ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.809.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 809/2017-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 2. 8. 2017 o dovolání obviněného P. D. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2016, sp. zn. 7 To 437/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 131/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. D. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2016, sp. zn. 7 To 437/2016, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 3 T 131/2014, kterým byl uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a byl mu uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let spolu s trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
Usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný dovoláním v celém rozsahu a uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dovolání namítl, že věc byla meritorně skončena, aniž bylo pravomocně rozhodnuto o znění protokolu z hlavního líčení ze dne 29. 1. 2016, při němž byl soudem prvního stupně vyhlášen rozsudek. To v dovolání blíže rozvedl s tím, že nebylo jasné, v jaké podobě byl vyhlášen původní rozsudek.
Vyjádřil také nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, s rozsahem dokazování (nevyhovění některým jeho důkazním návrhům) a dále s tím, jakým hodnocením důkazů soudy ke skutkovým zjištěním dospěly. Namítl zejména, že se nepodařilo prokázat, kdo skutečně předložil nepravdivé potvrzení o příjmu obviněného, přičemž právě tím byla naplněna skutková podstata daného trestného činu. Poškozená společnost si pravdivost potvrzení neověřila. Obviněný poukázal také na výpověď svědka M. M., který hovořil (mimo jiné) o předkládání občanského průkazu a řidičského průkazu, zatímco obviněný měl dát k dispozici občanský průkaz a rodný list. Pokud by byl proveden důkaz navrhovanými výslechy svědků B., T., M., příp. npor. C., bylo by objasněno, jak se obviněný na trestném činu skutečně podílel. Obviněný také připomněl, že nebyl proveden důkaz zprávou úřadu práce k osobě obviněného. Vyjádřil nesouhlas i s výší uloženého trestu. Dodal, že se obchodu zúčastnil, protože měl vážnou obavu o svůj život, následně ale hned po návratu z P. podal trestní oznámení. Od svědka Š. dostal výhrůžné SMS. V této souvislosti si obviněný vyhradil právo do konce běhu lhůty pro podání dovolání toto doplnit o další skutečnosti a důkazy ve svůj prospěch, což však neučinil.
Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, jakož i rozhodnutí navazující a aby buď přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby ve věci sám rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k podanému dovolání vyjadřovat nebude, a souhlasil s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“, nýbrž jde o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudu při provádění důkazů, k rozsahu provedeného dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný tudíž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kterou založil na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím řízení.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
Jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací soud, spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 2. 8. 2013 v P. při uzavírání smlouvy o úvěru se společností ŠkoFin s. r. o. na financování nákupu osobního vozu v hodnotě 998 999 Kč uvedl nepravdivé údaje stran svého zaměstnání a čistého měsíčního příjmu, a poté dne 5. 8. 2013 předmětné vozidlo převzal v autosalonu K. v P., při podpisu smlouvy o úvěru zaplatil zálohu ve výši 299 700 Kč, další splátky již nehradil a dne 12. 8. 2013 vozidlo prodal prostřednictvím K. F., a společnosti ŠkoFin s. r. o. tak způsobil škodu ve výši 699 299 Kč.
V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by takto zjištěný skutek nenaplňoval znaky zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný založil dovolání především na námitkách proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, proti hodnocení důkazů soudy prvního i druhého stupně a proti jejich skutkovým zjištěním. Jde o námitky, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř. Navíc jde vesměs o opakování odvolacích námitek, s nimiž se soudy podrobným a přesvědčivým způsobem vypořádaly. Uvedenému dovolacímu důvodu (ale ani žádnému jinému ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř.) neodpovídá ani námitka týkající se přílišné přísnosti, respektive nepřiměřenosti uloženého trestu (viz například rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
S ohledem na obsah dovolacích námitek se Nejvyšší soud zabýval tím, zda nebylo zasaženo do práva obviněného na spravedlivé soudní řízení ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Není tomu tak.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Žádné z těchto vad vztahujících se k důkaznímu řízení Nejvyšší soud nezjistil.
Zcela neopodstatněná je námitka dovolatele, že věc byla skončena, aniž bylo pravomocně rozhodnuto o znění protokolu z hlavního líčení ze dne 29. 1. 2016, při němž byl soudem prvního stupně vyhlášen rozsudek. Rozsudek vyhlášený v tomto původním hlavním líčení byl totiž v celém rozsahu zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 7 To 74/2016, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Později bylo sice rozhodováno o opravě protokolu o původním hlavním líčení, podstatné však je, že nyní projednávaný rozsudek byl vyhlášen v novém hlavním líčení dne 20. 9. 2016, přičemž protokolu o tomto novém hlavním líčení se sporné opravy protokolace netýkají. Nevztahují se také žádným způsobem k otázce správnosti nyní projednávaného nového rozsudku ani k otázce zákonnosti řízení, které tomuto rozsudku předcházelo, respektive k vadám, které by mohly mít vliv na jeho správnost.
Neopodstatněné jsou rovněž námitky, že nebyly provedeny některé důkazy, které obviněný navrhoval. Soudy skutečně nevyhověly návrhům obviněného na doplnění dokazování. Takový postup nalézací soud konkrétně a logicky odůvodnil (str. 5 odsuzujícího rozsudku) a tuto argumentaci stvrdil odvolací soud. Soudy tak aplikovaly zásadu trestního řízení, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou, přičemž je to právě soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. Vyplývá to i z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a vyplývá to i ze samotné ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 82 Ústavy, z níž vyplývá, že je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 6, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný extrémní rozpor. Extrémní rozpor znamená skutečně tak zásadní a evidentní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů, že podle zásad zdravého rozumu a logického myšlení vůbec nepřichází v úvahu takové skutkové závěry, které soudy učinily. Takový stav v posuzované věci není dán. S obsahem provedených důkazů se soudy přesvědčivě vypořádaly a v podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem dovolacího řízení znovu provedené důkazy hodnotit či přehodnocovat a znovu vyvracet obhajobou obviněného, kterou se soudy zabývaly.
Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad ve výpovědích svědků M. M., P. V., znaleckém posudku z oboru písmoznalectví i v listinných důkazech. Obhajobu obviněného vyvrací výpověď svědka M. Š., byť k té nalézací soud důvodně přistupoval obezřetně. Své důkazní úvahy a skutkové závěry (včetně těch, které se vztahují ke zčásti popíranému úmyslu obviněného) soud prvního stupně shrnul na str. 6 odsuzujícího rozsudku. Odvolací soud se přesvědčivě vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami obviněného na str. 4-5 napadeného usnesení. Potvrzení o zaměstnání a příjmu obviněného u společnosti EDGES STEEL s. r. o. (č. l. 5), jehož nepravdivost je nesporná a vyplývá například ze zprávy Okresní správy sociálního zabezpečení v Ostravě (č. l. 194), bylo předloženo při jím uzavíraném úvěrovém vztahu, přičemž obviněný již s ohledem na jeho trestní minulost nebyl osobou, která by v této situaci mohla být pouhou nevědomou „obětí“ jiných podvodníků. Namítá-li přitom, že nebylo zjišťováno, kdo předložil nepravdivé potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu, tak jeho jednání bylo ve své podstatě jednáním spolupachatele podle §23 tr. zákoníku, kdy každá z osob, které spáchaly trestný čin úmyslným společným jednáním, odpovídá za něj, jakoby jej spáchala sama. To neznamená, že obviněný nemohl být tzv. „bílým koněm“, tj. osobou, která je využívána k páchání trestného činu jiným pachatelem či pachateli. Tvrzení obviněného, že v autosalonu pod nátlakem a také z obavy o svůj život podepsal více dokumentů, které mu byly předloženy, tak, že viděl pouze řádky, kde bylo podpis potřeba, je bez významu. Obviněný je sice invalidní důchodce, ale plně svéprávná osoba, a tak je jeho věcí, že je schopen podepsat cokoli, co je mu předloženo. Pokud pak uvádí, že hned následující den po návratu z P. učinil trestní oznámení, měl tak učinit ještě předtím, než v autosalonu podepsal dokumenty a převzal vozidlo. Nalézací soud také správně poukázal na to, že je vyloučeno, aby se obviněný domníval, že v případě legální transakce obdrží odměnu 300 000 Kč rovnající se zhruba třetině hodnoty vozidla. Správně soudy vzaly v úvahu rovněž fakt, že s vozidlem získaným na základě podvodně vylákaného úvěru obviněný dále disponoval, byť on sám to popřel s tím, že s vozidlem odjela hned z autosalonu jiná osoba a on už pak vozidlo neviděl. Nepravdivost této obhajoby obviněného vyplývá z výpovědi svědka M. M., z níž lze v souladu s logikou věci dovodit, že vozidlo je předáno osobě, která si je na úvěr kupuje, a ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který potvrdil pravost podpisů obviněného na listinách souvisejících s převodem vozidla na další osobu dne 12. 8. 2013 (např. oznámení o ztrátě osvědčení o registraci vozidla, žádost o zápis změn v registru vozidel) a jako pravděpodobnou potvrdil i pravost podpisu obviněného na kupní smlouvě z téhož dne. Podstatu správnosti napadeného rozhodnutí tudíž neohrozilo, že soudy (neodůvodněně) nepřihlédly k výpovědi svědka K. F., který v hlavním líčení rovněž potvrdil účast obviněného na následném prodeji vozidla P. V. (č. l. 385).
Soudy postupovaly logicky, když neakceptovaly skutkové obhajovací námitky obviněného, jehož vědomá a chtěná účast na spáchaném podvodném jednání je ve skutečnosti evidentní. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy tedy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. srpna 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák