ECLI:CZ:NS:2017:7.TZ.40.2017.1
sp. zn. 7 Tz 40/2017-19
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Petra Angyalossy, Ph. D., projednal ve veřejném zasedání dne 11. 7. 2017 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného D. P. proti pravomocnému rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 1952, sp. zn. Vt 32/52, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 1952, sp. zn. Vt 32/52,
byl porušen zákon
v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) v neprospěch obviněného D. P.
Tento rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný
D. P. ,
zprošťuje se
podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon), jehož se měl dopustit tím,
že od nástupu vojenské služby dne 30. 8. 1952 odmítal vykonávat jakoukoli službu pro naši armádu, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení,
tedy
že se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 1952, sp. zn. Vt 32/52, byl obviněný D. P. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) a odsouzen k trestu odnětí svobody na 21 měsíců s tím, že do trestu mu byla podle §23 tr. zák. započítána vazba od 1. 9. 1952 do 12. 11. 1952.
Podle zjištění býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni spáchal obviněný trestný čin tím, že jako vojín základní služby od nástupu vojenské služby dne 30. 8. 1952 odmítal vykonávat jakoukoli službu pro naši armádu, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení.
Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 12. 11. 1952.
Rehabilitační řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebylo v této věci provedeno.
Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného dne 14. 6. 2017 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni. Namítl, že obviněný byl odsouzen za jednání, které bylo uplatněním jeho práva na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, jak bylo zakotveno v tehdejší Ústavě 9. května, a které proto nemohlo být trestným činem. Uvedl, že výrok o vině obviněného nemůže obstát ve světle zásad stanovených v §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, aby podle téhož ustanovení zrušil i další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal nové projednání a rozhodnutí věci nebo podle §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu mimo jiné tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení.
Základním pochybením býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni bylo to, že nevyvodil odpovídající právní závěry ze zjištění, podle kterého obviněný odmítal vykonávat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení Svědka Jehovova. Býv. Nižší vojenský soud v Plzni nevzal v úvahu, že tehdejší Ústava 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) v ustanovení §15 odst. 1 prohlašovala svobodu svědomí s tím, že podle §16 odst. 1 měl každý právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání. Býv. Nižší vojenský soud v Plzni odsoudil obviněného přesto, že obviněný posuzovaným činem vykonával právo přiznané Ústavou 9. května.
Ústava 9. května v citovaných ustanoveních sice formálně deklarovala uvedená práva, ale neposkytovala jim reálné záruky a sama je naopak nepřípustně omezovala, zejména ustanoveními §15 odst. 2, §34 odst. 2. V ustanovení §15 odst. 2 Ústavy 9. května bylo mimo jiné stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem. V ustanovení §34 odst. 2 Ústavy 9. května bylo stanoveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu. Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v §15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu výkonu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo konat tuto službu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nestanovilo žádnou alternativu vojenské služby např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 73/1990 Sb. a zákona č. 18/1992 Sb. Výkon vojenské služby pak byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe.
Za tohoto stavu výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) odporoval nejen ustanovení §15 odst. 1 Ústavy 9. května, ale i ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
Obviněný byl ve skutečnosti odsouzen za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Čin obviněného, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání. Tato hlediska, která jsou stanovena v §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, mají v posuzované věci interpretační význam ve vztahu k ustanovení §270 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) o trestném činu vyhýbání se služební povinnosti a staví výrok o vině obviněného do pozice, v které nemůže obstát. Tento závěr je v souladu s nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01.
Pokud býv. Nižší vojenský soud v Plzni posoudil skutek jako trestný čin, porušil tím zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona, podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a podle §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu uvedený skutek není trestným činem.
Nejvyšší soud nepokládal za nutné vyslovit porušení zákona v namítaném ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb. Toto ustanovení trestního řádu obsahovalo jen obecnou úpravu úkolů soudu v trestním řízení a nemělo přímý vztah k tomu, že podstatou posuzované věci bylo vadné právní posouzení skutku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu