ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.918.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 918/2017-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 31. 8. 2017 dovolání obviněného P. T. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 11 To 92/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 145/2016 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 11 To 92/2017, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 4 T 145/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Kolíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 4 T 145/2016, byl obviněný P. T. uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na osm měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Kolíně v tom, že obviněný od prosince 2015 do 10. 6. 2016 ve společném bydlišti v obci P. Ch., okr. K., převážně ve stavu podnapilosti slovně urážel svou matku Z. T., bouchal s nábytkem, házel po ní různými předměty, vyhrožoval jí poškozením zařízení domu a požadoval po ní peníze, čímž jí zhoršoval dlouhodobé zdravotní problémy.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 11 To 92/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že skutek byl v rozporu se zákonem posouzen jako trestný čin, a vyjádřil názor, že o trestný čin nejde. Poukázal na to, že šlo o oboustranné konflikty, které z hlediska matky neměly povahu těžkého příkoří, jímž se definuje zákonný znak „týrání“ ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby ho zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství označila dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí.
Z hlediska vztahu napadeného rozhodnutí a podaného dovolání je spornou právní otázkou, zda jednání obviněného naplňovalo zákonný znak „týrání“ ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku.
Týráním ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí zlé nakládání, které týraná osoba důvodně pociťuje jako těžké příkoří.
Jednání obviněného spočívalo ve slovních urážkách pronášených na adresu poškozené a v agresivitě demonstrované boucháním různými částmi nábytku. Pokud je ve výroku o vině zmíněno házení předmětů po poškozené, pak z odůvodnění rozsudku vyplývá, že šlo o dva případy, kdy obviněný hodil po poškozené lžíci a talíř z umělé hmoty, aniž ji zasáhl. Jinak ze zjištění soudů vyplývá, že obviněný poškozenou nijak fyzicky nenapadal, neubližoval jí ve smyslu nějakého zranění a nevyhrožoval jí fyzickým napadením či nějakou jinou újmou. Z celkového kontextu, jak vyplývá zejména z podrobné svědecké výpovědi poškozené, je patrno, že důvodem rozmíšek mezi obviněným a poškozenou byl nesouhlas poškozené se způsobem života obviněného. Poškozené vadilo, že obviněný nepracuje, tím pádem nemá žádný příjem, nepřispívá nijak na společnou domácnost, naopak žádá peníze po ní, obdržené peníze utrácí za alkohol a kuřivo a dokonce od ní chce peníze za práce, které doma příležitostně vykoná. Poškozená vysvětlila, že se nechce obracet se žádostmi o pomoc s pracemi v domě na dceru a zetě, kteří bydlí jinde, a že je tedy odkázána na obviněného. Zároveň poškozená uvedla, že byla jednáním obviněného rozzlobena, že jeho nadávky opětovala a že mu v průběhu neshod také nadávala. Ve spojitosti se svým zdravotním stavem poškozená zmínila, že chování obviněného přispělo k jeho zhoršení, avšak výslovně dodala, že to není hlavní příčina a že zhoršení jejího zdravotního stavu je spíše důsledkem prodělané operace ledvin. Pokud učinila trestní oznámení, byla poškozená podle své výpovědi vedena nikoli nějakou obavou z jednání obviněného, ale snahou dosáhnout toho, aby si poškozený našel práci a změnil způsob života, a nesledovala tím to, aby obviněný byl potrestán a šel do vězení. Celkově vyznívá svědecká výpověď poškozené tak, že obviněný se uchyloval k posuzovanému jednání za situace, kdy mu vytýkala způsob jeho života, kdy nebyla ochotna vyhovět jeho požadavkům na poskytnutí peněz apod.
Za popsaného stavu lze sotva dojít k přesvědčivému závěru, že poškozená pociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří. Jednání obviněného bylo neomluvitelné, nepřijatelné z hlediska morálních zásad, jimiž se má řídit vztah syna k matce, zvláště je-li matka osobou ne zcela zdravou a je-li v pokročilém věku, a mělo povahu evidentní neúcty a bezohlednosti k matce jako osobě, kterou by obviněný naopak měl ctít, pomáhat jí a být jí ve stáří oporou. Nicméně to, že se jednání obviněného příčilo těmto zásadám, za daných okolností nestačí k závěru, že ze strany obviněného šlo o „týrání“ ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku. Posuzované jednání obviněného bylo součástí konfliktů, které vznikaly primárně v návaznosti na zahálčivý a parazitní způsob jeho života a vyplývaly z toho, že poškozená dávala najevo své výhrady ke způsobu života obviněného, na což obviněný reagoval jednak agresivními projevy zaměřenými proti nábytku v domě a jednak nadávkami, které poškozená opětovala. Z ničeho nevyplývá, že by poškozená vnímala tyto konflikty jako týrání, jemuž by byla vystavena, nýbrž jako marnou snahu o změnu způsobu zahálčivého a parazitního způsobu života obviněného.
Pro nedostatek zákonného znaku „týrání“ nemůže právní posouzení skutku jako přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku obstát.
Rozsudek Okresního soudu v Kolíně je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byl výrok o vině ponechán nedotčen a jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto, je rozhodnutím, které je vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Praze, tak rozsudek Okresního soudu v Kolíně, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Kolíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu