Obviněný A. Š. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni. Tento rozsudek napadl co do jeho se týkajícího výroku o vině a v důsledku toho i co do výroku o trestu, který mu byl uložen. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin a že s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, jak je vyjádřena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, měl být kvalifikován jen jako přestupek. Obviněný A. Š. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Soudy rozhodovaly v této věci znovu poté, co jejich dřívější rozhodnutí, v nichž byl skutek nesprávně kvalifikován jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §146 odst. 1 tr. zákoníku, byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1576/2015, s tím, že Okresnímu soudu v Chebu bylo přikázáno nové projednání a rozhodnutí věci. V novém řízení soudy odstranily vady vytknuté citovaným usnesením Nejvyššího soudu a posoudily skutek v souladu se zákonem, pokud na něj aplikovaly ustanovení §171 odst. 1 tr. zákoníku. Ke změně právní kvalifikace skutku došlo při splnění podmínek uvedených v §190 odst. 2 tr. ř., tj. poté, co na to byli obvinění – včetně obviněného A. Š. a jeho obhájce – upozorněni. O vině obviněných přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku bylo nově rozhodnuto na podkladě skutkového stavu, který byl zjištěn již v původních (tj. zrušených) rozhodnutích, nedoznal žádných změn a nevyžadoval žádné doplnění důkazů.
Přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody.
Objektem uvedeného trestného činu je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka. Objektivní stránka trestného činu spočívá v jednání, jímž pachatel neoprávněně znemožňuje nebo omezuje volný pohyb člověka a zároveň zasahuje do jeho práva svobodně rozhodovat o svém pohybu. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin.
Posuzovaný skutek evidentně vykazuje znaky přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný A. Š. jednal v dohodě s ostatními obviněnými, přičemž součinnost všech obviněných měla povahu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Poškození chtěli z místnosti sloužící jako šatna k odkládání oděvů odejít, avšak obvinění jim v tom zabránili a volný odchod jim znemožňovali po dobu, která podle zjištění Okresního soudu v Chebu trvala asi 10 minut (viz str. 4-5 rozsudku tohoto soudu). I takto časově omezené jednání obviněných postačuje k závěru, že šlo o jednání, jímž obvinění bránili poškozeným ve svobodném pohybu. Ze způsobu provedení činu je jasné, že jednání obviněných bylo úmyslné, neboť podle jejich záměru směřovalo právě k tomu, aby poškozeným byl znemožněn volný odchod z místnosti.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Toto ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe a s tím korespondující pojetí trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio).
Má-li být nedostatek potřebné míry společenské škodlivosti důvodem k tomu, aby skutek nebyl s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku posouzen jako trestný čin, musí být splněna podmínka, že posuzovaný skutek ve své konkrétní podobě neodpovídá svou závažností ani spodní hranici závažnosti běžně se vyskytujících případů dané skutkové podstaty (k tomu viz č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Posuzovaná kauza se ale vyznačuje naopak přítomností významných okolností ukazujících na to, že spodní hranice závažnosti běžně se vyskytujících případů skutkové podstaty trestného činu omezování osobní svobody byla minimálně dosažena, ne-li překročena. Především je tu již samotné uzavření místnosti, v které poškození nechtěli a ani neměli důvod setrvávat a do které vstoupili jen proto, že sloužila jako šatna, kam si předtím odložili bundy v souvislosti s návštěvou diskotéky. V tomto kontextu vystupuje do popředí to, že v rámci koordinace jednání všech obviněných jako spolupachatelů si jeden z nich vzal na starost právě hlídání uzavřených dveří a věnoval se výlučně jen tomuto úkolu. Tím byla zesílena překážka bránící volnému pohybu poškozených a zároveň byla výrazně znesnadněna možnost poškozených vymanit se ze situace, v které byl jejich svobodný pohyb omezen. Nereálnost toho, aby si poškození bez obtíží sami zajistili možnost svobodného pohybu, byla podpořena početní a fyzickou převahou obviněných, která zároveň garantovala výlučnou kontrolu obviněných nad uzavřeným prostorem místnosti. To se následně projevilo tím, že poškození mohli z místnosti odejít až za situace, kdy jim to obvinění umožnili jednak z důvodu, že dosáhli svého cíle a zbili poškozené, a jednak z důvodu, že jeden z poškozených hlasitě křičel a krvácel. Významnou okolností zvyšující stupeň společenské škodlivosti posuzovaného skutku je také motiv činu. Obvinění totiž uzavřeli poškozené v místnosti proto, aby je mohli nerušeně fyzicky napadnout a zbít. Tím obvinění sledovali určitou formu odplaty za předcházející incident, ke kterému došlo dne 1. 3. 2014, tedy více než týden před činem, a při kterém byl při účasti jednoho z poškozených znečištěn chodník před barem či fasáda baru. V době činu však žádný z poškozených nezavdal bezprostřední příčinu k tomu, aby se obvinění uchýlili k napadení poškozených, nota bene při současném zásahu do jejich základního práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Nejednalo se tedy o nějakou vzájemnou potyčku dvou znesvářených skupin, ale o jednostranný útok obviněných.
Souhrn uvedených okolností jasně ukazuje na to, že i při relativně krátké době, po kterou byl poškozeným znemožněn volný pohyb, je vyloučena úvaha o nedostatku takového stupně společenské škodlivosti, který je potřebný k tomu, aby byla uplatněna trestní odpovědnost. Výrok o vině obviněného A. Š., který si podle zjištění soudů počínal v útoku proti poškozeným nejiniciativněji, rozhodně nijak nekoliduje s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Napadený rozsudek, jímž byl obviněný A. Š. uznán vinným přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného A. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Vzhledem k výraznějšímu časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku, ke kterému došlo dne 26. 10. 2016, pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla předložena dne 14. 6. 2017. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu