ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.923.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 923/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 1. listopadu 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 11 To 134/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 172/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 1. 2017, č. j. 6 T 172/2016-57, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení s použitím §67 odst. 2 písm. b), §68 tr. zákoníku byl odsouzen k peněžitému trestu v počtu 50 denních sazeb ve výši 300 Kč, tedy ve výměře 15 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu po dobu 1 roku.
Obviněný se přečinu dopustil tím, že dne 19. 9. 2016 kolem 13:15 hodin v U. J., řídil osobní motorové vozidlo Smart, kdy v ulici K. byl kontrolován policejní hlídkou, přičemž rozhodnutím Městského úřadu Přelouč, odbor vnitřních věcí, dopravně správní agendy, ze dne 25. 11. 2016, č. j. MUPC20359/2015/147/2015, které nabylo právní moci dne 29. 2. 2016 (pozn. správně 2015), mu byl mimo jiné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců od právní moci rozhodnutí, tedy od 29. 2. 2016 do 29. 10. 2016.
Proti rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání do všech jeho výroků. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 11 To 134/2017, jeho odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož existenci založil další uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Namítl, že přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání je úmyslným trestným činem a k jeho spáchání je třeba, aby dovolatel věděl o tom, že mu byl pravomocně uložen trest zákazu činnosti. Podle §23 odst. 5 správního řádu musí být adresát poučen o důsledcích nevyzvednutí zásilky. U hlavního líčení uvedl, že si výsledek řízení zjišťoval na Městském úřadě v Kutné Hoře, kde si pořídil výpis z karty řidiče, ve kterém však nebyl zanesen výsledek správního řízení. Všechny písemnosti si vždy přebíral, včetně rozhodnutí Městského úřadu Přelouč. Proti tomuto se odvolal. Byla mu zaslána výzva k doplnění odvolání, kterou rovněž převzal. Krajský úřad Pardubice následně odvolání zamítl, avšak rozhodnutí mu nebylo doručeno, nebyl poučen o důsledcích nevyzvednutí zásilky a doložku právní moci správní orgán vyznačil na základě fikce doručení. Veškerou poštu si přebírá, ale rozhodnutí o odvolání mu doručeno nebylo. Nemohl tedy vědět, že mu byl pravomocně uložen trest zákazu činnosti a tedy, že může řízením automobilu porušit chráněný zájem. Z důvodu nedostatku úmyslu nebyla naplněna skutková podstata přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 11 To 134/2017 a přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému rozhodnutí. Dále navrhl, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon trestu zákazu činnosti.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutím Městského úřadu v Přelouči, odbor vnitřních věcí dopravně-správní agendy ze dne 25. 11. 2015, č. j. MUPC 20359/2015/147/215, které nabylo právní moci dne 29. 2. 2016, byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 8 měsíců. Rozhodnutí Krajského úřadu v Pardubicích, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozhodnutí Městského úřadu v Přelouči, mu bylo zasláno na adresu H. n., K. H. Z doručenky vyplývá, že zásilka byla podána dne 18. 2. 2016 a uložena dne 19. 2. 2016. Dále na ní bylo uvedeno „odnos“. Zásilka byla na základě žádosti obviněného uložena na poště bez pokusu o doručení. Po uplynutí úložní doby vrátila pošta zásilku dne 2. 3. 2016 zpět odesílateli. Státní zástupkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2011, č. j. AS 166/2011-83, týkající se služby P.O. BOX, která principiálně představuje totožný způsob doručování. Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že využití poštovní přihrádky lze chápat jako nástroj, který má doručení písemnosti zjednodušit, nikoli komplikovat a je třeba, aby odpovídající míru odpovědnosti za řádné doručení nesl i adresát. Je třeba se průběžně seznamovat s obsahem poštovní přihrádky, kterou si adresát zřídil ze své vlastní vůle. Pokud si tedy obviněný o své vlastní vůli zřídil službu odnos, je třeba s odkazem na výše uvedené rozhodnutí obtíže při doručování klást k jeho tíži. Bylo by absurdní, kdyby adresát svým samostatným jednáním s provozovatelem poštovních služeb v podobě zřízení služby odnášky zmařil doručování jakýchkoli písemností doručovaných veřejnou mocí. Obviněný musel vědět, když podával odvolání, že odvolací správní orgán je vázán relativně krátkou zákonnou lhůtou pro rozhodnutí o odvolání, a že by měl tedy s větší mírou obezřetnosti hlídat korespondenci. O výsledek řízení se však obviněný nezajímal.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
V replice k vyjádření státní zástupkyně pak obviněný uvedl, že je třeba odmítnout tvrzení, že by u obviněného byl problém s doručováním. Když je mu doručen dopis, je kontaktován pracovníky pošty a zásilky si vyzvedává. Není pravdou, že by si díky službě odnáška mohl volit, které zásilky převezme, a které nikoli. Ve chvíli, kdy se dostaví na pobočku České pošty, jsou mu předány všechny zásilky, které tam jsou připravené a v případě, že by u některých odepřel převzetí, uvede to u nich pošta. Dále poukázal na skutečnost, že správní orgány běžně nestihnou rozhodnout o odvolání v zákonných lhůtách. Pokud jde o žádost o upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, pak státní zástupkyně přehlíží, že obviněný se o zákazu činnosti dozvěděl od policistů dne 19. 9. 2016 a ihned poté požádal o upuštění od výkonu jeho zbytku. Kdyby o něm věděl, požádal by ihned po uplynutí poloviny trestu na konci června 2016. Tím je vyloučen jeho úmysl.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání, není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem. Nejvyšší soud je vázán vymezením dovolacího důvodu a jeho odůvodněním.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by skutková zjištění soudů byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy se projevuje zejména tím, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy může vyplývat i z toho, že tato zjištění jsou zcela nebo v rozhodující míře založena na nějakém procesním úkonu, který je zatížen tak podstatnou vadou, že je jako důkaz nepoužitelný, a skutková zjištění soudů nemají oporu v ostatních důkazech.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal a obviněný to ani nenamítá. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kutné Hoře, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný rozpor. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného.
Obviněný ve svém dovolání v souladu s uplatněnými důvody dovolání namítá, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, konkrétně namítá pouze nedostatek subjektivní stránky. Obviněný dle svého tvrzení nemohl spáchat úmyslný trestný čin za situace, kdy nevěděl, že je mu pravomocně uložen trest zákazu činnosti. K tomuto lze odkázat především na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, který se především na čtvrté straně rozsudku s touto obhajobou obviněného jednoznačně vypořádal. Obviněný věděl, že mu byl za výrazné překročení povolené rychlosti v obci uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání a rozhodnutí o odvolání mu bylo doručeno fikcí z důvodu nevyzvednutí zásilky v úložní době. Z hlediska existence zavinění ve formě nepřímého úmyslu je však třeba zmínit skutečnost, že pokud mu bylo dne 26. 11. 2015 doručeno rozhodnutí Městského úřadu v Přelouči o tom, že mu byl ve správním řízení uložen trest zákazu činnosti a dne 11. 12. 2015 proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, musel objektivně v následné době očekávat rozhodnutí odvolacího orgánu a zásilku s rozhodnutím o opravném prostředku. Musel tedy počítat i s tím, že může být jeho odvolání také zamítnuto a rozhodnutí městského úřadu, včetně uloženého trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel, tak nabyde právní moci. Přesto ale byl dne 19. 9. 2016, tedy po devíti měsících od podání odvolání, kontrolován jako řidič motorového vozidla a bylo zjištěno, že již od 29. 2. 2016 má pravomocně uložen ve správním řízení trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmi měsíců.
Za této situace okresní soud dospěl k správnému závěru, že jednal v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jelikož věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem a pro případ, že toto porušení způsobí, s tím byl srozuměn. Ani Nejvyšší soud se neztotožnil s tvrzením obviněného, že je vyloučen úmysl tím, že do kontroly policejní hlídkou dne 19. 9. 2015 nemohl vědět, že má pravomocně uložen trest zákazu činnosti.
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku (Úmysl) trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Nepřímý resp. eventuální úmysl (dolus eventualis) předpokládá nižší míru volní stránky jednání než je nezbytná pro přímý úmysl. Porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem není při této formě zavinění chtěným následkem jednání pachatele, ale ten ho ve svých představách vnímá jako možný a počítá s eventualitou jeho způsobení. Jinak řečeno, ví, že ho svým jednáním může způsobit, a pro případ, že ho způsobí, je s tím srozuměn. To je také případ obviněného M. B., který věděl, že o jeho odvolání je rozhodováno a aniž si zjistil způsob rozhodnutí odvolacího orgánu, které mu bylo doručeno tzv. fikcí, dál s vědomím, že odvolání mohlo být zamítnuto a uložení trestu zákazu činnosti je pravomocné, vykonával zakázanou činnost.
Podle §23 správního řádu nebyl-li adresát zastižen, písemnost se uloží. Adresát se vyzve vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů vyzvedl; současně se mu sdělí, kde, odkdy a v kterou denní dobu si lze písemnost vyzvednout. Je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil.
Jelikož měl obviněný zřízenou službu odnos, nebylo mu uložení oznámeno, s čímž byl srozuměn a bylo pouze na něm, aby si zjišťoval, zda na poště nemá uloženou zásilku s ohledem na ustanovení §24 odst. 1 správního řádu, které stanoví, že jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty. Obviněný opakovaně uvedl, že jej buď kontaktovali zaměstnanci pošty a sdělili mu, že má na poště uloženou zásilku, nebo si na poštu zavolal sám a v tomto případě tak neučinil. Podle vyjádření České pošty (čl. 18 trestního spisu) však není příchod zásilek osobám, které mají sjednaný odnos, nijak oznamován. Zásilka se toliko na stanovenou úložní dobu uloží na příslušné pobočce. To ostatně vyplývá také z ustanovení §21 odst. 1 vyhlášky č. 464/2012 Sb., o stanovení specifikace jednotlivých základních služeb a základních kvalitativních požadavků na jejich poskytování, které upravuje tzv. odnášku a podle kterého na základě písemné žádosti adresáta jsou ukládány poštovní zásilky nebo poukázané peněžní částky u dohodnuté provozovny, aniž by byl učiněn pokus o jejich dodání na adresu adresáta.
Obviněný si sám zvolil daný způsob doručování a bylo pouze jeho odpovědností, že si uloženou zásilku na poště nevyzvedl, takže došlo k jejímu doručení fikcí a byla vrácena po uplynutí úložné doby zpět odesilateli. Zjevně neopodstatněná je proto jeho námitka, že o pravomocně uloženém trestu zákazu činnosti nevěděl a dozvěděl se to až při kontrole hlídkou policie.
Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud uvádí, že obviněný opakuje svou obhajobu z předcházejících řízení, se kterou se soudy již vypořádaly a dovolání, mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu (z velké části dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 65 tr. spisu). Shodné námitky pak byly součástí celé obhajoby obviněného.
Nejvyšší soud z těchto důvodů z hlediska dovolacích námitek shledal správným závěr soudů obou stupňů o tom, že se obviněný dopustil jednání uvedeného ve výroku rozsudku nalézacího soudu, a toto bylo správně kvalifikováno jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož mařil výkon rozhodnutí orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána. Dovolání obviněného M. B. proto jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. listopadu 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu