ECLI:CZ:NS:2017:7.TZ.64.2017.1
sp. zn. 7 Tz 64/2017-20
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Petra Angyalossy, Ph.D., projednal ve veřejném zasedání dne 20. 9. 2017 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. M. , proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 1 Rtv 158/91, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 1 Rtv 158/91,
byl porušen zákon
v ustanoveních §1 odst. 1, 2, §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného J. M.
Toto usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 158/91, a rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 158/91.
Podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 7. 9. 1955, sp. zn. T 28/55, v celém rozsahu. Podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují také další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 7. 9. 1955, sp. zn. T 28/55, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) a odsouzen k trestu odnětí svobody na 21 měsíců nepodmíněně, k trestu ztráty čestných práv občanských a k náhradě nákladů trestního řízení zálohovaných státem. Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění býv. Nižšího vojenského soudu v Brně spočíval v tom, že obviněný jako vojín v záloze dne 25. 7. 1955 nenastoupil vojenské cvičení, jak byl povinen podle řádně mu doručeného povolávacího rozkazu, a neučinil tak ani do 24 hodin po lhůtě stanovené v tomto povolávacím rozkaze, přičemž se odvolával na svoje náboženské přesvědčení. Z odůvodnění rozsudku je patrno zjištění, že obviněný se hlásil k církvi Svědků Jehovových a že uznával světské zákony, jen pokud neodporují bibli. Rozsudek nabyl právní moci dne 11. 9. 1955.
Z podnětu návrhu na soudní rehabilitaci, který podal obviněný, rozhodl býv. Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 1 Rtv 158/91, tak, že podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, se v odsuzujícím rozsudku zrušuje výrok o trestu a podle §14 odst. 3 cit. zákona se zrušují všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozsudku. Usnesení nabylo právní moci dnem vyhlášení, tj. 30. 1. 1992.
V řízení, které následovalo, bylo usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 158/91, rozhodnuto, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, a trestní stíhání bylo z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno. Obviněný prohlásil, že na projednání věci trvá (§11 odst. 3 tr. ř.), takže trestní stíhání pokračovalo a skončilo rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 158/91, jímž bylo rozhodnuto, že při nezměněném výroku o vině se obviněnému podle §227 tr. ř. neukládá trest. Rozsudek nabyl právní moci dne 23. 6. 1992.
Ministr spravedlnosti podal dne 1. 9. 2017 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 1 Rtv 158/91. Namítl, že napadeným usnesením byl rozsah rehabilitace nesprávně omezen jen na výrok o trestu. Poukázal na to, že posuzovaným činem obviněný uplatňoval právo na svobodu svědomí, které mu poskytovala tehdejší ústava. Konstatoval, že jednání obviněného bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin. Vyjádřil názor, že pokud byl napadeným usnesením ponechán nedotčen výrok o vině, bylo to v rozporu s hledisky stanovenými v §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2, §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 tr. zák. z roku 1950 v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení a další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
Základním pochybením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně bylo to, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba zrušit rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně. V důsledku toho chybně omezil rehabilitaci v dané věci jen na otázku trestu, přičemž v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval správnost výroku o vině. Závěr, podle něhož je výrok o vině obviněného správný, rozhodně nemůže obstát v konfrontaci s ustanoveními §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb.
Podle §1 odst. 1 cit. zákona je účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
Podle §1 odst. 2 cit. zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
Pokud by býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení náležitě uvážil obsah a význam citovaných ustanovení ve vztahu k posuzované věci, musel by dojít k závěru, že obviněný J. M. byl odsouzen pro čin, jímž jen uplatňoval své právo na svobodu svědomí, které vyplývalo z ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a které bylo ve vnitrostátním zákonodárství zakotveno v ustanovení §15 odst. 1 tehdejší Ústavy 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.). Ústava 9. května však neposkytovala uvedenému právu reálné záruky a naopak sama toto právo nepřípustně omezovala, zejména ustanoveními §15 odst. 2, §34 odst. 2. V ustanovení §15 odst. 2 Ústavy 9. května bylo stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem. V ustanovení §34 odst. 2 Ústavy 9. května bylo stanoveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu. Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v §15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo v jejím výkonu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nepřipouštělo žádnou alternativu vojenské služby, např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 73/1990 Sb. a zákona č. 18/1992 Sb., a výkon vojenské služby tak byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe.
Je tedy zřejmé, že výrok o vině obviněného J. M. trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. z roku 1950 byl v rozporu s ustanoveními čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, §15 odst. 1 Ústavy 9. května, že na tento výrok se vztahovala ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a že tento výrok měl být v rehabilitačním řízení zrušen. Uvedený závěr je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, na který odkázal ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, a s dalšími nálezy Ústavního soudu, např. s nálezem ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01.
Býv. Vojenský obvodový soud v Brně měl správně zrušit rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně v celém rozsahu. Pokud tak neučinil a omezil se v napadeném usnesení jen na zrušení výroku o trestu, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2, §14 odst. 1 písm. f) cit. zákona v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona, zrušil napadené usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného usnesení ztratila podklad, mezi nimi zejména též usnesení ze dne 27. 2. 1992 o použití amnestie a rozsudek ze dne 4. 6. 1992 o neuložení trestu, a sám ve věci návrhu obviněného na soudní rehabilitaci rozhodl tak, že podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 7. 9. 1955, sp. zn. T 28/55, v celém rozsahu a podle §14 odst. 3 cit. zákona zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením tohoto rozsudku pozbyla podkladu.
Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. meritorně rozhodl o původní obžalobě. Stížnost pro porušení zákona byla podána proti usnesení, jímž býv. Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl o návrhu obviněného na zrušení odsuzujícího rozsudku v přezkumném řízení podle §4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Po zrušení napadeného usnesení mohl Nejvyšší soud v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. rozhodnout opět jen o uvedeném návrhu obviněného. Meritorní rozhodnutí o podané obžalobě, jak ho navrhl ministr spravedlnosti, překračuje rámec rehabilitačního řízení v tom smyslu, že přichází v úvahu až jako výsledek řízení, které se koná na podkladě původní obžaloby (§15 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů). To ostatně Nejvyšší soud již vysvětlil v dřívějších rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tz 37/2016, v němž také upozornil na nepřiléhavost argumentace odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 11 Tz 28/2001 (ministr spravedlnosti tento odkaz použil také ve stížnosti pro porušení zákona v projednávané věci obviněného J. M.).
Další řízení na podkladě původní obžaloby podle §15 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, provede Městský soud v Brně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu