ECLI:CZ:NS:2017:7.TZ.34.2017.1
sp. zn. 7 Tz 34/2017-20
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Petra Angyalossy, Ph. D., projednal ve veřejném zasedání dne 11. 7. 2017 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. Ž. , proti usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 27. 7. 1992, č. j. 2 Rtvo 24/92-26, v trestní věci vedené u býv. Vojenského obvodového soudu v Brně pod sp. zn. 2 Rtv 65/91 a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 27. 7. 1992, č. j. 2 Rtvo 24/92-26,
byl porušen zákon
v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanoveních §1 odst. 1, 2, §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného J. Ž.
Toto usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře a usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 25. 3. 1992, sp. zn. 2 Rtv 65/91, se zrušuj í . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 1. 10. 1992, sp. zn. 2 Rtv 65/91, a rozsudek býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 1993, sp. zn. 1 Rtvo 29/92.
Podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 25. 1. 1978, sp. zn. 3 T 230/77, v celém rozsahu. Podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zároveň zrušují všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 25. 1. 1978, sp. zn. 3 T 230/77, byl obviněný J. Ž. uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců se zařazením do druhé nápravně výchovné skupiny. Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění býv. Vojenského obvodového soudu v Brně spočíval v tom, že obviněný jako vojín základní služby dne 9. 11. 1977 v 10,00 hodin v J. v úmyslu vyhnout se vojenské službě odmítl provádět stanovené úkoly podle rozvrhu zaměstnání při výcviku ochrany proti zbraním hromadného ničení a i v dalších případech odmítal konat vojenskou službu a plnit své vojenské povinnosti. Rozsudek nabyl právní moci dne 14. 2. 1978 v řízení před býv. Vojenským obvodovým soudem v Brně jako soudem prvního stupně.
Z podnětu návrhu na soudní rehabilitaci, který podali matka a bratr obviněného, rozhodl býv. Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 25. 3. 1992, sp. zn. 2 Rtv 65/91, tak, že podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušil v odsuzujícím rozsudku výrok o trestu a podle §14 odst. 3 cit. zákona zároveň zrušil všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující. Proti usnesení podali stížnost vojenský prokurátor a matka obviněného. Vojenský prokurátor vzal stížnost zpět. Usnesením předsedy senátu býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 27. 7. 1992, č. j. 2 Rtvo 24/92-25, bylo zpětvzetí stížnosti vojenského prokurátora vzato na vědomí. Stížnost matky obviněného byla usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 27. 7. 1992, č. j. 2 Rtvo 24/92-26, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
V řízení, které následovalo, byl rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 1. 10. 1992, sp. zn. 2 Rtv 65/91, při nezměněném výroku o vině obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na deset měsíců se zařazením do druhé nápravně výchovné skupiny. O odvolání, které podala matka obviněného, bylo rozhodnuto rozsudkem býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 1993, sp. zn. 1 Rtvo 29/92. Rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně byl zrušen ve výroku o nepodmíněnosti trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, výkon trestu odnětí svobody byl podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena na dva roky.
Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného dne 6. 6. 2017 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona proti usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 27. 7. 1992, č. j. 2 Rtvo 24/92-26, jímž byla zamítnuta stížnost matky obviněného proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 25. 3. 1992, sp. zn. 2 Rtv 65/91. Podle ministra spravedlnosti oba soudy pochybily tím, že rehabilitaci zúžily jen na výrok o trestu, přičemž nesprávně pominuly, že výrok o vině byl protiprávním zásahem do svobody svědomí obviněného, neboť jím byla porušena ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 32 odst. 1 tehdejší Ústavy ČSSR. Ministr spravedlnosti zdůraznil účel rehabilitace, jak vyplývá z ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a poukázal na to, že obviněný byl uznán vinným činem, jímž pouze uplatňoval své právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, aniž měl legální možnost výkon vojenské služby odmítnout a zvolit si alternativní službu. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v předcházejícím řízení v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb. ve vztahu k ustanovení §280 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře, tak předcházející usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně, aby podle téhož ustanovení zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl, a to zrušením rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 25. 1. 1978, sp. zn. 3 T 230/77, v celém rozsahu včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí a zproštěním obviněného podle §226 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
Soudy rozhodovaly v přezkumném řízení na podkladě návrhu matky a bratra obviněného podle §5 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. Základním pochybením obou soudů bylo to, že jednání, pro které byl obviněný odsouzen, hodnotily v podstatě jen jako běžný projev nekázně obviněného jako vojína základní služby. Přitom těžištěm návrhu matky a bratra obviněného byla pasáž vyznívající tak, že ze strany obviněného šlo o jednání, jímž se jako věřící katolík postavil na odpor komunistickým zákonům. V návrhu byla výslovně zdůrazněna myšlenka, že obviněný byl odsouzen pro jednání, které bylo kvalifikováno jako trestné, přestože směřovalo k uplatnění práva zaručeného mimo jiné deklarací lidských práv. Porovná-li se obsah návrhu s odůvodněním rozhodnutí obou soudů, které ponechaly odsuzující výrok o vině nedotčený, lze konstatovat, že soudy se nezabývaly podstatou návrhu ani tím, zda výrok o vině může obstát z hlediska účelu rehabilitace, jak je vymezen v §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb. ve znění zákona č. 47/1991 Sb.
Podle §1 odst. 1 cit. zákona účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
Podle §1 odst. 2 cit. zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Ustanovením §4 písm. e) cit. zákona byl mezi trestné činy, ohledně kterých bylo možné navrhnout konání přezkumného řízení, zařazen i trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů).
Pokud by soudy v přezkumném řízení hodnotily jednání, pro které byl obviněný odsouzen, v kontextu všech okolností zjištěných již v původním řízení, musely by dojít k závěru, že čin obviněného byl vnějším projevem svobody jeho myšlení a svědomí. Obviněný byl osobou, jejíž konzistentní myšlenková orientace a svědomí se neslučovaly s tím, aby vykonával vojenskou službu v podobě, v jaké to na něm bylo požadováno a vynucováno, aniž měl možnost zvolit si alternativu např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 73/1990 Sb., resp. zákona č. 18/1992 Sb. Sám obviněný podle své výpovědi učiněné již v přípravném řízení řekl nadřízenému majorovi, že cvičit nebude, že ho má zavřít, že má chuť utéct, že raději než být rok a půl u útvaru bude do třiceti let v kriminále, resp. že by rád šel na základě náboru do dolů. V hlavním líčení pak obviněný ještě dodal, že chtěl být přeřazen k nějaké pracovní jednotce. V tzv. služebně politické charakteristice obviněného z doby výkonu vojenské služby bylo zdůrazněno, že projevoval záporný vztah k politice vlády, že neměl kladný postoj ke státnímu zřízení, že měl snahu propagovat kapitalistické zřízení a jeho zásady a že pohovory, které s ním na toto téma měli velitelé a výbor organizace komunistické strany, na něho neměly žádný vliv. V pracovním hodnocení zaměstnavatele z doby před nástupem vojenské služby byl obviněný charakterizován jako dobrý pracovník s tím, že když se dostal „do svého záporného myšlení“, prohlašoval, že nechce v armádě sloužit, že nenávidí uniformu, že se mu v naší republice nelíbí, že v západních státech mají svobodu, že tam může dělat i nedělat atd. V hodnocení obvodního oddělení tehdejší Veřejné bezpečnosti bylo mimo jiné uvedeno, že obviněný neměl k socialistickému zřízení dobrý vztah, veřejně prohlašoval, že vojenskou službu nenastoupí a bude žádat o legální vystěhování do některého kapitalistického státu, že jeho rodina je nábožensky založena a že jinak měl v místě bydliště dobrou pověst. Souhrn uvedených okolností jasně svědčí o tom, že pokud obviněný odmítal vykonávat vojenskou službu, činil tak proto, že vojenská služba byla v rozporu s jeho svědomím.
Právo na svobodu myšlení a svědomí je zakotveno v ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a v ustanovení čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.). Reálnost tohoto práva znamená, že jeho součástí je i právo nevykonávat vojenskou službu, pokud je výkon takové služby v rozporu se svědomím jednotlivce. Přitom protipólem uvedeného práva je zákaz k donucování k výkonu vojenské služby, je-li tato služba v rozporu se svědomím jednotlivce.
Odsuzující výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák. je aktem, jímž bylo popřeno právo obviněného na svobodu myšlení a svědomí, neboť byl odsouzen za čin, kterým uplatňoval toto právo.
Citovaná ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech každému garantovala také právo na svobodu náboženství. Toto právo bylo zakotveno také v čl. 32 odst. 1 tehdejší Ústavy ČSSR (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.). Obviněný sám jednání, jímž odmítal výkon vojenské služby, výslovně nespojoval se svým náboženským přesvědčením. Vliv náboženského přesvědčení byl zmíněn až v rehabilitačním návrhu matky a bratra obviněného. O tom, že i náboženské přesvědčení mohlo hrát spoluurčující roli v motivech obviněného, svědčí zmínka v hodnocení jeho osoby tehdejší Veřejnou bezpečností v tom smyslu, že rodina obviněného je nábožensky založená.
Mělo-li být v posuzované věci dosaženo účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., pak za popsaného stavu bylo namístě, aby v přezkumném řízení byl odsuzující rozsudek zrušen nikoli jen ve výroku o trestu, ale v celém rozsahu, tj. především ve výroku o vině a v důsledku toho i ve výroku o trestu. Na podporu tohoto závěru je možné dodat, že posuzovaný čin obviněného měl za popsaných okolností povahu odporu proti komunistickému režimu. Podle §3 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, odpor občanů proti tomuto režimu, který ať již jednotlivě či ve skupině na základě demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali, na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty. Tento zákon sice nabyl účinnosti až dne 1. 8. 1993, tedy poté, co soudy rozhodly o rehabilitačním návrhu matky a bratra obviněného, avšak jím deklarované zásady měly jako hodnotová kritéria platnost již v době rozhodování soudů.
Býv. Vojenský obvodový soud v Brně porušil zákon v neprospěch obviněného tím, že původní odsuzující rozsudek zrušil podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., jen ve výroku o trestu, a nikoli v celém rozsahu, a to v rozporu s ustanoveními §1 odst. 1, 2 cit. zákona.
Býv. Vyšší vojenský soud v Táboře porušil zákon v neprospěch obviněného tím, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou stížnost matky obviněného, která se domáhala zrušení původního odsuzujícího rozsudku v celém rozsahu.
Nejvyšší soud proto z podnětu stížnosti pro porušení zákona podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona. Dále Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře, předcházející usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně a všechna další obsahově navazující rozhodnutí, mezi nimi zejména rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 1. 10. 1992 a rozsudek býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 1993, jimiž bylo nově rozhodnuto o trestu při nezměněném výroku o vině obviněného. Nakonec Nejvyšší soud podle §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 25. 1. 1978, sp. zn. 3 T 230/77, v celém rozsahu a podle §14 odst. 3 cit. zákona zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad.
V dalším řízení bude na podkladě původní obžaloby pokračovat Městský soud v Brně (§15 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud nemohl akceptovat návrh ministra spravedlnosti, aby v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. sám zprostil obviněného obžaloby. Meritorní rozhodnutí o obžalobě přísluší v dané věci Městskému soudu v Brně. Stížnost pro porušení zákona byla podána proti rozhodnutí, které vzešlo z řízení konaného na podkladě návrhu matky a bratra obviněného podle §5 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Rozhodnutím napadeným stížností pro porušení zákona bylo rozhodnutí o tomto návrhu. Nejvyšší soud postupem podle §271 odst. 1 tr. ř. nahradil vadné rozhodnutí o uvedeném návrhu. Možnosti postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud vyčerpal tím, že nově rozhodl o návrhu matky a bratra obviněného, a to zrušením původního odsuzujícího rozsudku v celém rozsahu a také dalších obsahově navazujících rozhodnutí. Další řízení již není řízením konaným na podkladě návrhu matky a bratra obviněného podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž řízením na podkladě původní obžaloby. Rozhodnutí o původně podané obžalobě je v posuzované věci mimo rámec řízení konaného na podkladě stížnosti pro porušení zákona. Rozhodování o stížnosti pro porušení zákona je ovládáno zásadou, že v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud svým novým rozhodnutím nahrazuje rozhodnutí, které bylo stížností pro porušení zákona napadeno a z jejího podnětu zrušeno. Rozhodnutím, které bylo napadeno stížností pro porušení zákona podanou ve prospěch obviněného J. Ž., nebyl původní rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 25. 1. 1978, sp. zn. 3 T 230/1977, a proto Nejvyššímu soudu nepřísluší rozhodnout způsobem nahrazujícím uvedený rozsudek.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu