ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.849.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 849/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 2. 8. 2017 o dovolání obviněného R. M. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 13 To 139/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 158/2015 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 T 158/2015, byl obviněný R. M. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen jednak k peněžitému trestu ve výši 60 denních sazeb po 500 Kč, tj. ve výměře 30 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným na tři měsíce a jednak k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dvě léta.
Jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku posoudil Okresní soud v Pardubicích skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 19. 4. 2015 kolem 02,15 hodin v Ch., okr. P., po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní automobil zn. Nissan Terrano registrační značky …, se kterým zaparkoval u místního zámku, a když byl kontrolován hlídkou Policie České republiky, bylo mu dechovými zkouškami provedenými přístrojem Dräger Alcotest v 02,22 hodin, v 02,27 hodin a v 02,33 hodin naměřeno 2,09 promile, 1,70 promile a 1,80 promile alkoholu v dechu.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 13 To 139/2016, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že v době řízení vozidla nebyl pod vlivem alkoholu, že alkohol požil až po zaparkování vozidla, že u něho nebyla provedena krevní zkouška a že z výsledku dechové zkoušky u něho nevyplývá vliv alkoholu v době řízení vozidla ani stav vylučující způsobilost k řízení vozidla. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Řidič, který řídí motorové vozidlo za situace, kdy jeho krev obsahuje alespoň 1,00 promile alkoholu, vykonává tuto činnost „ve stavu vylučujícím způsobilost“. Způsobilost k řízení motorového vozidla je podle poznatků lékařské vědy u každého jednotlivce vyloučena, jestliže hladina alkoholu v jeho krvi dosahuje v době řízení vozidla alespoň 1,00 promile. Tento stav vylučující způsobilost k řízení motorového vozidla může být podle okolností zjištěn i jinak než krevní zkouškou, např. na podkladě dechové zkoušky, svědeckých výpovědí osob, které na pachateli pozorovaly projevy vlivu alkoholu, způsobu jízdy apod. (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 421/2011). Zkouška dechu provedená přístrojem zn. Dräger Alcotest ukazuje výsledek odpovídající hladině alkoholu v krvi.
V posuzovaném případě je jasné, že u obviněného byl „stav vylučující způsobilost“ ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku naplněn. Vyplývá to z výsledku dechové zkoušky, která byla provedena krátce po ukončení jízdy obviněného a spočívala v trojím měření v rozmezí 11 minut, přičemž všechna měření ukázala výsledek výrazně převyšující 1,00 promile. Dechová zkouška byla provedena přístrojem zn. Dräger Alcotest, který byl individuálně identifikován a o jehož spolehlivosti nevyvstaly žádné důvodné pochybnosti. S výsledkem dechové zkoušky korespondovala také zjištění učiněná na podkladě výpovědí svědků, kteří pozorovali chování obviněného po vystoupení z vozidla z místa řidiče. Z těchto zjištění je patrno, že obviněný jevil nápadné známky vlivu alkoholu, neboť se potácel a motal a při řeči komolil slova. Namítané požití alkoholu až po ukončení jízdy bylo vyloučeno výpověďmi svědků, kteří společně s obviněným na místě vyčkávali na příjezd policie za tím účelem, aby bylo prověřeno podezření, že obviněný řídil vozidlo pod vlivem alkoholu. V tomto kontextu soudy výstižně konstatovaly, že by bylo nelogické, aby obviněný – pokud by nebyl pod vlivem alkoholu – požil alkohol právě v situaci, kdy bylo zřejmé, že policie u něho bude ověřovat ovlivnění alkoholem, a vystavoval se tak zbytečnému zhoršení své pozice. Pokud soudy neuvěřily výpovědi svědka Z. (spolujezdce obviněného), který jako jediný tvrdil, že po ukončení jízdy dal obviněnému napít ze své lahve slivovice, měly pro to přijatelný důvod jak v osamocenosti tohoto svědectví, tak v závažných rozporech mezi výpovědí uvedeného svědka a výpovědí obviněného ohledně okolností týkajících se namítaného požití alkoholu po ukončení jízdy. Vliv alkoholu v míře vylučující způsobilost obviněného k řízení motorového vozidla nepřímo vyplývá i z výpovědí svědků, kteří po určitou delší dobu sledovali jízdu vozidla a všimli si toho, že vozidlo se snažilo vyhnout projíždějící hlídce policie, mělo po nějakou dobu zhasnutá světla, jelo po chodníku a posléze porušilo zákaz vjezdu. Takový způsob jízdy je příznačný pro řidiče ovlivněného alkoholem.
Obviněný se snažil podpořit své námitky odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 7 Tdo 687/2015, jímž byla zrušena odsuzující rozhodnutí soudů, které dovodily „stav vylučující způsobilost“ u řidiče, u něhož byla provedena pouze dechová zkouška. Citované usnesení se ovšem týkalo skutkově výrazně odlišné věci, neboť výsledek dechové zkoušky tu jen mírně převyšoval 1,00 promile a s ohledem na přípustnou pětiprocentní chybu připouštěl i to, že hladina alkoholu u řidiče nedosahovala této hodnoty, přičemž jinak nebyly v chování řidiče zjištěny takové projevy, které by přesvědčivě ukazovaly na to, že řidič je ovlivněn alkoholem v míře odpovídající „stavu vylučujícím způsobilost“ ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze tudíž přisvědčit té části dovolání, v níž obviněný R. M. ve své kauze namítal rozpor výroku o vině s judikaturou Nejvyššího soudu.
Výrok o vině obviněného R. M. přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku je v souladu se zákonem. Napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jímž byl výrok o vině ponechán nedotčen a jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto, evidentně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Vzhledem ke značnému časovému odstupu od vyhlášení napadeného usnesení, ke kterému došlo dne 10. 5. 2016, pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena dne 4. 7. 2017. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. srpna 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu