ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.951.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 951/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. srpna 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné Bc. D. N. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 1 To 29/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 4/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 39 T 4/2016, byla obviněná Bc. D. N. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za to byla podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 9 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněná pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání či funkce v pozici hmotně odpovědného vedoucího pracovníka po dobu 10 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozené společnosti Walter, s. r. o., se sídlem Blanenská 1289/119, 664 34 Kuřim, IČ: 610 60 003, škodu ve výši 101 000 538,22 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání pouze proti výroku o trestu, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 1 To 29/2017, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Obviněná se zločinu dopustila tím (zkráceně), že v době od 29. 10. 2014 do 9. 11. 2015 vyhotovovala, jako hlavní účetní společnosti Walter, s. r. o., se sídlem Blanenská 1289/119, 664 34 Kuřim (dále také jen „společnost Walter“), fiktivní platební příkazy na úhradu neexistujících plnění různých obchodních společností, úřadů a dalších subjektů vůči společnosti Walter, a to v úmyslu na základě těchto platebních příkazů provést převody finančních prostředků z bankovních účtů společnosti Walter č. … vedeného u UniCredit Bank a č. … vedeného u COMMERZBANK na účty jí určené, které uváděla na platebních příkazech, konkrétně na účet č. … vedený u České spořitelny na jméno Bc. D. N. a na účet č. … vedený u České spořitelny na jméno matky obviněné H. L. Přičemž takto jednala, vědoma si nezákonnosti svého počínání, na základě instrukcí osoby vystupující pod jménem D. S., který ji prostřednictvím e-mailů a facebookové komunikace dával pokyny k převodům jednotlivých finančních částek z účtů společnosti Walter a dále pokyny k dalším převodům na účty jím určené ve Velké Británii a Thajsku. Tímto jednáním způsobila společnosti Walter škodu ve výši 110 770 186,50 Kč, představující celkovou částku převedenou z účtů společnosti Walter na účet obviněné, resp. účet její matky, když z této částky bylo převedeno 101 680 035 Kč na zahraniční bankovní účty v Anglii a Thajsku. Částka ve výši 8 786 930 Kč byla policejním orgánem zajištěna jako výnos z trestné činnosti a 303 221 Kč bylo obviněnou použito pro vlastní potřebu, resp. zkonzumováno kurzovými výkyvy a poplatky za zahraniční platby.
II.
Usnesení odvolacího soudu napadla řádně a včas podaným dovoláním obviněná Bc. D. N. Dovolání je podáno prostřednictvím obhájce a odkazuje na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Má za to, že trest uložený Krajským soudem v Brně je neadekvátně přísný, až exemplární, vzhledem k okolnostem jednání a následkům. Při ukládání trestu byla porušena kritéria pro ukládání trestních sankcí. Uložený trest musí být přiměřený, odpovídající závažnosti i naléhavosti důvodů, které uložení trestní sankce ospravedlňují. Je nutné vycházet ze závažnosti trestného činu a poměrů pachatele. Nalézací i odvolací soud poukazovaly ve svých rozhodnutích především na výši způsobené škody, ale právě při porovnání s obdobně závažnými trestnými činy, byl uložený trest ve stejné či menší výši. Nebylo přihlédnuto především k subjektivním okolnostem, k plnému doznání a pomoci při zajišťování důkazů. Výše uloženého trestu je tak z hlediska spravedlivého procesu nepřiměřeně přísná. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 1 To 29/2017, i další rozhodnutí obsahově navazující na usnesení ve výroku o vině a trestu, a aby rozhodl o uložení nového trestu v kratší výměře.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání do vydání rozhodnutí ve věci nevyjádřil.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Je vhodné připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolatelce bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy.
V podaném dovolání obviněná neuplatnila žádné námitky v tom smyslu, proč by uvedený skutek (blíže popsaný v rozsudku soudu prvního stupně) nevykazoval znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná založila dovolání pouze na námitkách týkajících se přiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody. Uvedla, že trest je až exemplární a neodpovídá okolnostem a následkům spáchané trestné činnosti. Uvádí, že nebyla zohledněna její pomoc při zajišťování důkazů ani její plné doznání. Shodné námitky použila obviněná již ve svém odvolání proti rozsudku soud prvního stupně, kde uložený trest přirovnává s tresty uloženými za spáchání trestných činů proti životu a zdraví, které jsou, dle jejího názoru, mnohem závažnější. Obviněná tedy sice formálně deklarovala tento dovolací důvod, ale jinak uplatnila námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají. Předmětem právního posouzení, jehož nesprávnost lze namítat, je skutek tak, jak ho zjistily soudy, nikoli pouhá nepřiměřenost uloženého trestu.
Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněné i s jejími námitkami stran výše uloženého trestu. Jestliže v dovolání opětovně uplatňuje obviněná tuto obhajobu, lze proto odkázat na odůvodnění soudů obou stupňů, přičemž zejména odvolací soud se přehledně a výstižně vypořádal s námitkami obviněné ohledně výše uloženého trestu.
Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud uvádí, že v případě, že dovolací námitka směřuje toliko do výše uloženého trestu, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněná neuplatnila a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože nepodmíněný trest odnětí na devět let byl obviněné uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §209 odst. 5 tr. zákoníku v rozsahu pět až deset let.
Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost uloženého trestu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ( viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). To platí přesto, že přiměřenost trestu jinak je otázkou aplikace hmotného práva, zejména ustanovení §38 tr. zákoníku, §39 tr. zákoníku. Uvedený závěr vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku a také ze vzájemného poměru obou zmíněných dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecný hmotně právní dovolací důvod, zatímco dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštní hmotně právní dovolací důvod stanovený jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že má-li být samotný výrok o uložení trestu napaden kvůli porušení hmotného práva, může se tak stát zásadně jen s použitím zvláštního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Výklad, který by připouštěl podřadit námitky ohledně přiměřenosti uloženého trestu pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě vymezené jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, by byl nelogický, neboť by činil ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bezpředmětným, nadbytečným a nefunkčním. Uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by totiž nutně vždy bylo „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem by ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedávalo žádný smysl. Právo obviněné na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že obviněné byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 9 let, jelikož tento je v souladu se zákonnou sazbou pro tento trestný čin a odpovídá závažnosti spáchaného trestného činu a výši škody, kterou si zřejmě obviněná dodnes zcela neuvědomila. Její porovnání s obdobně závažnými trestnými činy v jiných trestních věcech s tím, že pachatelům byl uložen trest ve stejné či menší výši, je přitom bez významu, protože druh a výměru trestu posuzuje soud v každé věci samostatně s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem případu.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné Bc. D. N. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. srpna 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu