ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.828.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 828/2017-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 1. listopadu 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného F. L. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 13 To 39/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 163/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 11. 2016, č. j. 4 T 163/2015-294, byl obviněný F. L. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Obviněný se přečinu dopustil tím, že dne 26. 1. 2015 v době od 14:45 hodin do 15:30 hodin v P. ve Věznici MS, ul. H., v ložnici č. 211, na oddělení D2, jako odsouzený fyzicky napadl odsouzeného J. N., a to úderem otevřenou dlaní do oblasti hlavy, v důsledku čehož poškozený upadl na zem a utrpěl zlomeninu lebky v čelní krajině vpravo, výron krve pod tvrdou plenu mozkovou v čelní krajině vpravo, s následnou hospitalizací od 26. 1. 2015 do 10. 3. 2015 ve Vězeňské nemocnici Praha – Pankrác a nejméně do 17. 2. 2015 byl omezen na běžném způsobu života projevujícím se zejména silnou bolestivostí hlavy, ztrátou paměti, zmateností a oblouzněním.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 13 To 39/2017, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž odcitoval jeho znění, že předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obecně uvedl, že výrok o vině neobsahuje konkrétní skutková zjištění, která by přesvědčivě naplňovala všechny zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Závěry znaleckého posudku, že nepřinesly jednoznačné vysvětlení vzniku zranění poškozeného. Znalec uvedl, že nemůže říci, co bylo příčinou pádu poškozeného, a uvedl, že ke zranění může dojít i bez přičinění druhé osoby. Podle obviněného tak nedošlo k naplnění objektivní stránky předmětného přečinu, jelikož ke zranění došlo bez jeho přičinění, mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu existuje extrémní nesoulad a mezi důkazy, jejich hodnocením a právními závěry není logická návaznost. Obviněný uvedl, že řada důkazů potvrzuje jeho verzi, soud k nim však dostatečně nepřihlédl a nevypořádal se s nimi. Napadené usnesení je založeno na výpovědích svědků, kteří nebyli přítomni jeho konfliktu s poškozeným, a poškozený sám si na incident nepamatuje. Svědek Š., že měnil v průběhu řízení svoji výpověď a je tak zcela nevěrohodný a k jeho výpovědi by nemělo být přihlíženo. Namítá proto, že soud rozhodoval v pochybnostech v rozporu se zásadou in dubio pro reo, jelikož důkazy hodnotil pouze v jeho neprospěch a jeho jednání nenaplnilo zákonné znaky přečinu, jež je mu dáván za vinu. Pokud proti sobě stojí výpověď obviněného, který od počátku popírá jakékoliv protiprávní jednání vůči poškozenému, nepřímé důkazy a není zcela vysvětlen důvod vzniku zranění poškozeného, musí soud důsledně ctít základní zásadu in dubio pro reo.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i další rozhodnutí obsahově navazující. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, aby věc znovu projednal a rozhodl, nebo aby Nejvyšší soud sám rozhodl a obžaloby jej zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se po seznámení s obsahem dovolání nebude k němu věcně vyjadřovat. Zároveň souhlasil, aby ve věci bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), ale je zjevně neopodstatněné.
Je vhodné připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci dalšího odvolání. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
V podaném dovolání obviněný sice uplatnil námitky, které obecně jsou hmotněprávního charakteru, tedy že „skutková zjištění, které soud ve věci učinil, nebyla z hlediska hmotného práva správně posouzena a výrok o vině neobsahuje konkrétní skutková zjištění, která by přesvědčivě naplňovala všechny zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku“, ale tyto zcela obecné námitky nijak blíže nekonkretizoval. Ač znaky charakterizující určitý čin jako trestný představují vedle jeho protiprávnosti objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka, přičemž objektivní stránka trestného činu je charakterizována jednáním, jeho následkem a příčinným vztahem mezi nimi a subjektivní stránka každého trestného činu je dána zaviněním pachatele a fakultativně může být určena i pohnutkou, cílem nebo jiným subjektivním vztahem, obviněný nic v tomto směru konkrétně nenamítá.
Podstata námitek obviněného spočívá v tvrzení, že následek, v podobě poranění poškozeného vznikl bez jeho přičinění a mohl vzniknout i bez přičinění druhé osoby. Obviněný se primárně domáhá změny skutkových zjištění soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se nejedná o trestný čin. Obviněný tak opakuje svoji obhajobu z předchozího řízení, která byla však řetězcem důkazů přesvědčivě vyvrácena a soudy svá rozhodnutí pečlivě odůvodnily. Obviněný tak námitky v dovolání založil na vyvrácené obhajobě. Je pravdou, že znalecký posudek z oboru soudního lékařství nedokázal jednoznačně odpovědět na otázku týkající se vzniku zranění poškozeného, nicméně připustil, že je možné, aby uvedené zranění bylo způsobeno tak, jak je uvedeno ve výroku odsuzujícího rozsudku. Kromě této námitky, kterou však v této podobě nelze podřadit pod deklarovaný důvod, byly i ostatní námitky obviněného skutkového charakteru, kdy se obviněný domáhal jiného hodnocení důkazů. Obviněný tedy sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale uplatnil zejména námitky proti správnosti soudy zjištěného skutkového stavu, které mu co do svého obsahu neodpovídají. Předmětem právního posouzení, jehož nesprávnost lze namítat, je skutek tak, jak ho zjistily soudy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který obviněný také namítá. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Pardubicích, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Protože v dovolání obviněný opakuje tuto obhajobu, přičemž stejné námitky uplatnil také v odvolání, bylo by zcela nadbytečné argumentaci soudů znovu opakovat a postačí odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž zejména nalézací soud se přehledně a výstižně vypořádal s jednotlivými aspekty obhajoby obviněného.
Nejvyšší soud pouze zdůrazňuje, že vina obviněného byla spolehlivě prokázána jak výpovědí jeho samotného, když opakovaně v hlavním líčení (dne 26. 1. a 14. 6. 2016 – viz č. l. 191 p.v. a 246 p.v. tr. spisu) doznal, že měl slovní konflikt s poškozeným a tohoto následně fyzicky napadl. Pokud na svoji obhajobu tvrdí, že pád poškozeného nebyl v důsledku jejich fyzického kontaktu, ale ten až následně z ničeho nic upadl sám na záda, tak znalec MUDr. Petr Lacina vyloučil možnost pádu v důsledku kolapsového stavu u poškozeného a uvedl, že mechanizmus vzniku zranění lze vysvětlit právě tím, že poškozený byl udeřen, upadl na zem a došlo k nárazu pravé čelní krajiny hlavy na podlahu. Byť si poškozený na událost vzhledem k utrpěnému zranění nepamatuje, tak jediný přítomný svědek M. Š., ač uvedl, že žádný fyzický kontakt mezi obviněným a poškozeným neviděl, potvrdil hádku mezi obviněným a poškozeným s tím, že najednou poškozený ležel na zemi. Výpověď tohoto svědka sice obviněný považuje za nevěrohodnou, ale soudy z ní správně také vycházely, přičemž se s jejími rozpory vypořádaly.
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem předmětného činu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
K obecné hmotněprávní námitce obviněného, že „skutková zjištění, které soud ve věci učinil, nebyla z hlediska hmotného práva správně posouzena a výrok o vině neobsahuje konkrétní skutková zjištění, která by přesvědčivě naplňovala všechny zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku“, Nejvyšší soud rovněž pouze obecně konstatuje, že skutková zjištění uvedená ve výroku o vině naplňují všechny znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný byl správně uznán vinným tímto přečinem. Mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu tak není žádný extrémní nesoulad, jak jej namítá obviněný. Pouze z hlediska této jediné a obecné hmotněprávní námitky obviněného shledal Nejvyšší soud jeho dovolání zjevně neopodstatněným, když všechny ostatní jeho námitky neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) t. ř.
Z výše uvedených důvodů, když neshledal ve věci ani namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, Nejvyšší soud dovolání obviněného F. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. listopadu 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu