ECLI:CZ:NS:2017:7.TZ.30.2017.1
sp. zn. 7 Tz 30/2017-24
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Petra Angyalossy, Ph. D., projednal ve veřejném zasedání dne 11. 7. 2017 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného V. A. proti pravomocnému rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 7. 10. 1954, sp. zn. T 37/54, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 7. 10. 1954, sp. zn. T 37/54,
byl porušen zákon
v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) v neprospěch obviněného V. A.
Tento rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný
V. A. ,
zprošťuje se
podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon), jehož se měl dopustit tím,
že dne 28. 7. 1954 po nástupu jednadvacetidenního vojenského cvičení odmítl obléci si vojenský stejnokroj, přidělovanou mu zbraň a konat vojenskou službu a odvolával se při tom na svoje náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův,
tedy
že se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 7. 10. 1954, sp. zn. T 37/54, byl obviněný V. A. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) a odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky, k trestu ztráty čestných práv občanských na tři roky a k náhradě nákladů trestního řízení zálohovaných státem.
Podle výroku o vině spáchal obviněný trestný čin tím, že dne 28. 7. 1954 po nástupu jednadvacetidenního vojenského cvičení odmítl obléci si vojenský stejnokroj, přidělovanou mu zbraň a konat vojenskou službu a odvolával se na svoje náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův.
Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 7. 10. 1954. Rehabilitační řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebylo v této věci konáno.
Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného dne 5. 6. 2017 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně. Namítl, že obviněný svým jednáním uplatnil právo na svobodu svědomí, které mu poskytovalo ustanovení §15 odst. 1 tehdejší Ústavy 9. května. Poukázal na to, že výrok o vině obviněného nemůže obstát ve světle zásad stanovených v §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle §271 odst. 1 tr. ř. zprostil obviněného obžaloby výrokem podle §226 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu mimo jiné tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení.
Základním pochybením býv. Nižšího vojenského soudu v Brně bylo to, že nevyvodil odpovídající právní závěry ze zjištění, podle něhož obviněný odmítl plnit povinnosti představující výkon vojenské služby s odvoláním na své náboženské přesvědčení Svědka Jehovova. Býv. Nižší vojenský soud v Brně nevzal v úvahu, že tehdejší Ústava 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) v ustanovení §15 odst. 1 prohlašovala svobodu svědomí s tím, že podle §16 odst. 1 měl každý právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání. Býv. Nižší vojenský soud v Brně odsoudil obviněného přesto, že obviněný posuzovaným činem vykonával právo přiznané ústavou.
Je třeba konstatovat, že právům, která v citovaných ustanoveních Ústava 9. května formálně deklarovala, nebyly poskytnuty žádné reálné záruky. Sama Ústava 9. května naopak tato práva nepřípustně omezovala, zejména v ustanoveních §15 odst. 2, §34 odst. 2. V ustanovení §15 odst. 2 bylo mimo jiné stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem. V ustanovení §34 odst. 2 bylo stanoveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu. Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v §15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu výkonu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo konat tuto službu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nestanovilo žádnou alternativu vojenské služby např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 73/1990 Sb. a zákona č. 18/1992 Sb. Výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, naopak vynucován prostředky trestní represe.
Za tohoto stavu výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) odporoval nejen ustanovení §15 odst. 1 Ústavy 9. května, ale i ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
Obviněný byl ve skutečnosti odsouzen za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Čin obviněného, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání. Tato hlediska, která jsou stanovena v §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, mají v posuzované věci interpretační význam ve vztahu k ustanovení §270 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) o trestném činu vyhýbání se služební povinnosti a staví výrok o vině obviněného do pozice, v které nemůže obstát. Tento závěr je v souladu s nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01.
Tím, že býv. Nižší vojenský soud v Brně posoudil skutek jako trestný čin, porušil zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona, podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a podle §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu uvedený skutek není trestným činem.
Namítané porušení zákona v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb. nepokládal Nejvyšší soud za nutné vyslovit. Toto ustanovení trestního řádu jen obecně vymezovalo úkoly soudu v trestním řízení a nemělo přímý vztah k tomu, že podstatou posuzované věci bylo vadné právní posouzení skutku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu